3. dub, 2018

ALTRIGHT.CZ: Proti rentiérským feudálům, za kapitalisty produktivní!

Postoj národních konzervativců k současnému kapitalismu je velice sporný a to nepopíráme, protože kapitalismus sám o sobě je složitý a sporný systém. Ve srovnání s feudalismem přinesl kapitalismus obrovský pokrok...

Nikdy v historii nenastala situace, že by byl z přírodních a ekonomických důvodů vymýcen hladomor, nikdy nedošlo k tak rapidnímu růstu životní úrovně na celém světě, a i ti největší a nejdramatičtější kritici kapitalismu jako byl Marx, mu připisovali významnou úlohu a velké úspěchy. Národně konzervativní síly tento názor sdílejí, nicméně sdílíme i jiný názor, a to názor Ilony Švihlíkové a Jana Kellera, že už nežijeme v klasickém a skutečném kapitalismu.

To v čem žijeme je rentiérský kapitalismus, ale ani to není přesný termín. Spíše žijeme v jisté formě neofeudalismu. Pár čísel. V současné době se příjmové rozpětí obyvatel napříč světem nachází na úrovni pozdního feudalismu a příjem na hlavu v afrických zemích je nižší, než ve středověké Anglii, zatímco špičkový manažeři nadnárodních korporací pobírají 400násobek průměrného platu. Ve zlatém věku kapitalismu (poválečné třicetiletí), to bylo jen 15-20násobek. To bylo období, kdy zaměstnanci, drobní podnikatelé, obchodníci i klasičtí kapitalisté si mohli plnit své sny a dosáhnout úspěchů, o které usilovali.

Pak se do toho vložili politici z celého politického spektra. Politici mají dva takové nepříjemné zvyky. Chovají se podle přání svých mecenášů a politiku vedou od extrému k extrému. To se projevilo v 70. letech obrovským nárůstem sociálního státu v západní Evropě a Severní Americe a následně v 80. letech drastickým okleštěním sociálního státu v těchto zemích a ordinováním podobné „léčby“ i zemím třetího světa.

Vznik masivních sociálních států vedl k zhroucení síly odborových hnutí a politickému zlenivění dělnictva, zatímco drastické škrty v sociálním státu zasáhly nejen zaměstnance, ale měli vedlejší dopady i na živnostnictvo a drobné podnikatele, na farmáře a další producenty hodnot.

Tehdy v 80. letech, zejména k jejich konci, se začala formovat úplně nová forma buržoazie, jejíž chování, fungování a projevy by do té doby byly mezi klasickou buržoazií a společností považovány za naprosto amorální, patologické a nepřijatelné. Šlo o rentiérskou buržoazii, či jak já je nazývám, neofeudály. Slovy Jana Kellera, „politicky vítězná třída buržoazie převzala chování a vnější znaky politicky poražené třídy feudálů“, s Kellerem se v tomto prohlášení dá nesouhlasit jen v tom, že generalizuje prohlášení napříč celou buržoazií a nikoliv jen na rentiérskou buržoazii. Ilona Švihlíková to popisuje sofistikovaněji, když hovoří o tom, že rentiérství a neofeudalismus jsou patologickými jevy, které poškozují samotný kapitalismus.

Základním principem kapitalismu je investice kapitálu, ze které vzejde zisk. Tato investice může mít různé podoby – investice času, investice vědomostí, investice peněz atd. ve všech případech, ale investice vede k hmotnému, morálnímu, či technickému růstu napříč společností. V Americe to byli „selfmademani“, v Británii raná buržoazie, ve Francii měšťanstvo a v současné době je to průmyslová a nespekulativní buržoazie.

Co přesně je neofeudál? V první řadě je to osoba, která požívá privilegií neodpovídajících úspěšnému kapitalistovi, nýbrž privilegií odpovídajících upadající feudální vrstvě. Nemá zisky, nýbrž dostává rentu, kterou získává bez investic, ale z čistých spekulací. Druhým prvkem jsou vnější projevy, kdy se takové osoby stávají oligarchy s vlastními rodinnými klany a dynastiemi. Zatřetí jde o takovou pokřivenou buržoazii, která si snaží kupovat stát a určovat sociální a ekonomickou politiku státu.

