KOMENTÁŘE

13. kvě, 2019

11. května promluvil novinář Milo Yiannopoulos k poslancům AfD a CDU, novinářům a bloggerům alternativních médií v Berlíně o svobodách tisku a islámu...

Přednáška měla původně proběhnout v německém parlamentu, ale po stížnostech musela být přesunuta. Server YouTube po deseti minutách přerušil přenos z projevu, protože se prý jednalo o nenávistný projev a zahájil sankce proti těm, kdo projev vysílali. Setkání pomáhal také organizovat Petr Bystroň z AfD. A Yiannopoulos se skutečně opřel do všeho: médií, EU, politické korektnosti.

Yiannopoulos je znám jako excentrický novinář, jehož projevy jsou plné nadsázky. Zde je překlad jeho projevu:
 
Jmenuju se Milo Yiannopoulos a pro ty, kdo mě neznáte, jsem nejvíce pomlouvaný a cenzurovaný muž na zemi. Takže docela sedí, že tady teď mluvím k nejvíce pomlouvané partaji v Evropě.

I když tenhle proslov se neodehrává tam, kde by měl. V pohodě, nezlobím se. Vůbec to není urážka být vykázán z Bundestagu nebo tak nějak. Byl tam jenom Washington Post a asi 50 nebo 60 dalších novin. Vůbec, netrapte se tím. Mně to vůbec nevadí, už s tím táhněte.

V roce 2016, když jsem dělal v Breitbartu pod Stevenem Bannonem a pak sám pro sebe na turné po amerických školách, tak jsem pomohl ke zvolení Donalda Trumpa neboli, jak mu říkám, taťky. Moje vzpomínky z té doby, Dangerous, byly bestseller, hit, kterého se prodalo 200 000 výtisků lidem, kteří normálně knihy nečtou.

Pomohl jsem pravici v Americe vyhrát kulturní válku mezi mladými. Protože jsem byl efektivní podporovatel Trumpa, někdo, kdo dostal konzervatismus do módy po desetiletích, kdy to bylo k smíchu, tak se ze mě stal objekt nenávisti progresivní levice. Stal se ze mě cíl.

Když jsem se objevil na univerzitě v Berkeley v únoru 2017, Antifa táhla městem a zdemolovala kampus univerzity, škody šly do stovek tisíc dolarů jak pro univerzitu, tak pro město.

Označili mě za rasistu, antisemitu, misogyna, vyznavače bílé rasy, homofoba, islamofoba, podporovatele pedofilie a transfoba. Jenom islamofob je pravda. Neříkali mi tak zjevové na internetu, ale novináři z nejprestižnějších novin v celém světě. No, zjevové z internetu taky.

Žurnalisté mi tak neříkají proto, že jsem extremista. Nejsem. Nikdy jsem neřekl nic rasistického. Můj muž je černoch. Říkají mi tak, protože mi jde přesvědčovat středové a levicové voliče pro naši věc. Nemyslím si, že v tom byl někdo lepší. Proto také nálepkují vás, přesvědčujete lidi.

Jsem nebezpečný jako Lord Voldemort (hlavní záporná postava ze série Harry Potter – pozn. red.). Jsem buzna, o které se nemluví. Na některých internetových sítích ani nemůžete říct moje jméno. Když řeknete na Facebooku moje jméno třikrát, zruší vám účet.

Jsem jako skaut, který má všechny bobříky a za odměnu se setkal s prezidentem, akorát moje odměna je, že jsem zabanovaný na Twitteru, Facebooku, Paypalu, Tumblru, Instagramu a dalších. A v Austrálii. Celé. Už tam nemůžu. Napořád.

Nejdřív mě onálepkují a pak mi upřou právo bránit se tím, že mě zabanují ze všech sociálních sítí, co najdou. Očekávali byste to asi od feministek. Očekávali byste to od levicových partají. Očekávali byste to od sympatizantů terorismu. Ale co novináři? Místo toho, aby byli šokováni a zajímali se o to, jaké systematické a neuvěřitelné cenzuře jsem byl vystaven, tak reportéři v celém západním světě tleskají, protože se jim nelíbí moje názory.

 

Možná zapomněli, jak nedávno tady v Berlíně zavřela krám Stasi. Rád jim to připomenu. Bylo to v roce 1990. Němci by měli mít víc soudnosti, než aby se k těmto věcem vraceli tak rychle.

Nevyhnali mě jenom ze sociálních médií, ale i z platebních a cestovních služeb. Chtějí mi vzít možnost se uživit a šířit své poselství dál. Ne proto, že jsem udělal něco špatného, nebo obzvlášť odvážného, ale proto, že jsem populární a umím přesvědčovat lidi.

Média obecně ráda zmiňují, že vás odněkud vykopli. Všimli jste si? Milo Yannopoulos, zabanovaný na Twitteru a Facebooku… Už je to skoro součást mého jména, jako titul, jako poslanec nebo doktor. Mohamed, mír a požehnání s ním. Milo, zabanovaný na Twitteru a Facebooku.

