MARTIN KONVIČKA

26. zář, 2019
Oba autoři této odpovědi dávno odrostli z věku, kdy by se vyžívali v planých polemikách, zvláště pak v polemikách s kolegy, s nimiž názorově se v názorech na ochranu přírody v mnohém shodovali nebo shodují...
 
Jenže zcela zbytečný hanopis proti pastevním rezervacím spolku Česká krajina ve středočeských Milovicích si reakci žádá. Ne proto, abychom „utřeli“ Čížka s Marhoulem, ale protože Milovické pastevní rezervace jsou vpravdě vizionářským počinem tuzemské přírodo-ochranářské komunity, stojí v popředí zájmů médií i občanů, získaly si nemalý mezinárodní věhlas a jejich úspěch či neúspěch může nadlouho ovlivnit strategické úvahy evropských ochranářů. Aby také ne. Jde o první lokalitu v Evropě, kde v polodivokých podmínkách žijí společně tři velcí kopytníci evropských postglaciálních ekosystémů, tedy zubr, „pratur“ a „divoký“ kůň.

Jak už to v životě chodí, je další vývoj projektu závislý na shodě řady hráčů. Je jen pár dní před klíčovým jednáním organizací, kterým leží na srdci osud nejen pastevních rezervací, ale celého bývalého vojenského prostoru Milovice. Nepůjde o nic menšího než o to, zda milovický projekt zůstane omezen na stávající plochu dvou zhruba stohektarových pastvin, jakýchsi „ZOO pro pár kopytníků“, nebo se rozšíří, rozmáchne a vykročí směrem ke skutečnému „evropskému safari“, které by umožnilo nejen další růst zdejších stád, ale i lepší servis pro návštěvníky, nabídku skutečného kontaktu s divočinou, v prvé řadě ještě lepší péči o unikátní přírodu a krajinu milovického prostoru. V takto napjaté chvíli Čížek s Marhoulem volají po „důkladné diskusi“. Nic proti ní, jenže proč ji nevedou s těmi, kdo jsou na stejné lodi a z očí do očí, ale uchylují se k nepodloženým tvrzením na platformě Ekolistu?¨

Preambule poněkud rozvláčná

Než vyvrátíme všechna publikovaná osočení, dovolte, abychom shrnuli celou filosofii milovického počinu, a tím i jeho význam.

Ekologicko-ochranářské myšlení posledních dekád prodělalo revoluci, kterou lze přirovnat ke Kopernikově revoluci v astronomii. Akceptovalo totiž skutečnost, že ekosystémy či přírodní stanoviště, které biologové po staletí popisovali a jejichž „přírodní dynamiku“ se snažili pochopit, jsou – se zvláštní výjimkou Afriky – nekompletní, ochuzené, a tudíž jen prachbídně funkční.

To ochuzení má na svědomí relativně rychlá (ve srovnání s „evolučním časem“ vznikání a zanikání biologických druhů) expanze člověka z jeho africké kolébky do zbytku světa. Došlo k ní v poslední době ledové a následném „našem“ interglaciálu, tj. holocénu. V mírném pásu všech kontinentů s výjimkou izolované Austrálie (vynecháváme ji pro jednoduchost, stejně jako vynecháváme tropické kraje a polární oblasti) našel expandující člověk savčí společenstva dominovaná nějakým druhem slona, kterého doplňovali obři typu nosorožců a hrochů ve Starém světě a několikatunových lenochodů a glyptodontů v Novém světě. Tyto obry doplňovali velcí a rychle se množící spásači trav, typicky koňovití, a krapet pomaleji se množící spásači bylin, typicky velcí tuři. Dále mohli být přítomni menší tuři (v závislosti na geografické poloze antilopy, kozy, ovce…), všude pak žili specializovaní okusovači, tedy jelenovití. Společenstvo doplňovali všežravci různých typů (nejčastěji prasatovití), a konečně hlodavci všech velikostí, jejichž existence závisela na úpravě stanovišť ze strany kopytníků. Hojnost býložravců živila bohatou faunu šelem a umožnila šíření druhu Homo sapiens do nejzazších krajů Země.

