HRDÝ ČECHÁČEK: Ifigenie v Kandelu

Ifigeneia:

Poslyš, matko! Napadlo mě po důkladné úvaze:

Určeno je, že mám zemřít, právě to chci podstoupit slavně, sama, povznesena nad projevy všednosti.

Rozvaž, matko, tohle se mnou, že můj názor správný je:

Celé velké Řecko nyní na mne hledí, na mně jen závisí jak plavba lodí, tak i Frygů porážka,

co barbaři budou tropit našim ženám v budoucnu:

únos žen jim nesvolíme nikdy z Řecka šťastného,

stihne-li je za Helenu trest, již Paris unesl.

Tomu všemu zabráním svou smrtí, a má sláva pak nesmrtelná bude, že jsem zachránila řeckou zem.

Není třeba, abych lpěla na životě přespříliš,

zrodilas mě k dobru Řekům všem, ne jenom pro sebe.

Tisíce když mužů je tu ozbrojených, se štíty, 

tisíce jich s vesly, aby za potupu vlasti své 

potrestali nepřátele, mužně padli za Řecko,

mám já sama zachránit se, a tím všechno překazit?

Jakou na to můžeme dát spravedlivou odpověď?

Historie se neustále opakuje ve větších i menších příbězích. Velké Německo tak dnes obětuje svoje Ifigenie, aby ze sebe smylo potupu svých dávných hříchů a proher. Nemá žádné tisíce mužů na obranu a zve své nepřátele na lodích, kterým fouká do plachet, aby se barbarů do země dostalo co nejvíce...