KOMENTÁŘE

27. pro, 2018

Málokterá ideologie, politika, teorie a praxe měla tak vznešené počáteční úmysly a tak strašlivé konsekvence jako neoliberalismus...

Ideologie, která byla pravicovou reakcí na selhávající keynesiánství, se stala tvůrcem korporátního socialismu a současné oligarchické světovlády superkorporací. Neoliberalismus byl otcem George Sorose a jemu podobných.

Nástup neoliberalismu.

Keynesiánská ekonomie, která pomohla světu překonat Velkou hospodářskou krizi, se tváří tvář moderní éře a globalizaci začala prokazovat jako neudržitelná, tím spíše, že v řadě zemí byla sociálně demokratickými stranami a jejich obdobami dovedena do extrémů blížícího se socialistické regulaci, ať už šlo o masivní znárodňování ve Velké Británii, či Carterovu politiku ve Spojených státech amerických.

Neoliberalismus vzešel z německého ordoliberalismu, který byl kombinací raného kulturního neomarxismu a klasické liberální tržní ekonomie. Montpeleriánská společnost vedená Fridrichem Hayekem, Miltonem Friedmanem a průkopníkem sociálního liberalismu Karlem Popperem, se stala základem neoliberální ideologie.

Labouristická vláda Velké Británie v letech 1974, až 1979 nebyla schopna se popasovat prostřednictvím keynesiánství s ropnými šoky, krachem na burze a bankovními krizemi. Ekonomika stagnovala, zatímco inflace dosahovala 20%. Británie byla nucena brát si půjčky u Mezinárodního měnového fondu. V zimě 1978/1979, ale odborové svazy rozpoutali drastické stávkové akce proti reformám, které byly přijaty za účelem splnění podmínek půjčky. Popeláři stávkovali a v ulicích Londýna a jiných měst s e, hromadili obrovské stohy odpadků. Stávkovali hrobaři. Z 2,300 znárodněných nemocnic fungovalo jen 1,100 v důsledku stávek. To otevřelo cestu Margaret Thatcherové k vítězství v květnových volbách 1979.

Velice podobná situace byla ve Spojených státech amerických. Během Carterova období vypukla éra tzv. stagflace – ekonomická stagnace a měnová inflace. Ta byla způsobena selháním Brettonwoodského systému, Nixonovými reformami, keynesiánstvím a ropnou krizí vyvolanou arabskými státy. Po mírném ekonomickém oživení se vrátila inflace, která dosáhla 13,5% v roce 1980, krátkodobé úrokové sazby dosáhly 18% a Dow Jonesův Index klesl na krizovou úroveň roku 1976. HDP USA kleslo o 3% a nezaměstn anost by la na 7%. Spojené státy americké navíc zažili tři a půl měsíce trvající uhelnou stávku. Tato situace, společně s krizí na americkém velvyslanectví v Teheránu, která byla cíleně prodlužována tehdejšími republikánskými špičkami, způsobila pád Jimmyho Cartera a nástup Ronalda Reagana do úřadu presidenta USA.

Neoliberalismus – destrukce národních ekonomik.

Zatímco v zahraniční politice byli Thatcherová i Reagan vcelku obstojní a důslední konkurenti Sovětského svazu, v ekonomické politice přinesla jejich činnost absolutní destrukci, se kterou se vyrovnáváme do dnešních dní.

Ve Velké Británii Margaret Thatcherová zničila národní průmysl a provedla jeho transformaci na „konkurenceschopnější“. Došlo k uzavření uhelných dolů, fabrik, zpracovatelského a těžebního průmyslu, k prudkému nárůstu nezaměstnanost v průmyslových regionech. Klasická a reálná ekonomika Velké Británie byla nahrazena „finančním průmyslem“, průmyslem pojišťoven, spořitelen a velkých bankovních domů, všemožných fondů a toxických aktiv. Velká Británie přestala vyr& aacute;b ět a stala se závislá na výkyvech finančních trhů. Pokud by Thatcherová prosadila jiné formy služební ekonomiky, dalo by se to, ještě pochopit, ale její postup – masová privatizace a deindustrializace – vedli k tomu, že dnes je Británie závislá na finančních magnátech, oligarchii a anonymních akcionářích.

