5. zář, 2017

MULTIKULTURALISMUS, ISLÁM A OSUDNÝ OMYL LIBERALISMU

„Obchod zvítězí nad politikou“ – omyl, kterému jsme v 90. letech, v době budování kapitalismu a lásky ke Klausovým reformám, nadšeně uvěřili. Bylo by krásné, kdyby se v podnikání prosadilo to nejlepší pro zákazníka, bez ohledu na ideologii ...

... politiku, etnicitu či víru. Jenže jako celý liberalismus, i byznys bez hranic funguje jen tehdy, když všechny strany hrají podle pravidel. 

Povinné upozornění: Jsem v ekonomické vědě laikem a jistě se dopustím nepřesností a terminogických přebreptů. Jsem ale solidně vzdělán v ekologii a evoluční biologii a byť se to leckomu nemusí líbit, platí ve všech třech e-oborech shodné zákonitosti – všechny tři jsou do značné míry „formalizací selského rozumu“. Proto si na téma troufám. 

Asi se shodneme, že i když v byznysu hrajete „podle pravidel“, bude mít vždy navrch ten kapitálově silnější. To jsme ostatně pozorovali po celá 90. léta, kdy se v Republice postupně prosazovaly zahraniční a nadnárodní korporace, kterým z domácího podnikatelského prostředí odolal jen málokdo. Mnozí ten proces chybně označují za „výprodej národního bohatství – ve skutečnosti šlo jen o pohlcování slabších silnějšími a kdyby korporace skutečně byly nadnárodní, a šlo jim o obchod a nikoli mocenské hry, nemuselo by to, viděno očima občana a spotřebitele, až tolik vadit. Prostě by to skvělé zboží nekupovali od Čechů, ale třeba od Němců (Brazilců, Portorikánců), jenže ti by zisky investovali v Česku a platili Čechům ve svých filiálkách skvělé platy. Problém nastává, když nadnárodní korporace začnou dělat jinou než obchodní politiku. Nemusí to ani nutně být politika „zahraniční“, ve smyslu monopolizace zdrojů nějaké země ve prospěch země pro korporaci mateřské, či likvidace národní či lokální konkurence. Může jít třeba jen o to, že se korporace, sledující především kritérium zisku, orientuje na vkus mezinárodně většinového zákazníka - a tím postupně vytlačí z trhu lokálně orientované produkty. Ještě horší je, když sleduje svou představu (kterou může odhadnout správně, nebo chybně),  jak se bude zákaznický vkus do budoucna vyvíjet. Protože však jsou zákazníci (a menší nekorporátní podniky – malé a střední firmy) kapitálově slabší, nezbude jim, než se postupně přizpůsobit – nebo se výrobků a služeb, nabízených nadnárodními korporacemi, zřeknout.

Ještě horší situace samozřejmě může nastat, když korporace začne zákazníkům podsouvat či vnucovat svou „firemní kulturu“ – a ta firemní kultura je destruktivní vůči kultuře, v níž vyrostli občané té které země, kterou pokládají za svou, v níž chtějí vychovávat své děti. Nemusí tomu tak vždy nutně být - kvalitnější káva nebo bezpečnější automobily budou těžko destruktivní ve srovnání s českým hospodským "turkem" nebo málo bezpečným automobilům. Bohužel platí, že v čase agresivně vnucovaného multikulturalismu a islámské expanze bude tomu tak často bude. Psal už před několika lety prorocky kolega Petr Hampl (populárně zde, akademičtěji například zde). Odvodil to z probíhajícího třídního konfliktu uvnitř vyspělých zemí, v němž nejde ani tak o majetek, ale o dostupnost „elitního“ vzdělání. Stručně řečeno, globální vzdělání nám „zesluníčkovatělo“ – stalo se nepřátelským vůči národním státům, národním kulturám a lidem, jež nejsou příslušníky nadnárodní elity – a jedinci, kteří se pouštějí do korporátní kariéry, byli na universitách, ale i v kroužcích vrstevníků a rodinách, podrobeni stejné glajchšaltaci myšlení, jako jedinci, kteří zvolili kariéru v aktivismu, neziskovém sektoru, žurnalistice či (aby se kruh uzavřel) akademické sféře. Ti z korporací jsou jen efektivnější – a umí si uvázat kravatu. A právě tato „sluníčka v kravatách“ budou v korporacích sedět spíš na oddělení propagace či lidských zdrojů, než na oddělení obchodním (protože: humanitně vzdělaný absolvent může být dobrý k ledasčemu, ale počítat zpravidla neumí), a budou svým perverzním vkusem, více či méně okatě, ovlivňovat celou korporaci. Kapitálově slabší konkurence, stejně jako zákazník, mají jen málo možností ideové směrování velkých korporací usměrnit.

