KOMENTÁŘE

16. bře, 2019

Osudný den 15. března...

15.3.1939 ten den vojska Wehrmachtu vstoupila na území už v tu chvíli neexistujícího Česko-Slovenska. Den předtím se trhlo Slovensko v čele s Tisem a gardou někdejšího Hlinky. Za celé období okupace Čech & Moravy přišlo o život kolem 360 tisíc lidí. Při přepočtu na dny okupace, kterých mezi dny 15. březnem 1939 a 9. květnem 1945 bylo 2248, a když ztráty rozpočítáme na jednotlivé dny tak to vychází na 161 lidí – každý den. To jsou čtyři plné karosy každý den. Samozřejmě zde nejsou započítány vedlejší lidské ztráty, které plynou s nedostatku materiálního zabezpečení, stresu upracování atd. K tomu se musí připočíst potenciální růst životní úrovně, který by další ztrátám zabránil.

Nějak nepozoruji, že by se tento den připomínal, tak jako například okupace v roce 1968. Hlavní titulky zabírají jiné zprávy z jiných koutů světa a také to, že dnes nějací školáci protestují proti změna klimatu. Asi tento režim má některé podobné patologie jako režim protektorátní. Odkud nám vládnout a v jaké míře? Kdo vlastní naši ekonomiku. Jsme kolonie, protektorát nebo samostatný stát? Tuto debatu zjednoduším, jsme ekonomická kolonie, kde většina významných podniků je vlastněná zahraničním. Mimochodem když se v roce 1939 zabíral Poldi Ocel, kdo jí zabral? A Krupp. A kdo v 90. letech poslal zbytky Poldovky (ty které drželi cenné patenty na pokročilé ocele, příkladem na nádoby pro „vyhořelé“ jaderné palivo) do konkurzu díky pár miliónové pohledávce, když měli miliardové akreditivy (záruky bank na jejich jméno), do konkurzu podplaceným správcem konkurzní podstaty? Krupp.

Sice se může rozhodovat v politických otázkách, ale jen omezeně. Nemáme plnou suverenitu ano omezenou, ale jí sdílíme. Kdy se změní dobrovolně na „dobrovolně“ bude otázka. Suverénně se u nás jen asi krade. Suverénně podlézáme všem, ale i zbytečně moc. Nemusí být člověk Putinofil, ale i v té míře co se můžeme pohybovat, se vůbec neumíme pohybovat a ani neumíme využívat možností, které nám ta „sdílená suverenita“ nabízí.

Proto dneska regulérně potřebujeme národně osvobozeneckou stranu. Jsme ne úplně ve výhodné pozici.

A teď se vraťme k úvodu, jak jsme se do této situace dostali v roce 39 a v dnešní době? Za prvé sice je hezké tvářit se humanitně, ale uvědomit si, že to tak není. Reálně to tak není, nebylo a asi ani nebude. Popravdě ten hrob jsme si kopali dlouho první republika díky neochotě zbrojit a zasáhnout, když se mocenské poměry v Německu měnily. No totiž liberální demokratům tehdejší doby vadil Habsburg víc, než jíné směry ohrožení. Do roku 1936 Československé rozvědka brala hrozbu návratu monarchie jako reálnou. Ono když si člověk nakrade ze Šlechtického (oni to taky čmajzly), tak se bojí, že by to někdo chtěl nazpátek, to jsou ty stejné rodiny, co za první republiky a dnes jsou součástí Pražské a státní elity. Už víte, proč Gottwald tu třídu musel rozbít? Nezapomeňte, byli ve všech stranách.

Z čehož plyne druhý bod: nespoléhejte na současné elity.

A za další garantem vnější suverenity je armáda a ozbrojené složky. Teď není tak za potřebí, ale to co potřebuje k svému chodu, jsou věci, které se nám budou hodit.

A to je silná ekonomika, která roste, je plna inovací, eliminuje zbytečné ohrožující závislosti.

Fungující státní správa, která je štíhlá, bez korupce a odborná.

A motivace, to se podceňuje. Pakliže něco máte rád, tak motivace vyžaduje nenávist vůči nepříteli a informovaný světonázor.

Čest památce obětí!

„BLAHO LIDU AŤ JE NEJVYŠŠÍM ZÁKONEM“

Autor: KERBEROS, Praha, ČR, 16.3.2019


 

3. bře, 2019

Jako jeden z miliardy, tak by se dal označit s trochou nadsázky, australský imám iránského původu, Muhammad Tawhidi...

