MARTIN KONVIČKA

8. pro, 2019

"Žijí ve středověku, zavádějí tady středověk"...

Objevuje se v komentářích k různým islámským nehoráznostem. Když to kdysi vypadalo, že se hodím na profesi politika, radívali mi, abych to slovo spojoval s islámskou hrozbou. "Lidé si pod tím slovem umí něco představit. když začneš zdlouhavě vysvětlovat, ztratí pozornost a ty ztratíš body". Přesto je třeba vysvětlovat, protože označovat islám za "středověk" je vůči středověku strašně nespravedlivé. A je to věcně chybné. 

V Evropě se za "středověk", nebo též raný a vrcholný feudalismus, označuje období začínající rozvratem Západořímské říše a končící nástupem renesance na jihu a náboženské reformace na severu. Konec středověkého období souvisel s posílením a osamostatněním důležitého hráče té doby - měst a městského stavu. Co to však bylo, co je pro tu dobu charakteristické? Řekneme-li "barbarství, tmářství, úpadek", strašlivě zjednodušujeme. Vždyť to byla doba nevídaných pokroků v zemědělství a návazných odvětvích. Právě ze středověku pochází jeden z nejpřelomovějších vynálezů všech dob, pluh s radlicí. Ten na rozdíl od všelijakých háků a podobných oradel poprvé umožnil orat těžké jílovité půdy severských nížin, čímž umožnil průnik zemědělství do dosud divokých oblastí dolního Rýna, Labe a Odry a znásobil rozlohu "civilizované" Evropy. Další středověké technologie byly vodní kolo a větrný mlýn (principy byly známy dříve, ale až středověká Evropa je využila k ve velkém), třmen (bez něj se neobešly oddíly těžké jízdy) a řada inovací ve stavebnictví, od prachsprostého kolečka po kladkostroje a jeřáby (nepostradatelné při stavbě katedrál!). Ze středověku pochází i hodinový stroj - začátek jemné mechaniky - a spousta pokroků v loďařství a navigaci, jimž my vnitrozemci příliš nerozumíme. Hlavně nám středověká doba uchovala - v klášterních knihovnách - značnou část literárního a vědeckého dědictví zmizelé antiky. Když uvážíme, jak náročné a drahé bylo přepisování knih poté, co muslimské pirátství přerušilo kontakt s jihem Středomoří a tím i dodávky laciného papyru, což donutilo knihovny přejít na nehorázně drahý pergamen, představa necivilizovaných barbarů běsnících po kořisti a krvi ztratí udržitelnost. 
 
Přesto byl středověk jiný, než období před ním i po něm. Ze školy víme, že definičním rysem byl "feudalismus", tedy osobní a přísahou stvrzený  vztah mezi nadřazenými a podřízenými. Ten začínal u zeměpána a končil u drobných zemanů, kteří obvykle panovali jediné vesnici či dvorci, někdy ani to ne. Už méně si uvědomujeme, jak se ten systém ustanovil. Fakta přitom známe. Západořímskou říši (tehdy již křesťanskou) rozvalila její vlastní byrokracie, pokles populace, daňová zátěž, bankrot vlády práva a záplavy (alespoň zčásti též pokřesťanštěných) cizinců. Ti se - spíše pro neschopnost původních elit, než nějak násilně - ujímali vlády nad celými regiony. Rozvrat produkce, obchodu a komunikace vedl ke všeobecné bídě. Ta donutila  lidi pomáhat si, jak uměli, včetně olupování jiných lidí. V takových podmínkách si nejlíp vedli ti, kdo ovládali koně a uměli to s mečem, zejména, pokud se spojili s dalšími takto nadanými. Pak mohli obsadit nějaký kraj - zbudovat si zde opevněné dvorce, později hrady - a výměnou za ochranu žít z danění neozbrojených zemědělců (v jižní a západní Evropě někdy i městských lidí). Těm bylo pod ochranou, byť draze zaplacenou, lépe, než když byli vydáni na pospas komukoli. 
 
