KOMENTÁŘE

21. bře, 2018
Otevřený dopis k petici žádající přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma:
 
Vážený pane prezidente,
 
vážený pane předsedo vlády,
 
vážený pane ministře zahraničních věcí,
 
je nám Čechům často vyčítán nedostatek odvahy postavit se za správnou věc. V novodobé české historii ale takovou odvahu řada Čechů měla. Tomáš G. Masaryk, jehož výročí narození si 7. března připomínáme a k jehož odkazu se rádi hlásíme, ji měl. Vždy se zastal jednotlivce, či menšiny tváří v tvář nevůli většiny. Vskutku není odvahou jít s většinou, s hlavním proudem.
 
V dějinách každého národa přijde šťastný okamžik, kdy jeho vytrvalá touha po sebeurčení dojde svého cíle. To štěstí měly díky TGM před sto lety národy český a slovenský a před sedmdesáti lety i národ izraelský, jehož čekání bylo o to bolestivější, že probíhalo o mnoho staletí déle a ve vyhnanství. Masaryk touze po sebeurčení malého národa dobře rozuměl a podporoval jí.
 
Každý stát má právo určit si své hlavní město. Má jej i Izrael. Česká republika toto právo Izraele vloni zdůraznila odvážnou a oceňovanou květnovou deklarací Poslanecké sněmovny. Prezident Miloš Zeman byl prvním evropským státníkem, který již v roce 2014 otevřeně vyzval k přesunu velvyslanectví do námi uznaného hlavního města – Jeruzaléma.
 
TGM podporoval vznik státu Izrael. Navštívil mandátní území Palestina jako vůbec první hlava státu právě s touto myšlenkou. Třicet let poté, co se TGM zasadil o náš stát, se jeho syn – Jan Masaryk – zasazoval taktéž u mezinárodního společenství o vznik státu Izrael. Krátce poté jsme byli jedinou zemí světa, která mladému Izraeli podala pomocnou ruku v podobě vojenské pomoci a zachránila jej tak.
 
Komunistická totalita přetrhla silné pouto mezi našimi státy i národy na necelé čtvrt století. Krátce po listopadu 89 to byl další velký muž a státník, který se nebál zastat slabých tváří v tvář silným – Václav Havel – kdo mezi prvními kroky ve funkci prezidenta republiky obnovil diplomatické styky se státem Izrael. Od té doby ČR mnohokrát na mezinárodním poli podpořila Izrael proti většině.
 
Český národ byl ústy i skutky svých největších mužů a státníků vždy mezi prvními a téměř vždy proti mezinárodní většině, když bylo třeba Izrael podpořit. Pokud české velvyslanectví nebude do Jeruzaléma přesunuto jako jedno z prvních, zač by potom stály naše dosavadní postoje a deklarace? Zač bychom stáli my, jako spojenci Izraele v těžkých dobách?
 
Chápeme složitost takového rozhodnutí v mezinárodním kontextu i v samotné realizaci přesunu české ambasády. Bylo by možné posupovat stejně, jako další spojenci a přátelé Česka i Izraele – Spojené státy americké. Prezident Donald Trump vnímá symbolický přesun velvyslanectví na sedmdesáté výročí izraelské státnosti jako vyjádření hlubokého přátelství i spojenectví.
 
Stejné přátelství a spojenectví pojí i naše národy a země. Prokažme jej činy, vždyť slov a deklarací už bylo dost. Přesuňme naše velvyslanectví – byť symbolicky – taktéž letos v květnu. Buďme Izraeli spojenci bok po boku se Spojenými státy americkými. Prokažme znovu odvahu a pevnost i na mezinárodním poli, tváří v tvář váhavosti, ustrašenosti a alibismu. Historie nás ocení.
 