A zdá se to jako klatba, než si uvědomíte, že stejný druh lidí píše tyto články, rozhoduje o banech, vymýšlí nesmyslné teorie o ‚nenávistných projevech‘ na univerzitách a též vymýšlí vládní opatření, aby se chránily city permanentně iritovaných. Jsou to pořád ti samí lidé. Takže, abych tak řekl, mám zkušenost se svobodou slova a chováním internetových společností a médií.

Jak někteří víte, moje matka je z Bavorska. Krátce jsem žil v Berlíně. Je hezké být zpátky. Měl jsem tu nejlepší sex svého života, a to nejen v Berghainu. Dnes jsem slušný a bohabojný křesťan, takže jsem v Berlíně tak vzácný zjev, jako čtrnáctiletá panna v Damašku. Samozřejmě, ze Sýrie nejdou jen špatné zprávy. Jak všichni víme z výpravy AfD z března 2018, té zemi se vede dobře. Víte, v prosinci je Damašek docela slavnostní. Na jednom stánku s limonádou je více světýlek než v celém Kreuzbergu.

Pořád mám rád Berlín, i když je to, no, Berlín a pořád mám rád Německo. Proto musím říct pár těžko skousnutelných věcí. Nebude se vám líbit, co říkám. Ale je to pravda a myslím to dobře.

Jsem ukázka toho, co se vám stane, když jste dobří v tom, co děláte. Když řeknete dost pravdy mocným a popudíte levičáky fakty, logikou a rozumem. Co se stane, když dostanete levici do úzkých, když rozbijete vládu, kterou mají nad bezbrannými a důvěřivými. Já jsem důvod, proč se vaši vládci bojí, bojí se stejných následků, jaké jsem já zažil. Přidali se ke mně další jako Roger Stone, Laura Loomerová nebo Alex Jones. I když nebudeme slavní a bohatí, věříme, že pravda je důležitá a stojí za to za ni bojovat. Nacionalismus a konzervatismus nejsou kluby, kam byste se hlásili jenom proto, abyste vypadali zajímaví a odpovědní.

Jsou to principy, ke kterým jsme dospěli v honbě za pravdou. Jsou to závěry, ke kterým jsme došli, když jsme zkoumali, co funguje, a co ne. Říkám to, protože stojí za to to vědět, a oponenti se nikdy neobtěžovali zeptat.

Přes to všechno jsem šťastný. A to štve feministky a internetové bojovníky ještě víc než to, co říkám. Vzhledem k útoku na Franka Magnitze riskuju život už tím, že jsem v Berlíně, což je smutné. Neriskuju jenom útok Antify, ale i nových muslimských přistěhovalců. Politika je jim jedno, ale jestli zjistí, že jsem gay a Žid, tak je po mně veta!

Budu vám dnes vyprávět, jak nepřátelé fungují a jak je porazit a jak to udělat s úsměvem na rtech. Momentálně se snažím podpořit Carla Benjamina za britský UKIP, aby se stal europoslancem. Je mi líto, že eurovolby vůbec jsou, ale když už, tak ať tam je někdo, kdo chce od téhle havárie v hlemýždí rychlosti co nejdál.

Ale našel jsem si čas na několik německých slovíček. Řekněte mi, jestli je používám správně. Viefalt (rozmanitost) – běloši tleskají, zatímco muslimové vraždí homosexuály a vyhánějí Židy. Ještě se to ulicích Hamburku neděje, ale dejte tomu půl roku.

Gleichberechtigung (rovnost), což popisuje epidemii sebevražd mužů. Eine Armlänge Abstand (na vzdálenost ramene) – minimální bezpečná vzdálenost mezi normálními lidmi a transsexuály. Flüchtling (uprchlík) znamená podvodník s dávkami. A Bereicherung (obohacení). Nebyl jsem si jistý, ale je to něco o doktorkách, na které plivou a nadávají, zvandalizovaných kostelech a vypálených azylových centrech. Omlouvám, už je to dlouho, co jsem mluvil německy.

Když se podíváme na politickou polarizaci, uvidíme, že pravice na Západě šla trochu doprava a levice šla… do kopru. Říkají tomuto socialismus a společenské spravedlnosti centrismus, ale středové to není. Je to extrém. Je to založené na lžích a klamu a vynucují to zastrašováním a cenzurou.

Kdo by mohl v dobré víře říct, že podporuje práva žen, a přitom odvracet zrak od organizovaného znásilňování mladých dívek, jak se to stalo v Rotherhamu a Telfordu a dalších britských městech, když se instituce příliš bály toho, aby je někdo neoznačil za islamofobní. Když toto odsoudíte, označí vás za ultrapravicového. Nejsme pak ultrapravicoví všichni? Je to tak pitomé. Pitomé jako naši představitelé.

