KOMENTÁŘE

15. dub, 2018

Úvod: Předkládáme Vám nové vydání Newspeaku pro 3. tisíciletí. Úvod je psán
starojazykem pro pochopení. Newspeak, pro těch málo z Vás, kteří netuší, je nová forma vyjadřování oproštěná od vášní, emocí a citu a podřízena čistému rozumu a osvícenectví našich velkých liberálních vůdců. Jde o slova ve formě názvů, či akronymů (složeniny slov) a různých termínů, v drtivé většině používané Novým liberálním světovým řádem a jeho věrnými následovníky, kteří pomáhají vést lidstvo ke světlé budoucnosti.

(kurzívou uveden skutečný význam, který sem připsalo kontrarevoluční hnutí odporu vůči
liberalismu a levičáctví!)

#NotAllMuslims a jiné – nástroj na sociálních sítích k šíření sociální spravedlnosti, politické
korektnosti a liberálního pokroku. Odkazuje na boj proti generalizaci různých skupin.

Falešné omlouvání extrémních ideologií a náboženství, ale zkuste, někde napsat
#NotAllRightists a uvidíte, co se stane.


Black Lives Matter – kampaň, jejímž cílem je zastavit bezuzdné a systematické vraždění a
pronásledování tmavých PoC (viz níž) ve Spojených státech amerických ze strany bělošské policie, Ku-Klux-Klanu a Trumpových stoupenců, stejně jako věznění těchto lidí. Naším ideálem je předat lidem tmavé kůže správu nad policií a armádou.

Černošská populace je 17% obyvatel USA, ale drtivá většina černochů, kteří zemřou
násilnou smrtí, zemřou rukou jiného černocha. Nikoliv bělocha. Tato kampaň má za úkol podkopat morálku a postavení americké policie a bezpečnostních složek.

Cisgender – lidé, kteří mají takové pohlaví, do kterého se narodili. V současné době se
mnoho z nich stává obtížnými, když odmítají uznat, že jejich identita jim je vnucena společenskými reakčními živly a konzervativci. Až pochopí, že nejsou muži, ani ženami, ale rovnými lidmi, termín zanikne a bude vyřazen z budoucích vydání Newspeaku.

Normální lidé! Nic víc se k tomu nedá říct…

Fašista, nacista, rasista, xenofob – konkrétní označení pro odpůrce liberálních pořádků a
nepřeučenou bílou populaci. Výjimečně použitelné proti PoC, kteří kolaborují s bestiálním bělošským
režimem!

Nálepka užívána pro každého, kdo je v opozici. Často jediný „argument“ v diskusi s levicí a
sluníčkáři.

Genderová identita = pohlavní identita. Biologické a osobnostní pohlaví jsou oddělené věci.
Nesouvisí spolu a každý se může cítit, jakým chce být. Pro rok 2021 britské úřady začínají
zohledňovat k nadcházejícímu sčítání lidu možnost vybrat si libovolné pohlaví. Existuje minimálně 71 pohlaví. Pohlaví muže a ženy časem zanikne a stane se překonaným. Mezi takovéto existenční identity, ale může spadat i možnost být vrtulníkem, či zvířetem.

Existují jen dvě pohlaví. Muž a žena. Může se stát situace, že hormonální nerovnováha
v těhotenství způsobí, že se člověk narodí „do špatného těla“, ale tím pořád přijímá identitu muže, či ženy. Ostatní vymýšlené identity mají jediný cíl – oslabit morální a tradiční standardy společnosti, relativizovat pohlaví a oslabit společnost ve prospěch islámské invaze.

Hate crime = zločin z nenávisti. Velice vhodná pomůcka pro zachování pravdy a lásky v naší
společnosti, jasně odděluje jedince zkažené starým myšlením a konzervativismem od nových,
osvícených a ušlechtilých humánních bytostí. Původně omezeno na hanobení národa, rasy, etnika a přesvědčení, nyní významně a progresivně rozšířeno na ochranu osob s jinou genderovou identitou, sexualitou a dalšími povznášejícími odlišnostmi. Za hate crime se považuje i špatné oslovování lidí podle jejich genderové identity, viz výše. V případě, že Vás někdo špatně osloví, máte právo ho zažalovat, umlčet, připravit o práci a v nejlepším případě i vyhnat na ulici.

Brilantní adaptace orwellovského ideozločinu do reálného světa, která slouží k umlčení
opozice.

Homofob – odpůrce progresivního postavení homosexuálů nad tradiční a zpátečnickou
populací a společností. Občas používané na konzervativní zrádce orientace z řad samotných
homosexuálů (např. Milo Yiannopoulos, Dave Rubin).

Konzervativní a patriotičtí zastánci tradičních hodnot, kteří odmítají povyšování
„pokrokových“ a zvrácených společenských modelů nad tisícileté tradice zakořeněné evolucí a
biologií lidského druhu.

Humanitární bombardování – vytvořeno ušlechtilým českým demokratickým presidentem
Václavem Havlem, který tímto pojmem reprezentoval postoj české veřejnosti. Humanitární
bombardování je bezpečnostní akce, která má zabránit genocidě. „…nálety, bomby, ty nebyly
vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární…“

Humanitární bombardování nereprezentovalo zájmy a postoje českých obyvatel, bylo
odporným omlouváním vraždění srbských civilistů. Toto „výlučně humanitární“ bombardování
spočívalo v zabíjení srbských žen a dětí, v bombardování civilních vlaků a Bělehradu.

