18. bře, 2018

USA/EVROPA: Dvacet pět let volného pádu…

Krásně dvojsmyslná věta, která je názvem tohoto článku. Je to v současné době 25 let od uvedení filmu Volný pád a zároveň dvacet pět let, kdy trvá v transatlantické společnosti volný pád společenských struktur, tradic, hierarchie a přirozeného řádu a pořádku.

Právě tento film z roku 1993 s Michaelem Douglasem v hlavní roli skvěle ukázal příčiny úpadku v materialistickém, oligarchickém a korporátním zřízení Ameriky, společně s doprovodnými negativními jevy kapitalistické globalizace jako je multikulturalismus a etnoliberalismus. Film byl uveřejněn rok po násilnostech v Los Angeles, kde gangy zavraždily 63 lidí a 2,383 zranily.

Spíše, než na celý film se podíváme na jednotlivé památné scény, které sami o sobě jsou střípky skládajícími mozaiku sociálního a morálního úpadku, který již tehdy probíhal ve Spojených státech amerických, a dnes s ještě větší razancí a ničivým dopadem, probíhá v evropském prostoru. Hlavním hrdinou filmu je v dnešní době zavrhovaný a nenáviděný typ člověka – bílý heterosexuální muž ztvárněný právě Douglasem. Ten zažívá pekelnou frustraci uprostřed horkého odpoledne v dopravní špičce, která je důsledkem toho, jak je ždímán oligarchickou korporatokracií, řadou křivd a nespravedlností, které se promítají do celého děje filmu a stavem jeho rodiny.

Hlavní hrdina William Foster se snaží kontaktovat svou dceru, kterou její matka s posvěcením feministických tribunálů, odřízla od jejího otce. Už na začátku naráží na problémy s korejským majitelem drugstoru, který libovolně šermuje s cenami, takže by Williamu nezůstalo dost drobných na telefonát. Ale nejde jen o Williama. Je to obžaloba veškerých vysokých tržních cen, které okrádají americké zaměstnance a drobné živnostníky a podnikatele. Dozvídá se, že například aspirin stojí v přepočtu 122 Kč (u nás 70 Kč). A tak obchodníkovi rozmlátí obchod basebalovou pálkou, kterou ho předtím chtěl obchodník fyzicky napadnout.

Krátce poté se William dostává do střetu s americkým multikulturalismem, to když je napaden hispánským gangem, protože měl tu drzost, že se posadil na „jejich soukromém pozemku“, který si vyznačují grafity a obsazují, jak se jim zlíbí. William se snaží situaci vyřešit po dobrém, dobrovolným odchodem, ale hispánští gangsteři mu nařídí, aby zaplatil mýto v podobě jeho kufříku, a ohrožují ho nožem. Tak se William opět oprávněně naštve a sundá je basebalovou pálkou a nakonec odežene pryč i bez kufříku, který mu chtěli znárodnit.

William se opět pokouší kontaktovat dceru, která má narozeniny, ale jeho exmanželka mu v tom brání, i když jí chce vidět právě, jen na její narozeniny. Exmanželka mu vyhrožuje policií, protože ví, že ta bývá ze svévole soudců tradičně na straně matky, a nikoliv otce. Při telefonátu se proti němu vyřítí auto s hispánskými násilníky, kteří po něm začnou v odvetě střílet. Postřílí celou ulici, se svým autem se vybourají, ale Williama nezraní. Od mrtvých gangsterů si bere zbraně a vydává se na cestu vendety.

V domě exmanželky je policie, kterou si tam exmanželka zavolala na pomoc, ale vyšetřující policista se nejprve dozvídá, že William Foster má sklony k násilí, aby se následně dozvěděl od Fosterovy exmanželky, že jí a jejich dceru nikdy fyzicky nenapadl. Policista je z toho samozřejmě zmatený, ale musí konat svou povinnost.

Foster pokračuje svou cestu okolo hřišť a parků, kde se povalují feťáci a nemocní AIDS,
stejně jako zmrzačení váleční veteráni, kteří jsou nyní bezdomovci. Ale taky tam potkává podvodníka, který se vydává za válečného veterána, a ani pořádně neví, kdy byla válka ve Vietnamu a válka v Perském zálivu. Tohoto podvodníka nakonec setřese a rozhodne se jít nasnídat do fastfoodu.