Než ale k expanzi člověka došlo – po statisíce a miliony let, pokud ke čtvrtohorám s jejich opakovanou obměnou teplomilné a chladnomilné fauny přičteme i mladší období třetihor – zajišťovala popsaná „savčí ZOO“ existenci dynamické a z dnešního pohledu neuvěřitelně pestré mozaiky všech představitelných přírodních podmínek, jaké si dnes spojujeme se zcela kontrastními biotopy. Husté porosty stínomilných dřevin se střídaly s trávníky všech typů. Světlé háje rostly v sousedství neprostupného mlází. Půda i vodoteče byly přehrabovány, rozšlapávány, přemísťovány a obohacovány o živiny. Tak vypadal po miliony let svět, v němž prodělávala svou evoluci současná flóra a drobná fauna, tedy všechny ty orchideje, motýli, vosy a včely, ostřice, nároční zástupci pěvců, pionýrské byliny obnažených půd, brouci vyvíjející se v osluněném dřevě, specializovaní plazi a obojživelníci… zkrátka ta čeládka, jejichž osudy nenechávají spát zoology, botaniky a obecně ochránce přírody.

Soudobé rostlinstvo a živočišstvo je evolučně podstatně starší, než první antropogenní globální ekologická katastrofa: hromadné vraždění velkých savců. Uvědomme si, že to začalo až ve svrchním pleistocénu, pouhých 40 000 let zpět. Nároky tolika ohrožených druhů na „mozaiku stanovišť“ jsou vysvětlitelné tím, že se v mozaice stanovišť vyvinuly. Drastickým potlačením čtvrtohorní „savčí ZOO“ nastává v Evropě archeologická éra mezolit, charakterizovaná hladověním lidské populace, ale i masivní expanzí dřevin. To, čemu lesem fascinovaní přírodovědci říkají „klimatické optimum“, bylo pro člověka tragédií. Druhy nelesních stanovišť přežívaly v izolovaných refugiích, zbytky velkých savců v odlehlých lokalitách.

Pak přišla neolitická revoluce, zemědělec a pastýř znovu otevřeli lesem zarostlé kraje – a vrátili do nich některá ze zvířat, které člověk-lovec přivedl na hranici vyhynutí. Tura a koně, byť v domestikované formě. „Venkovská předindustriální krajina“, k níž jsme se po desítky let vztahovali při péči o „nelesní společenstva“, byla z hlediska drobné bioty jen pokračováním pestré před-mezolitické krajiny jinými prostředky.

Kosa, křovinořez, stádo koz, motorová pila, buldozer a další nástroje v rukou aktivního ochranáře samozřejmě napodobují extenzívní hospodaření minulých staletí. Z hlediska orchideje, dudka, hořce nebo modráska však napodobují spíše činnost koní, turů a dokonce i interglaciálních slonů. Není bez zajímavosti, že fosilní západoevropská společenstva brouků z předposledního interglaciálu (Eemský, -126 000 až -115 000 let) jsou podobnější společenstvům z XVIII. století, než společenstvům z raného holocénu (to zde ještě byli tuři a koně, ale chyběli už sloni…) (Sandom et al., PNAS 111, 4162-4167, 2014)

Reakcí na výše uvedená zjištění (v jednotlivostech známá vědecké komunitě „odjakživa“, jen jsme si je dlouho nedokázali propojit) je raketově se šířící „refaunační“, „rewildingové“ či „volno-pastevní“ hnutí. V posledních letech vycházejí speciální čísla vědeckých časopisů, vznikají specializované nadace a společnosti, množí se projekty malého, středního i velkého rozsahu.

Nic z toho by se asi nedělo, nebýt souběžných zjištění, že globální biodiverzita je na tom opravdu špatně (např. Dirzo et al., Science 345, 401-406, 2014) a že snahy o její záchranu bez přítomnosti velkých zvířat jsou odsouzeny k debaklu. Refaunační komunita nezpochybňuje zásluhy a další potřebnost ochranářských nástrojů „tradičních“. Vždy zde budou, a nejspíš budou převažovat chráněná území, jejichž omezená rozloha volnou pastvu neumožní.

Je zde i hledisko kulturní – snaha uchovat pro budoucnost třeba beskydské ovčí pastviny (kde je ovce, na rozdíl od třeba koně, druhem geograficky nepůvodním!) je stejně bohulibá, jako snaha obnovit velká území s co nejkompletnější živočišnou složkou. Volná pastva však představuje jedinou dlouhodobě únosnou variantu pro území skutečně rozsáhlá, kam patří i armádou opuštěná bezlesí v Milovicích. Kdo nevěří, nechť si zkusí asanovat stovky hektarů porostlých třtinou křovištní – a získá na tu činnost dlouhodobé financování.

