MARTIN KONVIČKA

24. čvc, 2019
Už pár let pořádám každoroční studentskou exkursi do Alp...
 
Z roku na rok střídáme destinace a horské výstupy prokládáme s "odpočinkovými" dny v podhůří. V mezích možností se ovšem vyhýbáme velkým městům. Za ta léta se učím rozumět zemi, která je nám tak blízká a vzdálená současně.

Hlavní postřeh? Rakousko, viděno očima turisty, vůbec není upjatá, šosácká země, což jsme měli v "kolektivní paměti" snad od dob Monarchie a posílili jsme si v 90. letech, když jsme na sebe vzájemně pohlíželi jako na bohaté, respektive chudé, příbuzné. Naopak mi zdejší fungování připadá jako jedno z nejsvobodnějších v Evropě. Posuďte sami. 

1. Nejmenovaný národní park, nejmenovaná řeka, organizovaný sjezd na raftech. Při přesunu "zákazníků" je jich do osmimístného auta nacpáno snad 12 (včetně sezení v kufru). Aby toho nebylo málo, má pořádající vodácká společnost přímo v sídle nápojové automaty - kde si můžete normálně koupit pivo. Když to srovnám s hony na pijící vodáky v Česku... 
 
2. Autocamping opodál, kde člověk narazí snad na všechny jazyky a SPZky bývalé Monarchie ještě z dob, kdy k ní patřilo i habsburské Nizozemí. Děti všeho druhu řádí jak tajfuni, rodičové a jiní dospělí se volně baví okolo několik ohnišť, dříví je snad v ceně, nevím. Samozřejmostí jsou opět nápojové automaty, včetně těch na pivo. Nikdo nevyvádí okolo nočního klidu, případně pití alkoholu před dětmi. Přesto se nedějí žádné větší excesy - lidé si zde chtějí užít volný čas, ne být na obtíž ostatním. 
 
3. Na kuřácké "nálevny" na benzínkách si člověk pomalu zvykl. Přesto je v Rakousku k vidění pár bizarností, na které se zvyká těžko. Třeba posedlost recyklováním odpadů - která vyúsťuje do řad různobarevných popelnic s nejrůznějšími (a pokaždé jinými) podmínkami užití, kterým nemohou rozumět ani místní a které jsou - skoro vždy a všude - beznadějně přeplněny, čert ví proč vlastně. Nebo využívání dešťové vody. Cisterny na ni jsou skoro všude, jsou skoro vždy prázdné nebo skoro prázdné (je sucho), a ovšem, dešťovka je "povinná" i v místech, kde máte o pár metrů dál vydatný zdroj vody nedešťové (horský pramen, krasovou řeku). 
 
To jsou ovšem jen drobné a spíše zábavné připomínky "německého" přístupu k dělání obyčejných věcí, které nemají šanci pokazit celkový obraz - obraz uvolněné, k návštěvníkům vstřícné země, jejíž obyvatelé se snaží žít, aniž by komplikovali život všem okolo. 
 
Autor: Martin Konvička, Rakousko, ČR, 24.7.2019
17. čvc, 2019

Zrovna jsem se snažil fotit v protisvahu pózujícího kamzíka...

Jesenického, ale ti jsou po snižování stavů minulých dekád zastižitelní méně, než ti alpští, a ne protože jsem se flákal, ale protože bylo příliš chladno na počítání jesenických okáčů. V tom zazvonil mi telefon, kumpán, spíš nedoceněný žurnalista než přeceněný entomolog, a že prý musím studovat facebookové profily redaktorek ČT & ČRo.

Kamzíka to nevyplašilo. Marně jsem kolegovi vysvětloval, že to je sice "velké téma zasluhující důkladné studium", ale že to fakt není téma na pracovní pobyt v horách, když jste závislý na všech nepohodlnostech a svéráznostech ubytování na horské chatě. Wifina jen u baru - spolehlivá všelijak - přijdete navečer, hladový a sešlý - a hlavně, když už jste online, máte důležitější nebo zajímavější (jak kdy) věci na práci, než šmírovat mediální pipiny.

