11. bře, 2018

ALTRIGHT.CZ: Redpilled, aneb jak svět přichází o levičáky

Před nedávnem byl uveřejněn můj článek o Janu Kellerovi, který mimo jiné přebrali naši slovenští přátelé. Pořadí možná nebylo nejšťastnější. Spíše měl být uveřejněn nyní a řádky, které čtete, měly být uveřejněny před pár dny, protože teprve z tohoto článku plně pochopite fenomén, který zažívají, někteří novolevičáci, a tím je fenomén „redpilled“.

Já sám patřím mezi osoby, které zažily „redpilled“ a mohu tak pracovat se zkušenostmi z první ruky, ale než se podíváme na samotný termín „redpilled“, podívejme se na jeden starší sociologický fenomén, a tím je změna politické orientace. Nezpochybnitelným faktem je totiž to, že pokud dojde k změně politické orientace, tak nejčastěji z liberála na konzervativce a z levičáka na pravičáka. To je empiricky prokázaný fakt. Jen pár jmen. Nathaniel Weyl, Ludwig von Mises, Benito Mussolini, Jozef Pilsudski, Ronald Reagan… ostatně stačí si vzpomenout na citáty Winstona Churchilla. „Kdo ve dvaceti nebyl komunista, nemá srdce. Kdo ve třiceti je komunista, nemá rozum…“ a „Každý správný konzervativec býval liberálem“. Zřídka se stane opačná situace.

Tedy existuje jistý historický a zkušenostmi prokázaný základ k tomu, že lidskou přirozeností je být spíše konzervativcem a pravičákem, než altruistickým liberálem. Pokud by vůbec nezáleželo na lidské přirozenosti, pravděpodobně by tu byla balance fifty-fifty. Polovina přeběhlíků by šla od levice k pravici a naopak.

A jak levičáci přicházejí o iluze.

Redpilled fenomén je fenoménem spojeným zejména s anglosaským prostředím. Do češtiny se ani přeložit nedá. Snad doslovný překlad by zněl „červenopilulkován“, což Vám v první chvíli neřekne asi absolutně nic, nicméně jde o kulturní mem odkazující na film Matrix a na památnou scénu, kdy Mobius nabízí Neovi na výběr červenou pilulku pravdy a prozření a modrou pilulku iluzí a lží. Neo si bere červenou pilulku (red pill) a probouzí se do skutečného světa.

Já bych používal termín „přijetí reality“. Novolevicovost totiž stojí na ignoraci reality, popřípadě na tom, že si realitu upravují do růžových barev (ve všech smyslech toho slova), vytvářejí si své konstrukty a pak ostatní obviňují, že tvoří konstrukty. My, národní konzervativci, však vycházíme z přirozenosti dějů, lidských emocí, citů, vášní, ambicí a nedokonalostí, bereme člověka takového, jaký skutečně je a ne jaký má být.

Když novolevičák přijme realitu, stane se pravičákem, nebo aspoň konzervativním starolevičákem. Nutno říci, že k přijetí reality je nutné disponovat schopností reflexe a sebereflexeJako ukázkový příklad přijetí reality uvedu sebe samotného. Býval jsem progresivním a liberálním levičákem a marxistou, zastáncem plánovaného hospodářství, fanatickým chávezovcem, internacionalistou, stoupencem palestinských Arabů a antisemitou, ale přesto ve mně existoval základní prvek, od kterého jsem mohl budovat svůj současný národní konzervativismus.

Tím bylo slovanství. Vždy jsem měl odpor ke germánství a vždy jsem byl méně kritický vůči
ruskému a slovanskému kapitalismu a imperialismu, než vůči anglosaskému a germánskému
kapitalismu a imperialismu. Slovanské etnikum a kultura mi vždy byly blíž. Ač ateista, kulturně je mi bližší pravoslaví, než germánsko-franské latinské katolictví. A právě z tohoto základu se odvíjely mé prvotní pochybnosti.