V Praze dne 7. března 2018
 
S úctou signatáři této občanské iniciativy
 
Zbyněk Passer, předseda Českého spolku přátel Izraele
Denis Doksanský, ředitel Centra Sion
JUDr. Tomáš Kraus, prezident B’nai B’rith Renaissance Praha
RNDr. Mojmír Kallus, viceprezident světového ústředí ICEJ v Jeruzalémě
Ing. Pavel Šrámek, MBA, bývalý místopředseda zahraničního výboru Poslanecké sněmovny
Karel Sedláček, místopředseda české pobočky ICEJ
 
Podpořte svým podpisem přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma, odkaz na petici zde:
 
Odpovědné osoby:
 
Denis Doksanský, ředitel Centra Sion, Na Kotli 1201, 500 09 Hradec Králové, e-mail: denis.doksansky@sion.cz, tel.: 495 263 623, bydliště: Zámostí 794, 500 09 Hradec Králové
 
Zbyněk Passer, předseda Českého spolku přátel Izraele, Štěpánská 643/39, Nové Město, 110 00 Praha, e-mail: zbynek@passer.cz, bydliště: K jízdárně 8, 190 16 Praha – Koloděje
 
Autor: TGM, Praha, ČR, 21.3.2018

18. bře, 2018

Krásně dvojsmyslná věta, která je názvem tohoto článku. Je to v současné době 25 let od uvedení filmu Volný pád a zároveň dvacet pět let, kdy trvá v transatlantické společnosti volný pád společenských struktur, tradic, hierarchie a přirozeného řádu a pořádku.

Právě tento film z roku 1993 s Michaelem Douglasem v hlavní roli skvěle ukázal příčiny úpadku v materialistickém, oligarchickém a korporátním zřízení Ameriky, společně s doprovodnými negativními jevy kapitalistické globalizace jako je multikulturalismus a etnoliberalismus. Film byl uveřejněn rok po násilnostech v Los Angeles, kde gangy zavraždily 63 lidí a 2,383 zranily.

Spíše, než na celý film se podíváme na jednotlivé památné scény, které sami o sobě jsou střípky skládajícími mozaiku sociálního a morálního úpadku, který již tehdy probíhal ve Spojených státech amerických, a dnes s ještě větší razancí a ničivým dopadem, probíhá v evropském prostoru. Hlavním hrdinou filmu je v dnešní době zavrhovaný a nenáviděný typ člověka – bílý heterosexuální muž ztvárněný právě Douglasem. Ten zažívá pekelnou frustraci uprostřed horkého odpoledne v dopravní špičce, která je důsledkem toho, jak je ždímán oligarchickou korporatokracií, řadou křivd a nespravedlností, které se promítají do celého děje filmu a stavem jeho rodiny.

Hlavní hrdina William Foster se snaží kontaktovat svou dceru, kterou její matka s posvěcením feministických tribunálů, odřízla od jejího otce. Už na začátku naráží na problémy s korejským majitelem drugstoru, který libovolně šermuje s cenami, takže by Williamu nezůstalo dost drobných na telefonát. Ale nejde jen o Williama. Je to obžaloba veškerých vysokých tržních cen, které okrádají americké zaměstnance a drobné živnostníky a podnikatele. Dozvídá se, že například aspirin stojí v přepočtu 122 Kč (u nás 70 Kč). A tak obchodníkovi rozmlátí obchod basebalovou pálkou, kterou ho předtím chtěl obchodník fyzicky napadnout.

Krátce poté se William dostává do střetu s americkým multikulturalismem, to když je napaden hispánským gangem, protože měl tu drzost, že se posadil na „jejich soukromém pozemku“, který si vyznačují grafity a obsazují, jak se jim zlíbí. William se snaží situaci vyřešit po dobrém, dobrovolným odchodem, ale hispánští gangsteři mu nařídí, aby zaplatil mýto v podobě jeho kufříku, a ohrožují ho nožem. Tak se William opět oprávněně naštve a sundá je basebalovou pálkou a nakonec odežene pryč i bez kufříku, který mu chtěli znárodnit.

