MARTIN KONVIČKA

15. srp, 2018
Hamáčkovi - nebo spíš ještě Metnarovi - kluci a holky z vnitra vydali novou "čtvrtletní zprávu o extrémismu". Je to zábavné čtení...
 
Třeba "protimuslimským skupinám" (jsem tam letmo zmíněn) a jejich "rozpadu" je věnováno 25 řádků, kdežto "rizikům spojeným s náboženským terorismem" řádků 17. Ovšem u těch druhých se píše o betonových zábranách a terorismu, u těch prvých maximálně tak o verbálních "zločinech". Přitom není těžké dokázat, že špičky místní muslimské scény se podílejí na takových činnostech, jako je pašování "uprchlíků" přes ČR, nebo schvalování extrémních projevů své víry typu zahalování žen.
 
Podle vnitra samozřejmě je extrémistou každý, kdo pokládá EU za špatný projekt a také každý, kdo nevykazuje dost nenávisti k Rusku.
 
Perlou je věta, že extrémisté "reflektovali napadení číšníka jedné restaurace nizozemskými turisty." Jinými slovy, když někoho zmlátíte do bezvědomí, extrémismus to není, ale když to reflektujete, tak je.
 
Autor: Martin Konvička, kandidát do senátu Ostrava - Jih, ČR, 15.8.2018
 
Zdroj:
 
 
 

12. srp, 2018

Většinu "studentské expedice" jsem trávil vysoko v horách - kde mě spíš než politika zajímali kamzíci, jasoni červenoocí, vysokohorští okáči, ledovcové řeky, úžasná flóra a pivo na horských chatách. Jenže i horská výprava vyžaduje přesuny, sestupy do civilizace, kontakty s lidmi a odpočinkové dny. No a během nich jsem nějakou tu "politiku" zaznamenal...

1. Opětovně se mi potvrdilo, že na vysokohorské chaty žádné mohamedánství nedosáhlo a svět je zde stále tak v pořádku, jako byl na přelomu XIX. a XX. století, kdy alpská turistika vznikla, kdy se gentlemani v buřinkách skládali na výstavbu úžasných chat a vytýčení krkolomných stezek, kdy se na chatách družně scházeli Bergsteigers všech evropských národností. Pokládám tu dobu za Zlatý věk evropské civilizace - jímž je rozšíření náročných a prospěšných volnočasových aktivit ne nepodstatným symbolem. Škoda, že nám následně kolektivně hráblo a začali jsme po sobě pálit plynovými granáty. To nejlepší z té doby sice přežilo dodnes, ale přibrali jsme k tomu spoustu naprostých pitomostí, třeba sebenenávist a potřebu omlouvat se světu, kterému nic nedlužíme, za chyby našich pra-prapředků. 
 
2. Mohamedáni do hor nechodí, zato jsme na každé chatě potkali nejméně jednu černošku. Vždy s bílým klukem - sportovcem, nebo partou. Nikdy ne naopak. Trochu odvážně to naznačuje, že integrace může fungovat, ale jen tehdy, když je oboupohlavná - když si evropští domorodci berou cizozemky stejně svobodně, jako si Evropanky berou cizozemce.  Přičemž těch cizozemek a cizozemců musí být relativně málo a musí to být Evropan nebo Evropanka, kdo ve dvojici takzvaně "nosí kalhoty". V opačném případě by byl Evropan integrován do cizozemské komunity. Netřeba asi zdůraznit, že pokud si nějaký frajer troufne na černě značené třítisícovky, troufne si i na horkokrevnou čokoládku… 

3. O tom, že kdysi úzkoprsé Rakousko se pod "ultrapravicovou vládou" změnilo na jednu z nejsvobodnějších zemí světa, svědčí masový výskyt kuřáckých koutků - Rauchenzonen - které se objevily úplně všude. Na malém nádražíčku i velkém nádraží, v zoologické zahradě i na terase horské chaty. Situace je vlastně stejná, jako byla před antikuřáckým blbnutím. Když si chcete zakouřit, poodstoupíte od nekuřáků a zakouříte si. Jen to tam dnes máte napsáno černé na bílém.