Kauza Lidl

Protože tento text píšu v prvých dnech září 2017, nemohu nezmínit vášnivě komentovanou kauzu německého maloobchodního řetězce Lidl s jeho odmazanými kříži na řeckých kostelích (v rámci „řeckého týdne“) a neodmazanými půlměsíci na minaretech (v rámci „týdne orientálních pochoutek“). Lidl operuje ve spoustě evropských zemí a orientuje se na nízkopříjmového zákazníka. Většinová interpretace zní: Podlézají mohamedánským menšinám (v nichž vidí rostoucí segment zákazníků). Mně přijde taková úvaha přitažená za vlasy. Pořád je totiž více ne-mohamedánských zákazníků, které Lidl ztratí, navíc společnost operuje i v Řecku, které nejspíš ztratí zcela. Spíše než rafinovanou úvahu finančních jestřábů bych za kauzou viděl ambiciozní šéfku oddělení propagace, nejspíše neprovdanou, bezdětnou, leč udržující nadstandardní vztahy s někým z generálního ředitelství, která (krom "public relations") absolvovala i universitě i přednášky z genderismu, sociální antropologie a religionistiky - a tam všude jí vykládali o krásách islámu a špinavostech křesťanství a jí teď z toho všeho generálně hrabe. K zásadě Cherchez la femme, za vším hledej ženu, se přikláním i proto, že ještě před odmazanými kříži naštval Lidl českého zákazníka "protirasistickou" reklamní kampaní, v níž byly jakési módní produkty propagovány dvojicí Afričan - Evropanka, ale nikdy ne dvojicí Afričanka - Evropan. Přitom bílých zákazníků, jimž se líbí tmavé ženy, je v populaci zcela jistě stejně, jako bílých zákaznic, jimž se líbí tmaví muži - a protože bílí muži mívají vůči tmavým mužům jisté pečlivě tajené komplexy, byli by spíš náchylní nakupovat příslušnou módu. Kreativec či manažer, který není bezdětná hysterka nebo bezpohlavní absolvent něčeho humanitního, by prostě genderově nevyrovnanou (nebo jak tomu říkat) reklamu ven nepustil. 

Kauza Facebook a jeho blokace

Zatímco kauza Lidl je spíše úsměvná a povede snad k tomu, že řetězec, naprosto po právu, vyklidí trhy soudnějších evropských zemí, sluníčková politika sociální sítě Facebook je naprosto zhůvěřilá. Všichni víme, oč jde: Společnost se postupně domlouvá s dalšími a dalšími vládami západních zemí, že "zintenzívní boj proti nenávisti". Vlády a kvazi-vládní "nevládky" si zřizují úderky, organizující udávání politicky nepohodlných názorů - a společnost Facebook je "trestá" či "vychovává" takzvanými blokacemi, případně mazáním profilů a stránek. Uplatňované metody přitom narůstají na odpornosti. Jako byvší facebookový mág si pamatuji dobu, kdy jste při blokaci sice nesměli psát nové příspěvky, ale mohli jste normálně komunikovat s jinými uživateli, psát jim vzkazy či posílat soubory. Jako rajská hudba dávných časů zní vzpomínka na dobu, kdy nebyl problém zřídit si více "záložních profilů", a takto se blokacím vyhnout - přitom je to teprve pár měsíců. Společnost samozřejmě postupuje přísně výběrově - trestány jsou zejména projevy protiislámské, projevy proti výstřelkům LGBT aktivistů, projevy proti politice špiček EU - a nejspíše i projevy podporující amerického prezidenta Trumpa, ale tím si nejsem tak jist. Mnohem méně jsou postihovány projevy prvoplánově rasistické, projevy volající po zničení západní civilizace, projevy šířící nenávist k zemím jako je Rusko - nemluvě o proislámské propagandě.  