Základem pozdější "urozené společnosti" tudíž byly ozbrojené bandy vedené warlordy, v něčem podobné těm, jaké dnes řádí někde v Somálsku či Nigérii. Leč tyto ozbrojené bandy - po nějaké té generaci všeobecného zmatku - dokázaly vybudovat centralizované státy, dbát na vládu práva, hledět na prosperitu poddaných, rozvíjet kulturní život. Původně na základě osobních vazeb mezi "sobě rovnými" vytvořily mezinárodně provázanou Evropu, jejíž jednotlivé státy se naučily dodržovat diplomatické zvyklosti, jejíž elity konaly společné porady, jež si uchovala vnitřní jednotu navzdory značné samostatnosti (a nekončícím svárům) jednotlivých zeměpánů a která byla schopná společné akce. To se ukázalo, když nejdřív opakovaně odrazila a pak v křížových výpravách opětovala mohamedánské pokusy o dobytí. A byli to potomci šéfů a členů těchto loupeživých band, kdo vládl evropským státům v době jejich světodějné slávy v raném novověku. 
 
Troufám si tvrdit, že raně středověké ozbrojené bandy odlišovaly od podobných band někde v africkém Sahelu dva vzájemně provázané aspekty - vědomí či "fikce" kontinuity s křesťanskou římskou civilizací a římská církev, jež  jako jediná pozdně římská organizovaná struktura přežila rozvrat Západní říše. Barbarští králové, víme z učebnic, nechtěli Řím zničit, ale převzít. Reálně to znamená, že si chtěli osvojit "římské" administrativní, technické a kulturní dovednosti. K tomu ovšem potřebovali někoho, kdo je těm dovednostem byl s to naučit - a takovými lidmi disponovala jen církev. Obě "vyšší" složky společnosti, válečnická a duchovní, se velice brzy propojily rodinnými svazky. Církevními předáky se stávali ti členové válečnických rodů, kterým to s mečem moc nešlo (nebo pro ně nezbylo vhodné panství), ale i válečníci zestárlí či politicky neúspěšní (včetně žen, typicky osamělých vdov). Vojenská kasta kastu církevní živila, současně však na z ní čerpala svou legitimitu - což se zas odvíjelo od právní významu církve jako jediné přežívající římské instituce. Ta ovšem měla rovněž své zájmy. Nemyslím teď zájmy materiální, ale skutečný zájem krapet krotit barbarství té doby, přimět členy ozbrojených band k méně ničivému válčení, shovívavosti vůči slabším, předvídatelnosti v jednání, podpoře kultury a vzdělanosti, nebo též střídmějším sexuálním praktikám. 
 
Přiznám se, že jsem všechnu tu učebnicovou moudrost nedomýšlel, dokud jsem se - z dlouhé chvíle podzimních večerů - nedávno nezačetl do monumentální Přemyslovské epopeje věhlasného islámofoba Vlastimila Vondrušky. Autora jsem kdysi, během snahy o senátní mandát v Táboře, poprosil o slůvko podpory. Odmítl, prý že se nechce zaplést. Zamrzelo mě to, i říkal jsem si ješitně, že od něj "na just" nebudu nic číst. Nakonec mi to nedalo a nelituji. Skvěle oživil to každodenní napětí mezi dvěma soupeřícími mentalitami té doby. Lupičsko-kořistnickou, typickou pro ozbrojené bandy ranějšího středověku, a již kultivovanou, umírněnou státnickou, typickou pro středověk vrcholný. Ukazuje neustálou snahu kléru "ukázňovat" dobovou válečnickou kastu, byť to klérus též nedělal z čiré nezištnosti, ale pro své specifické zájmy, včetně materiálních. 
 
