17. bře, 2018

ALTRIGHT.CZ: Proti rakovině sociální demokracie!

Tento text Vás možná překvapí už ve svém počátku. Chci v něm poukázat na to, že sociální demokracie představuje v dlouhodobém měřítku větší společenskou hrozbu, než komunistické diktatury. Je to tvrzení odvážné, ale podložené historií posledních tří dekád napříč civilizovaným světem – od Ameriky po Eurasii.

Sociální demokracie jako hnutí měla své opodstatnění v předminulém století, v době, kdy výdobytky kapitalismu se nedostávaly k dělnictvu a tehdy existujícímu proletariátu. Sociálně demokraté se stali organizovanou politickou páteří dělnictva, a to, co odbory s často živelnými stávkami, dokázaly prosadit v jednotlivých fabrikách, socialistické strany prosadily v celém státě. Osmihodinová pracovní doba, zdravotní pojištění, podpora v nezaměstnanosti, zákaz dětské práce, právo na dovolenou a řada dalších aspektů byla nejen nutná, ale společensky prospěšná pro seberealizaci širších společenských vrstev a zároveň pro socioekonomický zánik toho, co socialisté nazývali proletariátem. Těmito sociálními reformami si paradoxně socialisté vykopali vlastní hrob, protože postupem času zaniklo jejich voličstvo.

Krize sociální demokracie.

Problém byl pochopitelně v tom, že nikdo si nechce připustit překonání svého vlastního opodstatnění, důvodů své existence, které definitivně přišlo po světových válkách s nástupem sociálně-tržního modelu a tlaku na rozvoj pracovních práv, který představovalo rozšíření komunismu v Evropě, a z toho důvodu se sociální demokracie ve většině západní Evropy a zejména pak ve Skandinávii začínají orientovat na nesmyslná a druhotná témata jako jsou imigranti a menšiny, feminismus a podobně. Klasický marxismus je nahrazen neomarxismem a starý socialismus je nahrazen tzv. Frankfurtskou školou a její zvrácenou ideologií.

Francouzští socialisté klesli z 11 miliónů hlasů na 2 milióny hlasů. Ještě v roce 2012 měli francouzští socialisté 173 tisíc členů a byla doba, kdy měli přes milión členů. Nyní mají 42 tisíc členů. Německá sociální demokracie měla na vrcholu 1 milión členů, nyní má 433 tisíc a stále se ten počet snižuje, stejně jako si sahá na rekordně nízkou podporu. Itálie, Španělsko, Velká Británie, ale i Česká republika, Polsko a další státy, tam všude je situace stejná, protože moderní tržní hospodářství poskytlo člověku konzumnímu dostatek socioekonomických prostředků k naplnění svých potřeb. Proto se socialisté snaží otevřít hranice imigrantů, aby starý dělnický proletariát nahradili novým imigrantským proletariátem, jehož vlastní podstatu zpochybňoval i Jan Keller.

Relativismus sociální demokracie.

Do naprosté zrůdnosti pak socialisté dovedli projekt Evropské unie, když původně ekonomicky prospěšné společenství transformují v centrálně plánovaný režim, který sídlí v Berlíně a Bruselu. Regulace, které doprovází moc nevolené internacionální byrokracie, nadnárodních elit a intelektuálních vrstev podepřená neomarxistickou ideologií vede k systematické společenské destrukci.

Nejlépe to můžeme vidět na příklad Švédska, kde v zásadě sedmdesát let, jen s malými přestávkami, vládla sociální demokracie. Ta transformovala, kdysi hrdý vikingský národ v bandu podělaných chudáků, kteří potřebují písemné svolení k tomu, aby si zašukali, a dnes nemají pražádnou odvahu se ozvat v boji za svá práva. Podobná situace je v Norsku. Dánsko se, ještě tak trochu drží, ale taky to není nic extra. Ve všech těchto státech sociální demokracie transformuje svůj dělnický elektorát na imigrantský elektorát a podporuje tak democidu našich národů.