To vše známe už dlouho z elektronických médií, jež začaly už před mnoha lety takzvaně "moderovat diskuse" - zpočátku trestáním za obscénnosti a vulgarity, postupně eliminací nesprávných názorů. Zde však jde o kvalitativně jinou věc. Facebook totiž primárně vznikl jako komunikační kanál a drtivá většina uživatelů, včetně aktivistů a agitátorů všeho druhu, jej jako takový dlouho používala a používá – udržuje si přes něj i naprosto soukromé kontakty třeba, vyměňuje si vzkazy, sdílí fotografie. Navíc se etabloval jako veřejné médium, vytvářené ne majitelem, ale uživateli, a dlouho se kasal svou otevřeností. Právě jako médium tvořené samotnými uživateli dal hlas oné mlčící většině, "obyčejnému člověku", těm kdo - navzdory proklamacím o svobodě slova a podobně - neměli nebo si neuměli získat přístup do mediálního prostoru. A právě hlasů obyčejných lidí se západní vlády zalekly. 


Je možné, že provozovatelé, včetně samotného Zuckenberga, zpočátku netušili, jaký fenomén vytvořili. Je ale jisté, že si to uvědomili nejpozději roku 2011, v době tzv. "arabského jara", kdy byly právě přes sociální sítě svolávány demonstrace a lidová shromáždění a takto svrhávány sekulární arabské režimy. Tehdy se tím samotný Facebook, opojen marnou vyhlídkou na "arabskou demokracii", rád chlubil - a nakolik je mi známo, nikdy se neomluvil za svůj přínos ke ztěžka odvrácené islámistické vládě v Egyptě, rozvracení Libye a rozpoutání krvavé války v Sýrii.

Jestliže nyní společnost na primárně komunikačním kanálu některým uživatelům - těm, na něž ukáží spřátelené vládní agentury - svévolně znemožňuje komunikaci, jestliže eliminuje vládám nepohodlné hlasy, je to nejen zneužití monopolního postavení. Je to především ilustrace toho, že zde předpokládaný zájem byznysu (co nejvíc uživatelů, co nejživější provoz, co největší zisky z reklamy) ustoupil ryze politickým preferencím vedení společnosti. Jistě, političtí aktivisté se na celý Facebook mohou vykašlat, přejít na jiné sítě, případně si vytvořit sítě nové, vlastní - jenže tím ztratí tu nejzásadnější "službu", kterou společnost prodávala - bezprostřednost a široký, v principu neomezený, dosah. Facebook tím ztratí rovněž (všichni političtí aktivisté, které z prostředí sociálních sítí znám, investují za propagaci svých příspěvků nemalé částky, do nesvobodného prostředí bude chodit méně uživatelů...) - ale to je oné globální korporaci zjevně jedno. Politika zvítězila nad byznysem. 