Už před delší dobou jsem o něm chtěl napsat článek, protože je to velice zajímavá a kontroverzní osobnost. Nyní k tomu posledním impulzem byla jeho návštěva v Osvětimi, kde se stal prvním šíitským imámem, který šel vzdát hold památce tří miliónů Židů zavražděných v Osvětimi. Již před ním tam v rámci jakéhosi státem organizovaného „mezináboženského“ dialogu byla dvojice sunnitských imámů z Galileje, ale on přišel z vlastní vůle a z vlastní iniciativy, plné v konzistenci s jeho názory na židovský národ a na Stát Izrael. Ale tím bych předbíhal.

Muhammad Tawhidi se narodil v iránském Qomu v roce 1982, nebo 1983. Přesné datum narození neuvádí. Ve 12 letech odešel s rodinou do Austrálie, kde studoval na Australské islámské koleji v Perthu. V roce 2009 obdržel bakalářský titul islámských studií na univerzitě al-Mustafa v Qomu, kde taky studoval islámský seminář. Působí od roku 2010 jako imám, kdy mu tato pozice byla předána Velkým ajatolláhem irácko-perského původu Sadiqem Hussainem Shirazim, dlouholetým kritikem iránského režimu a zastáncem oddělení moci náboženské a státní. Od roku 2015 je aktivně nezávislý na ostatních autoritách.

Tawhidi žije dlouhodobě v Austrálii, ve městě Adelaide, hlásí se k „dvanáctnické“ větvi šíitského islámu, nicméně cestuje po celém světě a pořádá řadu přednášek, kterými vyvolává zuřivost a vztek mezi většinou muslimských komunit.

Tawhidi je zastáncem reformace islámu, což je samo o sobě sporné a problematické, protože islám lze vykládat jen doslovně, jak stanovil už Mohammed, jinak to nelze být považováno za islám. Z toho důvodu aktivně vyzývá k zákazu islámských textů jako je Sahíh al-Bucharí, který je jedním ze základů islámského terorismu. V Austrálii aktivně vyzývá ke svolání Královské komise, která by prošetřila činnost wahhabistických a salafistických skupin, bojuje za omezení výstavby mešit, omezení halal prodeje a deportaci radikálních imámů. Varoval před faktem, že řada muslimských mužů si v Austrálii pořizuje více než jednu manželku, kritizuje zahalování mezi političkami a žádá jmenování žen do pozice imámů.

V otázce Izraele je jednoznačně na straně židovského národa. V rozhovoru z března 2017 prohlásil, že „Palestina (historický region) je židovská země“ a na svých facebookových stránkách uveřejnil fotografie a příspěvky z toho, jak izraelští vojáci pomáhají místním civilistům.

Kromě toho všeho se Tawhidi setkal i s Tommy Robinsonem, nebo europoslankyní za UKIP Janice Atkinson, vedl řadu diskusí a rozhovorů na youtube, včetně diskusí s bývalými muslimy. Veřejně vyjádřil podporu Paulině Hansonové, vůdkyni protiimigrační a národně konzervativní australské strany „Jeden národ“. Nedávno se vyslovil i proti protibělošské rasistické kampani organizované jednou nejmenovanou společností prodávající potřeby pro muže. Stěžoval si, že mu na videu této společnosti chybí muži mrzačící ženské genitálie, nutící ženy zahalovat, zabíjející ženy za odpadnutí od víry, nebo hromadná znásilnění, která se šíří Evropou. Pochopitelně, za tohle vše dostává pořádnou sodu.

Kromě toho se mu v roce 2018 podařilo prosadit registraci příslušníků Iránských revolučních gard jako teroristů, veřejně vystoupil před kanadskou vládou a senátem, aby varoval před hrozbami iránského režimu a podařilo se mu vytlačit džihádistickou literaturu, která byla distribuovaná v modlitebních místnostech melbournského letiště (ne, to není vtip).

Sluníčkáři řvou, že je „šíitský extrémista“, a že vede válku proti sunnitské muslimské komunitě v Austrálii. Sunnité a radikální šíité ho odsuzují jako odpadlíka a pravidelně mu posílají výhružky smrti. Šíitským extrémistou není, už jen pro svou činnost na podporu Izraele a proti šíření moci a vlivu iránského režimu.

