MARTIN KONVIČKA

17. lis, 2017

Pár slov o dnešním svátku...

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, TGM, Praha, ČR, 17.11.2017

https://www.youtube.com/watch?v=mDsYkr-PuSc

www.novaburzoazie.cz
www.novaburzoazie.com
www.altright.cz
www.hrdycechacek.cz
www.7republika.cz
www.normalman.cz
www.nastvanematky.cz

Copyright 2017

15. lis, 2017

Buď se mezi organizátory letošního Festivalu spisovatelů Praha vetřeli zakuklení "konvičkovci", nebo se jim přihodil přešlap proti politicky korektnímu Pravověří, nebo mezi intelektuály ještě není vše ztraceno. Jako jednoho z hvězdných hostů totiž pozvali syrského básníka "Adonise" (vlastním jménem Ali Ahmad Said Esber, narozen 1930), kterému vyhrožovala smrtí dokonce i údajně umírněná "Syrská opozice". A přinutili českou televizi říct ve zprávách nahlas: "Kritik islámu". 

Když si syrský intelektuál zvolí umělecké jméno odvozené z antické, tedy "západní" tradice, má to hluboký symbolický význam. On sám tvrdí, že si je v 17 letech zvolil nejen proto, aby zmátl časopisecké redaktory, ale i jako přihlášení k "předislámským, pan-mediteránním múzám". Pochází sice z rodiny syrských alavitů, což jsou snad nejsekulárnější flákači islámu vůbec (někdy jsou označováni za "kryptokřesťany" a je to skupina, k níž patří i klan prezidenta Assada), ale než se stal spisovatelem, dostalo se mu vzdělání v mešitě - včetně memorování koránu a podobně. Ví tedy, co obnáší islám, který odmítá (nikoli jen kritizuje). Vyrůstal ovšem v polovině minulého století, kdy se zdálo, že islámské tmářství dříve či později ustoupí světlu modernity, že přirozeným způsobem zanikne. V době, kdy arabští intelektuálové, zděšeni z krutosti a prázdnoty kultury, v níž byli vychováni, hledali útočiště, ale i sílu do života a uměleckou inspiraci, jinde. 

Adonis své útočiště a úběžník našel v arabské (nikoli tedy islámské!) poezii, kultuře a historii. Správně poznal, že skutečná arabská kultura - písně a básně o poušti, koních, sokolech, hrdinství, slavných předcích a především lásce - není produktem islámu, je starší než islám, a byť ji islám přidusil, vykradl a značně potlačil, tak žije dál, islámu navzdory. Když říká, že islám sílí, ale "Arabové jsou na vymření", snaží se nám sdělit, že to, co bylo v oblasti životaschopné a cenné, je dušeno sílením islámského fundamentalismu. Setřást islám a pokračovat v tom dobrém, radí básník svým lidem. Je zajímavé, že na tutéž radu jsme, jen napůl vážně, přišli s tuzemskými ex-muslimkami sběhlými v arabské kultuře - napsal jsem o tom kdysi blog. 

http://www.parlamentnilisty.cz/profily/Doc-Martin-Konvicka-Ph-D-104562/clanek/Blizky-vychod-po-islamu-67373

Tuzemská kulturní fronta musela být z věkovité "antiislámské celebrity" dost zmatená. Na jedné straně Pan básník, navíc s dnes tak preferovanou barvou pleti - na druhé straně říká věci, kterým naši mudrlanti, kteří netuší nic o islámu, historii, politice ani životě, nemohou při nejlepší vůli rozumět. Je to hezky vidět z novinových titulků, které referovaly o Adonisově autorském čtení v budově Senátu. Prý tam "kritizoval západ" - takže to je, alespoň na titulcích, politicky v pořádku. Už nenapíší, jen opatrně naznačí, že Adonis nekritizoval západ za "islámofobii", "rasismus" či jiné vymyšlené hříchy. Právě naopak. Kritizoval jej za to, že falešnou tolerancí k islámskému tmářství umožnil probíhající renesanci islámského fundamentalismu, že rozdmýchal či podpořil "revoluce" arabského jara, že přispěl ke zničení jeho rodné země. 

