KOMENTÁŘE

5. čvn, 2018

USA, Japonsko a překvapivě i Kanada, nyní uzavřeli alianci za rozvoj jaderné energie a její prosazení jako čistého zdroje elektřiny...

Pakt „Nuclear Innovation: Clean Energy Future“, zkrácene NICE Future (přeloženo jako „pěkná budoucnost“), je společným projektem vlád USA, Kanady a Japonska, který si dal za cíl rozvíjet jadernou energetiku, aby došlo k snížení závislosti na fosilních zdrojích, které mají ničivý dopad na ekosystém, zejména uhelné elektrárny, a zejména ty, které používají nekvalitní, ale výkonné hnědé uhlí...

Po mnoho let se díky levicové ekoteroristické lobby systematicky opomíjí strategická úloha
jaderné energie v otázce rozvoje energetiky a přispění k snížení ekologické zátěže průmyslu vůči ekosystému. Od roku 1954, kdy vznikla první civilní a elektrickou síť zásobující jaderná elektrárna v Obninsku u Moskvy, až do dnes, jaderná energetika postupně, ale nepřetržitě vytlačuje jedovaté uhelné elektrárny, které jí nemohou konkurovat ani ve výkonnosti, ani v ceně kilowatthodiny, natož v otázce životního prostředí.

V současné době jaderná energie tvoří 10% světové produkce elektrické energie.
V některých zemích je podíl mnohem vyšší (ČR 32-35%, Francie přes 70%, Slovensko 54%,
Maďarsko 50%) a v jiných je díky tlaku ekoteroristů a korporátních lobbistů dokonce zakázána (Itálie, Dánsko a Rakousko, kde byla zakázána pár dní před uvedením tamější jaderné elektrárny do provozu… v Německu se navíc od jádra ustupuje). Naproti tomu po masivních kampaních, obrovských státních superdotacích a grantech, biliónových tunelech, podvodech, po nátlaku Evropské unie, ultralevicových skupin a různých magorů (výjimečně lze souhlasit s hodnocením Karla Schwarzenberga na tyto osoby), celosvětový podíl obnovitelných zdrojů činí 5% energie. Dalších zhruba 15% tvoří vodní elektrárny, které považujeme za efektivní a akceptovatelný ekologický zdroj energie a podporujeme i jejich rozvoj a rozšíření.

Cena kilowatthodiny elektřiny z jádra je 0,7 Kč, cena kilowatthodiny elektřiny
z obnovitelných zdrojů se pohybuje v rozpětí 30-50 Kč. Reakce na rušení jaderných elektráren je navíc taková, že se obnovuje činnost vyřazených uhelných elektráren, opět se rozjíždí těžba uhlí ve starých uhelných regionech, například v Německu a ve výsledku tak zákaz přinese mnohem více jedovatých zplodin do ovzduší, a ještě víc oddálí dosažení všemožných ekocílů.

Proto velice vítáme alianci USA, Japonska a Kanady, kde poprvé po mnoha letech Justin
Trudea udělal něco správně a připojil Kanadu k tomuto paktu. Je křiklavým faktem, že členem aliance je Japonsko, které by správně podle logiky ekologů mělo od jaderné energie ustupovat od událostí ve Fukušimě, ale Japonci mají stále dost rozumu a uvědomují si nutnost jádra pro fungování a rozvoj svého hospodářství.

7. Republika a Nová buržoazie podporuje takovéto pakty a dovolujeme si tvrdit, že by něco
podobného mělo vzniknout i v rámci Visegrádu. Tři ze čtyř členů Visegrádu mají jaderné elektrárny. Dukovany a Temelín v ČR, Mochovice a Bohunice na Slovensku a v maďarském Paksu. Polsko v roce 1990 upustilo od plánu rozvoje jaderné energetiky v důsledku Černobylské katastrofy, přesto, v současné době je polské veřejné mínění nakloněné jaderné energetice, včetně společných jaderných projektů Polska a Litvy. Vyzýváme proto k zahájení společného výzkumu a vývoje visegrádského jaderného energetického sektoru, stejně jako k výstavbě vlastního společného jaderného energetického komplexu, který umožní snížit závislost Polska na uhelných elektrárnách a sníží ceny elektřiny ve zbytku Visegrádu.