Na druhou stranu, jakkoliv nehodlám snižovat jeho činnost, která chce neuvěřitelnou míru obětování a odvahy, o které by se leckterému „zapálenému“ aktivistovi mohlo jen zdát, faktem je, že pořád je imámem, a pořád se drží své ideologie, byť se jí snaží okleštit o nejhorší svinstva. Další věcí je, že je šíita. Není tedy úplně jasné, jak moc je jeho záměr a činnost směřována proti radikálnímu islámu, a jak moc jde o boj mezi šíitským a sunnitským islámem. Přesto lze o něm říci to, že je jedním z miliardy...

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.3.2019


 

13. úno, 2019
V jednom ze svých článků Petr Hampl napsal, že daňové úlevy nejsou efektivní, ale že každé pravidlo má své výjimky...
 
Viktor Orbán, premiér Maďarska, představil svůj plán na podporu porodnosti Maďarů, protože tím chce řešit zvýšení populace, na rozdíl od západních politiků, kteří ji chtějí zvyšovat migranty. 
 
Kromě nízko úročné půjčky pro novomanžele a dotace na větší auto, pro větší rodinu, představil daňovou pecku.
 
Každá žena se čtyřmi a více dětmi, nemusí do konce života platit daně z příjmu! 
 
Teď se asi ozve od libertariánů a feministek: 
 
Co když nemůže mít děti? 
 
Odpověď: 
 
No a? Mají kvůli tomu přestat ostatní rodit děti?
 
Toto opatření nezvýhodňuje více generační chronická "nemakačenka #ustí  #agentura_pro_zaclenovani", ale slušné pracující rodiny. Protože, aby člověk měl slevu na dani, musí si nejdřív všechny peníze vydělat a nikdy nemůže sosat stát, protože mu akorát na daních neseberou to, co si sám vydělal.Takže, až to budete vysvětlovat méně chápavým: "Akorát tě prostě nezdaní - necháš si, co jsi vydělal."
 
Toto je znatelně lepší návrh, jako u nás chystá Babišovo hnutí ANO. V jejich návrhu, dostane člověk lepší důchod po třech dětech. Avšak ne, dle jejich příjmu, ale jen tak. Důsledky si domyslete sami...
 
Orbánovo řešení je soubor opatření, které bourá nejčastější bariéry, když chce člověk založit rodinu. Půjčka na akontaci hypotéky a na výbavu, větším autem vozit rodinu a žádné daně, jako super motivace mít jich více a dohnat "bezdětné" kariéristy v příjmech...
 
A tak to má být!
 
Autor: KERBEROS, Praha, ČR,13.2.2019

 

27. pro, 2018

Málokterá ideologie, politika, teorie a praxe měla tak vznešené počáteční úmysly a tak strašlivé konsekvence jako neoliberalismus...

Ideologie, která byla pravicovou reakcí na selhávající keynesiánství, se stala tvůrcem korporátního socialismu a současné oligarchické světovlády superkorporací. Neoliberalismus byl otcem George Sorose a jemu podobných.

Nástup neoliberalismu.

Keynesiánská ekonomie, která pomohla světu překonat Velkou hospodářskou krizi, se tváří tvář moderní éře a globalizaci začala prokazovat jako neudržitelná, tím spíše, že v řadě zemí byla sociálně demokratickými stranami a jejich obdobami dovedena do extrémů blížícího se socialistické regulaci, ať už šlo o masivní znárodňování ve Velké Británii, či Carterovu politiku ve Spojených státech amerických.

Neoliberalismus vzešel z německého ordoliberalismu, který byl kombinací raného kulturního neomarxismu a klasické liberální tržní ekonomie. Montpeleriánská společnost vedená Fridrichem Hayekem, Miltonem Friedmanem a průkopníkem sociálního liberalismu Karlem Popperem, se stala základem neoliberální ideologie.

Labouristická vláda Velké Británie v letech 1974, až 1979 nebyla schopna se popasovat prostřednictvím keynesiánství s ropnými šoky, krachem na burze a bankovními krizemi. Ekonomika stagnovala, zatímco inflace dosahovala 20%. Británie byla nucena brát si půjčky u Mezinárodního měnového fondu. V zimě 1978/1979, ale odborové svazy rozpoutali drastické stávkové akce proti reformám, které byly přijaty za účelem splnění podmínek půjčky. Popeláři stávkovali a v ulicích Londýna a jiných měst s e, hromadili obrovské stohy odpadků. Stávkovali hrobaři. Z 2,300 znárodněných nemocnic fungovalo jen 1,100 v důsledku stávek. To otevřelo cestu Margaret Thatcherové k vítězství v květnových volbách 1979.