Opuštěné vojenské prostory jsou pro refaunační snahy klíčové i proto, že zde armáda „pravěkou“ krajinu mimoděk udržovala. Není to tak dávno (80 let?), co k vojsku neodmyslitelně patřila i jízda, z hlediska vegetace vlastně průtahy koňských stád. Těžká technika nahradila nejen tury, ale i slony – ekosystémové hráče, které jsme pro evropský mírný pás nenávratně ztratili. Díky různorodým podmínkám vojenské prostory „unikly“ statickému pojetím ochrany přírody, typickému pro byrokraty západní a střední Evropy, což ukázali Merckx a Pereira (Basic Appl. Ecol. 16, 95-103, 2015); dalšími takovými lokalitami jsou postindustriální a příměstská stanoviště.

Aktivity České krajiny v Milovicích jsou od začátku míněny jako vzor, chovná základna, a pilotní projekt pro další podobné snahy v České republice. A právě do nich Čížek s Marhoulem „hodili vidle“.

Polemika poněkud otravná

Probereme námitky Čížka a Marhoula bod po bodu

1. „Pastviny se rozšiřují na úkor jiného využití prostoru“ Od prvých importů koní a turů do Milovic Česká krajina opakovaně deklaruje, že jiné metody ochranářské péče nechce z oblasti vyhánět. Záměr je přesně opačný – doplnit velké kopytníky o pojezdy pásové vojenské techniky (náhrada opravdu velkých zvířat), řízeným vypalováním a podobně.

2. „Pastva nedokáže vytvořit dostatek biotopů pro ohrožené druhy intenzivně narušovaných stanovišť, které byly právě pro vojenský prostor Milovice typické, například listonohy či žábronožky“

Zmiňovaní korýši se vyskytují přímo v pastevních rezervacích, jsou tam rutinně ukazováni přírodovědným exkursím. Pokud mají tito korýši nějaký problém, je jím nedostatek vody v několika posledních letech a ne to, že by neosídlovali napajedla velkých turů. Ta by ostatně v „pravěké“ krajině nejspíš byla jejich domovem. Uvědomme si, že listonozi a žábronožky existují již od dob dinosaurů; po drtivou většinu jejich pozemského pobytu žádné tanky či bojová vozidla pěchoty neexistovaly. Totéž platí pro jiné rostliny a živočichy závislé na pravidelně narušovaných strukturách, ať už jimi jsou pravidelné zvířecí stezky, prachové lázně, intenzivně vypásané plošky s nízkým rostlinstvem. Pokud se vliv kopytníků kombinuje s občasným řáděním vojenské techniky, ale i buldozerů, bagrů, motorek, čtyřkolek, je to pro původní biodiverzitu nejlepší kombinace, které nikdo a nic nebrání.

3. „Pastevní rezervace znepřístupnila krajinu“

Tato centrální výtka je výtkou nejnejapnější. Uvědomme si, že v současnosti pasené plochy sice byly po odchodu sovětské armády volně přístupné, ale s výjimkou hrstky biologů a myslivců je nikdo nenavštěvoval. Terén byl špatně přístupný, převažovala vysoká trnatá tráva skrývající nerovnosti typu mravenišť a odpadů po vojácích a střídající se s neprostupnými porosty hlohů a dalších dřevin. Pokud sem zavítal zbloudilý turista, chodil po stejných cestách, které jsou přístupné i nyní.

Uvědomme si, že pastviny nejsou v naší „prostupné krajině“ volně přístupné ani dnes! Nevede-li přes pastvinu veřejná cesta či turistická stezka s brankou či průlezem, nemá na ní běžný návštěvník ze zákona co dělat. V případě zranění či úmrtí způsobených zvířetem by byl vlastník právně „z obliga“, stejně jako návštěvníkova pojišťovna. Stohektarové pastviny nejsou leckde v ČR ničím zvláštním. Že do nich občas někdo vleze (třeba sbírat žampiony) a že se většinou nikomu nic nestane, je jiná věc, stejně jako je jiná věc to, že vlastníci zvířat, pokud vidí návštěvníka ukázněného, většinou nedramatizují. (Právně vzato platí podobná pravidla platí i pro polní kultury: I na ně by se nemělo vstupovat, pokud tím ničíte plodiny; a i zde záleží na toleranci zúčastněných).