"Ale to musíš, ty vole, všechny jsou alternativní, všechny podporují MilionChvilek nebo Piráty, všechny se slzou v oku vzpomínají na Erasmus, všechny byly na stáži od EU nebo od Open Society Fund, a úplně všechny se fotí v hidžábu, nebo aspoň obklopené ženskými v hidžábu". "No, jasně, aby ukázaly, jak je islám v pohodě a jak jsou tolerantní a progresivní a je to pro ně Tři v Jednom, protože za druhé je symbolika toho hadru vzrušuje, a za třetí si do jedné nejsou jisty svým vzhledem a bojí se stárnutí a v tomhle vidí cosi jako maskování. Tak to má hodně subinek". "No dobře, vole, ale to tam nemůžeš psát, zkus to spíš nějak zobecnit, odborně a zároveň vtipně", pokračoval ten kolega. "No, ono to moc vtipně nejde - není to totiž sranda. A protože je šmírovat nebudu, tak mi řekni - ony se tam v hidžábech fotí všechny redaktorky?", ptal jsem se, zatímco kamzík několika těžkými skoky zmizel z hledáčku v metrovém borůvčí. "No, díval jsem se. Z politických redakcí tak necelá třetina, ale z těch, co dělají kulturu, vědu nebo třeba mládež to je skoro 100 procent. Můžeš mi to vysvětlit?" "No, vysvětlit ti to můžu, i když nejsem od fochu. Politické redakce, tam se přece jen šije do vlády, do prezidenta, dělá se tam mediální zahraniční politika - a na tiskovku s takovým Putinem nebo Zemanem, ale vlastně ani s Kalousem, Babišem nebo Maláčovou, nemůžeš poslat úplnou kuňku. Ani by se trémou neprodrala k mikrofonu. Tam budou podmínkou práce pevné nervy, nebo aspoň schopnost předstírat pevné nervy, a ty holky dobře vědí, co na sebe prozrazují fotkami v hidžábu, a tak si to ty chytřejší nechají pro sebe. A budou tam i cyničky, kterým je pravdoláskový režim stejně u prdele, jako každý jiný režim, a berou to prostě jako dobrý flek. Zato v těch kulturních a společenských redakcích..."

Kamzík už se neobjevil. Ale foukalo, čas letěl, signál taky nic moc a kolem překrásná horská příroda. I poslal jsem kolegu tam, kam podobné telefonisty v podobných situacích posíláte, a pokračoval v přírodozpytcování. Ale nemohl jsem si pomoct. Úvaha, proč je v "nepolitických" veřejnoprávních redakcích (kam patří kultura, pořady pro mládež a spousta zatraceně citlivých oblastí života!) tolik hidžábových exhibicionistek, neustále se mi vracela. Ani jsem jejich dovolenkovými galeriemi nemuseli listovat - znám je. Tu dovolená v Dubaji, Ománu, na Maledivách nebo (je-li slečna chudší) v Turecku; tu nějaký "mediální panel EU o toleranci v kultuře", tu pražský "den ambasád", nebo aspoň "moje spolužačka z Erasmu Leila, sister, I miss you so much!". V hrubých rysech vše odpovídá mým a Hamplovým modelům (veřejnoprávní médium - rejdiště adeptek a adeptů do řad "nové aristokracie", měkké prostředí - rejdiště spíše těch méně průbojných, poddaných, poddajnost a manipulativnost - optimální vlastnosti pro veřejnoprávního redaktora), ale přece - to na tom islámu (a EU, anti-tradicionalismu) ulítávají fakt všechny? Býval čas, kdy místo islámu zastával spíš buddhismus, nebo meditace a jóga, nebo nějaké vykuřovací bylinky...

Uvědomil jsem si, že klíčem jsou - redaktoři, kolegové těch redaktorek. Protože úlet na nějaké pitomosti vždy zrcadlí něco, co vám chybí v životě. Že zde mluvíme o těžce submisivním prostředí, je zjevné už z charakteru veřejnoprávní mediální práce (může se po vás povozit skoro každý, vaše jediná obrana je se po úplně všech vozit), ovšem pokud existuje pár "ostrých" politických redaktorek, musí přece existovat i dost "ostrých" redaktorů všech zaměření, kteří by slečnám a paním kolegyním měli přepjaté islámofilství rozmluvit. "A co redaktoři?", volám po vyfunění na hřeben kolegovi. "Ti se snad nefotí v hidžábu".