Velice podobná situace byla ve Spojených státech amerických. Během Carterova období vypukla éra tzv. stagflace – ekonomická stagnace a měnová inflace. Ta byla způsobena selháním Brettonwoodského systému, Nixonovými reformami, keynesiánstvím a ropnou krizí vyvolanou arabskými státy. Po mírném ekonomickém oživení se vrátila inflace, která dosáhla 13,5% v roce 1980, krátkodobé úrokové sazby dosáhly 18% a Dow Jonesův Index klesl na krizovou úroveň roku 1976. HDP USA kleslo o 3% a nezaměstn anost by la na 7%. Spojené státy americké navíc zažili tři a půl měsíce trvající uhelnou stávku. Tato situace, společně s krizí na americkém velvyslanectví v Teheránu, která byla cíleně prodlužována tehdejšími republikánskými špičkami, způsobila pád Jimmyho Cartera a nástup Ronalda Reagana do úřadu presidenta USA.

Neoliberalismus – destrukce národních ekonomik.

Zatímco v zahraniční politice byli Thatcherová i Reagan vcelku obstojní a důslední konkurenti Sovětského svazu, v ekonomické politice přinesla jejich činnost absolutní destrukci, se kterou se vyrovnáváme do dnešních dní.

Ve Velké Británii Margaret Thatcherová zničila národní průmysl a provedla jeho transformaci na „konkurenceschopnější“. Došlo k uzavření uhelných dolů, fabrik, zpracovatelského a těžebního průmyslu, k prudkému nárůstu nezaměstnanost v průmyslových regionech. Klasická a reálná ekonomika Velké Británie byla nahrazena „finančním průmyslem“, průmyslem pojišťoven, spořitelen a velkých bankovních domů, všemožných fondů a toxických aktiv. Velká Británie přestala vyr& aacute;b ět a stala se závislá na výkyvech finančních trhů. Pokud by Thatcherová prosadila jiné formy služební ekonomiky, dalo by se to, ještě pochopit, ale její postup – masová privatizace a deindustrializace – vedli k tomu, že dnes je Británie závislá na finančních magnátech, oligarchii a anonymních akcionářích.

Navíc vypukla generální stávka horníků, jejichž příjmy a samotná existence byla těžce ohrožena neoliberálními experimenty a likvidací průmyslu. V této době Thatcherové výrazně pomohl Sovětský svaz a Polská lidová republiky, její političtí arcinepřátelé, kteří během generální stávky násobně navýšili vývoz uhlí do Velké Británie a přijali pozici mezinárodních stávkokazů. Generální stávka selhala, britské hornické odbory se z&nbs p;toho d odnes nevzpamatovaly a likvidace průmyslu a produktivní ekonomiky v Británii vesele pokračovala dál.

Thatcherové se navíc „úspěšně“ povedlo dovést Velkou Británii k historicky jedné z nejhorších nezaměstnaností. Během jejího premiérství se počet nezaměstnaných vyšplhal ze 1,5 miliónů na 3,3 milióny. Více než dvojnásobek. Později sice zase klesal, ale zejména ve prospěch té kasty lidí, která se v průmyslové a produktivní národní společnosti nemohla uplatnit, ale za to si našla místa v elitářském finančním průmyslu.

Poslední číslo k vládě Thatcherové. Na konci jejího působení měla Velká Británie s přehledem v Evropě nejvyšší míru dětské chudoby. 30% britských dětí žilo pod hranicí chudoby, a stejně tak došlo k prudkému rozevření nůžek mezi nejbohatšími elitami a chudými a středními vrstvami.

Ve Spojených státech amerických neměla neoliberální léčba tak extrémní výkyvy a důsledky. USA si stále podrželo velkou míru svého průmyslu, podpořeného zejména ropnou ekonomikou, těžbou a zbrojním průmyslem. U Reagana jde spíše o dlouhodobé důsledky, které nebyly, ještě v jeho době bezprostředně vidět.

Prvním selháním amerického neoliberalismu byla tzv. „propustná ekonomie“. Tento model říkal, že čím lépe se budou mít bohatí, tím lépe se budou mít i chudí, protože bohatství horních vrstev postupně proteče/propustí i k nižším vrstvám. Tuto teorii a praxi razil Ronald Reagan. Po třiceti letech jsme svědky toho, že nic takového se nekonalo.

