3. lis, 2018

ALTRIGHT.CZ: Biologie kontra sociologie !

… aneb i neomarxisté mohou mít sem tam pravdu. První větu jsem napsal spíše, abych Vás upoutal, ale je pravda, že neomarxisté kupodivu mají v jedné věci pravdu, ke které se ovšem dostanu, až posléze...

Tento článek je de facto pokračováním článku o italském nacionalistickém teoretikovi Juliu Evolovi k jehož výročí jsem, již napsal text. Evola byl otcem organické teorie státu, kterou jsem já přejmenoval spíše na organickou teorii národa a poukázal na paralely v přírodě. Nyní tyto paralely, ještě prohloubím a ukáži na základní pilíř, který podepírá celou lidskou společnost a lidskou civilizaci na úplně celém světě, bez ohledu na pohlaví, rasu, náboženství, či ideologii. Tím pilířem je biologický imperativ a jeho souč&a acute;stmi je pud sebezáchovy a pud rozmnožení.

Co je biologický imperativ?

Nejprve k samotnému pojmu. Imperativem je myšlen pojem, tak jak byl stanoven Immanuelem Kantem, tedy princip platící bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na jednotlivce i společnost, princip, kterému je vše naprosto podřízeno. Kant to nazývá „kategorickým imperativem“, pro potřeby tohoto článku užívám termín „biologický imperativ“.

Imperativ pudů sebezáchovy a rozmnožování je přirozený všem živým organismům, od lišek po člověka, od bakterií po velryby, od hub po hmyz. Neexistuje v celé historii zaznamenaný jediný živočišný, či rostlinný organismus, který by nefungoval podle biologického imperativu rozmnožování a sebezáchovy.

Obě tyto složky jsou v biologickém imperativu provázané. Navzájem se doplňují, nelze je oddělit, nelze mluvit o jednom, a přitom nebrat v potaz druhý. Pud sebezáchovy přináší ochranu vlastního organismu, nejméně do doby, než přenese geny na další generaci. Pud rozmnožení zase vede k přežití druhu a tím je spojitou nádobou s pudem sebezáchovy. Ani jeden pud není důležitější, nebo méně důležitý, oba se naprosto dokonale doplňují, oba formují tlupy, klany, ideje, memy, náboženství a život.

V čem mají neomarxisté pravdu?

Existuje jedna these, ve které mají neomarxisté pravdu, ať chceme nebo ne. Neomarxisté zdegenerovali do pozice tzv. relativismu. Relativizují dlouhodobě standardizované principy fungování společnosti. V rámci svého relativismu tvrdí, že téměř vše, co normální člověk uznává, tedy pohlaví, tradiční rodina, národ, etnikum, náboženství, ideologie, že toto vše je sociální konstrukt. V případě pohlaví můžeme s čistým svědomím říct, že se naprosto a úplně mýlí, ale tvrdit, že se mýlí i v tom zbylém by nebylo úplně nejšťastnější. Tradiční rodina, národ, etnikum, stejně jako náboženství a ideologie, jsou totiž vyššími formami projevu biologického imperativu. Jsou to skutečně sociální konstrukce, které však vzešli z dokonalosti biologického imperativu. Nepohlížejme na tradiční rodinu, národ, etnikum, náboženství, ideologie a jiné prvky, jako na něco, co nám bylo „sesláno“, či propůjčeno, ale jako na nástroje biologického imperativu.

Tradiční plodná rodina bude vždy nadřazena jiným formám rodin. A nemluvím teď, jen o „homosexuálních“ rodinách, ale i o jinak „dysfunkčních“ rodinách, včetně rodin, které mají problémy s přirozeným početím dětí. Tím to nemyslím ve zlém. Tyto rodiny, myšleno rodiny s biologickými problémy s početím dětí, mají mít plný přístup k lékařské pomoci.

Náboženství jako složka rozmnožování.

Kupříkladu důraz abrahámovských náboženství, a v případě islámu i ideologií, na vysoký počet dětí v případě prvotních forem jejich idejí (ortodoxní judaismus, pravoslavné a katolické křesťanství, sunnitský a šíitský islám). Pozdější formy těchto ideologií, které byly ovlivněny liberalismem, nástupem moderních technologií, či relativismem (reformovaný judaismus, protestanství, vedlejší větve islámu) už zdaleka tolik nelpí na růstu populace.

Podobný důraz na podporu porodnosti, a tím i podporu imperativu rozmnožování lze nalézt u vlasteneckých a konzervativních ideologií. Liberální a individualistické ideologie naproti tomu razí doktrínu osobní nezodpovědnosti, nízkého důrazu na vlastní pud sebezáchovy a nulovou podporu rozmnožování.

Ještě pár čísel. Pro udržení a růst populace je nutné, aby na 1 ženu připadlo 2,1 dítěte. Nejnižší fertilita je u kmenových společenství, ateistů a budhistů, kde se pohybuje v rozmezí 1,8 (kmeny), až 1,6 (budhisté) dítěte na ženu. Nejvyšší fertilita je u muslimů (2,9 dítěte), křesťanů (2,7) a hinduistů (2,4). Průměr je 2,5. U židů je fertilita 2,3, ovšem tam jsou započítáni i liberální a reformovaní židé, nikoliv jen ortodoxní kladoucí nadále důraz na početné rodiny.