Dva provázané odkazy - antický a křesťanský - byly zodpovědné za to, čím se evropský středověk tolik liší od poměrů v islámských zemích. I tam samozřejmě na začátku šlo o ozbrojené bandy (arabské nájezdníky) si přivlastnili říši, respektive dvě říše, křesťanskou Východořímskou a zoroastriánskou Perskou. I tam nové ozbrojené bandy ovládly usedlé obyvatelstvo. V islámském učení však nebylo nic, co by je přimělo se k podmaněné říši, respektive říším, vztahovat, cítit s nimi nějakou kontinuitu, nebo dokonce jejich vzdělanou třídu prosit o legitimizaci nové vlády. Ba právě naopak - islámské učení o džahílii učí, že cokoli předislámského musí být odmítnuto. Je trochu paradoxní, že arabští dobyvatelé museli chtě-nechtě převzít byzantskou a perskou administrativu, aby dobytá území vůbec uřídili. Okopírovali i byzantský (či židovský?) systém chrámových škol, aby nějak zajistili ideologický trénink svých lidí. Učebnicovým příkladem takového převzetí lidských zdrojů je Sv. Jan z Damašku, který žil v letech 675 - 749. Byl ministrem na chalífově dvoře a současně křesťanským učencem. 
 
Přes toto přebírání předislámských vzorů jsou islámské poměry jiné. Jejich středověku chybí tvořivé napětí mezi autonomií a v poslušností zeměpánů, mezi náboženským dogmatem a rozletem tvořivosti, mezi dvornou láskou a pragmatickým plozením, které si s evropským středověkem spojujeme. Islámské říše byly despociemi se vším všudy. Chalífa byl pánem nad životem a smrtí svých "šlechticů". Nenajdeme tam (vzájemnou) věrnost, vyjednávání, závazky, které je možné ctít, nebo porušit, ale o jejichž platnosti se nepochybuje. Respektive je tu a tam najdeme, ale vždy souvisejí s obdobími náboženského uvolnění (a státoprávního rozvolnění), a nejbližší "silný a zbožný" vladař takovým poměrům vždy učinil rázný konec. Už když jsem jako hodně mladý kluk studoval dějiny ze sovětských (šíleně tlustých, v zelené vazbě) Dějin světa, které z ideologických důvodů "musely" najít feudální poměry i v islámských zemích, překvapovalo mě, jak přitažené za vlasy byly jejich vývody, jak prostě evropský model na islámské despotické poměry nefungoval. 
 
Rozdíl samozřejmě pocházel z ideologie. Islám přejal či okopíroval mnohé pozdně antické či "raně středověké" instituce, ale nenaplnil je křesťanským obsahem. Jakmile se jeho moc zkonsolidovala, zmizely zájem o moudrost předků, o historii, vědu, diplomacii nebo mírnění sexuálních výstřelků mocných. To vše nahradila zvířecká tupost. I zvířecká tupost se ovšem dále vyvíjí. A tak nás moderní politický islám překvapuje intelektuálně precizními pojednáními o tom, jak zneužít slabost neislámských kultur k jejich pokoření (např. Hasan al-Banná, zakladatel Muslimského bratrstva), k čemuž mají být  využity metody, vyvinuté původně západními revolučními skupinami.
 
Spíše než jako ustrnulý ve středověku proto islám vnímejme jako entitu, která se tenkrát, v době rozpadu velkých pozdně antických říší, začala vyvíjet úplně jiným směrem. Postupně odvrhla většinu kultury a vzdělanosti té doby a soustředila se jen na dva aspekty: Na zakonzervování "ryzího" nezkaženého islámu (definovaného životem svého věčného vzoru, psychopata Mohammeda) a rozpínavosti za každou cenu. Namísto rozvoje věčné opakování, namísto kurtoazní lásky pravidla množírny, namísto vzájemných závazků psovská poslušnost. Jakmile vývoj společnosti nastoupil na tuto trajektorii, musel nutně skončit generacemi příbuzenských sňatků (a biologickou degenerací), snížením IQ, agresívní hysterií jako normálním stavem, ztrátou jakýchkoli ideálů, fanatismem. Islámská kultura není "středověk", ale to, co by se vyvinulo z nejhorších výstřelků raného středověku, kdyby je nekorigovalo anticko-křesťanské dědictví.  
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 8.12.2019
4. pro, 2019
S potěšením sleduji, že čím dál víc komentátorů na sociálních sítích vidí psychiatrický rozměr naší doby. "Vládnou nám šílenci - systém podporuje blázny - Evropa se zbláznila - Normální člověk nemá šanci"...