4. Stracheho vláda na rakouském vnitru evidentně funguje: Viděl jsem ve městech mohamedánek a mohamedánů hodně, ale naprosto vymizely nikábí (závojnatky se "střílnou" pro oči), holky muslimský se musí spokojit s hidžábem (šátkem). A připadali mi poněkud méně drzí, takoví uťápnutější. Ze všech těch hidžábaček byla nejzajímavější kočka pozorovaná v ulicích Innsbrucku, kterou bych nazval "muslimskou rebelkou". Měla sice hidžáb (křiklavě modrý), ale k tomu pestrobarevné krátké šaty a tetování na pažích i lýtkách. Zjevně mezifáze, která může vést jak k radikalizaci tak k tomu, že se na hidžáb vykašle. Mezi vystrašenými subinkami zabalenými v tom vedru do prostěradel, nebo naopak nasupenými matrónami původu zjevně afrického, působila aspoň … vesele. 

5. Co naopak nefunguje, je Schengen. Nebo spíš ta trapnost, která ze Schengenu zbyla. Hranice se samozřejmě kontrolují (v našem případě rakousko-bavorské, kontrolují Němci). Jenže protože se to dost dobře nesmí, a máme tu skvělou EU, staly se z bývalých celnic (kde se auta se mohla rozptýlit do více pruhů, policisté seděli v klimatizovaných budkách, šoféři mohli zaparkovat, protáhnout se, byl tam stín a aspoň jakés pohodlí) restaurace, obchody a podobně. Kontroluje se tudíž přímo na dálnici, ve dvou pruzích, doprava se strašně zpomalí, vznikají zácpy. V době prázdninových špiček fakt bezva nápad. Hlavně ale chudáci policisté - musí stát na slunci nebo v dešti (u Salzburku jim postavili cosi provizorního ze žlutého laminátu, což je ještě horší), proplétají se mezi auty, o pracovních podmínkách svědčí řada mobilních ajnclíků. Divím se, že tu šaškárnu policisté svým vládám tolerují a nejdou do nějaké formy pasívní rezistence - buď obnovení dosud stojácích pohraničních stanic a práce v lidských podmínkách, nebo ať tam ta auta stojí třeba celý víkend... 
 
Autor: Martin Konvička, kandidát do senátu Ostrava - Jih, ČR, 12.8.2018
 
10. srp, 2018

(Poprvé publikováno na blogu iDnesu 7.9.2015)

Začalo to tlustými knihami o dějinách a soudobými blogy a pokračovalo to Pavlínou Bitarovou - živoucím důkazem, že to, o čem psaly ty knihy a blogy o čem jsem předvídal, že bude za pár desítek let zde, zde dávno je, nepozorováno,

A pokračovalo to nejen osvětou (a hádkami, a občasným úletem typu masokostní moučky) na sociálních sítích a v diskusích a na blozích, ale i neproduktivní prací drobnou. Desítky a stovky hodin "četování" s lidmi, které jsem neznal a jejichž příběhy byly sice různé, ale v něčem pořád stejné. Rozhovory s těmi, které islám lákal, kterým islám učaroval, nebo do toho jen vlítli a pak nevěděli, co dál. Snažil jsem se varovat potenciální konvertiky, ale i znechutit potenciální konvertity, a to nejen takříkajíc "pro sebe" - ze zvědavosti voyersky-výzkumné, bez níž by se člověk nemohl živit jako vědátor. Dělal jsem to i proto, že v konverzích vidím nebezpečí - ti lidé jsou příslovečnou "pátou kolonou" a jak ví všechny východoevropské a jihoevropské národy, "poturčenec jest horší Turka" - a taky proto, že s těmi lidmi cítím.

Každý se totiž můžeme ocitnout v krizi .. osamění ... nebo jen nalítnout. Nezapomeňte, říkával jsem jim všem, že "nikdo vám toho nedá tolik, kolik vám muslim (ženám), případně islám (mužům) slíbí".

Před pár dny mi přišel tento dopis. Udělal mi radost.