Evropská Unie a mylné poučení z 2. světové války 

Omyl, že byznys bude za všech okolností upřednostňovat profit nad politikou, lze vystopovat do dob v předvečer 2. světové války. Už tehdy existoval mezinárodní kapitál - a německé banky a společnosti až do vypuknutí války operovaly třeba v Británii či USA, aniž by těm zemím škodily, stejně jako třeba americké a britské společnosti normálně fungovaly v Německu. Po dobu války byly zahraniční majetky nějak zajištěn a spravován - aby se po válce buď vrátily původním majitelům (případ vítězných mocností), nebo použily ke kompenzaci válečných nákladů (případ poražených zemí). Tato západní zkušenost vedla k chybné víře, že byznys v případě konfliktů netřeba nijak zvlášť hlídat - vždy se zachová ekonomicky, to jest předvídatelně a tím pádem neškodně. 

Jenže poslední války se neúčastnili jen Německo, západní spojenci a Sovětský svaz. Občas se zapomíná, že zde byly i satelity Německa - a to byly, vedle Itálie, zejména chudé agrární státy Balkánu (a poněkud zvláštní případ Slovenska). Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko byly před válkou na Německu ekonomicky závislé - a právě silná přítomnost německých společností, význam Německa pro jejich export i nesporná atraktivita geograficky nejbližší vyspělé země je dostaly, různými cestami, do německé sféry vlivu. Rakousko a Československo si Hitler musel vykřičel; Polsko, Francii nebo Norsko musel dobýt - ale balkánské státy si už před válkou koupil a nechybělo málo, aby se mu to podařilo i s Jugoslávií a Řeckem. (Mussolini si zhruba ve stejnou dobu koupil maličkou Albánii). 

Zní to kacířsky, ale kdyby nacisté mohli, i to Polsko, Francii nebo Británii by si raději koupili, než aby tam prolévali jimi milovanou nordickou krev. Jenže ty státy nebyly na prodej - a to především proto, že německá ekonomická síla, po všech krizích a zvratech prvé poloviny XX. století, na Francii, Británii a dokonce ani Polsko jednoduše nestačila. Rozdíly v ekonomické síle Německa a jeho válečných protivníků nebyly zdaleka tak velké, jako jsou dnes rozdíly v ekonomické síle Německa, potažmo "Bruselu", a zemí středovýchodní, ale i jihozápadní a zčásti i západní, Evropy. Proto dnes Berlín/Brusel dokáže cosi, co Hitler nikdy nedokázal - ovládat většinu Evropy bez boje, pouhým ekonomickým tlakem. 

Mám samozřejmě na mysli "evropské dotace", ale nejen je. Výchova "nového Evropana" totiž opět není jen záležitostí vládních agentur - případ Lidlu ukázal, že se do ní nadšeně zapojují i obchodní společnosti. Máloco je tak ekonomicky neefektivní, jako dotování výchovy k multikulturalismu, genderistických školení či cyklostezek odnikud nikam. Slouží to však politickému účelu – vzbudit v maximálním počtu občanů, zejména mladých, vzdělaných a dynamických, loajalitu k EU - a tak se dotuje jako o život, klidně i na úkor prosperity německých (a dalších západoevropských) občanů a firem. 

Abych však nebyl jen za škarohlída: Ono by to až tolik nevadilo, kdyby se dotace omezovaly, co já vím, na ekologizaci zemědělství, zkrášlení venkova, ochranu přírody nebo péči o problémovou mládež. Jakmile však dotace - skrze agendu multikulturalismu, genderismu, "evropanství" a co já vím čeho ještě - nepřímo nahrávají likvidaci národních kultur, rozšíření propasti mezi „čerpajícími“ šťastlivci a zbytkem občanů,  a v posledku pak k islamizaci Evropy, stávají se zločinem. Stejným zločinem, jakým byly aktivity německých firem a německého státu v předválečném Maďarsku či Rumunsku, jež nakonec dovedly obě země do světové války a k aktivní účasti na holokaustu.  