William se opět pokouší kontaktovat dceru, která má narozeniny, ale jeho exmanželka mu v tom brání, i když jí chce vidět právě, jen na její narozeniny. Exmanželka mu vyhrožuje policií, protože ví, že ta bývá ze svévole soudců tradičně na straně matky, a nikoliv otce. Při telefonátu se proti němu vyřítí auto s hispánskými násilníky, kteří po něm začnou v odvetě střílet. Postřílí celou ulici, se svým autem se vybourají, ale Williama nezraní. Od mrtvých gangsterů si bere zbraně a vydává se na cestu vendety.

V domě exmanželky je policie, kterou si tam exmanželka zavolala na pomoc, ale vyšetřující policista se nejprve dozvídá, že William Foster má sklony k násilí, aby se následně dozvěděl od Fosterovy exmanželky, že jí a jejich dceru nikdy fyzicky nenapadl. Policista je z toho samozřejmě zmatený, ale musí konat svou povinnost.

Foster pokračuje svou cestu okolo hřišť a parků, kde se povalují feťáci a nemocní AIDS,
stejně jako zmrzačení váleční veteráni, kteří jsou nyní bezdomovci. Ale taky tam potkává podvodníka, který se vydává za válečného veterána, a ani pořádně neví, kdy byla válka ve Vietnamu a válka v Perském zálivu. Tohoto podvodníka nakonec setřese a rozhodne se jít nasnídat do fastfoodu.

Právě v tomto fastfoodu nastává další velice památná scénka, když mu obsluha odmítne vydat snídaňové menu, protože je jen pár minut po skončení jeho výdeje, a to přestože on je zákazník a náš zákazník je náš pán. Toto heslo taky řekne vedoucímu prodeje, ale ten jen arogantně odsekne, že to není jejich styl. V tu chvíli William Foster tasí samopal, který sebral Hispáncům a rozhodne si vydobýt své zákaznické právo celkem nevybíravou a drsnou metodou, tváří tvář aroganci fastfoodového řetězce. Nakonec se rozhodne, že si přeci jen dá spíše oběd, na to, na co narážíme my všichni, dnes a denně. Na klamavou reklamu. Na obrázku je burger nadýchaný a šťavnatý, ale on dostane jen směšnou plackou. Něco jako ten hnůj, co Němci nekonzumují a posílají to do východních republik EU.

Fastfood opouští, aby na ulici potkal bývalého zaměstnance jisté banky, který drží piket s nápisem „Není ekonomicky zdatný“. Muž pracoval u banky sedm let a tato banka mu nakonec odmítla poskytnout úvěr, protože není ekonomicky zdatný. Scéna brilantně ukazovala střet mezi obyčejným jedincem a miliardářskou korporátní bankou, přičemž tento protestující je následně zatčen policií.

Film má i antifašistický element, když William Foster navštěvuje armyshop, ze kterého nejprve jeho náckovský majitel vyžene dvojici buzíků a následně Fostera skryje před policií, která už je Fosterovi na stopě. Fostera zavede do svého malého náckovského chrámu, kde má všemožné ohavnosti, včetně údajných plynových konzerv, kterými byli vražděni Židé v koncentračních táborech, taky náckovské uniformy, portréty Hitlera a další věci, kterými byste si nevyzdobili, ani hajzlík. Foster nácka uzemní jednoduchou hláškou, „Já jsem Američan a ty hnusnej cvok.“ Nácek se ho pokusí zlikvidovat, ale místo toho dostane od Fostera nožem do ramene a nakonec je zastřelen. Z armyshopu si Foster bere další výzbroj a taky protitankovou bazuku.

Další Fosterův střet je střet s korupcí a korupčními zakázkami, když potkává povalující se
stavební dělníky, kteří údajně opravují silnici. Ta byla ovšem v pořádku, ale firma potřebovala
zdůvodnit vyšší rozpočet. Problém s falešnou zakázkou vyřeší ukradenou bazukou, když odstřelí celé staveniště.