Ahoj Martine, chtěla bych Tě pozdravit a moc poděkovat za to, že jsi mi pomohl. Je to sice už více než rok, co jsme spolu mluvili po telefonu, ale musím říct, že jsi měl ve všem pravdu. Jsem [PŘEDZÍVKA, POD KTEROU TEHDY KOMUNIKOVALA]. Tehdy šlo o mého [NEJMENOVANÁ ISLÁMSKÁ ZEMĚ]-kého manžela, který za pár měsíců bude konečně bývalý manžel. Momentálně řešíme svěření do péče našeho syna. Manžel by nás chtěl sice zpátky, ale chová se naprosto nemožně. Rozeštvává, pomlouvá a napadá moje rodiče - lidi, kteří ho přijali s otevřenou náručí a pomáhali mu, jak nejvíc mohli. Stal se z něho neuvěřitelný sobec a sprosťák a já jsem nesmírně šťastná, že jsme se ho zbavili. Všude říká, jak je šťastný, že je muslim a [OBČAN NEJMENOVANÉ ISLÁMSKÉ ZEMĚ]. Že není jako my, nevěřící. Na druhou stranu si plnými hrstmi užívá všeho, co na nás nejvíc odsuzuje a čím pohrdá. Teď jenom doufám, že soud rozhodně rozumně ohledně péče. Jen jsem si myslela, že bys to rád věděl. Držím palce ve všem, co podnikáš a strašně moc vám všem fandím. Držte se a nedejte se!!!!!
Zdravím, ŽENSKÉ JMÉNO

Maně si na ten případ vzpomínám - události jej, jako i mnoho jiných podobných případů, poněkud odsunuly z radaru - a vybavuji si, že tenkrát vypadal beznadějně. A přece nebyl, i když pro tu ženu problémy teprve začínají, protože nikdo neví, jak nakonec rozhodnou české soudy, a ona ani její rodina nebudou už nikdy v bezpečí, pokud u nás islámu dovolíme posílit.

A ne, nejsem Mirek Dušín - ten by se malým úspěchem nechlubil, nechal by si jej pro sebe.
Jenže většina z nás nejsou Mirkové Dušínové, a dívky či ženy jako ta z dopisu, ale i jejich mužské protějšky, jsou všude okolo nás.

Autor: Martin Konvička, kandidát do senátu Ostrava - Jih, ČR, 10.8.2018


 

7. srp, 2018

Před pár dny mi přeposlali pracovní e-mail. Evropští vědci (ti nejvýznamnější - předseda European Science Foundation, což je agentura financující projekty v desítkách milionů Eur, lidi z Učené společnosti ČR a podobně) varují před plánem Evropské komise redukovat nebo zrušit jakýsi operační program, kterým Brusel financuje vědu. Sepsali kvůli tomu petici, kolegové ji houfně podepisují. Brusel začíná šetřit na svých nejvěrnějších. Docházejí prachy...

Jenže to není všechno. Ze všech stran se objevují zprávy tu o ztenčení dotací pro průmysl (maskovaných, jak jinak, jako "výzkum a vývoj"), tu o krouhání dotací zemědělských, tu o tom, že se státy typu Česka či Polska brzy stanou "čistými plátci". Spolek, který za značnou část své pochybné popularity vděčí rozdávání měkkých peněz napravo-nalevo (či spíše slibům rozdávání těch peněz - všichni víme, že tzv. "problémy s čerpáním" ve spoustě zemí umožňovaly Bruselu mnoho slíbit, málo dát) začíná šetřit. Není divu. Krků hladových po dotačním vejvaru je potenciálně nekonečné množství, cyklostezek, větrníků a čističek lze postavit nekonečné množství. Jenže docházejí prachy. 
 
I ekonomický ignorant ví, oč jde. Evropské ekonomiky už nejméně 2 dekády nerostou - nebo rostou jen v jednotkách procent a růst se nadále zpomaluje. Unijní (a státní) dotační rozhazování ovšem roste - přibývá úřadů, neziskovek, školících středisek, fakult a kateder, školení o Genderu a krásách Multikulturalismu. Část toho bídného růstu, který EU dosud vykazuje, je fiat růst poháněný právě dotacemi. Tedy recyklace prostředků, které vlády nejdřív někomu sebraly na daních. Nebo si na něj půjčily, což je ještě horší, nebo ho kryly "tiskem" nekrytých peněz, což je úplně nejhorší. Nic z toho nemůže pokračovat do nekonečna. Na daních a poplatcích už z lidí nelze vyrazit skoro nic, aniž by došlo k dramatickému nárůstu chudoby; deficity nelze šroubovat do nekonečna, aniž by si jich občané začali všímat. Víc nekrytých peněz může spustit lavinovou inflaci. Je třeba šetřit, docházejí prachy. 