Národ jako páteř, etnikum jako obratle.

Tím jsme rozebrali náboženství a ideologie jako podpůrnou složku pudu rozmnožení, ale jsou, společně s národem a etnikem, i podpůrnou složkou pudu sebezáchovy. Ideologie, náboženství, národ a etnikum, ohraničují určité společenství lidí. Můžeme k tomu připojit i kulturu a jazyk.

Etnikum je nižší složka národa, národ pak je nejvyšší kulturněpolitickou jednotkou každého území, regionu, každého kontinentu. Pokud bereme národ jako páteř, tak etnikum je obratel této páteře. Český politicko-kulturní národ je složen z čtyř etnických složek – Čechů, Moravanů, Slezanů a loajálních/integrovaných přistěhovalců (Slováci, Ukrajinci, Rusové, Vietnamci…), byť tam jde o velice různorodou směs. Tyto čtyři články páteře dávají dohromady český politicko-kulturní národ v našich hranicích.

Každý příslušník tohoto národa má blíž k jinému příslušníkovi svého národa, než k cizinci, protože je větší šance, že najde ochranu, zázemí a pomoc u jedinců vlastního národa, než u jedinců cizího národa. Píšu „větší šance“, ne že není možné, aby našel ochranu i u jiného národa, ale každý jednotlivý národ stojí jako celek.

Národy jsou pak ohraničené svými hranicemi, které vznikly na základě různých faktorů (války, přírodní vymezení, přesuny obyvatel, dohody, historické okolnosti). Pokud v nějaké oblasti neexistuje politický a kulturní národa, pak zůstávají kmeny a etnika. To je příklad Afriky a Blízkého východu, které patří mezi poslední oblasti, v nichž se jen minimálně zformovaly politicko-kulturní národy. Místo toho tam jsou etnika a kmenová společenství, ale obě tyto složky plnohodnotně nahrazují v otázce biologických imperativů n á rody.

Nepřátelé biologického imperativu.

Existují nepřátelé imperativu, či spíše nepřátelé fungování a přetrvání biologických imperativů ve zbytku společnosti. Nejčastěji to jsou neomarxisté, pak jejich sponzoři z řad globalistické a kosmopolitní superoligarchie. Dále nepřátelská etnika v rámci jednotlivých národních států a oblastí, které se snaží o rozbití daného státu. V českých dějinách byli takovým etnikem sudetští Němci.

Na druhou stranu by bylo velice chybné pohlížet na neomarxisty jako na imperativu-prosté jedince. Je to naopak. Jejich zuřivý boj proti působení biologického imperativu ve zbytku společnosti je jejich vlastním nástrojem k přežití. Neomarxističtí samci jsou takový, kteří si nedokáží najít samičku k rozmnožení v normální populaci, proto si utváří svou ideologickou bublinu a své komunity. Neomarxistické samičky zase vědí, že z biologického hlediska pro ně může být přínosné spářit se s migrantskými samci, protože ony sami nemají šanci na to získat domorodé samce. V případě angažované LGBT lobby jde o něco podobného, u nich jde o pud sebezáchovy tím, že se nedokáží identifikovat se zbytkem společnosti, a tak se raději vyčleňují do vlastních komunit a uskupení.

Neomarxisté představují statistickou, ovšem vlivnou a hlasitou odchylku ve společnosti. Jejich hlasitost a vlivnost vychází z jejich zoufalé snahy o přežití. Tedy i oni sami, chtě nechtě, podřizují se biologickému imperativu a žijí ve falešné iluzi svobodné vůle, kdy si myslí, že mohou mít, jakékoliv pohlaví, jakoukoliv orientaci. Nemohou. Jako jedinci by, ale ve společnosti nepřežili, a proto se sdružují.

Další otázka, ke které se musíme krátce dostat, je otázka tříd. Rozdělování národů na základě třídního hlediska, které páchá, jak levice prostřednictvím své vlastní ideologické války, propagandy a demagogie, tak vrstva velkokapitalistických elit prostřednictvím svého neutuchajícího hromadění majetku a svého aristokratického chování, je nebezpečné. Odvádí to pozornost národů.

To je jeden z důvodů, proč jsou východoevropské národy zdravější v otázkách obou imperativů. Komunistické znárodnění zlikvidovalo, jak svobodnou městskou buržoazii, svobodné zemědělce a rolníky, tak i možnost obnovy postavení prvorepublikových superoligarchů. Zadrátované hranice navíc zabránili přísunu neomarxistické a liberální ideologie ze Západu, která v té době začínala oslabovat západní národy, a tak, i když je ve východní Evropě nižší porodnost, než by měla být, je to primárně dáno ekonomickými důvody spíše, než kulturními a politickými jako na Západě.

Jak jste tedy na tomto článku mohli vidět, identifikovali jsme společně biologický imperativ jako absolutní a nezvratný základ každé lidské civilizace a společnosti, od evropských národních států po kmeny v Amazonii, ale identifikovali jsme i ideologické odpůrce biologických imperativů, neomarxisty a korporatokracii. Neomarxisté tedy mají pravdu, že řada věcí okolo nás je „jen“ sociální konstrukt, ale tento sociální konstrukt má biologický základ. Neomarxisté řeknou A, ale neřeknou B a doufají, že lidé se k tomu B už nedostanou. My jsme se dostali.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 3.11.2018