Už si ve veřejném prostoru neceníme inteligence. Je to hrůza! Odměňujeme ty, kdo dokáží být v titulcích, ale nedělají potíže. Takže tu už nejsou žádné nebezpečné názory. Nevedeme debaty. Volíme úlisné podvodníky, kteří nejsou dobří v ničem a zanechají všechno, na co šáhnou, v o něco horším stavu, zbytečnější a dražší.

Úpadek tohoto kontinentu je ohromující. Evropa mívala císařství, kterým vládli císaři. Pak jsme měli království, kterým vládli králové. A teď máme země. To jsem ukradl z internetu, ale nemohl jsem si pomoct. Naše země vedli státníci, lidí s inteligencí a zkušeností. Thomas Jefferson mluvil sedmi jazyky. To je víc než Melánie Trumpová, která umí šest. Angela Merkelová umí jen tři, ale Allahu akbar umí říct v každém.

Němečtí politici hlavního proudu jsou tak zoufale hloupí, že vedli tažení za články 11 a 13 směrnice o autorských právech EU. Která, pokud dojde k jejímu vymáhání, zničí kulturu na internetu navždy. Tyto zákony zničí vyhledávače, parodie, videa a přidají těm, kdo něco vytváří, takové břemeno, že omezí kreativitu a udusí koláže a remixy, kvůli kterým je internet skvělý.

Německo řídí lidé, kteří si myslí, že tento Nový svět je tajemný, nezmapované území. Většina vašich poslanců jsou jako děti, které se snaží vyhrát hádku na Twitteru tím, že řeknou: Mě sleduje víc lidí. A to ještě nic není proti tomu, co provedli s Facebookem, kde rozumná a opodstatněná vyjádření starostí nad gigantickou úrovní migrace od spořádaných Němců jsou bez milosti mazána.

Zatímco Antifa zveřejňuje návody na atentáty, chlubí se akty terorismu a posílá si manuály na výrobu bomb. A novináři je kryjí. Proč? Protože jsou to jedni a titíž. Bohatí mladí blbci, kteří nenávidí německé dělníky. Když o vás nelžou ve Spiegelu, tak vyhazují do povětří vaše kanceláře a slaví na Twitteru, v bezpečném vědění, že se jim nic nestane.

Antifa je prostě a jednoduše ozbrojená složka médií a na rozdíl od fašistů chtějí mít kontrolu nad tím, co si myslíte a říkáte. A také na rozdíl od fašistů na vás zaútočí, když nebudete spolupracovat. I na vaše rodiny. Stačí jedna stará panna v novinách, která vás označí za nacistu a Antifa má svolení vás umlátit.

Je to další známka toho, že nám vládnou průměrní, vedou nás zkorumpovaní a co dělat, nám říkají ti arogantní a zlí. Nikde se to neprojevuje tak jako v amerických médiích. Amerika, kde žiji, má nejhloupější média na světě. Jsou to obrovští, kolosální pitomci. Idioti. A jako tady mají monopol na to, co vyjde o zemi, kterou ničí.

Jak se k tomu dostali? Říkám tomu ekonomie prestiže, kde vaše hodnota záleží na tom, jak se umíte vyhýbat titulkům, používat ta správná slova a vyjádření a cílit na ty správné lidi. S talentem to nemá společného nic. Je to hlavní hnací síla ‚slušné společnosti‘ v jednadvacátém století. Proto noviny přestávají umožňovat komentáře. Všimli jste si toho? Nechtějí, aby nemytá, negramotná masa psala vedle jejich nádherných čistých tisícislovných sloupků. Můj bože! Někteří ti lidé ani nemají vysokoškolský titul. Jak ohavné.

Ještě horší je, že čtenáři zesměšňovali novináře tím, že vypichovali jejich omyly a lži. Co udělaly noviny? Já bych najmul lepší novináře. Ale to oni ne. Jenom znemožnili komentovat a řekli, že všichni byli trollové a nadávky a urážky byly pro jejich křehké city trochu moc. My jsme je neuráželi ani jim nenadávali. Jenom jsme nechtěli, aby jim ty lži prošly.

Ekonomie prestiže může i za politickou korektnost. Už nemůžete nic říct, ani věci, které jsou pravda. Jako: Muži mají větší mzdy, protože ženy rodí děti, a i když nemají, tak muži dělají déle a volí lépe placené kariéry. Aby vám dámy mohli koupit kabelky!

A ekonomie prestiže je důvod, proč jsem nemohl mluvit v parlamentu, jak jsem měl, protože elity mě vidí jako nemoc, která musí být uzavřena, aby nenakazila zbytek těla. Hádejte co, už je pozdě. Já jsem AIDS. Už ho máte a není léku.

Nálepka ultrapravice není popis. Nedávají vám ji proto, že si myslí, že to skutečně jste. Máte ji, abyste zněli moc odvážně pro obyčejné lidi. Ale už to tak nefunguje. Normální lidé nežijí v ekonomii prestiže. Nemusí se starat o to, aby je pozvali na ty správné večírky. Chtějí znát pravdu, ať přijde odkudkoliv. Nechtějí, aby se jim politickou korektností lhalo. Mají ji prohlédlou. Komik George Carlin to vyjádřil nejlíp, řekl, že je to fašismus schovaný za dobré mravy.