"Je to ještě horší! Do jednoho LGBTQ, buď homouši, nebo to každým druhým statusem podporují. A islám chválí taky". "Počkej, a čemu říkáš LGBTQ a čemu chválí islám? Jako že se fotí s motorkou a chlubí, kolik chlapeckým zadků na posledním fesťáku protáhli, nebo fantazírují, že jim patří afgánské drogové doupě s nezletilými báče-bázi transkami?" "Právě že nic takového. Jen samé právo na homo manželství, pryč s toxickou maskulinitou, pohlaví je volba a Poláci, Zeman, Orbán, Putin a Trump jsou fuj."

"No pak je věc jasná. Slečny redaktorské elévky, po škole a příslušných stážích, přijdou na Kavky (ČT) nebo Vincky (ČRo), lační chuděrky po drsných Žurnalistech s ostře nabitým slohem i párem revolverů, a místo toho tam potkají tohle. A tohle pro ně bylo synonymem muže i na škole, možná dřív - není divu, že jim islám připadá jako príma uspořádání světa", opakuji, co jsem v hrubých rysech říkal do telefonu. Už jsem nedodával, že bossové a big-bossové (starší a nutně testosteronovitější, než ušatí elévové po škole a stáži) jim, chuděrkám, též nepomohou. I na Kavčích horách slyšeli o hysterické kampani MeToo a byť všichni věříme, že Češi jsou na podobné pitomosti příliš chytří, tak pokud se nějaká žalující hysterka najde, bude to redaktorka z Kavčích hor. Nyní mě ještě napadá technický personál, všichni ti osvětlovači, kameramani, IT technici a řemeslníci, ale obávám se, že na tohle budou redaktorské elévky z Kavek příliš povýšené a navíc - někam to napsat musím - on ten personál velkého média bude též odrážet politiku nejvyššího vedení. Vzpomínám si na případ, z roku 2014, když jsme do jakéhosi studia napochodovali se špičkami antiislámského hnutí, všichni s přeškrtnutými mešitkami. "Hrozně vás podporujeme", říkali nám ti borci s kábly a světly, "ale nesmíme to nijak dát najevo". Tohle není přístup kvalifikující ke svedení a politickému přeškolení mladé redaktorky.

… odbočím, není to přístup vůbec k ničemu. Když mohli kdysi dávno "apolitičtí" (ve skutečnosti špatně političtí) redaktoři stávkovat proti politicky dosazenému řediteli ČT Hodačovi, proč by dnes nemohli "apolitičtí" (ve skutečnosti správně političtí) technici svrhnout "apolitické" redaktory?

Maně to srovnávám s jinou televizí, které jsem se dotkl zevnitř. Šíleným Barrandovem Jaromíra Soukupa. Mnohem skromnější podmínky, host všude o něco zakopává nebo se může ušpinit, i laik vidí improvizaci a technická provizoria, asi jak v časech začátků televizí někdy v Kalifornii 40. let. Do toho majitel, režisér, hostitel a principál, kterého máte chuť vyzvat, aby se s hosty podělil o svůj příděl kokainu. Ale technický personál - když jste host, tak o ten jde až v první řadě - naprosto jiný, než v ČT. Ty slečny z maskérny a dámy zásobující kávou s vámi nekomunikují "stylem klacek od hovna", ale úplně jinak. Srdečně, kolegiálně, svéprávně a mile. Redaktorské elévky a redaktory meditující nad svým genderovým zakotvením tam, myslím, vůbec nemají.

(Slunce už ten den nevylezlo. Takže počet jesenických okáčů během pravidelné fixní pochůzky: 0. A přece jsem po návratu facebooky těch redaktorek neotevřel. Motýly, i redaktory, občas můžete zkoumat, aniž byste za den jediného spatřili.)

Autor: Martin Konvička, Jeseník, ČR, 17.7.2019


 

10. čvc, 2019
Všimli jste si, že některé výrazy globálního dobroserství jsou do češtiny skoro nepřeložitelné, respektive v překladu působí bizarně?
 
Nemyslím si, že by to bylo malou vynalézavosti neomarxistických ideologů. "Šíření nenávisti" se už ujalo, stejně jako všechny možné "fobie", ale zavedený překlad anglického "safe space", klíčové mantry mileniálních frustrátů, pořád nemáme.