Islámské ekonomické aktivity - od kebabu k pekárnám, od pekáren k půdě

Exkurs do 70 let staré historie byl nutný, abychom docenili ekonomický rozdíl mezi současným západem Evropy (o jejím středu a východě nemluvě) a bohatými islámskými zeměmi. Vinou západní závislosti na arabské ropě si islámští ropní magnáti, na rozdíl od tehdejších nacistů, západ koupit mohou. A také to dělají, a ve velkém stylu. A je jen s podivem, že země jako Česká republika, které teprve nedávno zažily "rozprodej" svých nejvýznamnějších aktiv do rukou Německa a dalších západních zemí, se ve své bezpečnostní strategii ani nepokusila reflektovat hrozící rozprodej svých aktiv, stejně jako aktiv jiných západních zemí – do rukou Arabů.

"Arabský kapitál" k nám samozřejmě pronikal už od převratu - tehdy jsme to pokládali za samozřejmou součást otevírání se světu, modla liberalismu nám ani nedovolila probíhající děje zpochybňovat. Mohamedánští investoři postupovali systematicky: Hotelové a rekreační komplexy, lázně, nemocnice, nemovitosti, stavební parcely. Nejprve služby orientované na krátkodobé návštěvníky – kteří zde budovali obchodní předpolí - pak služby pro ty své lidi, kteří se zde budou usazovat a vytvářet soudržné islámské komunity. Až potom výrobní společnosti. Do toho samozřejmě úplatky a pozornosti politikům, publicistům či akademikům všeho druhu - to jsou všechny ty "dny arabské kultury", "islámská centra", "jazykové školy", "stipendijní pobyty".  

Musíme si uvědomit, že islámská ekonomická expanze probíhala a probíhá na všech úrovních - od velkých korporací, po drobný pouliční byznys a dokonce i nelegální byznys, jako jsou prostituce a drogy. Jenže na všech těchto úrovních využívá přesně těch výhod, jakých v 90. letech využívaly západoevropské korporace vůči domácím drobným a středním podnikatelům. Kapitálovou sílu. Náskok ve znalostí jazyků. Morální sílu - danou, v případě "zápaďanů", prostě lepším know-how, v případě mohamedánů pak soudržností a neproniknutelností jejich komunit. A konečně - politickou agendu. S tím rozdílem, že zatímco Lidl nebo Zuckenbergův Facebook usilují o prosazení multiukulturní sluníčkové tolerance (i kdyby nás k tomu měli dokopat), mohamedánský byznys se snaží šířit islám - i kdyby nás k tomu měl odhlavit. 

Každému viditelným příkladem obchodního pronikání jsou drobné pouliční kebabárny. Jistě jste si všimli, kolik jich všude vyrostlo - a to nejen ve velkých městech, kde "etnická" strava tak nějak patří k životu, ale i v malinkých městečkách typu jihočeských Kaplic (7 000 obyv.) či západočeské Aše (13 000 obyv.), kde by člověk přece jen čekal určitý konzervatismus ve stravovacích návycích zákazníků. Také vám asi neuniklo, že se vesměs nacházejí na lukrativních adresách (Václavské náměstí v Praze, Lannova třída v Českých Budějovicích a Náměstí v Kaplicích mají společné jen jedno: vždy se jedná o nejdražší lokalitu v daném městě), ani jak často jsou ty provozovny prázdné. A teď se zamyslete: S jakou byste se asi potázali, kdybyste přišli coby chudý, jazyka a prostředí neznalý imigrant, do nějaké hodně exotické země, třeba Brazílie nebo Číny, a chtěli si tam, na hlavní třídě, otevřít třeba stánek s buřty a pivem? Jak by se vám asi rozjíždělo podnikání v potravinářství v dnešních Čechách, vzdor všem hygienickým, ekologickým a pracovně-právním předpisům? Chudý imigrant začínající od píky kdesi v zaplivaném koutku je totiž pohádka, kterou nám o kebabářích vyprávějí. Takto možná, kdysi dávno, začínali s kebabem v 60. letech v Německu či Británii. Jenže 60. léta byla dávno. 