Politická korektnost je nástrojem kontroly. Protože když můžete lidem přikázat, jak mluvit, je to jen krůček od toho přikázat jim, jak mají myslet. Politická korektnost vytváří fikce jako: islám nemá nic společného s islámským terorismem, Antifa je organizace bojující proti fašismu nebo feminismus je o rovnosti. Kdyby byl feminismus o rovnosti, feministky by ho už dávno pověsily na hřebík a jely na dovolenou v Karibiku. Korektnost rodí pověry jako platové rozdíly podle pohlaví, kultura znásilňování či ženský orgasmus. A také plodí jednotné myšlení.

Jak jsem řekl, sdílíme původ, takže vím, že německá nátura je, že bychom měli mít jeden názor a věřit v jednoho vůdce. Poslouchat rozkazy, jak se říká. Není úplně pravda, že Němci nevědí, co je svoboda, a musí být čas od času zachráněni od své lásky k diktátorům. Není to pravda a rád bych, aby se to přestalo říkat. Je to hrozné!

Jsem tu, abych tak trochu bořil ikony. Vím, že tvořivost a obrazotvornost jsou v Němcích někde uloženy, jinak byste nebyli tak dobří inženýři. Jsem tu, abych vás varoval před bezmyšlenkovitou shodou názorů. Je semeniště autoritářství a tyranie. Tak vznikl úřednický evropský superstát, který se snaží Britové opustit. A tak vzniká jednomyslnost jako třeba média, která říkají jedno a totéž.

Jen rozdílnost názorů nás chrání před diktaturou. Musíme o věcech mluvit. Například o přistěhovalcích ze Sýrie a jaký efekt mají migranti z Blízkého východu, zejména na ženy, homosexuály, a hlavně na Židy. Rozumná debata je, jak civilizovaná společnost funguje. Kde nefunguje, tam lidé řeší věci násilím. Politická korektnost nutí lidi říkat věci, které nejsou pravda. Například, že všechna azylová centra zapálila ultrapravice.

Vaše média svádějí všechno na ultrapravici a všechno zlé spojují s nacisty, až na chování muslimů, kteří bojovali bok po boku s Hitlerem za vyhlazení Židů a porážku angloamerické aliance. Netýká se to jen syrských migrantů. Zeptejte se dětí, co říkají turecké děti, někdy i třetí generace, o Židech. Jsou ještě extrémnější než generace před nimi… jako muslimové z Pákistánu a Bangladéše v Anglii. Jestli se chcete zděsit, zeptejte se jich na evoluci. Jde to od desíti k pěti, a místo, aby s tím vaši představitelé něco udělali, tak jich importovali ještě více a odmítají, že by problém vůbec existoval.

Kdy jste o tom naposledy četli v novinách nebo to viděli v televizi? Novináři, akademici a baviči už nemají principy, jenom pud sebezáchovy a kariéry. Opustili jsme vládu schopných pro zvýhodňování a politiku identit. Teď nám vládnou neschopní, tyjí z našich daní a konsolidují moc pro aristokracii průměru strachem, zostuzováním a cenzurou.

Přitom stačí říct jenom: Tak dost. Nic se nestane, když budete poslouchat a pak řeknete: Ne, to už stačilo. Co bude třeba, aby se německá páteř narovnala? Vím, že výzvy k rebelii nepomohou. Není to ve vaší povaze. Britové jsou nezmaři, ale Němci vyznávají konformitu a pořádek.

Možná tady někdo má odpověď. Já jen vím, že je to snadné, když k tomu sebere odvahu. Vím, že fráze „Už dost“ je dostane do varu. Nejsou zvyklí na to, že se jim lidé postaví, a neví, jak na to reagovat. Pak chvíli zuří a najdou si jinou oběť. Tak už dost. Zkuste to. A řekněte to s úsměvem a radostí v srdci. Diktátoři neznají nic horšího než smích, který nemohou ovládnout.

Autor: Milo Yiannopoulos, Berlín, Německo, TGM, Praha, ČR, 13.5.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Uz-dost-Projev-ktery-ustrihli-na-akci-Petra-Bystrone-Nemecko-migranti-islam-581307

https://www.dangerous.com/50625/full-text-milo-speech-to-afd-mps-and-journalists-in-berlin


 

 

16. bře, 2019

Osudný den 15. března...

15.3.1939 ten den vojska Wehrmachtu vstoupila na území už v tu chvíli neexistujícího Česko-Slovenska. Den předtím se trhlo Slovensko v čele s Tisem a gardou někdejšího Hlinky. Za celé období okupace Čech & Moravy přišlo o život kolem 360 tisíc lidí. Při přepočtu na dny okupace, kterých mezi dny 15. březnem 1939 a 9. květnem 1945 bylo 2248, a když ztráty rozpočítáme na jednotlivé dny tak to vychází na 161 lidí – každý den. To jsou čtyři plné karosy každý den. Samozřejmě zde nejsou započítány vedlejší lidské ztráty, které plynou s nedostatku materiálního zabezpečení, stresu upracování atd. K tomu se musí připočíst potenciální růst životní úrovně, který by další ztrátám zabránil.