Podle mě to svědčí o dosud nedokonané degeneraci (nebo "mozkové vymytosti", vyberte si) tuzemské populace. 
 
Přiložená fotografie ilustruje situaci, s níž se asi setkal každý čtenář tohoto blogu. Sociální síť (universita, rodičovské sdružení, zaměstnavatel, místní sdružení nějakého spolku) Vás vykáže - sepsuje - jinak šikanuje za vystavení nějakého dříve normálního symbolu (zde státní vlajky), případně za názor, že šikanovat za dříve normální symboly je poněkud pošahané. "Snažíme se o udržení přátelského a bezpečného prostředí", pindá při své šikaně neomarxistický facebook, pokud dostanete zprávu v češtině. "Narušil jste bezpečný prostor", odbydou vás v angličtině, a tím je dokonáno, protože jste se dopustil nejsmrtelnějšího ze všech ideozločinů, srovnatelného s rasismem. 
 
Nauka o "bezpečném prostoru" vzešla z neomarxistického učení, že "nikdo" (rozuměj: nikdo, krom příslušníků soudné majority) nesmí být zraněn ve svých citech a bolístkách, byť by šlo o city nejpošahanější. Původně se to snad mělo vztahovat jen na skutečné menšiny a skutečné urážky (aby homosexuálním Afričanům nikdo nenadával do "negerských buzen"). Stalo se to však požehnáním pro generaci mileniálů, rozmazlených, zhýčkaných, umrněných a psychofarmaky dopovaných blbečků nastoupivších na americké university v poslední dekádě. "Bezpečný prostor" znamená ochranu před každým znepokojivým tvrzením, nepříjemným faktem, polemikou, pravdou. Že takovou atmosféru skvěle zneužívají jistí věčně urážení a tejraní, je nabíledni. 
 
Neomarxistická mantra o "bezpečném prostoru", možná i neplánovaně, padla na úrodnou půdu generační frustrace dnešního západního teenagera. Protože kde dřív nacházel člověk bezpečí, sebepotvrzení, občasnou útěchu od normálních lidských strachů a bolístek? V lásce či partnerství, rodině či velkorodině ("tlupě"), partě či přátelství. Když tohle všechno selhalo, tak ve smysluplné práci, v náboženství nebo u psychiatra. Dnešní západní společnost, která je na jedné straně hyper-konkurenční a na druhé straně ztratila všechny dřívější bezpečnostní vazby (… rodina se rozpadla, smysluplnou práci nahradilo vyplňování webových formulářů, ani ti psychiatři už vám nepředepíší nic pořádného...) své omladině žádné bezpečí nenabízí. I začal mileniální frustrát vyžadovat "bezpečný prostor" - v prostoru veřejném. Chtěl by svůj nejen na sociálních sítích, kde tento koncept spolehlivě zabíjí jakoukoli zábavu, ale i na universitách a ve vědeckých ústavech (kde je roven rozsudku smrti, protože bez polemik a hádek vědu dělat nelze), ve firmách a korporacích (což je snad ještě horší) a dokonce i v politice či armádě (k čemuž nelze nic dodat). 
 
Naše společnost na tom tak zle není. Trpíme spoustou západních neduhů, ale pořád jsme schopni se scházet, něco společně organizovat, tu a tam fungují rodiny, přátelské, sousedské nebo "koníčkářské" kolektivy. Je to strašně dobře, protože to vše nám umožňuje rvát se s nástrahami občas divného světa. Až začne naše omladina pofňukávat, že potřebuje "bezpečný prostor", "bezkonfliktní prostředí" či podobně formulovanou cypovinu - bude zle. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 10.7.2019
7. čvc, 2019

ROZHOVOR pro Parlamentnilisty.cz...

Rebelem dneška je bílý gay Milo, co si vzal černocha. Je demokracie rájem pro buřiče? „Někdo, kdo přivedl ke kolapsu německé obranné síly, bude předsedat Evropské komisi? To je důvod otevřít si vínko,“ reaguje na výměnu eurounijních špiček Martin Konvička a ukazuje na šílence, který ztělesňuje vše špatné na této instituci. V Den upálení mistra Jana Husa také radí, co by si měli brát dnešní intelektuálové k srdci od šest set let mrtvého reformátora.