Došlo jen k obrovskému rozevření nůžek mezi bohatými a chudými, které navíc doplnila paradoxní situace, kdy postupně došlo k prudkému nárůstu produktivity a hodnoty práce, při neustálém snižování její ceny, stagnaci, či poklesu příjmů amerických středních a nižších vrstev doplněných o obrovské zadlužování.

Mezi lety 1985, až 2005 se reálné příjmy amerických rodin zvedli prakticky o nic. Stagnovali, zatímco produktivita práce se zvýšila o 125%.

V otázce nerovnosti jsou USA na úrovni „vyspělejších“ zemí Třetího světa a bývalých komunistických států, například Ruska. 10% nejbohatších Američanů ovládá 75% amerického národního bohatství.

Chudoba nejvíce dopadla na černochy, kteří posílili svou kulturu izolovaných ghett a stali se líhní demokratických voličů a ultralevicových skupinek. Pokud tedy někdo politicky zbohatl na Reaganově ekonomice, byli to Demokraté a levice.

Liberalizace finančních trhů navíc uvolnila ruce velkým bankám a pojišťovnám, které začaly nezřízeně a neregulovaně obchodovat s pochybnými zdroji, poskytovat půjčky, kdekomu, bez ohledu na finanční způsobilost daného člověka, či rodiny a celkově propadli nezdravé nezodpovědnosti pramenící z liberální ekonomie.

V neposlední řadě došlo za Reagana k obrovskému nárůstu zadlužení, zejména v souvislosti se snahou uzbrojit Sovětský svaz. Reagan v této taktice brilantně uspěl, ale dlouhodobě se mu podařilo uzbrojit i Spojené státy americké.

Krátce se zmíním i o Latinské Americe. Tam praktikování neoliberální politiky, obecně i v konkrétních příkladech Argentiny, či Venezuely, vedlo k sociálnímu krachu a nástupu radikální levice. Zejména šlo o tzv. Washingtonský konsensus, který vnucoval latinoamerickým vládám neoliberalismus.

Než začne někdo z neoliberalismu obviňovat Václava Klause, rád bych na jeho obhajobu řekl pár věcí. Zaprvé, Václav Klaus jako ministr financí postkomunistického státu byl v úplně jiné situaci. Zadruhé, Václav Klaus nesáhl k privatizaci bank a finančního sektoru. A zatřetí, Václav Klaus byl národní liberál, zastánce národního domácího kapitalismu, nikoliv nadnárodního superkapitalismu, jako Thatcherová a Reagan. Někdy se totiž nabízejí, zejména ze strany levicových provok at&eacut e;rů, výtky, že Václav Klaus byl neoliberál.

Našim cílem, proto musí být nahrazení neoliberální doktríny a neoliberálního konsensu ekonomickým nacionalismem a národním kapitalismem, který bude doplněn o rozhodující postavení státu ve strategických hospodářských oblastech.

 Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 27.12.2018


 

16. pro, 2018
Petr Hampl se v mnohých článcích zmiňoval o tom, že je dobré se inspirovat některými státy...
 
Dnes si ukážeme, co jsou konkrétní příklady a postupy, jež můžeme převezmout z Izraele:
 
1. Wall! Zeď alias ochrana hranic
Pořádnou velkou zeď na hranicích by nám neškodila, Izraelci mají zeď vyšší, než ta Americká, prošpikovanou senzory a dálkově ovládanými kulomety. Přes to by migrační vlna násilně neprošla. Stejně tak i úroveň militarizace jejich společnosti je dostatečná.
 
2. Dobrá Lobby
Není žádné tajemství že AIPAC se s v Americe s politiky baví a konzultuje spousty věcí. Proč bychom nemohli mít v USA ACPAC? American Czech Politicaly action comitee. Máme, na co navázat Moravští bratři jsou dodnes v USA. Miloš Forman a jiní poskytují zajímavou kulturu.
 
3. Rvát se za svůj národ činem, zákonem a slovem
Nemyšleno zle. Prostě proč ne? Izraelské zákony jasně definují Izrael jako zemi Židovskou. I u nás takové návrhy byli př. kandidát do senátu pan Gerloch jej vznesl. Máme zastupovat naše zájmy ne zájmy cizí či ideologické.
 
Autor: KERBEROS, Praha, ČR, 16.12.2018