Takto a podobně veřejnost reaguje na ustupování islámu, vítání neomezené migrace ze  subsaharské Afriky, sebemrskačské reakce západních jelit na každý nový atentát - ale třeba též na vzdouvající se vlnu klima-alarmismu, magoření nové Evropské komise okolo "pětiletého plánu", pomatené výroky autistické louky Grétky, nebo hnutí Extinction Rebellion, což je taková hloupější a agresívnější obdoba středověkých flagelantů. 
 
Pozorovatelé mají pravdu. Evropskému západu vládnou blázni nikoli ve smyslu metaforickém, ale medicínském. A má to hlubokou logiku, k jejímuž odhalení mě přiměla četba amerického "pravicově-extrémistického" (rozuměj: zdravě myslícího) filosofa Curtise Yarvina (nar 1973), který proslul pod bloggerským jménem Mencius Moldbug (jeho texty zde: https://www.unqualified-reservations.org/). Pokusím se tu logiku stručně shrnout. 
 
Je-li nějaká civilizace dostatečně úspěšná a bohatá, dříve či později se dostane do fáze, že pokládá za správné starat se o pozvednutí svých slabších, méně průbojných či přímo neúspěšných členů. To je samozřejmě správné (dodávám). Potíž je, že v západní civilizaci se konstituovala specifická vrstva, pro níž se "boj za práva slabších" stal samotným smyslem existence - a to nejen materiálně (což by ještě šlo uhlídat!), ale i postojově, niterně. Té vrstvě obecně říkáme levičáci, Moldbug její vznik stopuje do dob reformačních bojů o podobu západního křesťanství. To ale není podstatné. Podstatné je, že vždy jde o nepraktické intelektuály, kteří se sami vnitřně cítí jako slabí, neprůbojní a neúspěšní. Ovšem vždy, když najdou nějakou srovnatelně slabou či slabší menšinu a postaví se do čela jejího emancipačního úsilí, mohou stát v popředí a nikoli v suterénu společenského dění. Nejednou jsou z nich vůdcové, spasitelé, proroci, avantgarda. Je to samozřejmě lákavé a není divu, že nepraktické intelektuály potkáváme v čelných řadách emancipačních hnutí nejprve obchodníků a měšťanů proti šlechtě a králům, posléze dělnictva proti buržoazii, ještě později upozaďovaných etnik, sexuálních menšin a žen proti dominantnímu etniku, sexuální většině a mužům. 

Potíž celé hry - dobře známý z osudu dělnického hnutí - spočívá v tom, že jakmile se "utlačovaná menšina" domůže solidního materiálního (buržoazie, dělníci, ženy) nebo společenského (etnické a sexuální menšiny) postavení, přestane svou intelektuální avantgardu potřebovat. Hezký příklad známe z polistopadového Československa. Jakmile se tehdejší nekomunistická "šedá zóna" domohla s pomocí nepraktických intelektuálů  konce komunistické vlády, přestala disidenty z okruhu Charty77 brát vážně. Včerejším hrdinům a revolucionářům hrozil pád do nicoty a zapomnění, z něhož vedla ven jediná cesta - najít nové utlačované menšiny. 
 
Ideální menšinou je pro levičáky samozřejmě menšina, která žádné požadavky nemá. Nemohou proto nikdy být naplněny, menšina své revolucionáře nikdy neopustí (protože je beztak od začátku ignorovala), boj za její "práva" může pokračovat do nekonečna. V tomto smyslu jsou geniálními "oběťmi útlaku" Příroda, Klima, Planeta a podobné entity. Nestěžují si, nic nechtějí, ale nikdy neodmítnou pomoc, kterou jim levičáci tak ochotně nabízejí. Planetu ani Klima však nemůžete postavit na řečnickou tribunu. Nutně potřebujete někoho, kdo se toho úkolu zhostí. Vzhledem k povaze věci to nejspíš bude někdo trpící paranoidními bludy. 