Připomínáme si Den upálení mistra Jana Husa. Jaká je vaše první asociace – Jan Hus v roce 2019?

Člověk, který zemřel na pravdu. Přestože to byla pravda z dnešního hlediska trochu nepochopitelná, tak to byl člověk, který se nebál za své názory položit život.

Protože si tento den neustále připomínáme jako státní svátek, asi bychom měli umět i v současnosti najít paralelu, proč si ho připomínat a co si u toho v tento den uvědomit?

Paralelu, to je možná přitažené za vlasy, ale ano: Aby intelektuálové brali svá slova smrtelně vážně. Protože on byl intelektuál se vším všudy, že ano.

Začlenil byste ho do tradice českého rebelování a rebelantství?

Určitě, i když on vlastně rebelem být nechtěl. Tak nějak se jím stal až po své smrti. On se vlastně snažil s tehdejším establishmentem domluvit, přesvědčit ho, získat na svou stranu.

Občas slýcháme, ať si uvědomíme, že demokracie nám umožňuje tak velkou svobodu slova, za kterou nám nehrozí likvidace fyzická, jako třeba upalování. Je demokracie dobrý režim pro rebelování?

Demokracie moderního typu (odlišoval bych to od té antické, v tehdejší Galii to bylo trochu jinak) vlastně byla pro to, aby se mohlo rebelovat, vytvořena. Aby rebelové měli nějaký ventil, a to proto, že si evropské raně novověké společnosti uvědomily, že Galové mohou mít často pravdu, ale když je hned ze začátku zlikvidujeme, tak se ta společnost v podstatě o něco připravuje.

Takže demokracie, jak ji známe dnes, se svobodou slova téměř bezbřehou (nebo jak bychom ji chtěli mít dnes), tak to bylo vlastně vymyšleno proto, abychom ty rebelské či disidentské hlasy neztratili. Co kdyby zrovna oni pravdu měli.

Napadne vás nyní, či máte v mysli nějakého svého oblíbeného rebela? Klidně ze současnosti, koho nyní považujete za podnětného rebelanta?

Tak to zabrousím do zahraničí, protože nechci nikoho z Česka ani přechválit, ani urazit, nebo opomenout. V zahraničí je to pro mne jednoznačně Milo Yiannopoulos, americký homosexuál, sezdaný s černochem, člověk, který je považován za jednoho z architektů vítězství Donalda Trumpa.

On je typický levičák svým naturelem, vzděláním, sociální vrstvou a podobně, a říkal, že politika, kterou dělá Donald Trump, je politika pro rebely. Kdežto politika Demokratické strany v podstatě to rebelství dusí.

(Milo Yiannopoulos, kontroverzní novinář, bloger, veřejný spíkr, narozen jako Milo Hanrahan v roce 1984, jeho oficiální stránka je www.dangerous.com. Pozn. red.)

Dovolím si od rebelů a Husa udělat oslí můstek k dalšímu tématu. Jan Hus kritizoval nemravné pojetí katolické církve a domáhal se praktikování „čisté“ křesťanské víry. Dnes se křesťanských hodnot často dovoláváme, když chceme definovat ty naše, evropské hodnoty, jako protipól něčeho…

Právě proto jsem zmínil na samém začátku, že mnohého z toho, co Hus požadoval či chtěl, bychom se dnes skoro báli, nepřipadalo by nám to vhodné pro naši dobu. Ale on to tak viděl a každý rebel, každý intelektuál, je svým způsobem dítětem nebo obrazem své doby.

Bezesporu byl reformátorem. A institucí, která si podle některých v dnešní době reformu zaslouží, je Evropská unie – která by Evropanům měla tedy zrcadlit ony „křesťanské hodnoty“. Udržuje je, má to smysl?

To je velice jednoduché. Evropská unie si nezaslouží reformu, Evropská unie si zaslouží zničit. Rozbít, rozsypat, rozpustit nebo jakkoli tomu budeme říkat.

V podstatě jste mi napověděla, proč: Evropská unie se zpronevěřila úplně všem svým zásadám. Od těch, kterými začínala – jako byl volný obchod, svobodné podnikání –, stejně jako těm vznešenějším zásadám jako byla rovnocennost pohlaví, rovnoprávnost národů, jako měla být jakási ekologická politika.