"Místo abyste nám pomáhali vytvářet společnosti bez víry, které budou osvobozeny od tmářství, jste všichni proti nám," říká, a těmi "nám" nemyslí muslimy, ale kulturní sekulární Araby. Ty Araby, kteří by jednou mohli přinést svobodu do krajů, kde se v předislámských dobách rodily celé civilizace. Právě ty Araby totiž západ zradil. 

https://archiv.ihned.cz/c1-65952960-adonis-drulak-festival-spisovatelu-praha-poezie-senat-islam-diskuse

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 15.11.2017


 

11. lis, 2017

Pořád to staré známé téma - bany na facebooku, které po "zesluncení" oné společnosti (k "boji s nenávistí" se přihlásila někdy předloni) už neznamenají jen zákaz publikovat na tzv. zdi, ale i zákaz komunikovat s lidmi, které máte mezi tzv. "přáteli". A klidně na měsíc. Což může znít jako legrace, ale:

Následující text mi poslal známý - internetový aktivista ještě z dob IvČRN. Nikdy jsem ho osobně neviděl - ale občas jsme si psali. Chytrý, po netu docela zábavná chlap. Anonymizuji, co se dá, nicméně čtěte: 

Ahoj Martine, dostal jsem ban 30 dní už i za obyčejnou satiru na XXX, známou eskamotérku z toho Taberyho kabaretu potulných kejklířů a lidských kuriozit. Myslel jsem si, že se třeba někomu může líbit moje výtvarná a literární tvorba na fb. Jsem vážně nemocný už skoro 20 let, posledních 7 let permanentně ve stejném pokoji a stejné posteli. Facebook byl mým jediným prostředkem komunikace se světem "tam venku". Mnoho sil už mi nezbývá a na něco takového jimi již nechci plýtvat.... atd.  

Vytvářejí holt bezpečné a příjemné prostředí - ale jen pro ty, jejichž mozky prodělaly sluníčkovou lobotomii. Ostatní ... ať zdechnou. 

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 11.11.2017


 

9. lis, 2017

Narodila se z rumu a sutin zdi, kterou uprostřed toho města, doslova během noci, postavili Rusáci a jejich němečtí komunističtí kolaboranti, kterým jsme tady v Česku říkali Dederóni, to podle tří písmen na zadních kapotách trabantů, jimiž každoročně projížděli Českem směrem na severočeský Macháč, nebo východoslovenskou Šíravu, nebo maďarský Balaton, nebo - ti nejmovitější a nejdrobrodružnější - do bulharského Primorska a Zlatých Písků. Nikam jinam nejezdili, protože jinam nesměli. Ta Zeď totiž nestála jen v Berlíně, ve skutečnosti se táhla se od Štětína přes Šumavu až hluboko na Balkán, na hřebeny Rodop a Staré Planiny a jejím hlavním smyslem bylo zabránit Dederónům, stejně jako jiným poddaným sovětské koloniální říše, konfrontovat s realitou propagandistické pohádky o zlém temném západě a slunečním pestrém východě. Tak nějak se tušilo, že kdyby všichni ti Dederóni, a Čechoslováci, a Maďaři, a Poláci a spol dostali možnost srovnání, nezbyla by v "sovětské" Evropě ani noha. 

Měla se, holka malá, čile k světu. Brzy po jejím narození se jí narodili sourozenci, křtění vodami Macháče a Šíravy a Balatonu a Černého moře a s nimi v 90. letech, letech dětství a dospívání, poznávala svět plný dřív netušených lákadel. Cestovala, nejdříve s rodiči a pak i přáteli, do zemí, které rodiče pokládali za navždy nedostupné - a které přitom byly jen pár hodin cesty teď už ne trabantem, ale nejdřív ojetým, pak už nově koupeným "západním" vozem. Kolem ní rostly cukrárny a krámky, později kluby a bary, které nezavíraly ani v neděli a kde se hrálo do rozbřesku; zahrádky, které smyly rozdíl mezi letní dovolenou a všedním dnem; dopravní stavby a kancelářské a obchodní domy, jaké byly dřív k vidění jen na prospektech ze "zakázaných" zemí. Kupovala si knížky od spisovatelů všech názorů a z celého světa, chodila na filmy, jimž se dřív říkalo "trezorové". Internet jí umožnil volně a bez hranic a dozoru komunikovat s vrstevníky z celého světa. Studovala bez zábran, co si umanula a jak dlouho se jí chtělo; na škole poznala chlapce i dívky z celého světa kteří, stejně jako ona, věřili, že stačí zbourat všechny ostatní zdi a že po škole ji čeká naplňující a dobře placený job, spousta volného času, životní láska a jednou snad i děti, které budou žít ještě šťastněji, než žila ona. 