Příčiny, proč ekonomiky nerostou, známe. EU i jednotlivé státy vytvořily ve jménu nekonečného Dobra prostředí tak komplikované předpisy, regulacemi, výkazy, kontrolními hlášeními a pokutami, že kromě velkých korporací podnikají už jen podvodníci a sebevrazi. (Byrokratické šílenosti "z centrály" a "z členských států" se navzájem posilují, dodám k věčným sporům, zda je na vině Brusel či jednotlivé státy.)  Korporace a podvodníci žádný růst nezařídí. Sebevrazi to sami neutáhnou, mají jak známo krátkou životnost. EU se dostává do ekonomicko-politické pasti. Bez růstu regulací přijde o podporu svých nejvěrnějších - přebujelé byrokratické třídy - a škrtáním dotací přijde o poslední důvod, kterým svou existenci zdůvodňuje lidu prostému. 

Učebnice ekonomie tvrdí, že křivení trhu dotacemi a regulacemi povede dříve či později, krom zastavení růstu, k "tržním nerovnováhám" - nedostatkům, výpadkům v zásobování, keťasení, odlivu prostředků do černé ekonomiky a dalším jevům známým ze socialistických ekonomik. Byť se nám může zdát, že tomu zatím tak není, první signály těžko přehlédnout. Tu skokové zdražení vajec a másla, tam ohlášený výpadek výroby německých automobilek, jinde nedostupnost řemeslných služeb. Pomalu ale jistě chátrá infrastruktura typu silniční sítě. Spekulačně předražené bydlení ve velkých městech (30 let po převratu!), nebo nedostupnost zubařské péče v některých oblastech (sic!), lze rovněž zařadit do této kategorie. Jde to pomalu, chce se říct: Při existujícím množství regulací a předpisů by se pomalu měly stát fronty chleba. 

Že zatím nenastal kolaps si vysvětluji dvěma aspekty: Jednak nespornou pracovní výkonností stamilionů Evropanů, jednak tím, že čerpáme "kapitál", vytvořený v Evropě během dekád relativně liberální ekonomiky (na "západě 50.-90. léta, u nás zhruba 90.-00. léta). Ekonomiku táhnou tehdy založené firmy, tehdy vystudovaní inženýři, živnostníci, kteří své živnosti rozjeli v těch dobách. Jenže staré firmy nutně kostnatějí, chlapi a baby, kteří je založili a vedli, nás pomalu ale jistě opouštějí. 

Všichni známe průvodní jevy socialistických ekonomik - prázdné regály, ošuntělost, nekvalitu, neochotu personálů atd. Zapomínáme ale, že všechny socialistické průšvihy následovaly po rozvracení příslušných ekonomik nějakou velkou válkou - ať už to byla první světová, která rozbila carské Rusko a Německo, druhá světová, která zničila půl Evropy, dekolonizační války v některých částech Afriky, nebo sto let válek a revolucí v Číně a Indočíně. Evropská Unie - snad poprvé v dějinách - zavádí plnokrevný přeregulovaný socialismus v podmínkách ekonomické prosperity, ba blahobytu. Je to neopakovatelný experiment, při kterém bude sešup do rozvratu a chudoby pomalejší, tržní nerovnováhy se budou objevovat zvolna, zchátralost a nedostatky budou zpočátku skoro neviditelné. Skončí to však stejně - a naše generace má jedinečnou možnost to zažít a sledovat. 

Zatím "jen" docházejí prachy. 

------------------ 

Všimněte si, že jsem se v textu vyhnul referencím na islámskou imigraci. Ta ten rozvrat nutně urychlí. Přišel by však i bez ní. 
 