Úplně všemu se Evropská unie zpronevěřila – a stala se jakousi podivnou převodní pákou pro nejsilnější oligarchy a nejvlivnější firmy, která likviduje jak tradiční evropské hodnoty, tak svébytnost evropských národů, tak evropskou přírodu, evropskou ekonomiku... Takže EU si zaslouží zničit.

Jistě záleží hodně na tom, kdo se dostane do čela Evropské unie jako instituce… Europarlament zvolil nového předsedu, italského socialistu Davida-Mariu Sassoliho, náš Jan Zahradil skončil druhý. První místopředsedkyní se stala Češka Dita Charanzová. Co vy na to?

Nic. Dalo se čekat, že předsedou se stane někdo z těch silných frakcí, což jsou v tomto případě socialisté. Je celkem zjevné, že Evropská unie bude tak dlouho pokračovat ve své podivné socialisticko-oligarchické politice, až zcela skončí. Až prostě ztratí jakoukoli legitimitu. Nic lepšího se čekat nedalo, mohlo to být horší.

Podle Sassoliho aktuálních postojů musíme brát ohled na rozdílnost svých regionů. „Nejsme lepší, či horší, jsme jen jiní a měli bychom být na svou rozdílnost hrdí,“ řekl mimo jiné s tím, že chce přispět k jednotě všech členských států, které jsou v přístupu k řadě témat – jako klimatické změny a migrace – rozděleny. Co podle těchto slov tedy od něj můžeme čekat?

Tady vlastně vidíme to pokrytectví či falešnost těch vysokých evropských činovníků, protože on na jedné straně hovoří o jakémsi respektu k rozdílům, protože se to nosí a protože už je zjevné, že to glajchšaltování celé Evropy, po vzoru řekněme Belgie, úplně nefunguje. Ale na druhé straně hned přechází k tomu, že si přeje jakousi jednotu – ale ona zkrátka není možná nějaká společná střední cesta mezi třeba totálně promigrační politikou Švédska a realistickou politikou Maďarska.

Mezi tím není kompromis, tam nejde najít jednotu, tam jde najít jen rozpory fundamentální, jde tam najít jen spor.

A co německá ministryně obrany Ursula von der Leyen jako předsedkyně Evropské komise?

To je dobrá zpráva samozřejmě, tedy pro nás – nepřátele Evropské unie, protože všichni víme, v jakém stavu byly v posledních letech německé obranné složky, tedy bundeswehr... v naprosto zoufalém, vždyť to proniklo i do mezinárodního tisku. Žádné náhradní díly, místo bojového výcviku se tam řeší trénink k diverzitě a podobně. Prostě naprosté šílenství a rozklad. Někdo, kdo přivedl ke kolapsu německé obranné síly, bude předsedat Evropské komisi? To je důvod otevřít si vínko.

To vínko byste si asi neotevřel, kdyby to bylo další jméno ve hře, Frans Timmermans, Nizozemec, obhájce migračních kvót, který nemá moc v lásce Visegrádskou čtyřku... což by pro nás moc dobré nebylo, že?

Frans Timmermans je pravděpodobně to nejstrašnější, co evropský unijní socialismus vyprodukoval. Řekl bych, že vše špatné, co se na Evropské unii dá najít, on ztělesňuje. Je to šílenec, který hovořil zcela otevřeně o tom, že by Evropa měla přijmout stovky milionů Afričanů. Nic proti Afričanům, proboha! Ale takový plán by znamenal, že Evropa by přestala být Evropou, a mimochodem i Afrika Afrikou, protože by ti lidé tam nějakým způsobem chyběli.

Na Timmermansovi je ještě zajímavé, že na podzim loňského roku se opakované nechával slyšet o tom, že je třeba vybičovat vášně ohledně globálního oteplování, a tím odvrátit lidi od nacionalismu. Opravdu několikrát o tom mluvil na podzim, a v zimě jsme tu měli Grétu... Ten člověk je opravdu nebezpečný šílenec a je dobře, že předsedou nebude.