Školu dokončila. Job "projektové manažerky integračních programů EU" možná není tak fascinující, jak si kdysi vysnila, ale to není hlavní problém, který by ji trápil. I přítele má a když se oba uskromní, budou si s to pořídit i děti. Jenže oba se bojí - o dětech a rodině vůbec mluvit. Bojí se vlastně mluvit i o tom, proč a čeho se bojí. Některé strachy a obavy se v rodině dvou vystudovaných 

sociálních antropologů prostě neotevírají - nesluší se o nich mluvit. Ani před nejbližšími. 

Mluví o nich jen ti zamračení udření starší lidé, kteří neměli to štěstí, aby v mládí procestovali celou krásnou Evropu bez zdí, nestudovali na dvou vysokých školách, neabsolvovali několik zahraničních stáží a nemají "dobré přátele" všech národů, ras a vyznání. Ti lidé, kteří by dnes, zase, chtěli stavět ploty a zdi. 

Skoro spolu nechodí ven. Kluby, kde bývalo tak příjemně, jsou dílem zavřeny, dílem není bezpečné tam chodit. Příliš mnoho divných incidentů, o kterých se nesluší mluvit, se tam stalo. Ráda dřív chodívala běhat, nebo si jen tak sednout, s knížkou nebo cigaretou, do parku. I to se změnilo - příliš mnoho pohvizdování a poznámek od nových mladých kluků, příliš mnoho zamračených pohledů od žen, z nichž není vidět nic, než oči. Zlobit se na ně nemůže - je manažerkou integračních programů. Jen tak popíjet někde na zahrádce už též pomalu nejde: Alkohol je prý "urážlivý", hudbu z repertoáru každou chvíli přeřve muezzin z nedaleké mešity. 

Přemýšlí, že začne chodit s šátkem přes hlavu. Ona to zvládne, ale nechce, aby tak jednou musely chodit její dcery, kdyby někdy nějaké měla.  

V berlínském Kreuzbergu, kde žije a stará se o integrační programy, to tak totiž chodí. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 9.11.2017
6. lis, 2017

Patriotická scéna je ve varu. Bývalý premiér za ODS oznámil prezidentskou kandidaturu, zjevně ve snaze zopakovat come-back, jaký se před časem podařil prezidentu Zemanovi. Zvolil i podobné rekvizity: Náhle je tady kniha o tom, jaký je vlastně chlapák, a "silná vyjádření" o multikulturalismu, politickém islámu a potřebě zakázat šáriu. A taky potřebné podpisy zákonodárců - z logiky věci těch z "pravicových" stran, včetně ODS. 

S nadáváním na islám vyhrál prezidentské volby Miloš Zeman. Volili jej i voliči tradičně pravicoví, včetně například mě, protože roku 2013 už poměrně dost lidí chápalo, že islámská expanze (jakož i progresívní paralýza špiček tzv. "západu") představuje z hlediska státu podstatně větší problém, než Zemanovy hříšky z dob premiérských. Zeman měl navíc - ve věci antiislámské - poměrně úctyhodné C.V., počínaje jeho konzistentní podporou Izraele proti islámským teroristům a konče zásadním proslovem, kdy asi půl roku před prezidentskou volbou označil islám před mezinárodním fórem za "anticivilizaci". Navíc každý věděl, že "jezevec z Vysočiny" je hloubavý knihomol, a tudíž má své názory podpořeny hlubokým studiem a přemýšlením. Že nemluví do větru. 
 