Navíc vypukla generální stávka horníků, jejichž příjmy a samotná existence byla těžce ohrožena neoliberálními experimenty a likvidací průmyslu. V této době Thatcherové výrazně pomohl Sovětský svaz a Polská lidová republiky, její političtí arcinepřátelé, kteří během generální stávky násobně navýšili vývoz uhlí do Velké Británie a přijali pozici mezinárodních stávkokazů. Generální stávka selhala, britské hornické odbory se z&nbs p;toho d odnes nevzpamatovaly a likvidace průmyslu a produktivní ekonomiky v Británii vesele pokračovala dál.

Thatcherové se navíc „úspěšně“ povedlo dovést Velkou Británii k historicky jedné z nejhorších nezaměstnaností. Během jejího premiérství se počet nezaměstnaných vyšplhal ze 1,5 miliónů na 3,3 milióny. Více než dvojnásobek. Později sice zase klesal, ale zejména ve prospěch té kasty lidí, která se v průmyslové a produktivní národní společnosti nemohla uplatnit, ale za to si našla místa v elitářském finančním průmyslu.

Poslední číslo k vládě Thatcherové. Na konci jejího působení měla Velká Británie s přehledem v Evropě nejvyšší míru dětské chudoby. 30% britských dětí žilo pod hranicí chudoby, a stejně tak došlo k prudkému rozevření nůžek mezi nejbohatšími elitami a chudými a středními vrstvami.

Ve Spojených státech amerických neměla neoliberální léčba tak extrémní výkyvy a důsledky. USA si stále podrželo velkou míru svého průmyslu, podpořeného zejména ropnou ekonomikou, těžbou a zbrojním průmyslem. U Reagana jde spíše o dlouhodobé důsledky, které nebyly, ještě v jeho době bezprostředně vidět.

Prvním selháním amerického neoliberalismu byla tzv. „propustná ekonomie“. Tento model říkal, že čím lépe se budou mít bohatí, tím lépe se budou mít i chudí, protože bohatství horních vrstev postupně proteče/propustí i k nižším vrstvám. Tuto teorii a praxi razil Ronald Reagan. Po třiceti letech jsme svědky toho, že nic takového se nekonalo.

Došlo jen k obrovskému rozevření nůžek mezi bohatými a chudými, které navíc doplnila paradoxní situace, kdy postupně došlo k prudkému nárůstu produktivity a hodnoty práce, při neustálém snižování její ceny, stagnaci, či poklesu příjmů amerických středních a nižších vrstev doplněných o obrovské zadlužování.

Mezi lety 1985, až 2005 se reálné příjmy amerických rodin zvedli prakticky o nic. Stagnovali, zatímco produktivita práce se zvýšila o 125%.

V otázce nerovnosti jsou USA na úrovni „vyspělejších“ zemí Třetího světa a bývalých komunistických států, například Ruska. 10% nejbohatších Američanů ovládá 75% amerického národního bohatství.

Chudoba nejvíce dopadla na černochy, kteří posílili svou kulturu izolovaných ghett a stali se líhní demokratických voličů a ultralevicových skupinek. Pokud tedy někdo politicky zbohatl na Reaganově ekonomice, byli to Demokraté a levice.

Liberalizace finančních trhů navíc uvolnila ruce velkým bankám a pojišťovnám, které začaly nezřízeně a neregulovaně obchodovat s pochybnými zdroji, poskytovat půjčky, kdekomu, bez ohledu na finanční způsobilost daného člověka, či rodiny a celkově propadli nezdravé nezodpovědnosti pramenící z liberální ekonomie.

V neposlední řadě došlo za Reagana k obrovskému nárůstu zadlužení, zejména v souvislosti se snahou uzbrojit Sovětský svaz. Reagan v této taktice brilantně uspěl, ale dlouhodobě se mu podařilo uzbrojit i Spojené státy americké.