Mikroagrese – nepatrné a bělošskou, sexistickou, xenofobní a rasistickou společností
vštípené vzorce chování. Spadá sem i sexistická reklama, výrazy jako „mít koule“, sexismus
v básničkách a pohádkách, přidržování dveří, placení v restauraci na základě pohlaví, odmítání, že tlustý člověk je tlustý a jiné.

Asi jeden z nejbizarnějších a nejinfantilnějších termínů Newspeaku. Má chránit člověka před
realitou a fakty, před stavem věcí a vše natírat na růžovo, ve všech smyslech toho slova. Například, když se v londýnském metru přestalo oslovovat „Dámy a pánové“, ale říkat „Dobrý den všem“.

Multikulturalismus – soužití lidí různých ras a barvy pletí na dříve bělošském území.
Vzájemný respekt a láska mezi islámem a jinými skvělými rasami.

Ideologie demografické genocidy proti původnímu evropskému obyvatelstvu. Odpůrci
multikulturalismu a islámu jsou často označováni za rasisty, přestože islám není rasa a
multikulturalismus jakbysmet.

Náboženství míru – jiné označení pro islám.

Ve skutečnosti náboženství války, jak říkal už Tomáš Garrigue Masaryk.

Nobelova cena míru – prestižní a velkolepé ocenění udělované významným a skvělým
bojovníkům za pravdu, lásku a pokrok. Mezi nejskvělejší držitele Nobelovy ceny míru patří Barack Obama, Evropská unie, Al Gore a klimatologové, Jimmy Carter, Jásir Arafat, OSN, Lech Walesa, či Amnesty International! 

Barack Obama rozbombardoval Libyi a Afghánistán, Evropská unie pro mír neudělala nic,
Al Gore a jeho klimatologické úderky ničí hospodářství a globální rozvoj, Jimmy Carter jako
president naprosto selhal a umožnil nástup islámského režimu v Iránu, Jásir Arafat byl teroristický zabiják, OSN je jen o málo úspěšnější verze Společnosti národů, Lech Walesa byl agentem komunistické rozvědky a Amnesty International je nátlaková organizace měřící všem různým metrem, která nijak nepřispěla k míru.

Patriarchát – ohavná nadvláda mužů nad ženami v Evropě a Severní Americe, která trvá
odnepaměti a musí být zničena, aby bylo dosaženo osvobození žen v těchto územích.

Drtivá většina historie lidstva probíhala v éře matriarchátu a činnost lidí prosazujících
Newspeak vede k nezadržitelnému vzestupu extrémně patriarchálního islámu, který zotročí ženy a degraduje je níže, než na úroveň zvířat.

PoC => People of Color – lidé barvy. Akademický termín, který vyvrací ohavný rasismus
bělochů proti všem ostatním rasám. Nadále již neexistuje černošská, hispánská, indiánská, arabská či asijská populace, ale lidé barvy. Bílá není barva. Běloši nemají právo být takto titulováni!

Termín vytvořený protibělošskou rasistickou propagandou. Cílem je degradovat bělochy na
strůjce všeho zla a povýšit status ostatních ras do pozice nadřazené rasy. Tento název zároveň
připravil černochy, Indiány, Asiaty a další rasy o jejich vlastní identitu, a z nějakého důvodu mezi PoC řadí Hispánce, kteří jsou ovšem podmnožinou bílé rasy. Nejde o akademický termín, prvně použit v roce 1796 pro popis míšenců.

Politická korektnost – napravení morálních křivd, kterých se bílá rasa dopouští na zbytku
světa prostřednictvím slov, textů a dalšího vyjadřování. Má chránit bezbranné menšiny před útiskem. Podobně užitečné jako termín „Hate crime“.

Stejně jako Hate crime, nástroj k umlčení opozice, pronásledování nepohodlných lidí, pálení
knih, zastrašování a ponížení oponentů.

Pride – hrdost na svou kulturu, svou rasu, svou sexualitu, svou identitu. Nevztahuje se na
bělochy.

Sama definice stačí k pochopení, co je to za hovadinu.

Privilegia – běloši disponují veškerými privilegii, ostatní národy a rasy ne. Z toho důvodu je
nezbytnou povinností veškerých národů a ras, které nejsou postižené bělostí, aby kontrolovala svá privilegia v boji proti bílé nadvládě. Souvisí i s pohlavní identitou a zdravotním stavem.

Manipulující termín levicových rasistů, který dělá z černochů, Asiatů, Hispánců, Indiánů a
dalších ras a národů chudáky, kteří se musí dovolávat neexistujících privilegií. Po drtivou většinu historie právě asijská rasa dominovala světu, největšími utiskovali černochů, kteří na nich dnes páchají největší násilí a tím jim berou privilegium života, jsou samotní černoši a černošské gangy a tak dále…

Rape culture – kultura znásilnění a mužské nadvlády na Západě. Teror proti ženám,
sexismus a objektivizace jejich těl. Ponižování žen na modelky, herečky a další sexuální profese. Západní režimy jsou nejhorší v ochraně práv žen a v otázce sexualizace žen, západní kultura je založena na znásilnění.