To jsem ale trochu předběhl. Moldbug nepředpověděl Grétu (a nečetl jsem od něj žádný text na toto téma). Předpověděl, že po uspokojení "normálních" menšin s legitimními nároky - a ano, sem řadím homosexuálního kolegu, který opravdu nemůže za to, že se narodil či vyrostl krapet jinak, stejně jako spoluobčana s pletí jiné barvy - budou levičáci hledat menšiny čím dál bizarnější. Vidíme to před sebou dnes a denně. Normální teplouši nebo zženštilí muži / zmužilé ženy už přece někoho nezajímají, dnes jsou ve fóru přešití muži a přešité ženy, asexuálové, zoofilové a podobná fauna, čím bizarnější tím lepší, stejně jako jedinci poněkud pošahaní - nakonec, co jiného, než boj za takové lidi, je slavná "inkluze" ve školství. Že si o žádnou pozornost neřekli? Tím lépe, stejný případ, jako s Planetou. 
 
Levičácká hloupost je dalším kamínkem mozaiky. Až někdy do 70. let 20. století (a u nás ještě déle, do přelomu tisíciletí) musel i nepraktický intelektuál něco umět. Byly to - z definice - věci prapodivné, od exotických jazyků přes dějiny literatury po živné rostliny středoevropských můr, ale nelze popřít, že Luther, Marat, Engels, Lenin, Sartre, Geroge Sandová nebo Fromm byli vzdělaní lidé. Vzdělání není obranou před magořením, ale přece jen brzdí v rozletu. Zhruba od 70./00. let je možné "vystudovat na intelektuála", aniž by vás vzdělání postihlo. To bláznům otvírá dveře dokořán. 
 
Dalším kamínkem je rezignace států na jejich základní potřeby. V XVIII., XIX. a ještě i XX. století byly největší výstřelky intelektuálů kroceny tím, že musely fungovat věci jako armáda, konzistentní zahraniční politika, příjmy státního rozpočtu, produkce potravin. Intelektuálové v čele dnešních západoevropských států namluvili sami sobě, že armády jsou přežitek, mezinárodní vztahy vlastně taky, státní dluhy lze krýt tiskem peněz, potraviny lze nakoupit v cizině. Věčně to samozřejmě fungovat nebude, ale systém má ohromující setrvačnost. Chybí korektiv, který by blázny zastavil. 
 
Pekelný trik levičáků, že utlačovaným menšinám se neodporuje - jinak jste utlačovatel - byl třeba v případě rasismu nepříjemný, ale dal se přežít (většina lidí je relativně soudných, ať jsou jakékoli rasy, a soudný Afričan nebo Vietnamec nebude mít šílenější požadavky, než Polák nebo Čech). V případě regulérních šílenců, za jejichž emancipaci se bojuje nyní, to trochu problém je. Požadavky klima-alarmistů jsou výplodem chorých myslí, jenže odporovat jim nesmíte, to byste je "utlačovali", a to je fuj. (Také byste ničili Planetu, což je rovněž fuj). 
 
Z hlediska levičákovy duše je islám stejně kvalitním klientem, jako Klima, Planeta nebo Hnutí paranoidních schizofreniků za rovnější práva. Nebude nikdy uspokojen - takže za něj lze bojovat věčně - a nikdy svým pomocníkům nepoděkuje - takže je třeba bojovat ještě usilovněji, neb třeba jednou… Skrze svého zakladatele, nauku a praktiky vykazuje islám tolik šílených rysů, že se pošahaný intelektuál cítí jako doma. Malinká potíž levičáckého "boje za islám" dlí v tom, že islám si svůj boj umí vybojovat sám. Charakteristické kňourání, ublíženecká rétorika a zvyšování požadavků jsou pro islám jen metody boje, vyzkoušené ostatně staletími. Zatímco buržoazie, dělníci, československá šedá zóna nebo homosexuálové nechali intelektuály po prosazení svých požadavků na pokoji (jen si jich přestali všímat, čímž jim umožnili najít si jiné "utlačované"), islám tuto chybu neudělá. To si ale západní levičák nikdy nepřipustí - na to je příliš pyšný a hloupý. 
 