Dnes má kebabář mnohem jednodušší situaci. Za prvé, většinou nepřichází z nějaké chudé arabské země, ale z Německa či Rakouska – jako občan EU může v Česku okamžitě začít podnikat. Za druhé, v republice působí muslimští zprostředkovatelé, kteří mu zajistí všechny potřebné právní a formální úkony. Za třetí, ať to je není vidět, tak kebabárny fungují jako frenčízy – o vybavení, suroviny, atd. se opět postarají kapitálově silnější (ale i politicky významnější) bratři ve víře. Za čtvrté, úvěr je bezúročný, respektive je splácen buď jednorázovým poplatkem, nebo protislužbou – tou může být výpomoc jakéhokoli druhu (často tzv. „praní špinavých peněz“). Konečně, takový kebabář podnikající v Kaplicích či Aši pochopitelně nezaměstná místní lidi. Typickými zaměstnanci jsou buď jeho krajané, kteří v Česku nějakým způsobem uvízli a nemají toho moc na práci – osobně znám případy frajerů, kteří se do země přiženili skrze postarší sexuální turistky, načež uznali, že celodenní povalování u satelitní televize je přece jen zábavnější s kámošem ve věčně prázdném kvelbu, než v obývacím pokoji vadnoucí „manželky“ – nebo krajané a příbuzní, které si sem přivede „na zelenou kartu“ z domovských zemí. Takto se každá kebabárna na malém městě stane jakýmsi jádrem, na níž je navázáno několik muslimských rodin: Šéf a zakladatel bývá z Německa, zbytek kdoví odkud, vzniká tak zárodek nové islámské komunity.

Všichni známe případ lázeňských Teplic. Tam jde vlastně též o „kebabářský“ recept, jen rozehraný ve velkém stylu. Po investicích do lázní a do hotelů, pensionů a podobně (služby pro krátkodobé návštěvníky) následovaly investice do služeb – ve městě dnes najdeme muslimské restaurace, muslimská kadeřnictví, muslimské právní kanceláře – a konečně investice do nemovitostí. Nejprve šlo o domy a byty ve městě samotném, dnes na jeho předpolí vznikají celé islámské vesnice (Modlany a další). Osobně se domnívám, že ani výběr Teplic coby první islamizované enklávy v zemi nebyl náhodný. Město je na půli cesty mezi Drážďany a Prahou. Je nejvýstavnějším sídlem v jinak hustě osídleném ale ekonomicky a sociálně dost zuboženém Podkrušnohoří (ideální základna pro misii do dalších měst). Svou velikostí je dost významné na to, aby mělo vliv i politicky, ale ne zas tak významné, aby jeho islamizace způsobila celostátní poplach (nejde o krajské město). A protože model infiltrace se podařil, vznikají nám – podle teplického vzoru – jeho repliky v dalších lázeňských sídlech: Darkově u Karviné, Lázních Bělohrad, Klimkovicích u Ostravy.

Islámský infiltrační model má zajímavý rys, kterým se liší od „rozprodeje kapitálu“ západním korporacím v 90. letech. Spíše než o výrobní podniky, suroviny a podobně je jeho snahou – dostat sem lidi. Má to hlubokou logiku. Mohamedán nechce dřít na poli či v továrně. V ideálním světě na něj dřou nevěřící. Má jiný problém: Relativní přelidněnost ve svých zemích, vydrancovanost zdrojů (i ti Saudové dobře vědí, že ropa jednou dojde), nadbytek synů, kterým nemůže poskytnout takovou životní pohodu (například polygamii), jakou by jim rád poskytl. Řešením je obsadit nová území. Výrobní podniky ano, ale až poté, co budou sloužit jeho lidem, napomáhat praktikování a šíření islámu. A samozřejmě, výrobní podnik se hodí i k tomu, že do něj lze importovat zaměstnance – v počtech daleko vyšších, než byl zdlouhavý import kababářů.