Nyní ke konkrétním příkladům ze světa i z Česka. V ČR je naprosto dokonalým příkladem neofeudála Zdeněk Bakala. Prakticky neexistuje dokonalejší příklad neofeudála. Vzešel z finančního „průmyslu“, který je neproduktivní, byl to bankéř, který koupil desítky tisíc bytů, důlní zařízení a další objekty, aniž by cokoliv reálně vyprodukoval, daně odvádí v daňových rájích a kupuje ostatní lidi, z jejichž produkce žije. V politice zneužívá svého postavení kupováním novin, financováním vládních koalic (např. Nečasova/Bakalova koalice dostala skoro 30 miliónů Kč a to nemluvím o Knihovně Václava Havla, která je kapitolou sama o sobě). Stejným způsobem žil feudál s nevolníky a robotníky.

Historickým příkladem tvůrce hodnot byl Tomáš Baťa a jeho bratr Jan Antonín Baťa, kteří v podstatě postavili Zlín, vybudovali obuvnické impérium, které stavělo silnice, elektrárny, letiště, využívali svých znalostí, vynalézavosti k vytvoření efektivního sociálního podnikání a vlastní poctivou prací, nezřídka po boku samotného dělnictva. Byli to muži vizí a ambicí.

Na mezinárodním poli proti sobě stavím Elona Muska a Georga Sorose. Elon Musk je vizionář, který se vypracoval z ničeho a dostal se doslova, až do kosmu se svými ambicemi, talentem a úspěchy. Nechme stranou, některé jeho mouchy (fetišismu na zelené technologie a kritiku Donalda Trumpa). Je to člověk, který z ničeho vytvořil něco. Původně videoherní tvůrce s 500 dolary v kapse je dnes dobyvatelem vesmíru s 21 miliardami dolarů. Mnozí z Vás možná dnes používají jeho platební systém PayPal, který výrazně usnadnil finanční a obchodní transakce.

A proti němu stojí George Soros. Soros působil jako bankéř a finančník téměř od začátku. Nic nevytvořil, nic nevyprodukoval, krom rentiérských fondů. Svým působením a fungováním se Soros stal jedním z nejhorších novodobých feudálů, pod jehož stínovládou dnes žijeme. Zbohatl na spekulacích a stal se předním sponzorem levicových a radikálně levicových skupin, včetně Demokratické strany USA. Soros investoval milióny dolarů do podpory Clintonovců, do útoků proti Viktoru Orbánovi, do hnutí proti Brexitu a dalších podobných hnusáren. V říjnu 2011, pak s levičáky Solanou, pedofilním zeleným aktivistou Danielem Cohn-Benditem a dalšími levičáky napsal dopis útočící na nacionalismus a žádající větší ekonomickou integraci. Kromě toho podporoval ultralevicové hnutí Occupy Wall Street.

Ale netýká se to jen jednotlivců. Jsou i státy feudální a rentiérské a státy produktivní a prospěšné. Lucembursko je daňovým rájem s naprosto obludným podílem finančního průmyslu na ekonomice. 86% jejich ekonomiky je finanční průmysl a daňový ráj. Jen kousek od Lucemburska se nachází jiný stát začínající na L, Lichtenštejnsko, které má vysoce vyspělý strojní, elektrotechnický, robotický, kovozpracující a technologický průmysl, tedy produktivní průmysl.

A co vůbec umožnilo vznik těchto rentiérských feudálů? Jakkoliv můžeme Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou uznávat jako velké politické konzervativce, patrioty bránící zájmy svých zemí a vlivné osobnosti, nelze souhlasit s jejich neoliberální ekonomickou politikou. Můžeme ji chápat jako reakci na levicovou a keynesiánskou ekonomii předchozích dekád, ale nemůžeme popřít, že právě neoliberální reakce otevřela cestu ničivému finančnímu průmyslu a oligarchům, očistila amorálnost neproduktivních pseudokapitalistů a umožnila drancovat země východní Evropy.

Druhým důvodem ke vzniku novodobých feudálů byla splašená globalizace, která přímo souvisela s neoliberálními experimenty. Byla příliš rychlá, ignorovala národní specifika a politiky umožnila vznik internacionalistické vrstvy oligarchů a feudálů.

Pokud máme porazit novolevičáky, sluníčkáře, havlisty a islám, musíme jasně určit zdroj naší vlastní slabosti a tou je parazitická neofeudální vrstva, které nezáleží na úspěších a prosperitě svých zemí, ale jen na svých rentách, a pro dosažení svého bohatství klidně změní naše země v popel a prach.

Pád rentiérského neofeudalismu určitě nezpůsobí, že si všichni padneme kolem krku a budeme se mít rádi, ale třídní rozpory, které jsou nyní uměle zostřovány levicí a rentiérskými kapitalisty, se výrazně zmírní. Nevymizí, ale přestanou rozrušovat národní státy.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.4.2018