Společnost vedená šílenci je samozřejmě odsouzena k pádu - a západ není jedinou civilizací, která si prošla naznačeným vývojem. Vrcholné období Východořímské říše (Byzance) bylo nejen dobou skvělých kostelů a měst, ale i uctívaných asketů, kteří se rozhodli dožít na vysokých sloupech, poustevníků odcházejících do pouště a vzdělanců, vedoucích krvavé spory o pravou podstatu Spasitele. Ta společnost samozřejmě zanikla, jejím popravčím se stal islám, na který - podobně jako my - neuměla adekvátně reagovat. 
 
Když Moldbug analyzuje, jak z bláznivého trendu ven, uvádí příklad Ruska 20. let minulého století. Tehdejší forma bolševismu (se "zrušením rodiny" a podobnými výstřelky) neměla daleko od současných fantazií neomarxistů. Vývoj zvrátil až nelítostný diktátor - Stalin - který byl jen o malinko méně šílený, než jeho protihráči, ale uvědomil si praktické potřeby státu. Ani šílenci vedená EU nemá šanci vyskočit z rozjetého vlaku. Čím dál absurdnější výstřelky zastaví buď "pravicová" diktatura, která upřednostní potřeby praktické před blázněním, nebo islám, který je ještě šílenější, ale šílí podle předvídatelných pravidel. 
 
Ani jedna vyhlídka není příjemná. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 4.12.2019
30. lis, 2019

Už delší dobu mám chuť napsat něco o Švédsku...

Tragédii té země všichni známe, dokázala za čtvrtstoletí sletět z poklidného, prosperujícího a taky etnicky skoro homogenního sociálního státu na "padlý stát", evropského rekordmana v počtu znásilnění, mordů a výbuchů na počet obyvatel, kde bují chudoba starých lidí, beznaděj mladých, vzdouvá se vlna konverzí k islámu a kde nacionalisté, byť stále silnější, žijí v totální společenské ostrakizaci... A kde současně (v odlehlých universitních kampusech) produkují špičkový výzkum, takže když tam někdo zajede na Erasmus, vrací se s přesvědčením, že "se nic neděje" (jen ho důsledně varovali před výlety do města). 

Příčiny známe, následky taky.

Co je ale zajímavé, jsou relativně nové zprávy o detonacích (které nikoho nezabijí) a "válkách gangů" (kterým policie "nerozumí" a jak se zdá, tak je ani neumí, ani nemíní, řešit.

Když ale čtete mezi řádky:

Nápis "Jidáš" nastříkali na sochu ZLATANA IBRAHIMOVIČE, což je slovansko-islámské jméno. Bosna? Jidáš = "zrádce".

Kulku do hlavy dostala KARIN HAKIM-OVÁ, tedy evropské jméno, islámské příjmení, nejspíš tedy sekularizovaná muslimka, možná odpadlice.

Takže žádné gangy, respektive gangy jóóó, ale fakt nejde o rvačky o nejlepší místa pro prodej drog. Podle všeho jde o čistky mezi svými, utužování muslopedánské disciplíny a kázně. Etnickou stránku (Arab - Somálec - Nigerijec) to docela dobře může obsahovat, ale ta bude podružná.

A po utužování morálky přijde co? Bingo, útok.

Židy už z příslušných měst, respektive ze Švédska, vypráskali. Bylo jich málo, moc se nebránili. Na ně utuženou morálku nepotřebujete. Teď se přeskupují síly a zastrašují malověrní. Grand finále přijde brzy a nebude o bombičkách, které maximálně tak rozbijí výlohu málo alláhujícímu sousedovi.

Domorodí Švédi dostanou, co chtěli.

8. lis, 2019
Pozvánka na přednášku a besedu...
 
Info zde:

https://www.facebook.com/events/2379018592413145/

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 8.11.2019
17. říj, 2019

Studio Beta – Martin Konvička & jeho komentáře...

 
Autor: Svobodne-radio.cz, ČR, 17.10.2019