Typická lež. Největší počet znásilnění je v Jihoafrické republice, Pákistánu, Indii, Egyptě a
dalších rozvojových zemích. V Afghánistánu bylo znásilnění legalizováno „Zákonem o rodině“ z roku 2010. Ironií, stejně jako v případě patriarchátu, je že proponenti tohoto termínu nakonec zavedou skutečnou kulturu znásilňování, která je rozšířená napříč zeměmi Třetího světa.

Safe Space – bezpečný prostor, kde mohou lidé různých barev pleti, orientace, pohlavní
identity a dalších rozmanitostí být chráněni před terorem a útiskem ze strany bílé většiny.

V zásadě jde o kampusová místečka, kde je realita nahrazována iluzí, kde fakta ztrácí
význam a lži se stávají skutečností, kde každý je chráněn před vlastními nedostatky a kritikou. Režisér, herec a komik indického původu Neel Kolhatkar se termínu „Safe Space“ vysmíval v krátkém a slavném videu „Modern Educayshun“ (sic), dnes je tento tmavý Ind označován za rasistu a sexistu.

Sociální inženýrství a konstruktivismus – postup jak transformovat starou a zpátečnickou
společnost v lepší, liberální a progresivní. Budování nových sexuálních, rasových a etnických identit.

Systematické ničení historicky daných pravidel a norem s cílem rozvrátit společnost, vlastně
jde o honosné termíny a prostředky účelu, který je ospravedlňován.

Sociální spravedlnost – rovnost, svornost a bratr… lidství mezi všemi lidmi všech ras a
všech identit a vyznání. Jde o konečný cíl našeho velkolepého projektu.

Dříve především užíváno marxisty v oblasti ekonomických vztahů, ale dnes je to dogmatická
doktrína radikální levice.

Toxická maskulinita – patriarchální společností vnucené postoje a hodnoty osobám, které se
identifikují jako muži. Například kluci nepláčou, muži mají být galantní, chlap má být silný a jiné.

Jednoduše řečeno, „toxická maskulinita“ je hanlivé označení toho, že chlap se má chovat
jako chlap.

White Privilege – bílé privilegium náležící bílé rase, která zneužívá svého postavení v oblasti
ekonomiky, armády, kultury a dalších společenských odvětví.

Neexistující pseudofenomén, který je uměle vytvářen levicovými kulty.

Více pojmů tohoto slovníku rozepisovat nebudu. Mnoho z nich znáte a bylo by to příliš
dlouhé, ale pokud snad projevíte jako naši čtenáři zájem, zkusím dát dohromady další takový slovník.

V zásobě toho určitě je ještě dost!

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 15.4.2018


 

3. dub, 2018

Postoj národních konzervativců k současnému kapitalismu je velice sporný a to nepopíráme, protože kapitalismus sám o sobě je složitý a sporný systém. Ve srovnání s feudalismem přinesl kapitalismus obrovský pokrok...

Nikdy v historii nenastala situace, že by byl z přírodních a ekonomických důvodů vymýcen hladomor, nikdy nedošlo k tak rapidnímu růstu životní úrovně na celém světě, a i ti největší a nejdramatičtější kritici kapitalismu jako byl Marx, mu připisovali významnou úlohu a velké úspěchy. Národně konzervativní síly tento názor sdílejí, nicméně sdílíme i jiný názor, a to názor Ilony Švihlíkové a Jana Kellera, že už nežijeme v klasickém a skutečném kapitalismu.

To v čem žijeme je rentiérský kapitalismus, ale ani to není přesný termín. Spíše žijeme v jisté formě neofeudalismu. Pár čísel. V současné době se příjmové rozpětí obyvatel napříč světem nachází na úrovni pozdního feudalismu a příjem na hlavu v afrických zemích je nižší, než ve středověké Anglii, zatímco špičkový manažeři nadnárodních korporací pobírají 400násobek průměrného platu. Ve zlatém věku kapitalismu (poválečné třicetiletí), to bylo jen 15-20násobek. To bylo období, kdy zaměstnanci, drobní podnikatelé, obchodníci i klasičtí kapitalisté si mohli plnit své sny a dosáhnout úspěchů, o které usilovali.

Pak se do toho vložili politici z celého politického spektra. Politici mají dva takové nepříjemné zvyky. Chovají se podle přání svých mecenášů a politiku vedou od extrému k extrému. To se projevilo v 70. letech obrovským nárůstem sociálního státu v západní Evropě a Severní Americe a následně v 80. letech drastickým okleštěním sociálního státu v těchto zemích a ordinováním podobné „léčby“ i zemím třetího světa.

Vznik masivních sociálních států vedl k zhroucení síly odborových hnutí a politickému zlenivění dělnictva, zatímco drastické škrty v sociálním státu zasáhly nejen zaměstnance, ale měli vedlejší dopady i na živnostnictvo a drobné podnikatele, na farmáře a další producenty hodnot.