Režim v milovických pastevních rezervacích je vlastně úplně stejný. Oficiálně jsou zatím nepřístupny, ale Česká krajina povoluje vstup zájemcům po patřičném proškolení, vodí tam zájmové exkurse, a zatím nikdo nepronásledoval občasného slušně se chovajícího náhodného zvědavce.

„Bez pastevní rezervace by nastal klid a mír“

Čížek a Marhoul nic takového nepíší, jejich text to ale naznačuje. Máloco může být vzdálenější pravdě. Pastevní rezervace přinášejí již dnes Milovicím – vedle biologicky téměř dokonalé péče o alespoň část bývalých vojenských pozemků – i popularitu, návštěvníky, celorepublikový zájem. Co by zde bylo bez nich? Představy o automaticky zpřístupněném území jsou přinejmenším naivní. Kolem Milovic neustále krouží spekulanti kteří mají zájem o cokoli jiného, než volnou krajinu. Mluví se o obří fotovoltaické elektrárně, mezinárodní střelnici – ne vojenské, ale sportovní, s anglickým trávníkem a papírovými terči, nebo alespoň o dotované intenzívní pastviny – oplocené jako ty nynější, ale naprosto nesplňující potřebu ostatní fauny a flory. Paradoxně je tak území nyní pro veřejnost daleko přístupnější, než mohlo být, kdyby pastevní rezervace České krajiny zanikly.

Hlavně si ale uvědomme, že nějaká forma zpřístupnění pastevních rezervací (a jejich zhodnocení, ve prospěch přírody, turistů i místních lidí) je cílem České krajiny, a jejich fanoušků z řad odborné veřejnosti, od samého počátku. K tomu se ale projekt musí zásadně plošně rozšířit. Pouštět lidi ke zvířatům do stohektarové ohrady … je jako pouštět je do větší ohrady v ZOO. Pouštět je do ohrady tisícihektarové (průjezdné vozidly, s vyhlídkovými věžemi, možnosti občerstvení a kdo ví, možná i zabezpečeným campem někde uprostřed) je samozřejmě něco naprosto jiného. Namísto zážitku „divná ZOO“ by to skutečně byl zážitek podobný návštěvě afrických či indických národních parků. Tímto směrem mají vést jednání všech zainteresovaných, plánovaná pro nejbližší dny. A do tohoto směru Čížek a Marhoul, z našeho pohledu naprosto nepochopitelně, „hodili vidle“.

Autor: Martin Konvička & Jiří Beneš, České Budějovice, ČR, 26.9.2019
 
Zdroj:

https://ekolist.cz/cz/publicistika/nazory-a-komentare/martin-konvicka-a-jiri-benes-jak-vyrobit-problem.reakce-na-text-prilis-velka-cena-za-nahrazku-divociny


 

 

23. zář, 2019
Na Maltě se zas "jednalo o migraci"...
 
Zástupci dvou nejšílenějších zemí EU, Francie a Německa, tam jednaly s Itálií, zastupované už vítačským premiérem-podrazákem, Giuseppe Contim, a se zástupci Evropské komise. Prý se shodli, že je nutné "prosadit mechanismus přerozdělování migrantů, který by byl povinný pro všechny členské státy Evropské unie". Neboli povinné kvóty, nebo diktát. V médiích se ovšem nepíše, jak toho diktátu chtějí dosáhnout. Zato se tam přiznává, v tomto zdroji dokonce ústy naší vítačské "ředitelky pro migraci" Magdy Faltové, že něco takového je v současné situaci neprosaditelné. 

https://ct24.ceskatelevize.cz/svet/2931824-na-malte-se-bude-resit-migrace-macron-podporil-povinne-prerozdelovani-uprchliku
 
Urputná snaha dále zamořovat EU - a tím ji přivést buď k rozpadu, nebo k definitivní krvavé lázni - je naopak přímo hmatatelná. Na řecké ostrovy nedaleko tureckých hranic připlouvá v těchto dnech víc takzvaných uprchlíků, než jich připlouvalo za kulminujících vln z let 2015 a 2016. Mluví se o "humanitární katastrofě v táborech", o čemž snad ani netřeba pochybovat. Erdogan, bez jehož požehnání by z Turecka neproklouzla ani myš, se musí výborně bavit. Ještě lépe se musí bavit jeho mafiánští komplicové z muslimských kantonů Bosny a Hercegoviny. I tamní lágry jsou plné "Syřanů" z celého světa, bez zimních oděvů a vybavení. Nechystají se v Bosně přečkat zimu - chtějí ji přečkat v Německu, ve Švédsku, v Rakousku a dalších hodobóžově vítačských zemích. 
 