Zatímco se Německo bude dusit v uhelných zplodinách, miliardových tunelech a vysokých
cenách elektřiny, my musíme posílit vlastní jaderné energetické kapacity a podílet se na vývoji nové generace jaderných reaktorů. To je rozdíl mezi idealistickým ekologismem a realistickou ekologickou politikou.

Autor: 7Republika.cz & Nová buržoazie, Praha, ČR, 5.6.2018


 

17. kvě, 2018
Palestinská samospráva a její fanatičtí stoupenci se rozhodli posílit izolaci svého pseudostátu. Na truc stahují své velvyslance z několika zemí. Kromě České republiky i z Rakouska, Maďarska a Rumunska...
 
V případě ČR, Maďarska a Rumunska jde o jednoznačnou reakci na zablokování antisemitských rezolucí připravovaných Evropskou unií proti Státu Izrael. Dalším důvodem je účast velvyslanců zmíněných zemí na recepci a otevření velvyslanectví Spojených států amerických v Jeruzalémě.
 
Palestinští Arabové, desítky let rozmazlování nacistickou, sovětskou a arabskou pomocí, nejsou schopni strávit to, že Izrael získal zpět své hlavní město a jeho suverenitu, a že různé státy světa to akceptují jako nezvratný fakt. Na závěr se dá jen říct to, že „Palestinci“ si tam ty svoje velvyslance mohou nechat, a že je nasnadě, aby Česká republika úplně uzavřela „palestinské velvyslanectví“, stejně jako přesunula velvyslanectví ČR do Jeruzaléma. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 17.5.2018
21. bře, 2018
Otevřený dopis k petici žádající přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma:
 
Vážený pane prezidente,
 
vážený pane předsedo vlády,
 
vážený pane ministře zahraničních věcí,
 
je nám Čechům často vyčítán nedostatek odvahy postavit se za správnou věc. V novodobé české historii ale takovou odvahu řada Čechů měla. Tomáš G. Masaryk, jehož výročí narození si 7. března připomínáme a k jehož odkazu se rádi hlásíme, ji měl. Vždy se zastal jednotlivce, či menšiny tváří v tvář nevůli většiny. Vskutku není odvahou jít s většinou, s hlavním proudem.
 
V dějinách každého národa přijde šťastný okamžik, kdy jeho vytrvalá touha po sebeurčení dojde svého cíle. To štěstí měly díky TGM před sto lety národy český a slovenský a před sedmdesáti lety i národ izraelský, jehož čekání bylo o to bolestivější, že probíhalo o mnoho staletí déle a ve vyhnanství. Masaryk touze po sebeurčení malého národa dobře rozuměl a podporoval jí.
 
Každý stát má právo určit si své hlavní město. Má jej i Izrael. Česká republika toto právo Izraele vloni zdůraznila odvážnou a oceňovanou květnovou deklarací Poslanecké sněmovny. Prezident Miloš Zeman byl prvním evropským státníkem, který již v roce 2014 otevřeně vyzval k přesunu velvyslanectví do námi uznaného hlavního města – Jeruzaléma.
 
TGM podporoval vznik státu Izrael. Navštívil mandátní území Palestina jako vůbec první hlava státu právě s touto myšlenkou. Třicet let poté, co se TGM zasadil o náš stát, se jeho syn – Jan Masaryk – zasazoval taktéž u mezinárodního společenství o vznik státu Izrael. Krátce poté jsme byli jedinou zemí světa, která mladému Izraeli podala pomocnou ruku v podobě vojenské pomoci a zachránila jej tak.
 
Komunistická totalita přetrhla silné pouto mezi našimi státy i národy na necelé čtvrt století. Krátce po listopadu 89 to byl další velký muž a státník, který se nebál zastat slabých tváří v tvář silným – Václav Havel – kdo mezi prvními kroky ve funkci prezidenta republiky obnovil diplomatické styky se státem Izrael. Od té doby ČR mnohokrát na mezinárodním poli podpořila Izrael proti většině.
 
Český národ byl ústy i skutky svých největších mužů a státníků vždy mezi prvními a téměř vždy proti mezinárodní většině, když bylo třeba Izrael podpořit. Pokud české velvyslanectví nebude do Jeruzaléma přesunuto jako jedno z prvních, zač by potom stály naše dosavadní postoje a deklarace? Zač bychom stáli my, jako spojenci Izraele v těžkých dobách?
 