Tehdy v 80. letech, zejména k jejich konci, se začala formovat úplně nová forma buržoazie, jejíž chování, fungování a projevy by do té doby byly mezi klasickou buržoazií a společností považovány za naprosto amorální, patologické a nepřijatelné. Šlo o rentiérskou buržoazii, či jak já je nazývám, neofeudály. Slovy Jana Kellera, „politicky vítězná třída buržoazie převzala chování a vnější znaky politicky poražené třídy feudálů“, s Kellerem se v tomto prohlášení dá nesouhlasit jen v tom, že generalizuje prohlášení napříč celou buržoazií a nikoliv jen na rentiérskou buržoazii. Ilona Švihlíková to popisuje sofistikovaněji, když hovoří o tom, že rentiérství a neofeudalismus jsou patologickými jevy, které poškozují samotný kapitalismus.

Základním principem kapitalismu je investice kapitálu, ze které vzejde zisk. Tato investice může mít různé podoby – investice času, investice vědomostí, investice peněz atd. ve všech případech, ale investice vede k hmotnému, morálnímu, či technickému růstu napříč společností. V Americe to byli „selfmademani“, v Británii raná buržoazie, ve Francii měšťanstvo a v současné době je to průmyslová a nespekulativní buržoazie.

Co přesně je neofeudál? V první řadě je to osoba, která požívá privilegií neodpovídajících úspěšnému kapitalistovi, nýbrž privilegií odpovídajících upadající feudální vrstvě. Nemá zisky, nýbrž dostává rentu, kterou získává bez investic, ale z čistých spekulací. Druhým prvkem jsou vnější projevy, kdy se takové osoby stávají oligarchy s vlastními rodinnými klany a dynastiemi. Zatřetí jde o takovou pokřivenou buržoazii, která si snaží kupovat stát a určovat sociální a ekonomickou politiku státu.

Nyní ke konkrétním příkladům ze světa i z Česka. V ČR je naprosto dokonalým příkladem neofeudála Zdeněk Bakala. Prakticky neexistuje dokonalejší příklad neofeudála. Vzešel z finančního „průmyslu“, který je neproduktivní, byl to bankéř, který koupil desítky tisíc bytů, důlní zařízení a další objekty, aniž by cokoliv reálně vyprodukoval, daně odvádí v daňových rájích a kupuje ostatní lidi, z jejichž produkce žije. V politice zneužívá svého postavení kupováním novin, financováním vládních koalic (např. Nečasova/Bakalova koalice dostala skoro 30 miliónů Kč a to nemluvím o Knihovně Václava Havla, která je kapitolou sama o sobě). Stejným způsobem žil feudál s nevolníky a robotníky.

Historickým příkladem tvůrce hodnot byl Tomáš Baťa a jeho bratr Jan Antonín Baťa, kteří v podstatě postavili Zlín, vybudovali obuvnické impérium, které stavělo silnice, elektrárny, letiště, využívali svých znalostí, vynalézavosti k vytvoření efektivního sociálního podnikání a vlastní poctivou prací, nezřídka po boku samotného dělnictva. Byli to muži vizí a ambicí.

Na mezinárodním poli proti sobě stavím Elona Muska a Georga Sorose. Elon Musk je vizionář, který se vypracoval z ničeho a dostal se doslova, až do kosmu se svými ambicemi, talentem a úspěchy. Nechme stranou, některé jeho mouchy (fetišismu na zelené technologie a kritiku Donalda Trumpa). Je to člověk, který z ničeho vytvořil něco. Původně videoherní tvůrce s 500 dolary v kapse je dnes dobyvatelem vesmíru s 21 miliardami dolarů. Mnozí z Vás možná dnes používají jeho platební systém PayPal, který výrazně usnadnil finanční a obchodní transakce.

A proti němu stojí George Soros. Soros působil jako bankéř a finančník téměř od začátku. Nic nevytvořil, nic nevyprodukoval, krom rentiérských fondů. Svým působením a fungováním se Soros stal jedním z nejhorších novodobých feudálů, pod jehož stínovládou dnes žijeme. Zbohatl na spekulacích a stal se předním sponzorem levicových a radikálně levicových skupin, včetně Demokratické strany USA. Soros investoval milióny dolarů do podpory Clintonovců, do útoků proti Viktoru Orbánovi, do hnutí proti Brexitu a dalších podobných hnusáren. V říjnu 2011, pak s levičáky Solanou, pedofilním zeleným aktivistou Danielem Cohn-Benditem a dalšími levičáky napsal dopis útočící na nacionalismus a žádající větší ekonomickou integraci. Kromě toho podporoval ultralevicové hnutí Occupy Wall Street.

Ale netýká se to jen jednotlivců. Jsou i státy feudální a rentiérské a státy produktivní a prospěšné. Lucembursko je daňovým rájem s naprosto obludným podílem finančního průmyslu na ekonomice. 86% jejich ekonomiky je finanční průmysl a daňový ráj. Jen kousek od Lucemburska se nachází jiný stát začínající na L, Lichtenštejnsko, které má vysoce vyspělý strojní, elektrotechnický, robotický, kovozpracující a technologický průmysl, tedy produktivní průmysl.

A co vůbec umožnilo vznik těchto rentiérských feudálů? Jakkoliv můžeme Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou uznávat jako velké politické konzervativce, patrioty bránící zájmy svých zemí a vlivné osobnosti, nelze souhlasit s jejich neoliberální ekonomickou politikou. Můžeme ji chápat jako reakci na levicovou a keynesiánskou ekonomii předchozích dekád, ale nemůžeme popřít, že právě neoliberální reakce otevřela cestu ničivému finančnímu průmyslu a oligarchům, očistila amorálnost neproduktivních pseudokapitalistů a umožnila drancovat země východní Evropy.

