11. zář, 2017

MARTIN KONVIČKA: JEŠTĚ K 11.ZÁŘÍ KTERAK ČESKO POMSTILO POTUPU ZÁPADU

Jedenácté září je pro islám významný den. Od porážky na Maltě v 16. století přes Vídeň a Zentu ve století 17. dostali ideologové světové ummy dost důvodů si to datum pamatovat (byť v jejich lunárním kalendáři by vlastně ani nemělo existovat). My, k likvidaci určení nevěřící, bychom si je měli pamatovat též, protože to je i datum Pádu mrakodrapů v roce 2001, kdy definitivně skončilo století dvacáté s jeho nesmyslnými válkami mezi Evropany a Studenou válkou, ale i světovým optimismem po pádu Železné opony. To, co po Mrakodrapech následovalo, znamenalo konec suverénní dominance západu. Nebyli to přitom islámští vůdci, ale západní státníci, kdo těsně po 11. září veřejně líbal svatou knihu útočníka a přišel s idiotskou frází o „náboženství míru“. Není divu, že v USA právě po 11. září skokově vzrostl zájem o přestup na islám… 

Trvalo dobrých 14 let, než si i Středoevropané uvědomili, oč se hraje – a přišli s odvetou, specificky a vtipně českou. Motojízda Bikers against islam, zdravená demonstrací na Václavském náměstí, se sice nekonala 11., ale až 12. září 2015, ale to bylo jen kvůli načasování víkendu (11.9. byl pátek). Vlajky s přeškrtnutou mešitou od muzea až po koně a burácení silných strojů – s odstupem dvou let velké díky Lucce a Veronice a Honzovi S., a taky mnoha dalším nejmenovaným, kteří ten nádherný mejdan zařídili organizačně! 

Rok na to, zkusili jsme s pár přáteli přenést válku na území nepřítele – alespoň symbolicky. Islámskou „říší zla“ je Saudská Arábie, před její pražskou ambasádou se konal komorní happening „S humorem do Mekky“. Ona se toho roku totiž stala zvláštní věc, na 11. září připadl začátek velké pouti (hadž), kterou jsme Saudům pod okny mínili imitovat. (Letos hadž připadl na 30. srpen – trochu víc k tomu zde:

http://www.parlamentnilisty.cz/profily/Doc-Martin-Konvicka-Ph-D-104562/clanek/Proc-slunicka-nedopreji-allahovcum-kvetinove-leto-80309)

Žel, nebylo nám dopřáno představení dokončit: Pražští radní, personifikovaní prý jakýmsi Dolínkem (ČSSD, nejspíš se jednalo o hvězdnou hodinku onoho nevýznamného pána) se zalekli „znevažování náboženství“ a happening těsně na začátku ukončili. 

„Konvička chtěl kamenovat kadibudku“, psaly následně noviny, čímž se dopustily většího znevážení, než jaké jsem si kdy dovolil.

Ony totiž rituály a úkony, které výkvět islámské ummy provádí na hadži, jsou samy o sobě natolik legrační, že je dál znevažovat netřeba. K dokonalému efektu by stačilo je co nejvěrněji přehrát. A protože jsem vlastně povoláním učitel, dovolím si Vás poučit. 

Jak známo, hadž je masovka: Sejdou se tam každý rok dva miliony šílenců najednou. Všichni se nějak dopraví k Mekce, a než do ní vstoupí, tak se „na určeném místě omyjí, ostříhají si nehty, muži si holí hlavu. Následně si obléknou bílá pyžama ihrám (muži i ženy, to ženské samozřejmě zahaluje hlavu). Poutník v pyžamu je „zasvěcen“, nesmí se holit, stříhat si nehty, zdobit se ani vonět, musí zdržet pohlavního styku – ba ani lovit zvěř či trhat rostliny. Takoví ekologové se z nich stanou. 

Nebo spíš pionýři. Saudové je totiž rozdělí do skupin (samozřejmě muž a ženy zvlášť), každá má svého šéfa, který dohlíží na kázeň a správné alláhování. Cestou k Mekce pak sborově vyřvávají pokřik talbija („Bože, tobě k službám…), která se přepisuje jako Labbajka, Alláhumma, labbajkaTakže pionýři s balalajkou.

