EVROPA: Walter Kraft: Je budoucnost Evropy islámská?

Evropští vládcové využívali vpádu různých dobyvatelů na evropské území k vyřizování vzájemných účtů prakticky pokaždé, když k takovému vpádu došlo, protože oslabení protivníka bez vynaložení vlastní energie je vždy lákavé. Dodnes je v politice taková strategie velice častá a pokud se správně odhadne doba, kdy do konfliktu zasáhnout vlastními silami, tak i velice efektivní. Jedinou novinkou je, že současné agrese islámu využívají evropští vůdcové nikoli k útokům vzájemným, nýbrž k útoku na vlastní obyvatelstvo.V tomto směru je však postup evropské byrokraticko-politické oligarchie zcela racionální, protože Evropané jsou pro ni opravdu největším nepřítelem. Mají vztah k vlastní historii, ke svým domovům, ke svým rodinám, věří ve svobodu jednotlivce, v demokracii a… mají volební právo. Všechny uvedené atributy jsou pro současnou evropskou aristokracii smrtelným nebezpečím, a proto každý, kdo má v úmyslu likvidovat jejich nositele, je jejím přirozeným spojencem.

 

Argument, že muslimští imigranti, až jich bude dostatečné množství, nebudou ochotni akceptovat autoritu současného evropského establishmentu, je sice pádný, ale jeho váhu poněkud snižuje možnost vládnoucích vrstev kupovat si loajalitu muslimů udělováním privilegii. Jde zejména o benevolenci k muslimské kriminalitě, štědré peněžní dary a implantování islámu do celého veřejného prostoru. Všech uvedených možností také establishment bohatě využívá a z Evropanů se tak postupně stávají bezprávní otroci, u nichž je jakýkoli pokus o odpor trestán. Evropská aristokracie k tomu používá bezpečnostní a justiční aparát, ze strany muslimů jde většinou o fyzické násilí. Uvedená strategie je velmi variabilní a represivní postup vždy vyplývá z  druhu provinění, místa prohřešku, sociálního postavení provinilce a mnoha dalších faktorů. Velmi často (především v západoevropských státech a Velké Británii) jde o kombinaci obou zmíněných variant. Partnerství současných evropských elit s islámem je tedy v tomto ohledu velice efektivní a oba spojenci se vzájemně dobře doplňují. Jsem však přesvědčený, že neexistuje žádná cílená koordinace postupu obou stran a že tedy jde o spolupráci veskrze intuitivní. Současný stav však není udržitelný věčně. Muslimové, nejpozději v době, kdy již nebude možné uspokojovat jejich stále rostoucí nároky, nakonec opravdu nebudou ochotni vládu evropské aristokracie akceptovat. V ten moment se toto partnerství rozpadne a současnému establishmentu nezbude jiný spojenec než vlastní (v té době sice již velmi zdecimované, ale pořád ještě relativně početné a akceschopné) obyvatelstvo. Rychlost politických změn v Evropě však nasvědčuje tomu, že k této variantě nedojde a současný establishment bude zbaven moci mnohem dříve. V ten okamžik se manévrovací prostor muslimských agresorů, ale i dalších, dnes nepřátelsky se chovajících entit, velmi zmenší.