Druhým důvodem ke vzniku novodobých feudálů byla splašená globalizace, která přímo souvisela s neoliberálními experimenty. Byla příliš rychlá, ignorovala národní specifika a politiky umožnila vznik internacionalistické vrstvy oligarchů a feudálů.

Pokud máme porazit novolevičáky, sluníčkáře, havlisty a islám, musíme jasně určit zdroj naší vlastní slabosti a tou je parazitická neofeudální vrstva, které nezáleží na úspěších a prosperitě svých zemí, ale jen na svých rentách, a pro dosažení svého bohatství klidně změní naše země v popel a prach.

Pád rentiérského neofeudalismu určitě nezpůsobí, že si všichni padneme kolem krku a budeme se mít rádi, ale třídní rozpory, které jsou nyní uměle zostřovány levicí a rentiérskými kapitalisty, se výrazně zmírní. Nevymizí, ale přestanou rozrušovat národní státy.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.4.2018


 

 

24. bře, 2018

Cassie Jaye patří mezi další lidi, kteří prošli transformací z děsivých ultralevicových a
idealistických omezeností k normálnímu stavu. Je jednou z těch žen, která přestala být feministkou a stala se člověkem pod tíhou reality a vlastních zkušeností...

Šlo o zkušenosti ze setkání s hnutím za práva mužů… ano, situace na západě už došla k takovému stavu, že tam vzniklo hnutí za práva mužů, protože muži se stávají diskriminovanou menšinou. Zejména bílí heterosexuální muži.

Cassie Jaye je mladá a půvabná americká producentka, režisérka, dokumentaristka a bývalá
herečka. Sama přestala být herečkou s tím, že jí nechce být, jen kvůli tomu, že je hezká tvářička a začala se věnovat liberálně levicovým tématům a dokumentaristice, kdy se postupně stala feministkou. Natočila pět dokumentů, ze kterých se první čtyři věnují především LGBT tématice, feminismu, sexuální výchově a potratům.

Až pátý dokument, který se rozhodla natočit, pro ni byl jako rána kladivem. Tím
dokumentem se stal snímek s názvem „The Red Pill“, červená pilulka. O tomto fenoménu jsem, již psal, a tak jen velice stručně. Červená pilulka znamená prozření do reality, ztrátu iluzí a konfrontaci se skutečností. To se stalo i Cassie Jaye, která začala na dokumentu pracovat jako feministka a skončila s ním jako člověk rozumný.

Dokument „The Red Pill“ se stal jejím nejkontroverznějším dokumentem a pojednával
především o vážné a extrémní nerovnosti mužů a žen v západní společnosti. Původně byl koncipován jako obžaloba sexismu, šovinismu a útok na tzv. hnutí za práva mužů, ale v průběhu jeho tvorby si Cassie Jaye uvědomila, že velká část nerovnosti v Americe je právě na bedrech mužů. Střetla se tváří tvář s fanatickými a hysterickými feministkami, s otci, kterým soudní systém ukradl děti, s muži, kteří byli týráni svými partnerkami, ale i s ženami, které se připojily k hnutí za práva mužů. Sama Cassie Jaye věřila, že hnutí za práva mužů je nenávistné hnutí, že se dopouští „hate crime“, že jde o šovinistické a strašlivé netvory a později vyprávěla, že když dokument připravovala a vedla rozhovory s představiteli tohoto hnutí, celou dobu čekala, až řeknou něco šovinistického, sexistického, misogyního, něco co potvrdí hrozby fanatických feministek a celou dobu na nic takového nenarazila. To byla pro ni první studená sprcha.

Tou druhou byla konfrontace se statistickými údaji a fakty. Cassie zjistila, že většina
bezdomovců jsou muži, většina sebevrahů jsou muži, že muži při výkonu povolání umírají o 90%
častěji, než ženy, až 15% mužů v Británii a USA zažije ze strany partnerky fyzické, či psychické
týrání, nebo to, že v USA existují stovky útulků pro týrané ženy, ale jen jeden jediný poskytující služby i mužům, a ten byl navíc pod útokem feministek, které si činily monopol na victimizaci v otázce domácího násilí. Společnost zavrhuje misogynii, tedy nenávist k ženám a je to tak správně, ale toleruje misandrii, nenávist k mužům.

Třetí ránou byl střet s feministkami a feministickými aktivistkami, s jejich pokrytectvím,
které vychází z toho, že na jednu stranu odsuzují zaběhlé společenské normy, ale na druhou stranu mlčí o těch normách, na kterých jsou bití muži. Například na tom, že se očekává, že muž půjde do války bojovat a umírat, kdežto u ženy se takové sebeobětování neočekává. Stejně tak pochopila, že feministickému hnutí nejde o rovnoprávnost mužů a žen, ale o nadřazenost žen nad muži.

Poslední ranou pro feminismus Cassie byla reakce samotných feministek, které vyzývaly
k bojkotu a útokům proti filmu, označovaly film za sexistický a misogyní, útočili na místa, kde se měl promítat, pořádaly petice za zákaz promítání. Palace Kino Cinema v Melbourne, Mayfair Theater v Ottawě, kampus Univerzity v Calgary nebo Univerzita v Sydney, to jsou jen některá místa, kde bylo promítání filmu stornováno, či úplně zakázáno. Taky poukazovala na manipulace ze strany feministek, vytrhávání vět z kontextů a překrucování.

