9. říj, 2017

MARTIN KONVIČKA: "ISLÁMSKÁ KULTURA RANÉHO STŘEDOVĚKU BÝVALA NA VYSOKÉ ÚROVNI"

Jistě jste to už někdy slyšeli, je to takový poslední argumentační bastion obhájců islámu, doplňovaný argumentem, že islám "zachránil spisy antických filosofů", případně předvedl "oázu náboženské tolerance ve Španělích"...

Je to samozřejmě tisíckrát vyvrácená lež, respektive propaganda, ovšem propaganda vyznačující se neuvěřitelnou životností. Obhájci islámu, ale i bázlivci, kteří si nechtějí připustit vážnost konfliktu, v němž jsme se ne vlastní vinou ocitli, a snaží se na té mohamedánské šílenosti najít aspoň něco dobrého, ji totiž resuscitují stále dokola, do zblbnutí. Naposled jsem na ten argument narazil v diskusi bod blogem, kde jsem vytkl rektorovi olomoucké university, profesí historikovi, neschopnost se poučit z historie minulých islámských expanzí. A protože to už je únavné, pokusím  se všechny ty báje o "islámském zlatém věku" uvést na pravou míru. 

Předem ale upozorním: Dnešní text se nesnaží být duchaplnou esejí, historickým pojednáním nebo ideologickým textem. Chce být tím, čím žánr "blogu" na začátku býval - narychlo sepsanými poznámkami k nějakému tématu, bez pracného dohledávání zdrojů, jmen a letopočtů. Sice je o tématu, o kterém jsem přečetl a vlastním půl knihovny, ale mravenčí práci s dokládáním všeho, co napíšu, přenechám jiným - pro základní ověření by měla stačit obyčejná Wikipedie. 

A nyní už k věci. 

1. Když se islámské hordy po Mohamedově smrti vyřítily z Arábie, dobyly během krátké doby několika desetiletí obrovské území mezi Španělskem, respektive Marokem, a severozápadní Indií. Do jejich rukou padla většina anticko-křesťanské středomořské civilizace (včetně velkoměst jako Alexandrie, Antiochie, Kartágo a Damašek), celá oblast civilizace perské (včetně Mezopotámie, jež byla kolébkou lidské civilizace jako takové), tehdy nejrozvinutější část civilizace indické (údolí Indu), jakož i oblast tzv. Hedvábné stezky ve Střední Asii, jež byla pod kulturním vlivem civilizace čínské. Obrovský územní zábor znamenal spoustu plenění a kořisti, tedy skutečně skvělou materiální úroveň,ovšem jen pro vítězné dobyvatele. Spojení zdrojů vícera civilizačních okruhů, do té doby se vyvíjejících samostatně (byť obchodní a diplomatické kontakty samozřejmě existovaly), skutečně umožnilo výměnu myšlenek, technologií a podobně. Určitě tomu pomohla i arabština jako nově zavedená lingua franca vládnoucích vrstev. Ale nesmíme si představovat, že to byla zásluha islámu. Nejednou myšlenky putovaly spíše "nedobrovolně", třeba se zajatci či otroky rekvírovanými a transportovanými pro potřeby nových pánů (řemeslníci, úředníci, konkubíny). 

2. Na podmaněném území nutně žila spousta chytrých lidí. Ti na situaci reagovali různě. Někteří, jako křesťanský učenec Jan z Damašku, se uchovali víru svých předků, vstoupili do služeb nových vládců a snažili se zachránit, co zachránit šlo. Jiní - ve snaze uchovat si osobní svobodu, rodinný majetek či povolání - konvertovali k novému náboženství, ale často jen na oko, v soukromí si uchovávali "disidentské" myšlenky, a třeba i knihy nebo předislámské tradice a zvyky. Pro národ pamatující komunistický režim by takové reakce neměly být ničím překvapivým, všichni přece pamatujeme na knihy, fotografie či šperky, uchovávané v domovech "třídních nepřátel", na vzpomínky na dědečkovy polnosti či živnost, předávané napříč generacemi. No a podrobnější studium životů islámských učenců tzv. zlatého věku ukazuje, že mnozí pocházeli z takových nedávno islamizovaných rodin, ze spíše okrajových oblastí islámského vlivu (často Persie, Střední Asie), a měli za života problémy s převládající ortodoxií. 

3. Evropský "raný středověk" byl přímým důsledkem islámské expanze. Nezapomeňme, že z velkých civilizačních center post-antického Středomoří se udržely jen Konstantinopol a (tehdy beztak spíš druhořadý) Řím. Obchodní plavba po Středozemním moři byla ztížena až přerušena pirátstvím, křesťanské pobřežní oblasti vylidnily otrokářské razzie, italská či řecká města upadla s úprkem obyvatel do hájitelných, ale méně komfortních a ekonomicky uzavřených sídel (proces znám v italské historiografii jako kastelizace). Z evropské postantické civilizace fakticky zbyla "divoká periférie" - Galie, Germánie, Británie s Irskem atd., na jiných stranách světa třeba Arménie či Etiopie - oblasti už za Říma méně civilizované a urbanizované, kde musel kulturní život začínat znovu, od píky. Není od věci, že stejný proces nastal i ve zbytkové, islámem neodbyté Byzanci (kde se hovoří o úpadku či vylidnění měst) a vlastně i v Indii, kde se těžiště hindské civilizace přesunuje na jih a jihovýchod. 