Krátce se zmíním i o Latinské Americe. Tam praktikování neoliberální politiky, obecně i v konkrétních příkladech Argentiny, či Venezuely, vedlo k sociálnímu krachu a nástupu radikální levice. Zejména šlo o tzv. Washingtonský konsensus, který vnucoval latinoamerickým vládám neoliberalismus.

Než začne někdo z neoliberalismu obviňovat Václava Klause, rád bych na jeho obhajobu řekl pár věcí. Zaprvé, Václav Klaus jako ministr financí postkomunistického státu byl v úplně jiné situaci. Zadruhé, Václav Klaus nesáhl k privatizaci bank a finančního sektoru. A zatřetí, Václav Klaus byl národní liberál, zastánce národního domácího kapitalismu, nikoliv nadnárodního superkapitalismu, jako Thatcherová a Reagan. Někdy se totiž nabízejí, zejména ze strany levicových provok at&eacut e;rů, výtky, že Václav Klaus byl neoliberál.

Našim cílem, proto musí být nahrazení neoliberální doktríny a neoliberálního konsensu ekonomickým nacionalismem a národním kapitalismem, který bude doplněn o rozhodující postavení státu ve strategických hospodářských oblastech.

 Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 27.12.2018


 

16. pro, 2018
Petr Hampl se v mnohých článcích zmiňoval o tom, že je dobré se inspirovat některými státy...
 
Dnes si ukážeme, co jsou konkrétní příklady a postupy, jež můžeme převezmout z Izraele:
 
1. Wall! Zeď alias ochrana hranic
Pořádnou velkou zeď na hranicích by nám neškodila, Izraelci mají zeď vyšší, než ta Americká, prošpikovanou senzory a dálkově ovládanými kulomety. Přes to by migrační vlna násilně neprošla. Stejně tak i úroveň militarizace jejich společnosti je dostatečná.
 
2. Dobrá Lobby
Není žádné tajemství že AIPAC se s v Americe s politiky baví a konzultuje spousty věcí. Proč bychom nemohli mít v USA ACPAC? American Czech Politicaly action comitee. Máme, na co navázat Moravští bratři jsou dodnes v USA. Miloš Forman a jiní poskytují zajímavou kulturu.
 
3. Rvát se za svůj národ činem, zákonem a slovem
Nemyšleno zle. Prostě proč ne? Izraelské zákony jasně definují Izrael jako zemi Židovskou. I u nás takové návrhy byli př. kandidát do senátu pan Gerloch jej vznesl. Máme zastupovat naše zájmy ne zájmy cizí či ideologické.
 
Autor: KERBEROS, Praha, ČR, 16.12.2018
2. pro, 2018

Hlavní ideolog světového povstání proti neomarxistickým elitám Steve Bannon se po čase v něčem shodl se svými levicovými oponenty. Tedy s těmi rozumnějšími...

Velké technologické firmy jako Google, Apple, Facebook či Amazon potlačují inovace, brání vytváření pracovních míst a ohrožují občanské svobody. Je zapotřebí jednat. Steve Bannon navrhuje část těch gigantů nuceně rozdělit na malé vzájemně si konkurující firmy. A co takto rozdělit nejde, to znárodnit.  Nevím, jestli je to nejlepší řešení. Nerozumím té problematice dost podrobně. Ale v každém případě to zní logicky. 
 
A v každém případě to ukazuje obrovský rozdíl mezi lidmi schopnými přemýšlet o problémech a tím, co se v Česku označuje jako "pravice" a v Americe jako "neocons" - hnutí založené na mechanickém opakování frází z 18. století. Každý, kdo je přemýšlivější než oni, je podle takových "pravičáků" komunista nebo etatista. A přemýšlivější než oni je téměř každý.
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 2.12.2018
 
Zdroj:
 
5. lis, 2018

Snad už je to kolorit každé, nebo téměř každé akce, kam dorazí stratég mezinárodního AltRightu, muž, který dosadil Donalda J.Trumpa presidentem, a který velice prozřetelně vsadil na italskou Ligu severu a na brazilského Jaira Bolsonara, že se tam konají rozvášněné demonstrace radikální levice...