Cassie svůj film zakončila konstatováním, že věří v rovnost, a proto nemůže být feministkou.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 24.3.2018


 

22. bře, 2018

Tržní hospodářství a mechanismy nyní zajistily altrightu a konzervativně nacionalistické ekonomii významné vítězství na poli boje s našimi bezprostředními ideovými konkurenty. Tím vítězstvím je pád tzv. bitcoinu, kryptoměny, která byla ideologickým pilířem anarchokapitalistické liberální pravice...

Bitcoinová bublina splaskla 19. 3., když hodnota bitcoinu prvně klesla pod náklady nutné k jeho „těžbě“. Těžbou se rozumí využívání počítačového hardwaru k produkci bitcoinů. K něčemu takovému potřebujete vysoce výkonnou grafickou kartu a taky extrémně vysokou spotřebu elektrické energie, aby byla těžba zisková. Náklady na těžbu byly tak extrémní, že část bitcoinových těžařů dokonce přesídlila na Island, aby své počítače napájela geotermální energií a chladila arktickým vzduchem. Ano, čtete správně. Energetická nákladnost těžby vystřelí z 6,900 dolarů na začátku tohoto roku na 14,175 dolarů do druhého kvartálu. Od začátku roku 2009, až do konce roku 2017 bitcoinová hodnota nepřetržitě rostla, jen s velice drobnými odchylkami a změnami. 22. prosince 2017 bitcoin ztratil třetinu hodnoty a klesl z 17,900 dolarů na 13,800 dolarů. K 5. únoru 2018 bitcoin ztratil polovinu hodnoty a padl na 6,200 dolarů.

Než se pustíme do kritiky bitcoinů a anarchokapitalismu obecně, řekněme si, že kryptoměny v principu neodsuzujeme, ale považujeme je za pouhý pozitivní doplněk tržního hospodářství, nikoliv za fetiš, ke kterému se máme modlit, jen protože na něho nemá žádný vliv stát. V tomto ohledu je vytouženým symbolem anarchokapitalismu.

Bitcoin se stal ideologickým fetišem anarchokapitalistů, kteří si kolem něho začali dělat svou svatyni. Zároveň si získal přízeň masmédií, která svým chováním v podobě poskytování prostoru bitcoinu, pomáhala navyšovat jeho hodnotu, až se dostala nad reálnou tržní hodnotu. Naše základní kritika vůči bitcoinu je stejná jako vůči všem neproduktivním sektorům hospodářství, není to reálná ekonomika. Není to ekonomika reálných služeb, produktů, surovin, průmyslu a zemědělství, nýbrž ekonomika spekulací a bublin. Nelze jí pevně uchopit, využívat její výsledky ve prospěch národa a občanů, lze se jen vyrovnávat s jejími ničivými důsledky, jako jsou hypoteční krize, pády kryptoměn a praskání bublin.

Neproduktivní odvětví ekonomiky se obvykle zachovávají buď státním násilím (centrálně plánované hospodářství), bublinami, či ideologickou propagandou. Bubliny a ideologická propaganda připadá na bitcoin.

Podívejme se na samotné anarchokapitalisty, v České republice nejvíce reprezentované dredařem Urzou, který by svým vzhledem patřil mezi extrémně levicové klinikáře, ale svými názory je těžce vpravo od Petra Macha. Základní podstatou anarchokapitalismu je likvidace státu a podřízení veškerých procesů ve společnosti individuální zodpovědnosti jednotlivce, svobodnému výběru, tržním mechanismům, nabídce a poptávce, která vyeliminuje „nepotřebné“ části společnosti a ekonomiky.

Anarchokapitalismus se nikde neudržel a prosadil se jen v těch oblastech, kde byl chaos
prokládaný tržní ekonomií. Divoký západ, Islandské společenství, šedá ekonomika komunistických režimů, zaostalé indiánské kmeny a Somálsko, to jsou jediná místa, kde se anarchokapitalismus v nějaké formě prosadil a chvíli udržel. Asi žádné z těchto míst bychom nechtěli reprodukovat do našich podmínek.

Asi nejvýznamnějším problémem anarchokapitalismu je neschopnost vyrovnat se s negativními externalitami tržního prostředí. Anarchokapitalismus jako svou mantru dokola opakuje, že tržní prostředí zabrání vzniku negativních externalit. Neregulované tržní prostředí nikdy nezabrání prodeji druhořadých potravin, nikdy nezabrání ničení životního prostředí korporacemi, nikdy nezabrání monopolizaci ekonomiky úzkou vrstvou oligarchů a korporací, nikdy nezabrání podvodům a machinacím na trhu, protože tyto vlastnosti jsou člověku přirozené a bude je reprodukovat do takové míry, že se v neregulovaném anarchokapitalistickém prostředí stanou devastující normou.