Autor:  Martin Konvička, kandidát do senátu Ostrava - Jih, ČR, 7.8.2018
5. srp, 2018

(poprvé zveřejněno 1. září 2014 - skoro se nechce věřit, jak je to dávno)

Kde můžete najednou – nebo v těsné návaznosti – pohovořit s vypohoděnou mladou rodinkou, unaveným dělníkem středního věku, katolickým disidentem, hlídkou městské policie, fašounem, dle nějž za všechno můžou Židi, a nejkouzelnější cikánskou kráskou z celého města? U petičního stánku proti islámské rozpínavosti! Takou zkušenost jsem udělal během tří dnů, kdy jsem si (spolu se dvěma kamarády, jimž dík) vyzkoušel islámoklastění „v první linii“ a to u stánku s peticí „Proti rozšíření práv islámu v ČR“. V Ostravě a Karviné, byl to pro mě takový návrat do rodného kraje, už předtím jsem podobnou zkušenost udělal v pár jihočeských maloměstech. Zkušenost navýsost poučnou, energizující. Protože sběr podpisů pod peticí pomalu končí, je čas na sepsání hlavních postřehů.

Začnu tím, že podepisoval každý 5.-10. kolemjdoucí, záleželo dost na tom, jak urputně jsme lidi oslovovali. Zpočátku jsme zkoušeli skoro všechny, postupně ale člověk zjistí, že u některých lidských typů udělá větší štěstí, než u jiných. Zná to asi každý pouliční aktivista, ať prodává životní pojištění nebo výrobky z chráněných dílen. Pro mě, který naposled stánkařil jako student na zahradnickém veletrhu před skoro 20 lety, to byla cenná sonda do duší spoluobčanů, s nimiž by se člověk jinak stěží dal do řeči. Stojíte-li někde na náměstí dost dlouho, stanete se jeho součástí. Lidé vás zdraví (nebo naopak přehlížejí), zažíváte solidaritu (nebo naopak nevraživost) jiných účastníků dění, ať už to je personál nedaleké hospody, parta metařů, „konkurence“ od jiných stánků, nebo romští zevlouni okupující lavičky.

Kdo podepisoval?

Především to byly elegantní sebevědomé dámy, a to jakéhokoli věku a odění, od babičky narozené roku 1930 po dvacetileté sportovkyně na bicyklech. Typicky se představily slovy „To podepíšu“ nebo „Dejte to sem“. Někdy dodaly cosi ve smyslu, že běžné petice zásadně nepodepisují, ale tuto ano, protože islám je v rozporu se vším, čemu věří a co celý život budovaly. Někdy přišly s manželem, někdy s kamarádkou, někdy v partě. Člověk přímo vnímal, že jsou se svým životem spokojeny, mají rády svou práci a rodinu, stojí si za svým a když už něco podepíší … úsměv či bojovné zamrkání takových ženských fakt hřálo. 

Další kategorií byli „mladí ranaři“, výrazně fyzicky zdatní kluci a chlapi (široká ramena, brada jak kovadlina, mohutné žvýkací svaly), ať už šli městem sami, s dívkou, s mrňaty v kočárku nebo v partě. Tam byly průvodní reakce různorodější, od prvoplánového „jsou to svině“ po celkem zasvěcené komentáře k politické a společenské situaci. Pokud se někdo takový u stánku nezastavil, pak se tvářil tak nenápadně, až to nápadné bylo. Řekl bych, že se za neúčast styděl. U dívčích protějšků této kategorie byla reakce tak 1:1, buď podepsaly, nebo se podepsat bály a často to i přiznaly. Ty druhé dělají hrubou chybu, za 10 či 20 let skutečně budou mít důvod se bát, ale to sobectví je pochopitelné. Jsou to ženy, jež si zatím ve všech režimech poradily, pokud se staraly především o sebe a svou rodinu. S islámem to ovšem bude jinak, ten vede válku zejména proti nim.