(Jistě, otevření migračních cest a tlak EU na tzv. kvóty by import mohamedánů zrychlilo i bez ekonomické infiltrace. Jenže uvědomme si - islám nemá jednotné velení a všechny ty procesy, jejichž výslednicí je šíření islámu světem, se dějí do značné míry spontánně, aktivitou spousty skupin a jednotlivců, kteří žádné velení nepotřebují - stačí, že následují islámská pravidla.)

V té fázi jsme nyní. A tak se dočítáme o koupi velké pekárny ve Frýdku-Místku, která okamžitě přestala vyrábět s použitím vepřového sádla, nebo přibývajícím počtu potravinářských podniků, vyrábějících v takzvaném halal režimu (např. Madeta Soběslav, nebo Rabina Chyňava). Pokud - jak v případě frýdecko-místecké pekárny - není podnik přímo vlastněn mohamedány, vymlouvají se majitelé a manažeři zpravidla na potřeby exportu. Člověk by tomu i rád věřil, nebýt toho, že výroba v halal režimu vyžaduje "kvalifikované" - a hlavně věřící - zaměstnance. A pak nás šokují inzeráty, jako je tento, viz. foto.

Ano, vidíte dobře - kdosi nabízí práci na směny za 11 000 měsíčně, přičemž podmínkou je znalost dvou ne zcela běžných jazyků, francouzštiny a arabštiny. Takové zaměstnance prostě importovat musíte. A pokud takových celou halu, můžete v předmětném městě (zde se jedná o Opavu) vybudovat islámské ghetto na základě vlastnictví jediné fabriky. 

Shrnutí a jak z toho ven

Snad se mi podařilo ukázat, že liberalismus v byznyse nevede k apolitickému, všem prospěšnému byznysu, pakliže 

- některý z hráčů je výrazně kapitálově silnější než jiní hráči (což se vztahuje se i na "morální kapitál" - třeba pevnost v přesvědčení či víře) 

- "morální" či "ideové" přesvědčení silnějšího hráče je tak velké, že mu obětuje i ekonomickou racionalitu (případ "sluníčkových" korporací, třeba Lidlu)

- silnější hráči postupují ruku v ruce s vládami, které pochopitelně tlačí svou politickou agendu (případ Facebooku a jeho spřaženectví s totalitní EU) 

- silnější hráč je ideologicky determinován natolik, že mu nakonec o žádný byznys nejde - byznys se stává pouhým prostředkem k důležitějším cílům (obecně případ muslimského podnikání v Evropě)

Otcové liberalismu v Británii XIX. století, stejně jako jejich epigoni v 90. letech XX. století v Čechách a na Slovensku se prostě mýlili - protože podlehli klamu, že svět byznysu bude navždy jen světem anglických gentlemanů, případně světem dravých středoevropských self-made-manů. Byla to arogantní pitomost, ale nebyla to chyba nenapravitelná. 

Cesta ven je přitom jednoduchá. Prvým krokem je si otevřeně přiznat, že některé ideologie (multikulturalismus, genderismus, islám...) a některé politické entity (EU, Turecko, Saudská Arábie...) jsou úplně normální nepřítel - a podle toho se k nim chovat. Což nemusí vůbec znamenat zákaz či ukončení obchodu - za studené války spolu USA a SSSR též obchodovaly, a dost živě - ale musí to znamenat opatrnost v obchodu, dohled nad obchodem a pokud to bude nutné - pak i překážky v obchodu. Začnu-li laicky a od konce, tak firma, nabízející zaměstnancům vládnoucím dvěma jazyky v podstatě minimální plat, by měla okamžitě spadnout do hledáčku cizinecké policie (inspektorátu bezpečnosti práce, požární inspekce, atd.). Neustále prázdné kebabárny by měly mít plno - kontrol z hygieny. A tak dál, a tak dál .... soudná vláda, hájící své občany, by snadno přišla na myriády možností.  

Nic jiného totiž nezbývá. 

Autor: MARTIN KONVIČKA, České Budějovice, ČR, 5.9.2017
 
 
 
Copyright 2017