Chápeme složitost takového rozhodnutí v mezinárodním kontextu i v samotné realizaci přesunu české ambasády. Bylo by možné posupovat stejně, jako další spojenci a přátelé Česka i Izraele – Spojené státy americké. Prezident Donald Trump vnímá symbolický přesun velvyslanectví na sedmdesáté výročí izraelské státnosti jako vyjádření hlubokého přátelství i spojenectví.
 
Stejné přátelství a spojenectví pojí i naše národy a země. Prokažme jej činy, vždyť slov a deklarací už bylo dost. Přesuňme naše velvyslanectví – byť symbolicky – taktéž letos v květnu. Buďme Izraeli spojenci bok po boku se Spojenými státy americkými. Prokažme znovu odvahu a pevnost i na mezinárodním poli, tváří v tvář váhavosti, ustrašenosti a alibismu. Historie nás ocení.
 
V Praze dne 7. března 2018
 
S úctou signatáři této občanské iniciativy
 
Zbyněk Passer, předseda Českého spolku přátel Izraele
Denis Doksanský, ředitel Centra Sion
JUDr. Tomáš Kraus, prezident B’nai B’rith Renaissance Praha
RNDr. Mojmír Kallus, viceprezident světového ústředí ICEJ v Jeruzalémě
Ing. Pavel Šrámek, MBA, bývalý místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny
Karel Sedláček, místopředseda české pobočky ICEJ
 
Podpořte svým podpisem přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma, odkaz na petici zde:
 
Odpovědné osoby:
 
Denis Doksanský, ředitel Centra Sion, Na Kotli 1201, 500 09 Hradec Králové, e-mail: denis.doksansky@sion.cz, tel.: 495 263 623, bydliště: Zámostí 794, 500 09 Hradec Králové
 
Zbyněk Passer, předseda Českého spolku přátel Izraele, Štěpánská 643/39, Nové Město, 110 00 Praha, e-mail: zbynek@passer.cz, bydliště: K jízdárně 8, 190 16 Praha – Koloděje
 
Autor: TGM, Praha, ČR, 21.3.2018

18. bře, 2018

Krásně dvojsmyslná věta, která je názvem tohoto článku. Je to v současné době 25 let od uvedení filmu Volný pád a zároveň dvacet pět let, kdy trvá v transatlantické společnosti volný pád společenských struktur, tradic, hierarchie a přirozeného řádu a pořádku.

Právě tento film z roku 1993 s Michaelem Douglasem v hlavní roli skvěle ukázal příčiny úpadku v materialistickém, oligarchickém a korporátním zřízení Ameriky, společně s doprovodnými negativními jevy kapitalistické globalizace jako je multikulturalismus a etnoliberalismus. Film byl uveřejněn rok po násilnostech v Los Angeles, kde gangy zavraždily 63 lidí a 2,383 zranily.

Spíše, než na celý film se podíváme na jednotlivé památné scény, které sami o sobě jsou střípky skládajícími mozaiku sociálního a morálního úpadku, který již tehdy probíhal ve Spojených státech amerických, a dnes s ještě větší razancí a ničivým dopadem, probíhá v evropském prostoru. Hlavním hrdinou filmu je v dnešní době zavrhovaný a nenáviděný typ člověka – bílý heterosexuální muž ztvárněný právě Douglasem. Ten zažívá pekelnou frustraci uprostřed horkého odpoledne v dopravní špičce, která je důsledkem toho, jak je ždímán oligarchickou korporatokracií, řadou křivd a nespravedlností, které se promítají do celého děje filmu a stavem jeho rodiny.

Hlavní hrdina William Foster se snaží kontaktovat svou dceru, kterou její matka s posvěcením feministických tribunálů, odřízla od jejího otce. Už na začátku naráží na problémy s korejským majitelem drugstoru, který libovolně šermuje s cenami, takže by Williamu nezůstalo dost drobných na telefonát. Ale nejde jen o Williama. Je to obžaloba veškerých vysokých tržních cen, které okrádají americké zaměstnance a drobné živnostníky a podnikatele. Dozvídá se, že například aspirin stojí v přepočtu 122 Kč (u nás 70 Kč). A tak obchodníkovi rozmlátí obchod basebalovou pálkou, kterou ho předtím chtěl obchodník fyzicky napadnout.