Dalším problémem anarchokapitalismu je, že prohloubí třídní nenávist ve společnosti, podlomí sociální smír a sociální postavení nižších vrstev, stejně jako to, že neregulované tržní prostředí bude ignorovat ty části společnosti, které nebude považovat za ziskové. Soukromá pošta nebude dodávat zásilky do malých vesniček, soukromí hasiči budou hasit přednostně lepší objekty a podle Urzy mají být jejich platy stanoveny trhem, stejně jako kvalita služeb. Anarchokapitalismus by tak vybičoval třídní nenávist, kterou tak rádi oslavují a prosazují levičáci a ve výsledku by zničil národ tím, že by poštval jednu národní třídu proti třídě druhé, nikoliv politickou propagandou levice, ale důsledky nezřízené ultraliberální ekonomie.

Od Urzy se dále dozvídáme, že policie bude nahrazena soukromými bezpečnostními agenturami a argumentuje tím, že ve středověkém Islandu nebyla státem řízená policie a nedocházelo k žádnému hromadnému násilí, zapomínaje, že středověký Island byl minimálně osídlený a mimo veškeré mezinárodní dění.

Urzovi návrhy na privatizaci soudnictví by vedli k další naprosté vlně nespravedlnosti. Již dnes je soudní systém vysoce nespravedlivý a soudcokracie se pasuje nad občany, ale v Urzově vizi soukromě placených soudců, by to skončilo katastrofou stonásobnou.

Urza a jeho banda je naštěstí jen okrajovou úchylnou grupou, jejímž největším úspěchem je, že zmanipulovala do svých řad nového šéfa Svobodných Tomáše Pajonka, ale nadcházející ještě drtivější než ta poslední porážka Svobodných v dalších volbách, jen potvrdí porážku anarchokapitalistické ideologie, která jak již bylo řečeno v jednom z předchozích článků, je ve skutečnosti podpůrným faktorem současného režimu, protože štěpí opoziční hnutí, představuje falešnou a neuskutečnitelnou alternativu a oslabuje nás jako celek.

Naše hnutí se musí sjednotit pod ekonomickým nacionalismem, ideou stavovského státu, hospodářské decentralizace, moderními technologickými postupy a výzkumem, přes třídní kooperace zaměstnanců, zaměstnavatelů, soukromých družstev a obcí, obchodním protekcionismem a sociálním smírem.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 22.3.2018


 

17. bře, 2018

Tento text Vás možná překvapí už ve svém počátku. Chci v něm poukázat na to, že sociální demokracie představuje v dlouhodobém měřítku větší společenskou hrozbu, než komunistické diktatury. Je to tvrzení odvážné, ale podložené historií posledních tří dekád napříč civilizovaným světem – od Ameriky po Eurasii.

Sociální demokracie jako hnutí měla své opodstatnění v předminulém století, v době, kdy výdobytky kapitalismu se nedostávaly k dělnictvu a tehdy existujícímu proletariátu. Sociálně demokraté se stali organizovanou politickou páteří dělnictva, a to, co odbory s často živelnými stávkami, dokázaly prosadit v jednotlivých fabrikách, socialistické strany prosadily v celém státě. Osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, podpora v nezaměstnanosti, zákaz dětské práce, právo na dovolenou a řada dalších aspektů byla nejen nutná, ale společensky prospěšná pro seberealizaci širších společenských vrstev a zároveň pro socioekonomický zánik toho, co socialisté nazývali proletariátem. Těmito sociálními reformami si paradoxně socialisté vykopali vlastní hrob, protože postupem času zaniklo jejich voličstvo.

Krize sociální demokracie.

Problém byl pochopitelně v tom, že nikdo si nechce připustit překonání svého vlastního opodstatnění, důvodů své existence, které definitivně přišlo po světových válkách s nástupem sociálně-tržního modelu a tlaku na rozvoj pracovních práv, který představovalo rozšíření komunismu v Evropě, a z toho důvodu se sociální demokracie ve většině západní Evropy a zejména pak ve Skandinávii začínají orientovat na nesmyslná a druhotná témata jako jsou imigranti a menšiny, feminismus a podobně. Klasický marxismus je nahrazen neomarxismem a starý socialismus je nahrazen tzv. Frankfurtskou školou a její zvrácenou ideologií.

Francouzští socialisté klesli z 11 miliónů hlasů na 2 milióny hlasů. Ještě v roce 2012 měli francouzští socialisté 173 tisíc členů a byla doba, kdy měli přes milión členů. Nyní mají 42 tisíc členů. Německá sociální demokracie měla na vrcholu 1 milión členů, nyní má 433 tisíc a stále se ten počet snižuje, stejně jako si sahá na rekordně nízkou podporu. Itálie, Španělsko, Velká Británie, ale i Česká republika, Polsko a další státy, tam všude je situace stejná, protože moderní tržní hospodářství poskytlo člověku konzumnímu dostatek socioekonomických prostředků k naplnění svých potřeb. Proto se socialisté snaží otevřít hranice imigrantů, aby starý dělnický proletariát nahradili novým imigrantským proletariátem, jehož vlastní podstatu zpochybňoval i Jan Keller.

Relativismus sociální demokracie.

Do naprosté zrůdnosti pak socialisté dovedli projekt Evropské unie, když původně ekonomicky prospěšné společenství transformují v centrálně plánovaný režim, který sídlí v Berlíně a Bruselu. Regulace, které doprovází moc nevolené internacionální byrokracie, nadnárodních elit a intelektuálních vrstev podepřená neomarxistickou ideologií vede k systematické společenské destrukci.