Nejinak tomu bylo i v Torontu, kde Steve Bannon vystoupil v diskusi s konzervativním komentátorem Davidem Frumem. Před zpolasluníčkovým publikem téměř tří tisíc lidí vystoupil Steve Bannon, aby varoval před nástupem populistického socialismu a jasně deklaroval, že cesta budoucnosti leží v populistickém nacionalismu.

Liberální pseudopravičáci, podpoření demonstrací levičáků, na které bylo zatčeno 12 lidí, odmítali Bannonovi názory, ve svém omezeném cuckservativismu nechtíce přijmout, že ekonomický a populistický nacionalismus jsou jediná záchrana moderní civilizované společnosti. David Frum velice dobře, ovšem vyčítavě, poznamenal, že populismus je největším ohrožením liberální demokracie. Asi mu nedošlo, že je to tak správně, a že je nutné překonat úpadkovou fázi liberální demokracie a nastolit populistické národní režimy.

No… na závěr, dvanáct aktivistů bylo zatčeno, tradice se zopakovala a Bannon projevil odvahu v boji proti sluníčkové levici i pseudopravici, která se uhnízdila v Kanadě.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 5.11.2018


 

3. lis, 2018

… aneb i neomarxisté mohou mít sem tam pravdu. První větu jsem napsal spíše, abych Vás upoutal, ale je pravda, že neomarxisté kupodivu mají v jedné věci pravdu, ke které se ovšem dostanu, až posléze...

Tento článek je de facto pokračováním článku o italském nacionalistickém teoretikovi Juliu Evolovi k jehož výročí jsem, již napsal text. Evola byl otcem organické teorie státu, kterou jsem já přejmenoval spíše na organickou teorii národa a poukázal na paralely v přírodě. Nyní tyto paralely, ještě prohloubím a ukáži na základní pilíř, který podepírá celou lidskou společnost a lidskou civilizaci na úplně celém světě, bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženství, či ideologii. Tím pilířem je biologický imperativ a jeho souč&a acute;stmi je pud sebezáchovy a pud rozmnožení.

Co je biologický imperativ?

Nejprve k samotnému pojmu. Imperativem je myšlen pojem, tak jak byl stanoven Immanuelem Kantem, tedy princip platící bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na jednotlivce i společnost, princip, kterému je vše naprosto podřízeno. Kant to nazývá „kategorickým imperativem“, pro potřeby tohoto článku užívám termín „biologický imperativ“.

Imperativ pudů sebezáchovy a rozmnožování je přirozený všem živým organismům, od lišek po člověka, od bakterií po velryby, od hub po hmyz. Neexistuje v celé historii zaznamenaný jediný živočišný, či rostlinný organismus, který by nefungoval podle biologického imperativu rozmnožování a sebezáchovy.

Obě tyto složky jsou v biologickém imperativu provázané. Navzájem se doplňují, nelze je oddělit, nelze mluvit o jednom, a přitom nebrat v potaz druhý. Pud sebezáchovy přináší ochranu vlastního organismu, nejméně do doby, než přenese geny na další generaci. Pud rozmnožení zase vede k přežití druhu a tím je spojitou nádobou s pudem sebezáchovy. Ani jeden pud není důležitější, nebo méně důležitý, oba se naprosto dokonale doplňují, oba formují tlupy, klany, ideje, memy, náboženství a život.

V čem mají neomarxisté pravdu?