Jeden z posledních Fosterových střetů je střet s dvojicí starých oligarchů, kteří hrají eunušský golf na rozlehlém golfovém hřišti, kde by mohl být park, ve kterém by si mohli hrát děti a rodiny s dětmi. Přesně tohle Foster vyčte sebestředným starým pracháčům. Foster na ně vytáhne brokovnici, ale nepostřelí je. Místo toho jim rozstřílí golfový vozík. Pravda, ten horší z pracháčů dostane infarkt a léky má ve vozíku, který zahučí do jezírka, ale to je vedlejší ztráta.

Dostává se i do prostoru boháčského domu, který je obehnaný ostnatým drátem, protože oligarchové se vždy rádi izolují od důsledků svých socialistických a multikulturních experimentů, tedy od kriminality, imigrace a útrap obyčejných lidí. Přesně takové si oligarchové už dnes staví v západoevropských islamizujících se státech, aby nemuseli hledět na důsledky své činnosti a být jim vystaveni.

Williama Fostera určitě nelze označit za hrdinu a následováníhodnou osobnost. Jeho duševní nevyrovnanost, agresivita a vztek vycházely z frustrace a úpadku americké společnosti, z všudypřítomného bezpráví, z dvojího metru zákonů a norem, které platí, jen pro některé. Frustrace z arogance moci a peněz, která změnila obyčejného Američana v drancujícího divocha. Vláda se k němu obrátila zády, jako se po dlouhá léta administrativ cuckservativců a liberálů obracela zády ke všem těžce pracujícím Američanům, až do nástupu Donalda J. Trumpa.

Příběh končí tragickou smrtí Williama Fostera, po které je vyplacena tučná pojistka jeho dceři Adele, pro jejíž lepší budoucnost v korporátně-socialistické Americe se tímto obětoval jako milující otec.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.3.2018


 

11. bře, 2018

Pokrytectví demokratů! Původně jsem chtěl článek nazvat „pokrytectvím demokracie“, ale pak jsem pochopil, že je to spíše pokrytectví těch, kteří se nejvíce ohánějí demokracií, než samotného systému.

Narážím nyní na nepříjemných a šířící se jev opakování voleb a referend, dokud se lidi nerozhodnou správně, anebo když hrozí, že se rozhodnou špatně, tak rovnou zrušení voleb a referend. Impulsem k článku bylo chystané nerespektování výsledků nadcházejícího nizozemského referenda o rozšíření pravomocí zpravodajských služeb a bezpečnostních složek. Fakt, že vláda nehodlá respektovat výsledky konzultativního referenda je navíc doprovázen tím, že už nyní představitelé vládnoucí elity připravují zrušení zákona o referendech v Nizozemsku. A důvod? Lidé nevolili podle jejich představ.

Nizozemská Státní rada nyní připravuje zrušení zákona o přímé demokracii a referendech, protože Nizozemsko „mělo špatnou zkušenost“ z referenda o asociační dohodě mezi EU a Ukrajinou. Nizozemští voliči si tehdy moc dobře uvědomili, že Ukrajina je ekonomickou a politickou černou dírou Evropy, a že asociační dohoda EU a Ukrajiny povede k úpadku obou stran, proto více než 60% hlasujících odmítlo asociační dohodu, kterou následně nizozemská vláda schválila, navzdory tomu, že slíbila dodržení lidového rozhodnutí v referendu. Je neskutečnou arogancí současné moci, že nepříjemná rozhodnutí občanů označuje za „špatnou zkušenost“. Ale nejde jen o Nizozemsko.
 
V Británii po Brexitu se objevila vlna nátlakových organizací a skupin, které chtěly opakování referenda, protože lidé volili špatně, politicky neuvědoměle a nevzdělaně a na podruhé by to vyšlo a Británie by zůstala v unijním bordelu. Naštěstí se to nepodařilo prosadit. Lisabonská smlouva a Irsko. To samé. Irské referendum z roku 2008 zamítlo začlenění různých prvků Lisabonu do irské ústavy a o rok později, Evropská unie a její nohsledi předali lidem v bleděmodrém novou verzi, která už prošla. Nejspíše by referendum opakovali do té doby, dokud by lidé nezvolili správně. 
 