Nejlépe to můžeme vidět na příklad Švédska, kde v zásadě sedmdesát let, jen s malými přestávkami, vládla sociální demokracie. Ta transformovala, kdysi hrdý vikingský národ v bandu podělaných chudáků, kteří potřebují písemné svolení k tomu, aby si zašukali, a dnes nemají pražádnou odvahu se ozvat v boji za svá práva. Podobná situace je v Norsku. Dánsko se, ještě tak trochu drží, ale taky to není nic extra. Ve všech těchto státech sociální demokracie transformuje svůj dělnický elektorát na imigrantský elektorát a podporuje tak democidu našich národů.

Téměř identická situace je v Demokratické straně USA, kterou už opustilo dělnictvo a zůstávají jí jen její stranické odbory a nastupující a šířící se vrstvy ilegálních imigrantů, ze kterých chtějí udělat plnohodnotné občany a tím i své budoucí voliče. Liberální strana Kanady pod vedením Justina Trudeau došla, až tak daleko, že provádí orwellistickou purifikaci angličtiny a vytváří Newspeak, který relativizuje tradiční sociobiologické hodnoty, například ze slova „mankind“ (lidstvo) se stalo slovo „humankind“, což znamená v zásadě totéž, ale není tam už ta ohavná předpona „man“, tedy muž. Toto se, ale děje i v Evropě, kde jsou měněna slova národních hymen, včetně například rakouské a nedávno byl i pokus o vykleštění německé hymny.

Tím se dostáváme k historické ironii, že mnohem blíže k orwellistickému pojetí totalitní společnosti, kterou bylo možné spatřit v knize a filmu 1984 nás dostal nikoliv komunistický režim, nýbrž dlouholeté působení sociálnědemokratických stran západoevropského typu.

Paradox komunismu.

Protikladem k tomu je komunistický režim. Komunistický režim a sociáldemokratismus mají společné úsilí o přetvoření, respektive zničení třídní společnosti, aspoň v teorii. V praxi se, ale komunistické režimy nikdy nepokoušely o vybudování beztřídní společnosti, a místo toho nahradili třídu buržoazní třídou stranické oligarchie, tedy partajních funkcionářů. Důvodů, proč nepřešli ke zničení národů a třídní společnosti je celá řada a jsou navzájem propojené.

Základem je fakt, že komunistické hospodářství výrazně omezilo vědeckotechnický rozvoj, konzumní průmysl a modernizaci, tedy, že vznikl obrovský vnitřní dluh v podobě zaostalé infrastruktury a nedostatku zboží. Tento nedostatek způsobil, že nikdy nedošlo k překonání materiální základny dělnické třídy, jako se tomu paradoxně stalo právě v západním kapitalismu. Tím komunisté mohli nadále operovat s dělnickou třídou, o kterou opírali dlouhodobě legitimitu a moc svého režimu. Nepotřebovali imigranty, nepotřebovali menšiny, ba naopak, tyto skupiny pro ně představovali riziko.

A zatímco sociální demokracie se projevuje jako rakovina, která prostupuje s využitím novolevicové ideologie a neomarxismu napříč společností, je ve spojení s mocnými oligarchy a postmoderními korporacemi a postupně se snaží transformovat národní státy v multikulturní chaos, ze kterého budou moci čerpat nadále své voličstvo, u komunismu víme, že jeho působení vede pouze ke třem možným koncům.

Prvním a asi nejlepším možným koncem je nástup korporativistického socialismu, který dokáže sdružit dynamiku tržního hospodářství, přísný a fungující řád, pokročilé technologie, hospodářský růst a sociální ochranu. To se stalo v Číně, či Vietnamu. My sami se nechceme od těchto států učit, jejich zkušenost je nepřenosná a nehodláme ji aplikovat v českém podání, ale vidíme ji jako nejlepší vyústění komunistické diktatury.

Druhým byl pád komunistického centrálního plánování a nástup divokého kapitalismu, který je často prodchnut s nacionalistickými a konzervativními prvky, byť se nám, některé nemusejí vůbec líbit, například islámské prvky ve středoasijských republikách, ale na druhé straně máme i ruský slovanský kapitalismus.

Třetí, nejhorší vyústění, je severokorejský model. Tady asi není nutné zdůvodnění. Pokud jde o oběti komunismu, musíme vycházet z toho, že komunistické strany a režimy vzešly ze sociální demokracie. V Rusku se dostala k moci Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševická), nikoliv Komunistická strana Ruska. Tou se stala, až později. V žádném případě nehodláme říkat, že komunistické režimy měly méně obětí, než sociálně demokratické, ale poukazujeme na to, že všechny komunistické režimy se zhroutily, či hroutí, zatímco sociální demokracie napadá naši organickou společnost jako rakovina, prorůstá jí, zabíjí jí mnohem pomaleji a mnohem efektivněji, než by se o tom komunistům, kdy snilo.

Proto na závěr říkáme před nadcházejícími podzimními volbami, pokud nechcete volit SPD, ale chcete volit levici, nevolte sociální demokracii, ale volte konzervativní levici v podobě KSČM. KSČM této zemi nepřinese už nikdy tak ničivou zkázu, jakou by přineslo pokračující panování sociálních demokratů.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 17.3.2018