Vyloženě potěšující kategorie: Mladé rodinky s dětmi (nebo mámy s dětmi, nebo tátové s dětmi). „Kvůli těm malým se přidáváme“, nebo „Díky i za naše děcka“. Též celé party mladých lidí, hlásící se oděvem tu ke křesťanství, tu třeba k metalové muzice nebo k punku, jež přicházely ke stánku nejen podepsat, ale i pozdravit. „Taky jsme sbírali podpisy“, říkali nezřídka. Výměny zkušeností: „Netušila jsem, kolik lidí mě zklame“ nebo „Lidi se dokonce nestydí přiznat, že se bojí“. Během těch rozhovorů mi došel ještě jeden dopad celé petiční akce – že stovky a tisíce občanů udělaly stejnou zkušenost, jako jsem v začátcích svého aktivismu udělal sám. Zkušenost, kdy se zklamete v dosavadních přátelích či členech rodiny, a naopak odhalíte věrná spojenectví u lidí, které jste dříve tak nějak přehlíželi. To historické zlomy dělají, že odhalují charaktery. Uvědomil jsem si též, že všechny ty elegantní dámy, osvalení kluci či mladé rodinky svým podpisem učinily antiislámské gesto před celým náměstím. Což není nic malého, zvláště u lidí, jež jsou svými povahami skoro protipólem učebnicového „aktivisty“.

Jedna věc mě vylekala tak, že jsem v sobotu nad ránem skoro nemohl spát. Posmutnělá životní skepse od řady podepisujících, zejména dělnických typů ve středním věku (profesi ovšem pouze odhaduji). „Tak ja vam to podepišu, ale stejně to k ničemu nebude“. „Nam už nepomože nic, ti nahoře nas prodali“. „Fabriky zavřene, robota neni, sme pro ně přebytečni“. Neslyšel jsem to jen jednou a neslyšel jsem to jen od lidí, podle nichž „Za komunistu bylo lip“, i když i to se občas ozvalo. Skoro všichni připomínali zešílevší ombudsmanku Šabatovou coby důkaz, jak nám režimní představitelé zparchantěli a jak „kašlou na lidi“. Oči některých z těch dělníků působily opravdu smutně, beznadějně. Přitom ne všichni vypadali chudě. S chudobou se žít dá, bez naděje v budoucnost lze žít jen těžko. Dost ubohá vizitka 25 let vývoje, kterému jsem sám tolik věřil.

Kdo nepodepisoval?

Především přepečlivě vymóděné štíhlounké slečinky se sklopenýma očima, pracovně a neslušně dylinky. Mnohé z nich krásné – ač nejsou můj typ, nemohl jsem od stánku neobdivovat jejich chlapecky štíhlá pozadí. Typicky prošly s hraným nezájmem, někdy předvedly pohled nevšímavý, některým v očích probleskla nevraživost. Až člověka mrazilo, jak přesně ty reakce odpovídaly předpovědím ze studia islámské sexuality. Dívky, které si příliš nevěří, sázejí zejména na svou mladou krásu (ač ani té příliš nevěří) a v islámcích vidí ty silnější, budoucí vítěze. Nevěří, že je tato společnost ochrání, a tak hledají ochranu jinde? Nebo je to všechno jen má projekce a je prostě společenské dění nezajímá, zvlášť když na ně upozorňuje drobný proplešatělý týpek ve vytahaném tričku? Nevím, ale jsem si skoro jist, že se nakonec přidají k silnější straně.

Další nepodepisující skupinou byli seriozní kravaťáci, které teď nedefinuji ani tak kravatou, jako spíš mladším středním věkem, arogantním vystupováním a pohledem, „Já stejně vím vše nejlíp“. Nebylo jich na tom náměstí mnoho, buď jsou v Ostravě vzácní, nebo jsou přes den v práci. Další ignorující kategorií pak byl „umolousaný starší subák“, takový ten úřednický typ se svěšenými rameny a pohledem šedé myši. Ti chodili kolem vyloženě stydlivě. Bylo mi jich líto, protože tuším, že mnozí z nich kráčejí životem sami a nedivím se, zbabělost odpuzuje. 