My říkáme, že jsme stoupenci přímé demokracie a referend, ale jsme upřímnými stoupenci, čímž myslíme, že pokud by v referendu prošlo, něco co se nám nelíbí, nebudeme volat po jeho opakování, ale budeme respektovat vůli lidu, jakkoliv s ní nebudeme třeba souhlasit. 
 
Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 11.3.2018
7. bře, 2018

Zatímco před pár týdny mediální hyeny zavraždili neustálým tlakem, výhružkami a pomluvami jednoho z voličů a příznivců presidenta Zemana, který pomáhal jejich vlastnímu kolegovi, nyní demokratické mlátičky vedené „Demokratickým blokem“ vyštvali zvoleného poslance KSČM z jeho pozice, do které byl zvolen samotnou sněmovnou...

V první řadě chci říct dvě věci. Zaprvé, ke „kauze mlátička Ondráček“ jsem se nechtěl moc vyjadřovat, bral jsem to za součást parlamentního kretenismu, ale nyní už nemůžu mlčet a zadruhé, moji vlastní příbuzní byli v lednu 1989 na Palachově týdnu napadeni Pohotovostním plukem SNB, možná i samotným Ondráčkem, ale to už se nedozvíme, tedy jen, aby bylo jasné, že v tomhle ohledu nemůže mít Ondráček příliš mnoho mých sympatií, přesto se za něho tímto článkem postavím a důvod je primárně principiální.

Demokratický blok si vybral Ondráčka jako fackovacího panáka. Ondráček na tom má svůj podíl v tom, že zarputile odmítá vyjádřit lítost nad událostmi z ledna 1989. Na Ondráčka si Demokratický blok soustředil všechnu svou nenávist, zášť a bezprecedentní hyenismus. Aby zabránili Ondráčkovi, který je jinak kompetentním policistou s dlouholetými zkušenostmi, dostat se do čela komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů, tak první jeho úspěšné hlasování prolhaně zpochybnili, protože neuspěli, a tak na truc vyvolali druhé hlasování. To dopadlo ovšem vskutku komicky, neboť Ondráček byl opět zvolen, a to zejména zásluhou samotného Demokratického bloku a Pirátů, jejichž velká část poslanců se neuráčila dostavit do práce (konkrétně 20 poslanců a Ondráček byl zvolen o jediný hlas). Zdá se, že tou dobou Demokratickému bloku bylo jedno, zda bude Ondráček zvolen. Možná dokonce doufali, že bude zvolen, a že vyvolají bouřlivou hysterii proti jeho osobě.

Ale je nutné říci, že hysterie v kauze mlátička se rozhodně neomezila jen na půdu parlamentního kretenismu, ale přelila se i do ulic, když se společně s osobou Andreje Babiše stala katalyzátorem pro vyburcování pouličních skřeků. Přiznám se, že jsem očekával účast maximálně v řádu stovek lidí na těchto demonstracích. Tisícový dav mě překvapil, ale je možné, že jde o pokus o majdanizaci České republiky, jako se to nyní děje pod taktovkou Andreje Kisky a za zneužívání tragických událostí, právě na Slovensku.

Demokratický blok navíc porušil zákon, když jeho představitelé vyzývali k přesunu do Sněmovní ulice, kde je zakázané demonstrovat, protože se tam nachází parlament ČR. Ne že bych obhajoval ochranu této instituce, ale opět to ukazuje na pokrytectví demokratů.

Ale abych nebyl nespravedlivý, nejde jen o „Demokratický blok“, i zbankrotovaný eurosocialista Rouček z ČSSD vychválil demonstrace proti Ondráčkovi. Jo, už jen čekám, až ČSSD spadne na propadliště dějin. Pan Rouček by měl raději nejdříve dělat pořádek v ČSSD a potom pořádek ve sněmovně. Rouček se navíc hned potom obul i do Tomia Okamury, aby to měl při jednom.