Krátce poté se William dostává do střetu s americkým multikulturalismem, to když je napaden hispánským gangem, protože měl tu drzost, že se posadil na „jejich soukromém pozemku“, který si vyznačují grafity a obsazují, jak se jim zlíbí. William se snaží situaci vyřešit po dobrém, dobrovolným odchodem, ale hispánští gangsteři mu nařídí, aby zaplatil mýto v podobě jeho kufříku, a ohrožují ho nožem. Tak se William opět oprávněně naštve a sundá je basebalovou pálkou a nakonec odežene pryč i bez kufříku, který mu chtěli znárodnit.

William se opět pokouší kontaktovat dceru, která má narozeniny, ale jeho exmanželka mu v tom brání, i když jí chce vidět právě, jen na její narozeniny. Exmanželka mu vyhrožuje policií, protože ví, že ta bývá ze svévole soudců tradičně na straně matky, a nikoliv otce. Při telefonátu se proti němu vyřítí auto s hispánskými násilníky, kteří po něm začnou v odvetě střílet. Postřílí celou ulici, se svým autem se vybourají, ale Williama nezraní. Od mrtvých gangsterů si bere zbraně a vydává se na cestu vendety.

V domě exmanželky je policie, kterou si tam exmanželka zavolala na pomoc, ale vyšetřující policista se nejprve dozvídá, že William Foster má sklony k násilí, aby se následně dozvěděl od Fosterovy exmanželky, že jí a jejich dceru nikdy fyzicky nenapadl. Policista je z toho samozřejmě zmatený, ale musí konat svou povinnost.

Foster pokračuje svou cestu okolo hřišť a parků, kde se povalují feťáci a nemocní AIDS,
stejně jako zmrzačení váleční veteráni, kteří jsou nyní bezdomovci. Ale taky tam potkává podvodníka, který se vydává za válečného veterána, a ani pořádně neví, kdy byla válka ve Vietnamu a válka v Perském zálivu. Tohoto podvodníka nakonec setřese a rozhodne se jít nasnídat do fastfoodu.

Právě v tomto fastfoodu nastává další velice památná scénka, když mu obsluha odmítne vydat snídaňové menu, protože je jen pár minut po skončení jeho výdeje, a to přestože on je zákazník a náš zákazník je náš pán. Toto heslo taky řekne vedoucímu prodeje, ale ten jen arogantně odsekne, že to není jejich styl. V tu chvíli William Foster tasí samopal, který sebral Hispáncům a rozhodne si vydobýt své zákaznické právo celkem nevybíravou a drsnou metodou, tváří tvář aroganci fastfoodového řetězce. Nakonec se rozhodne, že si přeci jen dá spíše oběd, na to, na co narážíme my všichni, dnes a denně. Na klamavou reklamu. Na obrázku je burger nadýchaný a šťavnatý, ale on dostane jen směšnou plackou. Něco jako ten hnůj, co Němci nekonzumují a posílají to do východních republik EU.

Fastfood opouští, aby na ulici potkal bývalého zaměstnance jisté banky, který drží piket s nápisem „Není ekonomicky zdatný“. Muž pracoval u banky sedm let a tato banka mu nakonec odmítla poskytnout úvěr, protože není ekonomicky zdatný. Scéna brilantně ukazovala střet mezi obyčejným jedincem a miliardářskou korporátní bankou, přičemž tento protestující je následně zatčen policií.

Film má i antifašistický element, když William Foster navštěvuje armyshop, ze kterého nejprve jeho náckovský majitel vyžene dvojici buzíků a následně Fostera skryje před policií, která už je Fosterovi na stopě. Fostera zavede do svého malého náckovského chrámu, kde má všemožné ohavnosti, včetně údajných plynových konzerv, kterými byli vražděni Židé v koncentračních táborech, taky náckovské uniformy, portréty Hitlera a další věci, kterými byste si nevyzdobili, ani hajzlík. Foster nácka uzemní jednoduchou hláškou, „Já jsem Američan a ty hnusnej cvok.“ Nácek se ho pokusí zlikvidovat, ale místo toho dostane od Fostera nožem do ramene a nakonec je zastřelen. Z armyshopu si Foster bere další výzbroj a taky protitankovou bazuku.

Další Fosterův střet je střet s korupcí a korupčními zakázkami, když potkává povalující se
stavební dělníky, kteří údajně opravují silnici. Ta byla ovšem v pořádku, ale firma potřebovala
zdůvodnit vyšší rozpočet. Problém s falešnou zakázkou vyřeší ukradenou bazukou, když odstřelí celé staveniště.