Vyloženě nepřátelských reakcí bylo málo, ale našly se. Zpočátku, když jsme ještě měli sílu oslovovat všechny kolemjdoucí, jsme se nejškaredší věci dozvěděli od nápadně leč nevěrohodně oděných kvazi-drsňaček. „Já s tím nesouhlasím“ - „S islámem?“ - „Ne, s vámi!“, vypadala typická konverzace, provázená metáním blesků v jejích očích. Proč, to z nich člověk nedostal, ale zase se ukázalo, že část místních dívek a žen vidí v islámu něco, co tam není, a míní o to „něco“ bojovat do krve. Občas si taková dívka vedla po boku i chlapce (podobného typu) a párkrát jsme viděli, jak mu zakázala přijít ke stánku blíž. No a denně se dostavil aspoň jeden předpisový sluníčkář (mastný účes nebo dreddy, uhýbavý pohled, „Já ctím svobodu, vy šíříte nenávist“), aspoň jeden opatrný soudruh („Takové akce je jen radikalizují“) a aspoň jedna muslimská partička se zahalenými děvčaty. Prošli vyzývavě okolo, vyfotili si nás, chlapíci se snažili vypadat drsně. Hrůza z nich ovšem nešla, ostatně policejní hlídky nebyly nikdy daleko a podpořily nás aspoň zamrkáním.

Nejlepší nakonec – ostravští Romáci

Jakož i romské holky. Poměr podepisujících a nepodepisujících byl podobný, jako u „bílé“ populace, ale potěšující byly rozhovory s nimi. Kdysi jsem tady na blogu přiznal, že se mi odjakživa líbí romská děvčata – a tak se nedivte, že mě život romské komunity, jakož i jejich postoj k islámu, bytostně zajímá. Protože ostravské i karvinské hlavní náměstí jsou tamními Cikány frekventovaná místa, mohl jsem ten postoj sledovat pěkně zblízka, na dost velkém vzorku obou pohlaví. 

Kupodivu věděli dost. Jezdí po Evropě, na televizi se dívají, v jejich světě – který má dost blízko k podsvětí – má „soužití“ s islámem poněkud krevnatější podobu (dýlerství, pasáctví, fingované sňatky), než třeba v akademických kruzích. Dost se jich bálo („To viš, ja ti to podepišu, nic mi za to nedaš a za deset roku přijde jakysi allah a upajzne mi hlavu“), přesto věděli („Dyť oni tymi šatkami uplně vymažu babam mozek z hlavy. Uplně je zfanatizuju. A ta Šabatova, ta politička, to ještě podporuje, tož či je normální?“). Nějak energicky jsme je neoslovovali, zato jich dost ke stánku přišlo samo. A když už přišli, byli to ti nejsympatičtější Romáci a Romky z celého náměstí … vím, můžu být zaujatý, ale jen trochu. Často jsem se jich ptal, co je k podpisu vede. 

„Znám je dobře, jsou to křivé sv_ně“ – mladá hezky upravená maminka s kočárkem a manželem. „Vim, co sou za xindl“ – drobná leč safra výrazná odbarvená mladá máma, šéfovsky si při tom povytáhla sluneční brýle, v tom pohledu bylo tak 100 čertů. „Chci to podepsat… vím“ – asi nejkřehčí, nejelegantnější cikánská kráska z Karviné, podepsala bez řečí, plaše se usmála, šla dál. „Hovada to su“ – podsaditá mamina, vypadající na 40+, podle data narození skoro šedesátiletá. „V tomhle musíme stát při sobě“ – nápadně vysoký a ramenatý mladík, který si po boku vedl nádherně oblečenou, překrásnou, drze vyzývavou, zlatem ověšenou a přitom plachou slečnu, jíž ještě nebylo 18, ale vzala si podpisový arch pro rodinu. „Oni nenavidi křesťany“ – spíš nenápadný páreček manželů či přátel středního věku, kteří nás sami oslovili sami, cestou k parkovišti. 

Asi nejdéle jsem ale mluvil s kultivovaně vystupujícím gentlemanem, který vypadal spíš jako indický lékař než jako olašský Rom, přišel se synkem na zmrzlinu, usadili se na lavičce nedaleko od nás. „Víš, já moc nečtu ani nesleduju zprávy, ale z toho, co vidím, mám opravdu zlý pocit, že to není nic dobrého. A my Cikáni na pocity dáme, a z toho islámu cítím něco fakt hodně zlého“.

Už chápete, proč tak nenávidím profesionální multikulturalisty, kteří se snaží spojit Romy s mohamedány (obě skupiny jsou „hnědé“), a tím je vystavit nenávisti většinové společnosti?

Autor:  Martin Konvička, kandidát do senátu Ostrava - Jih, ČR, 5.8.2018