Následujícím bodem programu je obcházení kaaby – tu měla před saudsko u ambasádou symbolizovat ona kadibudka pokrytá černým plátnem. Kaaba není meteorit, ale černá kostka, v níž je možná schován meteorit (žádná geolog ani mineralog ten zázrak nikdy neviděl). Muslimští pionýři kolem něj chodí v proti směru hodinových ručiček a ti zvlášť hustí se ho pokoušejí políbit, nebo se ho aspoň dotknout. O následním výskytu průjmových infekcí jsem se nic nedočetl, asi je všechny alláh dobře chrání.

Znavení ocucáváním Kaaby, vrhnou se poutníci na popíjení z posvátného pramene Zamzam. Ten měl před ambasádou nahradit sud Staropramene. Nikdo si neumíme představit pramen, který by napojil 2 000 000 šílenců – všichni si však dovedeme představit kšeft, který z toho mají mekánské úpravny vod. Napojení pionýři se pak ještě proběhnou mezi pahorky Safá a Marwá (cca 700 m, možno zdolat i chůzí), jež dávno neleží v poušti, ale v ulicích velkoměsta. Pohyb je pro celibátem trápené pionýry důležitý, protože následuje odchod do stanového městečka Miná. Zde, v největším pionýrském táboře světa, je vyhlášena večerka a noční klid.

Následující den už to taková sranda není. Koná se noční bohoslužba ve velké Mekkánské mešitě – bohoslužba, jež by jistě byla úžasným zážitkem, kdyby se tam nemluvilo o plamenech pekelných, věčném zatracení nevěřících a podobných duchovnostech. Další den je cosi jako osobní volno. To by ale poutníci měli strávit modlením, protože ten hlavní odvaz je teprve čeká.

Ráno se totiž pionýři odeberou na planinu Arafát – poušť bez jediného kousku stínu – a tam se věnují „rituálnímu stání“. Stojí tam, v arabském tom vedru, s oholenými hlavami a špinavými nehty, bez jídla a pití, do západu Slunce, prý aby se nad nimi alláh slitoval. Jako nějací žáčci na hanbě. Když domyslíme, že už několik dní nepoužili deodorant, musí u toho zažívat spiritualitu nesmírnou.

Většina účastníků kupodivu přežije (jsou dobře vycvičení ze všelijakých ramadánů) a může se těšit na trochu adrenalinu. Kamenování šajtána (kterého měla před ambasádou představovat plechová zahradnická konev) je nejvražednější islámskou kratochvílí, hned po sporu mezi šiíty a sunnity. Šajtána kdysi představovaly tři kamenné pilíře, na které měl každý poutník hodit sedm valounů. Počty rozbitých hlav donutily Saudy, aby pilíře nahradili třemi dlouhými zdmi, naproti kterým stojí několikapatrový most. Nějak to ale nepomáhá – ne všichni pionýři vrhají stejně zručně, a tak zde třeba roku 2006 podlehlo zraněním a ušlapáním na 300 pravověrných. Roku 2015 bylo mrtvol dokonce 717, plus nějakých osm stovek zraněných. Holt ani alláh se ochranou nepřetrhne. 

Kdo přežije házení na šajtána, může se těšit na svátek obětování – rituální halal porážku statisíců zvířat, od ovcí a koz po velbloudy, konanou opět ve stanovém táboře Miná. I tady způsobuje růst počtu poutníků problémy. Bývaly doby, kdy musel jedno zvíře obětovat každý poutník, ale protože ty masy zvířat časem nebylo možno zpracovat ani zkonzumovat, vydávají vážení klerikové závazné vyhlášky, na jak velkou skupinu může připadnout jedno zvíře (samozřejmě dle druhu a hmotnosti).

No když je podřezáno, vykucháno, naporcováno a rožněno, sesednou pionýři ve skupinkách kolem táborových ohňů a u vonné krmě si povídají, jak si společně krásně zaislámovali a co provedou těm potvorám nevěřícím příště.

A o tohle krásné představení, vinou neuctivých pražských radních, Pražené loňského 11. září přišli. 

ALLÁH AGBAR! 

Autor: MARTIN KONVIČKA, České Budějovice, ČR, 11.9.2017