Nějak nepozoruji, že by se tento den připomínal, tak jako například okupace v roce 1968. Hlavní titulky zabírají jiné zprávy z jiných koutů světa a také to, že dnes nějací školáci protestují proti změna klimatu. Asi tento režim má některé podobné patologie jako režim protektorátní. Odkud nám vládnout a v jaké míře? Kdo vlastní naši ekonomiku. Jsme kolonie, protektorát nebo samostatný stát? Tuto debatu zjednoduším, jsme ekonomická kolonie, kde většina významných podniků je vlastněná zahraničním. Mimochodem když se v roce 1939 zabíral Poldi Ocel, kdo jí zabral? A Krupp. A kdo v 90. letech poslal zbytky Poldovky (ty které drželi cenné patenty na pokročilé ocele, příkladem na nádoby pro „vyhořelé“ jaderné palivo) do konkurzu díky pár miliónové pohledávce, když měli miliardové akreditivy (záruky bank na jejich jméno), do konkurzu podplaceným správcem konkurzní podstaty? Krupp.

Sice se může rozhodovat v politických otázkách, ale jen omezeně. Nemáme plnou suverenitu ano omezenou, ale jí sdílíme. Kdy se změní dobrovolně na „dobrovolně“ bude otázka. Suverénně se u nás jen asi krade. Suverénně podlézáme všem, ale i zbytečně moc. Nemusí být člověk Putinofil, ale i v té míře co se můžeme pohybovat, se vůbec neumíme pohybovat a ani neumíme využívat možností, které nám ta „sdílená suverenita“ nabízí.

Proto dneska regulérně potřebujeme národně osvobozeneckou stranu. Jsme ne úplně ve výhodné pozici.

A teď se vraťme k úvodu, jak jsme se do této situace dostali v roce 39 a v dnešní době? Za prvé sice je hezké tvářit se humanitně, ale uvědomit si, že to tak není. Reálně to tak není, nebylo a asi ani nebude. Popravdě ten hrob jsme si kopali dlouho první republika díky neochotě zbrojit a zasáhnout, když se mocenské poměry v Německu měnily. No totiž liberální demokratům tehdejší doby vadil Habsburg víc, než jíné směry ohrožení. Do roku 1936 Československé rozvědka brala hrozbu návratu monarchie jako reálnou. Ono když si člověk nakrade ze Šlechtického (oni to taky čmajzly), tak se bojí, že by to někdo chtěl nazpátek, to jsou ty stejné rodiny, co za první republiky a dnes jsou součástí Pražské a státní elity. Už víte, proč Gottwald tu třídu musel rozbít? Nezapomeňte, byli ve všech stranách.

Z čehož plyne druhý bod: nespoléhejte na současné elity.

A za další garantem vnější suverenity je armáda a ozbrojené složky. Teď není tak za potřebí, ale to co potřebuje k svému chodu, jsou věci, které se nám budou hodit.

A to je silná ekonomika, která roste, je plna inovací, eliminuje zbytečné ohrožující závislosti.

Fungující státní správa, která je štíhlá, bez korupce a odborná.

A motivace, to se podceňuje. Pakliže něco máte rád, tak motivace vyžaduje nenávist vůči nepříteli a informovaný světonázor.

Čest památce obětí!

„BLAHO LIDU AŤ JE NEJVYŠŠÍM ZÁKONEM“

Autor: KERBEROS, Praha, ČR, 16.3.2019


 

3. bře, 2019

Jako jeden z miliardy, tak by se dal označit s trochou nadsázky, australský imám iránského původu, Muhammad Tawhidi...

Už před delší dobou jsem o něm chtěl napsat článek, protože je to velice zajímavá a kontroverzní osobnost. Nyní k tomu posledním impulzem byla jeho návštěva v Osvětimi, kde se stal prvním šíitským imámem, který šel vzdát hold památce tří miliónů Židů zavražděných v Osvětimi. Již před ním tam v rámci jakéhosi státem organizovaného „mezináboženského“ dialogu byla dvojice sunnitských imámů z Galileje, ale on přišel z vlastní vůle a z vlastní iniciativy, plné v konzistenci s jeho názory na židovský národ a na Stát Izrael. Ale tím bych předbíhal.

Muhammad Tawhidi se narodil v iránském Qomu v roce 1982, nebo 1983. Přesné datum narození neuvádí. Ve 12 letech odešel s rodinou do Austrálie, kde studoval na Australské islámské koleji v Perthu. V roce 2009 obdržel bakalářský titul islámských studií na univerzitě al-Mustafa v Qomu, kde taky studoval islámský seminář. Působí od roku 2010 jako imám, kdy mu tato pozice byla předána Velkým ajatolláhem irácko-perského původu Sadiqem Hussainem Shirazim, dlouholetým kritikem iránského režimu a zastáncem oddělení moci náboženské a státní. Od roku 2015 je aktivně nezávislý na ostatních autoritách.