Autor: Parlamentnilisty.cz, Martin Konvička, Praha, ČR, 7.7.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/S-Martinem-Konvickou-o-tom-kdo-je-Janem-Husem-dneska-A-o-tom-nejstrasnejsim-silenci-jakeho-Brusel-vyprodukoval-588008


 

 

1. čvc, 2019

Dovolená sestávající z řetězové návštěvy příbuzenstva, byť v tradiční dovolenkové zemi, má poněkud jiné parametry, než normální intelektuálovo flákání po světě...

Jste limitováni preferencemi strýčků a tetiček, kteří nechápou vaši potřebu neustálého internetového připojení. Když k tomu připočtete snahu vylézt na každý druhý vyšší kopec („ještě nepatřím do starého železa“) a ulovit ty nejrychlejší horské motýly („dřív, než v tom starém železe skončím“), můžete domácí politické pinožení pozorovat jen z odstupu. Jako byste nebyl v nedalekém Řecku, ale kdesi daleko v Jižních mořích.

Z té dálky se nepřehledné věci jeví poněkud přehledněji. Prezident dosud neodvolal socialistického ministra kultury Staňka, jehož odvolání navrhla Staňkova vlastní strana, přesněji její šéf Hamáček. Má pro to jednoduchý důvod: Může. Je plebiscitem zvoleným prezidentem s obrovsky silným mandátem, zatímco Hamáček je tříprocentní výplň, použitá před časem prezidentem a šéfem vítězné strany Babišem, aby uklidnili snahu promigračního Bruselu rozvrátit politické poměry v jedné ze zemí V4. Trik s Hamáčkem ovšem přestal zabírat – Brusel se do tuzemských politických poměrů nepřestal vměšovat a Hamáček nevyužil své účasti ve vládě ke zlepšení prestiže své strany, což je možné jedině odklonem od probruselského neomarxismu směrem ke konzervativní levici. V té situaci je vydržování Hamáčkových neomarxistů ve vládě zbytečné, s čímž se prezident ani premiér nijak netají. Mohou sestavit vládu s účastí Okamurovy SPD (Brusel už těch podrazů zkusil tolik, že to horší být nemůže), nebo vládu položit a vyhlásit předčasné volby (zvítězilo by Babišovo ANO, o to silnější, oč víc na něj v poslední době útočí jednotná fronta veřejnoprávních médií, pouličních kraválistů a politických lepšolidí okolo Demokratického bloku). Signál o tom, jak by si počínal po volbách, dala „blesková“ schůzka premiérů V4 v Praze. Babiš byl zkrátka do pozic natlačen – necitlivostí Bruselu, nesmiřitelností Demokratického bloku, médii vybičovanou nenávistí kavárenské mládeže – a tak se opírá o ty spojence, o něž s opřít lze. Lídři Maďarska a Polska jasně artikulují nekompromisní postoje vůči migraci, islámskému pronikání, v posledních měsících i „oteplovacímu“ šílenství (které je jen zástěrkou k ožebračení a znevolnění domorodých Evropanů). Babiš, ale ani slovenská vláda, nemusí artikulovat vůbec nic, protože Maďaři a Poláci to řekli za ně. Stačí jednat.

Mezitím ze západní Evropy přicházejí zprávy, charakteristické pro společnost, jež ztratila vůli žít. Či přesněji, jejíž nejhlasitější členové, tvůrci veřejného mínění, ztratili vůli žít. V Německu trestní proces s biologem, který se „prohřešil“ popíráním existence bezpočtu pohlaví. V Británii tažení proti vlastnictví obyčejných nožů. V Irsku dokonce nápad zakázat soukromým osobám osobní automobily, nějak záhadně provázaný s plánem zvýšit islámskou imigraci do země. Tady, ve středomořských letoviscích, je ta ztráta vůle patrná, když pozorujete postarší bezdětné párečky – občany „západní“ EU na nostalgické cestě za mládím – a velké rodiny občanů z „východní“ EU (Rumunska, Bulharska, Maďarska, Polska…) i ne-EU (Srbska, Severní Makedonie, a samozřejmě Ruska). Babiš si nejspíš nikdy nechtěl vybírat, zda bude hájit budoucí bezdětné párečky, nebo budoucí velké rodiny. Dotlačily ho k tomu okolnosti a dotlačily ho k tomu – správně. Vypadá to zkrátka tak, že zas jednou budeme mít víc štěstí, než rozumu.

Autor: Martin Konvička, Makedonie, Řecko, 1.7.2019