Existuje jedna these, ve které mají neomarxisté pravdu, ať chceme nebo ne. Neomarxisté zdegenerovali do pozice tzv. relativismu. Relativizují dlouhodobě standardizované principy fungování společnosti. V rámci svého relativismu tvrdí, že téměř vše, co normální člověk uznává, tedy pohlaví, tradiční rodina, národ, etnikum, náboženství, ideologie, že toto vše je sociální konstrukt. V případě pohlaví můžeme s čistým svědomím říct, že se naprosto a úplně mýlí, ale tvrdit, že se mýlí i v tom zbylém by nebylo úplně nejšťastnější. Tradiční rodina, národ, etnikum, stejně jako náboženství a ideologie, jsou totiž vyššími formami projevu biologického imperativu. Jsou to skutečně sociální konstrukce, které však vzešli z dokonalosti biologického imperativu. Nepohlížejme na tradiční rodinu, národ, etnikum, náboženství, ideologie a jiné prvky, jako na něco, co nám bylo „sesláno“, či propůjčeno, ale jako na nástroje biologického imperativu.

Tradiční plodná rodina bude vždy nadřazena jiným formám rodin. A nemluvím teď, jen o „homosexuálních“ rodinách, ale i o jinak „dysfunkčních“ rodinách, včetně rodin, které mají problémy s přirozeným početím dětí. Tím to nemyslím ve zlém. Tyto rodiny, myšleno rodiny s biologickými problémy s početím dětí, mají mít plný přístup k lékařské pomoci.

Náboženství jako složka rozmnožování.

Kupříkladu důraz abrahámovských náboženství, a v případě islámu i ideologií, na vysoký počet dětí v případě prvotních forem jejich idejí (ortodoxní judaismus, pravoslavné a katolické křesťanství, sunnitský a šíitský islám). Pozdější formy těchto ideologií, které byly ovlivněny liberalismem, nástupem moderních technologií, či relativismem (reformovaný judaismus, protestanství, vedlejší větve islámu) už zdaleka tolik nelpí na růstu populace.

Podobný důraz na podporu porodnosti, a tím i podporu imperativu rozmnožování lze nalézt u vlasteneckých a konzervativních ideologií. Liberální a individualistické ideologie naproti tomu razí doktrínu osobní nezodpovědnosti, nízkého důrazu na vlastní pud sebezáchovy a nulovou podporu rozmnožování.

Ještě pár čísel. Pro udržení a růst populace je nutné, aby na 1 ženu připadlo 2,1 dítěte. Nejnižší fertilita je u kmenových společenství, ateistů a budhistů, kde se pohybuje v rozmezí 1,8 (kmeny), až 1,6 (budhisté) dítěte na ženu. Nejvyšší fertilita je u muslimů (2,9 dítěte), křesťanů (2,7) a hinduistů (2,4). Průměr je 2,5. U židů je fertilita 2,3, ovšem tam jsou započítáni i liberální a reformovaní židé, nikoliv jen ortodoxní kladoucí nadále důraz na početné rodiny.

Národ jako páteř, etnikum jako obratle.

Tím jsme rozebrali náboženství a ideologie jako podpůrnou složku pudu rozmnožení, ale jsou, společně s národem a etnikem, i podpůrnou složkou pudu sebezáchovy. Ideologie, náboženství, národ a etnikum, ohraničují určité společenství lidí. Můžeme k tomu připojit i kulturu a jazyk.

Etnikum je nižší složka národa, národ pak je nejvyšší kulturněpolitickou jednotkou každého území, regionu, každého kontinentu. Pokud bereme národ jako páteř, tak etnikum je obratel této páteře. Český politicko-kulturní národ je složen z čtyř etnických složek – Čechů, Moravanů, Slezanů a loajálních/integrovaných přistěhovalců (Slováci, Ukrajinci, Rusové, Vietnamci…), byť tam jde o velice různorodou směs. Tyto čtyři články páteře dávají dohromady český politicko-kulturní národ v našich hranicích.

Každý příslušník tohoto národa má blíž k jinému příslušníkovi svého národa, než k cizinci, protože je větší šance, že najde ochranu, zázemí a pomoc u jedinců vlastního národa, než u jedinců cizího národa. Píšu „větší šance“, ne že není možné, aby našel ochranu i u jiného národa, ale každý jednotlivý národ stojí jako celek.