Zatímco se promigrační spolky děsí zimy v táborech, na tzv. Klimatickém summitu OSN se strašilo - horkem. Hvězdou večírku byla šílená Greta Thunberg, která tam přednesla svůj zatím nejhvězdnější proslov. Naléhavě ho doporučuji ke shlédnutí (třeba zde: https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/sledujeme-on-line-klimaticky-summit-osn-v-new-yorku/r~6f3294fadde711e99b40ac1f6b220ee8/) protože pak vám situace bude jasná. Přehnaná dikce, zlé, vzteklé oči, monotónní hlas aspergičky, ale nehovoří spatra ani z duše. Svůj proslov čte z papíru, zástupkyně loutkovodičů po jejím boku přikyvuje. Je to řeč výhružná, štve mladou generaci (přesněji, její hysterickou, psychicky narušenou, mongoloidní a imbecilní část) proti generacím starším. Obsahově je proslov nesmysl, což mohu dokázat citací. "Ekosystémy se hroutí, druhy vymírají". To sice je pravda, ale děje se to už nějaké 4 miliardy let … přičemž míra toho hroucení a vymírání roku 2019 není o nic větší, než třeba roku 1989 (a v mnoha směrech spíše naopak). 
 
Není divu, že nikde nelze najít video s pohledem do sálu - do tváří shromážděných "světových státníků". Čekal bych nevěřícné výrazy, kroucení hlavou. Škoda, že nikdo ze sálu - ideální by byl nějaký hromotlucký státník z Afriky - neměl koule na to, aby se zvedl a zařval, 

"To děcko je blázen". 

Zapsal by se do dějin. 
 
Všechno je bláznivě absurdní. Agenda, kterou Gréta prosazuje, je totiž jednoznačná: Deindustrializace, zchudnutí a zbídáčení Evropy, a s ní snad ještě pár států postižených západní dekadencí (vsadil bych si na Kanadu, jejíž premiér nosí anální kolík snad i na klimatické summity,  a Nový Zéland, jehož premiérka je navlas stejné mešuge, jako Gréta) - za nevěřícného údivu celého zbytku světa. Vedlejší agendou pak bude zničení všeho, co po planetě za posledních 100 let prosadila "zlá", protože původem západní, ochrana přírody. Současně je "greténismus" v rozporu - se západní politikou afroarabské imigrace. 
 
Dovedu si představit, proč mají různí psychopati zájem na zničení západní civilizace. Co nechápu je brutální podvod, kterého se při tom dopouštějí na milionech snědých a hnědých kluků "ze Sýrie". Ti kluci přece, safra, nemigrují do Evropy, aby se tam z nich stali klimatičtí aktivisté. Chtějí se mít, opominu-li šíření islámu, lépe, než doma. Každý z nich stojí o barák (kde je v zimě teplo a v koupelně teče teplá voda), auto (nové, silné a velké, ne o elektromobilní nákupní tašku), spoustu luxusních hraček (od oděvů po elektroniku), blondýnu (minimálně jednu) a samozřejmě plný žaludek. O kvalitní masitou stravu "hodnou chlapa", ne o kukuřičný šrot, hmyzí larvy a tofu. Kdyby se chtě živit rostlinami a hmyzem, mohl zůstat doma v Africe … stejně, jako mohl zůstat v Africe, kdyby se chtěl ve dne smažit a v noci klepat zimou, nosit obnošené šatstvo a splachovat odpadní vodou z vaření. 

Ti kluci netuší, že jim zešílevší západ chystá chudou Evropu - která jim, krom tedy těch blondýnek, nenabídne nic mimořádného. Až se to dozví, zahájí pořádný rambajz - a v zemích "staré EU" nebude nic, co by se jim postavilo. To nebudou krotké Žluté vesty, které tu a tam rozmlátí výlohu nenáviděné banky. To budou frajeři s mačetami a kvéry, které si pro své baráky, auťáky a masitou stravu nebudou váhat přijít. I kdyby měli skopové a hovězí nahradit poněkud pohublými klima-aktivisty. 
 