Poslanec Ondráček ve své rezignační řeči uvedl, několik zarážejících okolností, kterým byl vystaven. Sněmovní vedení bylo pod tíhou okolností a událostí posledních týdnů nuceno nabídnout Zdeňku Ondráčkovi možnost opustit budovu Sněmovny pod ochranou. Zadruhé, demokratické lynčování si podle vyjádření Ondráčka vybralo za cíl i jeho děti, kterým byl nadáváno a vyhrožováno. Zatřetí, Zdeněk Ondráček sám byl nucen pro ochranu své rodiny konzultovat celou stávající situaci s Policií České republiky. Takovýmto způsobem demokraté si počínají v boji s demokraticky zvoleným poslancem a zástupcem lidu.

Jinak řečeno, přímá demokracie je podle nich špatná a liberální zastupitelská demokracie je skvělá, a když si zvolíme špatné zastupitele, tak je budou lynčovat a tím se vyřeší neduhy a hloupost těch omezených českých voličů.

Organizátorka demonstrací Lucie Kohoutová navíc nepokrytě pro server Echo24 prohlásila, že obcházela shromažďovací zákon tím, že demonstrace byla vedena jako petiční akce. Další výsměchu řádu a pořádku v této zemi.

Vzhledem k této situaci, výhružkám a porušování zákona vyzýváme Parlament České republiky, aby poslance, kteří se účastnili demonstrací proti Ondráčkovi uspořádaných v ulici Sněmovní 1, zbavila imunity a umožnila jejich trestní stíhání na základě porušení zákona č. 84/1990 Sb. zákonů České republikyi , konkrétně událostmi z 2. března, kdy se konala demonstrace ve Sněmovní ulici, která je podle zákonné přílohy vyňata z práva shromažďovacího. Demonstrace se účastnil Miroslav Kalousek, Ivan Bartoš a Jiří Farský.

Na závěr řeknu, že proti Miroslavu Kalouskovi a jeho vládě, kdysi demonstrovalo 120 tisíc lidí, přesto se jim Kalousek vysmál a nebýt Miloše Zemana, pokračoval by v ničení tohoto státu a národa.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 7.3.2018

i Příloha k zákonu č. 84/1990 Sb. Místa, kde jsou shromáždění zakázána: 1. Sněmovní, Praha 1. … a další (pozn. autora)


 

16. úno, 2018
Vojenský analytik kritizoval představitele EU za to, že nepřijali, že "západní svět je ve válce" a varoval, že Evropa uvidí horší teroristické útoky islámských extrémistů. Lukáš Visingr, se se svojí analýzou a kritikou dostal až na americký www.Breitbart.com!
 
Byl to pro moderátora vítačské a pravdoláskové ČT 24 šok, když mu na jeho otázky začal odpovídat bezpečnostní analytik Lukáš Visingr. Takové odpovědi jistě nečekal. Měl sice snahu věci zlehčovat a eurokorigovat, ale Visingr se nenechal zmást a jasně a otevřeně řekl co Evropu čeká. Video mezitím oběhlo sociální sítě a stalo se velmi známým, takže jej ČT nemohla zapřít a smazat.
 
To, co Visingr říkal, bylo tak závažné a potvrdilo to slova politiků a antiislámských aktivistů a euroskeptiků, o kterých mainstream média EU informují jako o populistech a Putinových agentech. Pravda se už, ale zamlčovat nedá. V Breitbartu si všimli i toho, že se moderátor snažil věci zlehčovat a tzv. "uvádět na pravou míru, tak jak se to EU hodí" a bránil mítus "mírumilovného islámu"...Analytik Visingr se tak stal rázem hvězdou pro normální a svobodomyslnou část světa.
 
Otázkou je, jestli jej ještě někdy do veřejnoprávního média pozvou, nicméně dveře u nás i v Breitbartu má otevřené...
 
Zdroj: TGM, Praha, ČR, 16.2.2018
 

http://www.breitbart.com/london/2018/02/15/european-politicians-wont-accept-western-world-war-security-analyst/