Tawhidi žije dlouhodobě v Austrálii, ve městě Adelaide, hlásí se k „dvanáctnické“ větvi šíitského islámu, nicméně cestuje po celém světě a pořádá řadu přednášek, kterými vyvolává zuřivost a vztek mezi většinou muslimských komunit.

Tawhidi je zastáncem reformace islámu, což je samo o sobě sporné a problematické, protože islám lze vykládat jen doslovně, jak stanovil už Mohammed, jinak to nelze být považováno za islám. Z toho důvodu aktivně vyzývá k zákazu islámských textů jako je Sahíh al-Bucharí, který je jedním ze základů islámského terorismu. V Austrálii aktivně vyzývá ke svolání Královské komise, která by prošetřila činnost wahhabistických a salafistických skupin, bojuje za omezení výstavby mešit, omezení halal prodeje a deportaci radikálních imámů. Varoval před faktem, že řada muslimských mužů si v Austrálii pořizuje více než jednu manželku, kritizuje zahalování mezi političkami a žádá jmenování žen do pozice imámů.

V otázce Izraele je jednoznačně na straně židovského národa. V rozhovoru z března 2017 prohlásil, že „Palestina (historický region) je židovská země“ a na svých facebookových stránkách uveřejnil fotografie a příspěvky z toho, jak izraelští vojáci pomáhají místním civilistům.

Kromě toho všeho se Tawhidi setkal i s Tommy Robinsonem, nebo europoslankyní za UKIP Janice Atkinson, vedl řadu diskusí a rozhovorů na youtube, včetně diskusí s bývalými muslimy. Veřejně vyjádřil podporu Paulině Hansonové, vůdkyni protiimigrační a národně konzervativní australské strany „Jeden národ“. Nedávno se vyslovil i proti protibělošské rasistické kampani organizované jednou nejmenovanou společností prodávající potřeby pro muže. Stěžoval si, že mu na videu této společnosti chybí muži mrzačící ženské genitálie, nutící ženy zahalovat, zabíjející ženy za odpadnutí od víry, nebo hromadná znásilnění, která se šíří Evropou. Pochopitelně, za tohle vše dostává pořádnou sodu.

Kromě toho se mu v roce 2018 podařilo prosadit registraci příslušníků Iránských revolučních gard jako teroristů, veřejně vystoupil před kanadskou vládou a senátem, aby varoval před hrozbami iránského režimu a podařilo se mu vytlačit džihádistickou literaturu, která byla distribuovaná v modlitebních místnostech melbournského letiště (ne, to není vtip).

Sluníčkáři řvou, že je „šíitský extrémista“, a že vede válku proti sunnitské muslimské komunitě v Austrálii. Sunnité a radikální šíité ho odsuzují jako odpadlíka a pravidelně mu posílají výhružky smrti. Šíitským extrémistou není, už jen pro svou činnost na podporu Izraele a proti šíření moci a vlivu iránského režimu.

Na druhou stranu, jakkoliv nehodlám snižovat jeho činnost, která chce neuvěřitelnou míru obětování a odvahy, o které by se leckterému „zapálenému“ aktivistovi mohlo jen zdát, faktem je, že pořád je imámem, a pořád se drží své ideologie, byť se jí snaží okleštit o nejhorší svinstva. Další věcí je, že je šíita. Není tedy úplně jasné, jak moc je jeho záměr a činnost směřována proti radikálnímu islámu, a jak moc jde o boj mezi šíitským a sunnitským islámem. Přesto lze o něm říci to, že je jedním z miliardy...

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.3.2019


 

13. úno, 2019
V jednom ze svých článků Petr Hampl napsal, že daňové úlevy nejsou efektivní, ale že každé pravidlo má své výjimky...
 
Viktor Orbán, premiér Maďarska, představil svůj plán na podporu porodnosti Maďarů, protože tím chce řešit zvýšení populace, na rozdíl od západních politiků, kteří ji chtějí zvyšovat migranty. 
 
Kromě nízko úročné půjčky pro novomanžele a dotace na větší auto, pro větší rodinu, představil daňovou pecku.
 
Každá žena se čtyřmi a více dětmi, nemusí do konce života platit daně z příjmu! 
 
Teď se asi ozve od libertariánů a feministek: 
 
Co když nemůže mít děti? 
 
Odpověď: 
 
No a? Mají kvůli tomu přestat ostatní rodit děti?
 
Toto opatření nezvýhodňuje více generační chronická "nemakačenka #ustí  #agentura_pro_zaclenovani", ale slušné pracující rodiny. Protože, aby člověk měl slevu na dani, musí si nejdřív všechny peníze vydělat a nikdy nemůže sosat stát, protože mu akorát na daních neseberou to, co si sám vydělal.Takže, až to budete vysvětlovat méně chápavým: "Akorát tě prostě nezdaní - necháš si, co jsi vydělal."
 