Prezidentský kandidát Topolánek má za sebou přibližně stejně dlouhou "politickou karanténu", jako měl prezidentský kandidát. Tuší se o něm, že hloubavým knihomolem nikdy nebyl. To by ale ještě nemuselo být na škodu: třeba T. Okamura též není hloubavcem, a jak islámu zatápí. Na studium tlustých knih má své lidi. Potíž vidím spíš v tom, že kandidát Topolánek za sebou nemá přesvědčivé patriotické C.V. Ba právě naopak. 

Volební vítězství ODS roku 2006, pod Topolánkovým vedením, bylo nejpřesvědčivějším vítězstvím české pravice polistopadových časů. Pokud k němu tehdy něco zásadně přispělo, byl to volební program Vlastimila Tlustého, rovná daň a takzvané "daňové kolečko", mnozí čtenáři si jistě pamatují. Program atraktivní, prorůstový, sociálně citlivý, pravda - i trochu revoluční. A všichni víme, že vítězný premiér Topolánek krátce po volbách prohlásil, že "programu nevěřil už v době kampaně, a proto ho nebude realizovat". Následovala degradace populárního ekonoma Tlustého, nehynoucí přátelství s politickým oportunistou Kalouskem, propagace Lisabonské smlouvy ... valašský ogar M. T. dal prostě přednost kšeftům (a Lisabon jich tehdy sliboval, ne že ne!) před zájmy země, před sliby danými voličům, před vlastní ctí. 

Pro připomenutí odkaz: 
 


A co nám ogar slibuje dnes? 

Skoncování s multikulturalismem - potlačení politického islámu - zákaz šárie. Po jakémsi teroristickém útoku dokonce mluvil o potřebě "odvety". To vše jsou věci vlastně radikálnější, než před posledními prezidentskými volbami sliboval Miloš Zeman. Ovšem - doba se změnila.  

Ale všimněme si: I Tlustého rovná daň byla ve své době radikálnější, než polistopadové reformy Václava Klause. Jenže Klaus svému programu věřil, a prosazoval ho. Topolánek místo toho ukázal, že jeho slova mají váhu - prázdných keců. 

Taky si vzpomeňme, že rázné proslovy proti multikulturalismu a "radikalismu" pronesli - zhruba v době, kdy byl Topolánek aktivní v politice - i takoví snaživí dárečci, jako francouzský premiér Sarkozy nebo německá kancléřka Merkelová. A jací se z nich vyklubali snaživí islamizátoři!  

Dopřejme ale Topolánkovi "výhodu pochybnosti", benefit od the doubt. Třeba opravdu uzrál, pochopil, že život není jen o skotačení s blondýnkami na sněmovním kanapi, nemůže se dívat na vývoj v Evropě, stydí se za svůj podpis pod Lisabonem, cítí se být bojovníkem a přeje si, svěžeji a razantněji, zastoupit a překonat stárnoucího antiislámistu Zemana. Za muže ovšem hovoří činy - ne kecy. Topolánek sice zatím nemá funkci, ale má "své" poslance a senátory, tedy ty, kteří podpořili jeho kandidaturu. Nechť tedy koná jejich prostřednictvím. Přijmout "zákon proti islámu" není nic jednoduchého, je to věc na měsíce, ale deklarativní odsouzení šárie, sněmovní usnesení žádající vládu o přípravu protiislámského zákona či o zastavení podpory multikulturalismu - to mohou poslanci iniciovat hned na prvním zasedání Sněmovny. Nepotřebují k tomu vládu, a snad ani plný stav místopředsedů a šéfů výborů. 

Sledujme, co Topolánkovi příznivci na první schůzi Sněmovny provedou. Případně, jak se postaví k návrhům, které v tomto smyslu jistě vznese Okamurova SPD. Pokud se všelijací ti Fialové a Stajnurové projeví důrazně antiislámsky, můžeme o čistotě Topolánkových úmyslů začít přemýšlet. Pokud ne ... 

... pokud ne, tak se potvrdí nejen to, že spasitelé neexistují, ale i to, že nám někdo zas zkouší věšet bulíky na nos.  
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 6.11.2017