Trochu mě děsí, že se k nim nejspíš bude přidávat i část Evropanů. Najdou se totiž nejspíš tací, pro které bude cokoli lepší, než hysterická asexuální bezuhlíková utopie, krmící své ovčany kukuřičným šrotem, sójovým tofu a proslovy pomatených puberťaček. 

Potečou řeky krve. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 23.9.2019
 
4. zář, 2019

V posledních pár hodinách či dnech se ukázalo, že velký plán sil Zla - rozbití uskupení V4 - nese přece jen nějaké ovoce...

Slovensko, nově tedy čaPutov, se "společenskou atmosférou" stále víc přiklání k libtardí velmoci, tedy MerkelReichu.

První prasárnou bylo zbavení poslance Milana Mazurka (Kotlebovec) poslaneckého mandátu, a to ze strany jeho "kolegů" - poslanců ostatních stran. Důvod? Byl "pravomocně odsouzen za hanobení národa, rasy a přesvědčení". Ovšem pozor - byl odsouzen K POKUTĚ, tedy prkotině, za což vás snad normálně nevyhodí ani z většiny zaměstnání. Ústavněprávní pozadí té fašistické prasárny je rozebráno zde:

https://svobodnakultura.wordpress.com/2019/09/03/brutalni-slovenska-ustava-zbavila-poslance-mandatu/

Druhý a ještě ostudnější případ je trestní stíhání "Sheily" - té poněkud jednodušší, přesto však milé slečny, která před pár lety zapálila vlastnomočně počůraný krákorán. Chtějí ji - pozor - soudně zbavit svéprávnosti. A pozor: Jest faktem, že Sheila je z chudších poměrů, žádná intelektuálka to též není, už jako puberťačka měla oplétačky se zákonem... přes špatnou společnost se dostala do ještě horší, a nakonec si vytrpěla fakt hnusné věci od německých muslopedánů, u nichž, chuděra, původně hledala ochranu.

https://www.tvnoviny.sk/domace/1975680_sheila-ktora-spalila-a-pomocila-koran-stala-znovu-pred-sudom

Slovenský štát (sic!), který se jí měl zastat a pomoci ji začít nový život, ji v podstatě obětoval.

Šílené je, že Sheilino pozadí, povaha, životní příběh.. jsou zrcadlové kopie příběhů tisíců mladých Angličanek z chudých čtvrtí, které zas obětoval britský "štát". Ano, těch, jak za ně bojoval (T)enJehožJménoNesmíBýtVysloveno(R).

Perlička: Podle šárie by Sheila měla zemřít. Jediné, co může dle šárie zachránit před smrtí za zneuctění krákoránu, je, když vás kádí (tj. soudce) prohlásí za - nesvéprávnou. Soudí v Ružomberoku podle šárie? Vypadá to tak...

Suma sumárum, Slovensko se nám přimyká k Německu, stejně jako tenkrát. Česko se snaží švejkovat, stejně jako tolikrát. Polsko, stejně jako tenkrát, jde do boje hrdě, s tasenými meči, děj se co děj. Jen Maďarsko, zdá se, zmoudřelo, a hlídá si své zájmy všem navzdory...

Historie se holt opakuje, jen v jiných kulisách. A každý bude odměněn po zásluze, stejně jako tenkrát...

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 4.9.2019
4. zář, 2019
Studio Beta – Martin Konvička & jeho komentáře...
 
Autor: Svobodne-radio.cz, ČR, 4.9.2019
26. srp, 2019
Když ale budu Ďáblův advokát...
 
Jistěže ne všechny a ne vždy jsou k tomu nuceny hrubou silou. Některé (zejm. konvertitky) to nosí jako formu vzdoru, jiné (zejm. ty, jež nic jiného neznají) ze zvyku. Pak jsou zde zvláštní případy - policistky z ISIL, členky top-rodin ze Saudské a zálivu, mešitová kápa všude...), které otočily nevýhodu ve výhodu, a co nejpřísnější zahalování používají jako prostředek k šikaně jiným muslimek - tak trochu obdoba "puritánských" soudružek z minulého režimu, jen v drsnější formě. 
 
Netroufám si tvrdit, kolik těch všech dohromady je, zda tvoří většinu či menšinu. 
Ale bezpečně vím, že NĚKTERÉ, a není jich málo (miliony? stovky milionů?), k tomu jsou nuceny. Ty, které to nosí "dobrovolně", tomu nucení, mučení, zavírání doma, vraždění … napomáhají. 
 
No a Moláček z toho má Ježíška...
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 26.8.2019