Toto je znatelně lepší návrh, jako u nás chystá Babišovo hnutí ANO. V jejich návrhu, dostane člověk lepší důchod po třech dětech. Avšak ne, dle jejich příjmu, ale jen tak. Důsledky si domyslete sami...
 
Orbánovo řešení je soubor opatření, které bourá nejčastější bariéry, když chce člověk založit rodinu. Půjčka na akontaci hypotéky a na výbavu, větším autem vozit rodinu a žádné daně, jako super motivace mít jich více a dohnat "bezdětné" kariéristy v příjmech...
 
A tak to má být!
 
Autor: KERBEROS, Praha, ČR,13.2.2019

 

27. pro, 2018

Málokterá ideologie, politika, teorie a praxe měla tak vznešené počáteční úmysly a tak strašlivé konsekvence jako neoliberalismus...

Ideologie, která byla pravicovou reakcí na selhávající keynesiánství, se stala tvůrcem korporátního socialismu a současné oligarchické světovlády superkorporací. Neoliberalismus byl otcem George Sorose a jemu podobných.

Nástup neoliberalismu.

Keynesiánská ekonomie, která pomohla světu překonat Velkou hospodářskou krizi, se tváří tvář moderní éře a globalizaci začala prokazovat jako neudržitelná, tím spíše, že v řadě zemí byla sociálně demokratickými stranami a jejich obdobami dovedena do extrémů blížícího se socialistické regulaci, ať už šlo o masivní znárodňování ve Velké Británii, či Carterovu politiku ve Spojených státech amerických.

Neoliberalismus vzešel z německého ordoliberalismu, který byl kombinací raného kulturního neomarxismu a klasické liberální tržní ekonomie. Montpeleriánská společnost vedená Fridrichem Hayekem, Miltonem Friedmanem a průkopníkem sociálního liberalismu Karlem Popperem, se stala základem neoliberální ideologie.

Labouristická vláda Velké Británie v letech 1974, až 1979 nebyla schopna se popasovat prostřednictvím keynesiánství s ropnými šoky, krachem na burze a bankovními krizemi. Ekonomika stagnovala, zatímco inflace dosahovala 20%. Británie byla nucena brát si půjčky u Mezinárodního měnového fondu. V zimě 1978/1979, ale odborové svazy rozpoutali drastické stávkové akce proti reformám, které byly přijaty za účelem splnění podmínek půjčky. Popeláři stávkovali a v ulicích Londýna a jiných měst s e, hromadili obrovské stohy odpadků. Stávkovali hrobaři. Z 2,300 znárodněných nemocnic fungovalo jen 1,100 v důsledku stávek. To otevřelo cestu Margaret Thatcherové k vítězství v květnových volbách 1979.

Velice podobná situace byla ve Spojených státech amerických. Během Carterova období vypukla éra tzv. stagflace – ekonomická stagnace a měnová inflace. Ta byla způsobena selháním Brettonwoodského systému, Nixonovými reformami, keynesiánstvím a ropnou krizí vyvolanou arabskými státy. Po mírném ekonomickém oživení se vrátila inflace, která dosáhla 13,5% v roce 1980, krátkodobé úrokové sazby dosáhly 18% a Dow Jonesův Index klesl na krizovou úroveň roku 1976. HDP USA kleslo o 3% a nezaměstn anost by la na 7%. Spojené státy americké navíc zažili tři a půl měsíce trvající uhelnou stávku. Tato situace, společně s krizí na americkém velvyslanectví v Teheránu, která byla cíleně prodlužována tehdejšími republikánskými špičkami, způsobila pád Jimmyho Cartera a nástup Ronalda Reagana do úřadu presidenta USA.

Neoliberalismus – destrukce národních ekonomik.

Zatímco v zahraniční politice byli Thatcherová i Reagan vcelku obstojní a důslední konkurenti Sovětského svazu, v ekonomické politice přinesla jejich činnost absolutní destrukci, se kterou se vyrovnáváme do dnešních dní.

Ve Velké Británii Margaret Thatcherová zničila národní průmysl a provedla jeho transformaci na „konkurenceschopnější“. Došlo k uzavření uhelných dolů, fabrik, zpracovatelského a těžebního průmyslu, k prudkému nárůstu nezaměstnanost v průmyslových regionech. Klasická a reálná ekonomika Velké Británie byla nahrazena „finančním průmyslem“, průmyslem pojišťoven, spořitelen a velkých bankovních domů, všemožných fondů a toxických aktiv. Velká Británie přestala vyr& aacute;b ět a stala se závislá na výkyvech finančních trhů. Pokud by Thatcherová prosadila jiné formy služební ekonomiky, dalo by se to, ještě pochopit, ale její postup – masová privatizace a deindustrializace – vedli k tomu, že dnes je Británie závislá na finančních magnátech, oligarchii a anonymních akcionářích.