Národy jsou pak ohraničené svými hranicemi, které vznikly na základě různých faktorů (války, přírodní vymezení, přesuny obyvatel, dohody, historické okolnosti). Pokud v nějaké oblasti neexistuje politický a kulturní národa, pak zůstávají kmeny a etnika. To je příklad Afriky a Blízkého východu, které patří mezi poslední oblasti, v nichž se jen minimálně zformovaly politicko-kulturní národy. Místo toho tam jsou etnika a kmenová společenství, ale obě tyto složky plnohodnotně nahrazují v otázce biologických imperativů n á rody.

Nepřátelé biologického imperativu.

Existují nepřátelé imperativu, či spíše nepřátelé fungování a přetrvání biologických imperativů ve zbytku společnosti. Nejčastěji to jsou neomarxisté, pak jejich sponzoři z řad globalistické a kosmopolitní superoligarchie. Dále nepřátelská etnika v rámci jednotlivých národních států a oblastí, které se snaží o rozbití daného státu. V českých dějinách byli takovým etnikem sudetští Němci.

Na druhou stranu by bylo velice chybné pohlížet na neomarxisty jako na imperativu-prosté jedince. Je to naopak. Jejich zuřivý boj proti působení biologického imperativu ve zbytku společnosti je jejich vlastním nástrojem k přežití. Neomarxističtí samci jsou takový, kteří si nedokáží najít samičku k rozmnožení v normální populaci, proto si utváří svou ideologickou bublinu a své komunity. Neomarxistické samičky zase vědí, že z biologického hlediska pro ně může být přínosné spářit se s migrantskými samci, protože ony sami nemají šanci na to získat domorodé samce. V případě angažované LGBT lobby jde o něco podobného, u nich jde o pud sebezáchovy tím, že se nedokáží identifikovat se zbytkem společnosti, a tak se raději vyčleňují do vlastních komunit a uskupení.

Neomarxisté představují statistickou, ovšem vlivnou a hlasitou odchylku ve společnosti. Jejich hlasitost a vlivnost vychází z jejich zoufalé snahy o přežití. Tedy i oni sami, chtě nechtě, podřizují se biologickému imperativu a žijí ve falešné iluzi svobodné vůle, kdy si myslí, že mohou mít, jakékoliv pohlaví, jakoukoliv orientaci. Nemohou. Jako jedinci by, ale ve společnosti nepřežili, a proto se sdružují.

Další otázka, ke které se musíme krátce dostat, je otázka tříd. Rozdělování národů na základě třídního hlediska, které páchá, jak levice prostřednictvím své vlastní ideologické války, propagandy a demagogie, tak vrstva velkokapitalistických elit prostřednictvím svého neutuchajícího hromadění majetku a svého aristokratického chování, je nebezpečné. Odvádí to pozornost národů.

To je jeden z důvodů, proč jsou východoevropské národy zdravější v otázkách obou imperativů. Komunistické znárodnění zlikvidovalo, jak svobodnou městskou buržoazii, svobodné zemědělce a rolníky, tak i možnost obnovy postavení prvorepublikových superoligarchů. Zadrátované hranice navíc zabránili přísunu neomarxistické a liberální ideologie ze Západu, která v té době začínala oslabovat západní národy, a tak, i když je ve východní Evropě nižší porodnost, než by měla být, je to primárně dáno ekonomickými důvody spíše, než kulturními a politickými jako na Západě.

Jak jste tedy na tomto článku mohli vidět, identifikovali jsme společně biologický imperativ jako absolutní a nezvratný základ každé lidské civilizace a společnosti, od evropských národních států po kmeny v Amazonii, ale identifikovali jsme i ideologické odpůrce biologických imperativů, neomarxisty a korporatokracii. Neomarxisté tedy mají pravdu, že řada věcí okolo nás je „jen“ sociální konstrukt, ale tento sociální konstrukt má biologický základ. Neomarxisté řeknou A, ale neřeknou B a doufají, že lidé se k tomu B už nedostanou. My jsme se dostali.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.11.2018