Jeden z posledních Fosterových střetů je střet s dvojicí starých oligarchů, kteří hrají eunušský golf na rozlehlém golfovém hřišti, kde by mohl být park, ve kterém by si mohli hrát děti a rodiny s dětmi. Přesně tohle Foster vyčte sebestředným starým pracháčům. Foster na ně vytáhne brokovnici, ale nepostřelí je. Místo toho jim rozstřílí golfový vozík. Pravda, ten horší z pracháčů dostane infarkt a léky má ve vozíku, který zahučí do jezírka, ale to je vedlejší ztráta.

Dostává se i do prostoru boháčského domu, který je obehnaný ostnatým drátem, protože oligarchové se vždy rádi izolují od důsledků svých socialistických a multikulturních experimentů, tedy od kriminality, imigrace a útrap obyčejných lidí. Přesně takové si oligarchové už dnes staví v západoevropských islamizujících se státech, aby nemuseli hledět na důsledky své činnosti a být jim vystaveni.

Williama Fostera určitě nelze označit za hrdinu a následováníhodnou osobnost. Jeho duševní nevyrovnanost, agresivita a vztek vycházely z frustrace a úpadku americké společnosti, z všudypřítomného bezpráví, z dvojího metru zákonů a norem, které platí, jen pro některé. Frustrace z arogance moci a peněz, která změnila obyčejného Američana v drancujícího divocha. Vláda se k němu obrátila zády, jako se po dlouhá léta administrativ cuckservativců a liberálů obracela zády ke všem těžce pracujícím Američanům, až do nástupu Donalda J. Trumpa.

Příběh končí tragickou smrtí Williama Fostera, po které je vyplacena tučná pojistka jeho dceři Adele, pro jejíž lepší budoucnost v korporátně-socialistické Americe se tímto obětoval jako milující otec.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.3.2018


 

11. bře, 2018

Pokrytectví demokratů! Původně jsem chtěl článek nazvat „pokrytectvím demokracie“, ale pak jsem pochopil, že je to spíše pokrytectví těch, kteří se nejvíce ohánějí demokracií, než samotného systému.

Narážím nyní na nepříjemných a šířící se jev opakování voleb a referend, dokud se lidi nerozhodnou správně, anebo když hrozí, že se rozhodnou špatně, tak rovnou zrušení voleb a referend. Impulsem k článku bylo chystané nerespektování výsledků nadcházejícího nizozemského referenda o rozšíření pravomocí zpravodajských služeb a bezpečnostních složek. Fakt, že vláda nehodlá respektovat výsledky konzultativního referenda je navíc doprovázen tím, že už nyní představitelé vládnoucí elity připravují zrušení zákona o referendech v Nizozemsku. A důvod? Lidé nevolili podle jejich představ.

Nizozemská Státní rada nyní připravuje zrušení zákona o přímé demokracii a referendech, protože Nizozemsko „mělo špatnou zkušenost“ z referenda o asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou. Nizozemští voliči si tehdy moc dobře uvědomili, že Ukrajina je ekonomickou a politickou černou dírou Evropy, a že asociační dohoda EU a Ukrajiny povede k úpadku obou stran, proto více než 60% hlasujících odmítlo asociační dohodu, kterou následně nizozemská vláda schválila, navzdory tomu, že slíbila dodržení lidového rozhodnutí v referendu. Je neskutečnou arogancí současné moci, že nepříjemná rozhodnutí občanů označuje za „špatnou zkušenost“. Ale nejde jen o Nizozemsko.
 
V Británii po Brexitu se objevila vlna nátlakových organizací a skupin, které chtěly opakování referenda, protože lidé volili špatně, politicky neuvědoměle a nevzdělaně a na podruhé by to vyšlo a Británie by zůstala v unijním bordelu. Naštěstí se to nepodařilo prosadit. Lisabonská smlouva a Irsko. To samé. Irské referendum z roku 2008 zamítlo začlenění různých prvků Lisabonu do irské ústavy a o rok později, Evropská unie a její nohsledi předali lidem v bleděmodrém novou verzi, která už prošla. Nejspíše by referendum opakovali do té doby, dokud by lidé nezvolili správně. 
 
My říkáme, že jsme stoupenci přímé demokracie a referend, ale jsme upřímnými stoupenci, čímž myslíme, že pokud by v referendu prošlo, něco co se nám nelíbí, nebudeme volat po jeho opakování, ale budeme respektovat vůli lidu, jakkoliv s ní nebudeme třeba souhlasit. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 11.3.2018