Navíc vypukla generální stávka horníků, jejichž příjmy a samotná existence byla těžce ohrožena neoliberálními experimenty a likvidací průmyslu. V této době Thatcherové výrazně pomohl Sovětský svaz a Polská lidová republiky, její političtí arcinepřátelé, kteří během generální stávky násobně navýšili vývoz uhlí do Velké Británie a přijali pozici mezinárodních stávkokazů. Generální stávka selhala, britské hornické odbory se z&nbs p;toho d odnes nevzpamatovaly a likvidace průmyslu a produktivní ekonomiky v Británii vesele pokračovala dál.

Thatcherové se navíc „úspěšně“ povedlo dovést Velkou Británii k historicky jedné z nejhorších nezaměstnaností. Během jejího premiérství se počet nezaměstnaných vyšplhal ze 1,5 miliónů na 3,3 milióny. Více než dvojnásobek. Později sice zase klesal, ale zejména ve prospěch té kasty lidí, která se v průmyslové a produktivní národní společnosti nemohla uplatnit, ale za to si našla místa v elitářském finančním průmyslu.

Poslední číslo k vládě Thatcherové. Na konci jejího působení měla Velká Británie s přehledem v Evropě nejvyšší míru dětské chudoby. 30% britských dětí žilo pod hranicí chudoby, a stejně tak došlo k prudkému rozevření nůžek mezi nejbohatšími elitami a chudými a středními vrstvami.

Ve Spojených státech amerických neměla neoliberální léčba tak extrémní výkyvy a důsledky. USA si stále podrželo velkou míru svého průmyslu, podpořeného zejména ropnou ekonomikou, těžbou a zbrojním průmyslem. U Reagana jde spíše o dlouhodobé důsledky, které nebyly, ještě v jeho době bezprostředně vidět.

Prvním selháním amerického neoliberalismu byla tzv. „propustná ekonomie“. Tento model říkal, že čím lépe se budou mít bohatí, tím lépe se budou mít i chudí, protože bohatství horních vrstev postupně proteče/propustí i k nižším vrstvám. Tuto teorii a praxi razil Ronald Reagan. Po třiceti letech jsme svědky toho, že nic takového se nekonalo.

Došlo jen k obrovskému rozevření nůžek mezi bohatými a chudými, které navíc doplnila paradoxní situace, kdy postupně došlo k prudkému nárůstu produktivity a hodnoty práce, při neustálém snižování její ceny, stagnaci, či poklesu příjmů amerických středních a nižších vrstev doplněných o obrovské zadlužování.

Mezi lety 1985, až 2005 se reálné příjmy amerických rodin zvedli prakticky o nic. Stagnovali, zatímco produktivita práce se zvýšila o 125%.

V otázce nerovnosti jsou USA na úrovni „vyspělejších“ zemí Třetího světa a bývalých komunistických států, například Ruska. 10% nejbohatších Američanů ovládá 75% amerického národního bohatství.

Chudoba nejvíce dopadla na černochy, kteří posílili svou kulturu izolovaných ghett a stali se líhní demokratických voličů a ultralevicových skupinek. Pokud tedy někdo politicky zbohatl na Reaganově ekonomice, byli to Demokraté a levice.

Liberalizace finančních trhů navíc uvolnila ruce velkým bankám a pojišťovnám, které začaly nezřízeně a neregulovaně obchodovat s pochybnými zdroji, poskytovat půjčky, kdekomu, bez ohledu na finanční způsobilost daného člověka, či rodiny a celkově propadli nezdravé nezodpovědnosti pramenící z liberální ekonomie.

V neposlední řadě došlo za Reagana k obrovskému nárůstu zadlužení, zejména v souvislosti se snahou uzbrojit Sovětský svaz. Reagan v této taktice brilantně uspěl, ale dlouhodobě se mu podařilo uzbrojit i Spojené státy americké.

Krátce se zmíním i o Latinské Americe. Tam praktikování neoliberální politiky, obecně i v konkrétních příkladech Argentiny, či Venezuely, vedlo k sociálnímu krachu a nástupu radikální levice. Zejména šlo o tzv. Washingtonský konsensus, který vnucoval latinoamerickým vládám neoliberalismus.

Než začne někdo z neoliberalismu obviňovat Václava Klause, rád bych na jeho obhajobu řekl pár věcí. Zaprvé, Václav Klaus jako ministr financí postkomunistického státu byl v úplně jiné situaci. Zadruhé, Václav Klaus nesáhl k privatizaci bank a finančního sektoru. A zatřetí, Václav Klaus byl národní liberál, zastánce národního domácího kapitalismu, nikoliv nadnárodního superkapitalismu, jako Thatcherová a Reagan. Někdy se totiž nabízejí, zejména ze strany levicových provok at&eacut e;rů, výtky, že Václav Klaus byl neoliberál.

Našim cílem, proto musí být nahrazení neoliberální doktríny a neoliberálního konsensu ekonomickým nacionalismem a národním kapitalismem, který bude doplněn o rozhodující postavení státu ve strategických hospodářských oblastech.

 Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 27.12.2018