Téměř identická situace je v Demokratické straně USA, kterou už opustilo dělnictvo a zůstávají jí jen její stranické odbory a nastupující a šířící se vrstvy ilegálních imigrantů, ze kterých chtějí udělat plnohodnotné občany a tím i své budoucí voliče. Liberální strana Kanady pod vedením Justina Trudeau došla, až tak daleko, že provádí orwellistickou purifikaci angličtiny a vytváří Newspeak, který relativizuje tradiční sociobiologické hodnoty, například ze slova „mankind“ (lidstvo) se stalo slovo „humankind“, což znamená v zásadě totéž, ale není tam už ta ohavná předpona „man“, tedy muž. Toto se, ale děje i v Evropě, kde jsou měněna slova národních hymen, včetně například rakouské a nedávno byl i pokus o vykleštění německé hymny.

Tím se dostáváme k historické ironii, že mnohem blíže k orwellistickému pojetí totalitní společnosti, kterou bylo možné spatřit v knize a filmu 1984 nás dostal nikoliv komunistický režim, nýbrž dlouholeté působení sociálnědemokratických stran západoevropského typu.

Paradox komunismu.

Protikladem k tomu je komunistický režim. Komunistický režim a sociáldemokratismus mají společné úsilí o přetvoření, respektive zničení třídní společnosti, aspoň v teorii. V praxi se, ale komunistické režimy nikdy nepokoušely o vybudování beztřídní společnosti, a místo toho nahradili třídu buržoazní třídou stranické oligarchie, tedy partajních funkcionářů. Důvodů, proč nepřešli ke zničení národů a třídní společnosti je celá řada a jsou navzájem propojené.

Základem je fakt, že komunistické hospodářství výrazně omezilo vědeckotechnický rozvoj, konzumní průmysl a modernizaci, tedy, že vznikl obrovský vnitřní dluh v podobě zaostalé infrastruktury a nedostatku zboží. Tento nedostatek způsobil, že nikdy nedošlo k překonání materiální základny dělnické třídy, jako se tomu paradoxně stalo právě v západním kapitalismu. Tím komunisté mohli nadále operovat s dělnickou třídou, o kterou opírali dlouhodobě legitimitu a moc svého režimu. Nepotřebovali imigranty, nepotřebovali menšiny, ba naopak, tyto skupiny pro ně představovali riziko.

A zatímco sociální demokracie se projevuje jako rakovina, která prostupuje s využitím novolevicové ideologie a neomarxismu napříč společností, je ve spojení s mocnými oligarchy a postmoderními korporacemi a postupně se snaží transformovat národní státy v multikulturní chaos, ze kterého budou moci čerpat nadále své voličstvo, u komunismu víme, že jeho působení vede pouze ke třem možným koncům.

Prvním a asi nejlepším možným koncem je nástup korporativistického socialismu, který dokáže sdružit dynamiku tržního hospodářství, přísný a fungující řád, pokročilé technologie, hospodářský růst a sociální ochranu. To se stalo v Číně, či Vietnamu. My sami se nechceme od těchto států učit, jejich zkušenost je nepřenosná a nehodláme ji aplikovat v českém podání, ale vidíme ji jako nejlepší vyústění komunistické diktatury.

Druhým byl pád komunistického centrálního plánování a nástup divokého kapitalismu, který je často prodchnut s nacionalistickými a konzervativními prvky, byť se nám, některé nemusejí vůbec líbit, například islámské prvky ve středoasijských republikách, ale na druhé straně máme i ruský slovanský kapitalismus.

Třetí, nejhorší vyústění, je severokorejský model. Tady asi není nutné zdůvodnění. Pokud jde o oběti komunismu, musíme vycházet z toho, že komunistické strany a režimy vzešly ze sociální demokracie. V Rusku se dostala k moci Sociálně demokratická dělnická strana Ruska (bolševická), nikoliv Komunistická strana Ruska. Tou se stala, až později. V žádném případě nehodláme říkat, že komunistické režimy měly méně obětí, než sociálně demokratické, ale poukazujeme na to, že všechny komunistické režimy se zhroutily, či hroutí, zatímco sociální demokracie napadá naši organickou společnost jako rakovina, prorůstá jí, zabíjí jí mnohem pomaleji a mnohem efektivněji, než by se o tom komunistům, kdy snilo.

Proto na závěr říkáme před nadcházejícími podzimními volbami, pokud nechcete volit SPD, ale chcete volit levici, nevolte sociální demokracii, ale volte konzervativní levici v podobě KSČM. KSČM této zemi nepřinese už nikdy tak ničivou zkázu, jakou by přineslo pokračující panování sociálních demokratů.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 17.3.2018