Každá tato pochybnost byla umocněna absolutní neschopností obhájit centrálně plánované hospodářství před moderním tržním kapitalismem. V dobách, kdy jsem v době potlačoval reflexi a sebereflexi jsem se dopouštěl stejného argumentačního faulu jako omluvači islámu. Ti hlásají, že „islám nemá nic společného s islámem“, a stejně tak jsem já hlásal, že komunismus (stalinský SSSR, Maova Čína, Pol Pot a další) nemá nic společného s mým komunismem (Trockij, Lenin, Chávez…). Byl to vlastní neudržitelný konstrukt.

Dalším prvkem, od kterého jsem se pomalu začínal transformovat z novolevičáka na konzervativního nacionalistu, byl pragmatismus. Prvně se můj pragmatismus ozval v reakci na jistý velice starý článek týkající se jednoho obchodního řetězce. Ten dokázal udržovat nižší ceny pro své zákazníky, ovšem za cenu ekologických škod. Já jsem si tehdy řekl, „no a co?“ Vždyť nám má jít o sociální situaci chudých, tedy měli bychom být rádi za nižší ceny, i když tomu pár stromků padne za oběť. Tehdy na to novolevičáci nadávali a tím se pomaličku začínal budovat příkop, který mě dostal k obraně našeho národního státu a domoviny.

Obhajoba palarabských chudáčků vzala za své, když se prokázalo, že humanitární pomoc s Turecka a dalších států, která je posílána do Gazy, jsou kulomety, granáty a raketomety, které jsou pak používané proti Státu Izrael. Další impuls pro reflexi levičáka. A chávezovcem přestanete být, když vidíte, jak v socialistickém venezuelském ráji lidé vyjídají popelnice na ulicích.

Jako další prvek reflexe, kterého si všímám zejména dnes, když mohu porovnávat situaci na levici a na pravici, je ten, že pokud má pravice nízké ekonomické vzdělání, tak levice nemá pražádné. Na našem konzervativně pravicovém hnutí jsem se setkal s mnohem odbornějšími debatami mezi prostými amatéry, než s jakými jsem se setkal mezi erudovanými levicovými aktivisty před lety. V ekonomické teorii nová levice není schopna používat žádných ekonomických pouček, žádných relevantních ekonomických faktů, teorémů a prvků. Na celé levici je jen jediný vystudovaný ekonom, Ilona Švihlíková, a ta navíc podporuje Donalda Trumpa a nepřímo i Marine Le Pen, takže jí nová levice taky vyobcovala.

Jak „redpillovat“ novou levici? V zásadě lze říci, že existují dva druhy novolevičáků. Novolevičáci, kteří jsou schopní reflexe a sebereflexe, a tudíž i schopni očistit se o novolevicového šílenství, pokud jsou konfrontováni realitou a ti novolevičáci, kteří nevidí, neslyší a jen mlčí. Asi nejdokonalejším příkladem absolutní absence reflexe a sebereflexe u nové levice, zejména pak u feminismu, je situace okolo znásilňování žen.

Dle vyjádření feministek, v české společnosti zhruba 10-15% žen je někdy v průběhu života sexuálně napadeno, nebo znásilněno. Je to hnusné číslo, je to o 10-15% více, než by to mělo být, ale v jiných zemích je situace mnohem horší. V Indii, Jihoafrické republice, Pákistánu, Nigérii, Etiopii, Somálsku, Egyptě, Afghánistánu (kde je znásilnění legální) atd., se množství znásilněných, či sexuálně napadených žen pohybuje okolo 70-90%, ale novolevicové feministky to nepovažují za problém, či za, jak ony říkají „rape culture“. Pokud by tito novolevičáci byli schopni reflexe faktů a fikce, většina z nich by se stala islamofoby, tedy pokud by svůj boj za ženská práva mysleli upřímně, ale pro ně je to spíše útěk z hořké reality, které se snaží vyhýbat.

Na závěr, jen říci, že něco podobného se stalo Janu Kellerovi, o kterém jsem již psal. I on prošel tváří tvář islámské imigraci, agresi, oslabování národních států a bláznovství novolevice, „redpillováním“. On přišel o iluze a lži, kterými se obklopoval a přijal realitu, takovou jaká je, a s jakou se taky musí pracovat.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 11.3.2018