Právě v tomto fastfoodu nastává další velice památná scénka, když mu obsluha odmítne vydat snídaňové menu, protože je jen pár minut po skončení jeho výdeje, a to přestože on je zákazník a náš zákazník je náš pán. Toto heslo taky řekne vedoucímu prodeje, ale ten jen arogantně odsekne, že to není jejich styl. V tu chvíli William Foster tasí samopal, který sebral Hispáncům a rozhodne si vydobýt své zákaznické právo celkem nevybíravou a drsnou metodou, tváří tvář aroganci fastfoodového řetězce. Nakonec se rozhodne, že si přeci jen dá spíše oběd, na to, na co narážíme my všichni, dnes a denně. Na klamavou reklamu. Na obrázku je burger nadýchaný a šťavnatý, ale on dostane jen směšnou plackou. Něco jako ten hnůj, co Němci nekonzumují a posílají to do východních republik EU.

Fastfood opouští, aby na ulici potkal bývalého zaměstnance jisté banky, který drží piket s nápisem „Není ekonomicky zdatný“. Muž pracoval u banky sedm let a tato banka mu nakonec odmítla poskytnout úvěr, protože není ekonomicky zdatný. Scéna brilantně ukazovala střet mezi obyčejným jedincem a miliardářskou korporátní bankou, přičemž tento protestující je následně zatčen policií.

Film má i antifašistický element, když William Foster navštěvuje armyshop, ze kterého nejprve jeho náckovský majitel vyžene dvojici buzíků a následně Fostera skryje před policií, která už je Fosterovi na stopě. Fostera zavede do svého malého náckovského chrámu, kde má všemožné ohavnosti, včetně údajných plynových konzerv, kterými byli vražděni Židé v koncentračních táborech, taky náckovské uniformy, portréty Hitlera a další věci, kterými byste si nevyzdobili, ani hajzlík. Foster nácka uzemní jednoduchou hláškou, „Já jsem Američan a ty hnusnej cvok.“ Nácek se ho pokusí zlikvidovat, ale místo toho dostane od Fostera nožem do ramene a nakonec je zastřelen. Z armyshopu si Foster bere další výzbroj a taky protitankovou bazuku.

Další Fosterův střet je střet s korupcí a korupčními zakázkami, když potkává povalující se
stavební dělníky, kteří údajně opravují silnici. Ta byla ovšem v pořádku, ale firma potřebovala
zdůvodnit vyšší rozpočet. Problém s falešnou zakázkou vyřeší ukradenou bazukou, když odstřelí celé staveniště.

Jeden z posledních Fosterových střetů je střet s dvojicí starých oligarchů, kteří hrají eunušský golf na rozlehlém golfovém hřišti, kde by mohl být park, ve kterém by si mohli hrát děti a rodiny s dětmi. Přesně tohle Foster vyčte sebestředným starým pracháčům. Foster na ně vytáhne brokovnici, ale nepostřelí je. Místo toho jim rozstřílí golfový vozík. Pravda, ten horší z pracháčů dostane infarkt a léky má ve vozíku, který zahučí do jezírka, ale to je vedlejší ztráta.

Dostává se i do prostoru boháčského domu, který je obehnaný ostnatým drátem, protože oligarchové se vždy rádi izolují od důsledků svých socialistických a multikulturních experimentů, tedy od kriminality, imigrace a útrap obyčejných lidí. Přesně takové si oligarchové už dnes staví v západoevropských islamizujících se státech, aby nemuseli hledět na důsledky své činnosti a být jim vystaveni.

Williama Fostera určitě nelze označit za hrdinu a následováníhodnou osobnost. Jeho duševní nevyrovnanost, agresivita a vztek vycházely z frustrace a úpadku americké společnosti, z všudypřítomného bezpráví, z dvojího metru zákonů a norem, které platí, jen pro některé. Frustrace z arogance moci a peněz, která změnila obyčejného Američana v drancujícího divocha. Vláda se k němu obrátila zády, jako se po dlouhá léta administrativ cuckservativců a liberálů obracela zády ke všem těžce pracujícím Američanům, až do nástupu Donalda J. Trumpa.

Příběh končí tragickou smrtí Williama Fostera, po které je vyplacena tučná pojistka jeho dceři Adele, pro jejíž lepší budoucnost v korporátně-socialistické Americe se tímto obětoval jako milující otec.

Autor: Herakleios Stalker, Praha, ČR, 18.3.2018