4. Velkým nedorozuměním je i vymezení "islámského zlatého věku" coby protipólu evropského raného či temného středověku. Standardní definice:

(např. zde: https://en.wikipedia.org/wiki/Islamic_Golden_Agevymezují "zlatý věk" na jedné straně vládou abbásovského chalífy Harún al-Rašída (786-809), na druhé pak dobytím Bagdádu Mongoly (1258). Jenže za tu dobu prodělal evropský západ obrovský vývoj - i ve vztahu k islámskému nepříteli. Na počátku je Španělsko islámské, Frankové bojují o Provence, evropská civilizace je ubohým "odkrojkem" své dávné slávy, s negramotným obyvatelstvem žijícím v zemnicích, pár útočišti vzdělanosti v klášterech a pár kamennými kostely. Konec odpovídá Věku katedrál, v Evropě rostou university, pracují zde učenci jako Abélard, Tomáš Akvinský, Roger Bacon, rozvíjí se technologie vodních a větrných mlýnů či plavebních kanálů. Co však je podstatné: Španělsko je téměř osvobozeno, křesťanství znovu získává středomořské ostrovy jako Sicílii a vrcholí křížové výpravy, které islámskou expanzi na čas zvrátily. Nejzajímavější však je, že většina těch tolik adorovaných "islámských vědců", které islámofilové tak často uvádějí co příklad kulturnosti islámské civilizace, spadá časově do 10.-11.(-13.) století, nikoli do oněch dvou staletí, kdy křesťanství mělo prodělat svůj nejhlubší úpadek (tedy 8.-9.). 

5. Když už jsme u těch vědců - v islámské věrouce a právu je spousta překážek, efektivně znemožňujících svobodné vědecké bádání. Zákaz pochybování o koránu, alláhovi a mohammedovi, zákaz kritiky svatých spisů, duální logika, alláhova vůle znemožňující přírodní zákony, svévolné a kruté tresty za veřejně vyjádřené pochybnosti o víře. Jenže i zde existuje dost nesrovnalostí. Podle muslimských zdrojů byl korán definitivně kompilován až několik dekád po mohamedově smrti (cca 670). Autoritativní sbírky tzv. hádisů a mohamedův nejstarší životopis (bez nichž je celý slavný korán jen sbírkou blábolů schizofrenika) mají být ještě o nějakou tu dekádu mladší (z 9. století). Konečně první tafsíry, tedy výklad koránu "pro veřejnost", pocházejí zhruba z této doby. Z této bizarní chronologie plyne, že v onom 8.-9. století, kdy měla islámská civilizace ohromovat svým náskokem nad civilizací křesťanskou, nemohlo jít o islám, jak jej známe dnes. Nebyly zde příručky šárie, autoritativní výklady koránu, madrásy a universtiy. Spíše šlo o jakýsi "protoislám", na střetu s neislámským světem nejspíš naprosto agresívní a predátorský, ale uvnitř svých hranic možná ponechávající větší prostor badatelským a tvůrčím experimentům. Svědčí o tom i krátkodechá snaha o islámský racionalismus, pěstovaná myšlenkovou školou Mu’tazila a spadající do této "protoislámské" doby (například: http://lostislamichistory.com/mutazilism/). I tato racionalistická epizoda však byla zadušena pozdější konsolidací islámské dogmatiky. 

6. Přejděme k "uchování antických spisů", neboli "záchraně Aristotela". Je až fantastické, kolik islámských učenců islámského "zlatého věku" na Aristotelovi staví, respektive jej komentuje. Svědčí to o neoriginalitě, jež však je pochopitelná. Západní oblasti chálifátu byly post-antické, a právě Aristoteles byl antikou i křesťanskou post-antikou uznávaný encyklopedik. Postavit se nějak k Aristotelovi tak pro zvídavější mohamedány znamenalo srovnat se nějak s předislámskou civilizací, jež byla - a to viděli na vlastní oči - v tolika směrech vyspělejší, než ta jejich. Aristotela ovšem uznávali - a znali - i na křesťanském západě, takže o  nějaké "záchraně" nemůže být řeči. Spíš byl, díky neustálým snahám islámským učenců vyrovnat islámskou dogmatiku s řeckým racionalistou, západu neustále připomínán. A ovšem, byli to mohamedáni, kdo vykradl a vyplenili učená centra od Maghrebu po Indii, kdo zničil knihovny v Alexandrii, Damašku či indické Nalandě. Že něco z toho lupu občas překupníci prodali zvídavým křesťanům (centrem tohoto byznysu mělo být španělské Toledo), lze těžko pokládat za "zachraňování" - i Islámský stát dnes údajně prodává movité památky z vypleněných muzeí. Islámský zájem o předislámské prameny byl navíc přísně výběrový: krom Aristotela hlavně "užitečné věci" - např. vojenství, geografie, botanika, medicína. Mnohem víc písemného odkazu antiky, včetně znalosti živého jazyka, se zachovalo v řecké Konstantinopoli, odtud se antická učenost periodicky (např. za Otonské renesance) dostávala do Evropy.  Nakonec to byli především řečtí učenci, prchající ve 14.-15. století před neodvratným pádem, kdo přenesl antický odkaz na Západ, a tím umožnil rozmach renesance. Například takový Plato byl před pádem Konstantinopole na západě znám jen minimálně, totéž platí třeba pro řecké drama... 

7. Z uvedeného neplyne, že by třeba Normané 11. či křižáci 12. století nebyli "islámskou kulturou" ohromeni. Jenže to, co při svých cestách a výbojích obdivovali, nebyl islám - byla to islámem tolerovaná či (drobet) rozvinutá kultura řecko-byzantská, či přesněji řecko-byzantsko-perská. Lázně. Akvadukty. Zahrady. Fontány. Koberce a pohovky. Mozaiky. Nic z toho nebyla islámská inovace, vše na "Blízkém východě" existovalo dlouho před islámským záborem, ale neexistovalo to (nebo jen v provinční podobě) na severozápadě Evropy. Totéž platí o architektonických stylech (chrámové kupole, typické pro mešity té doby, najdeme poprvé na byzantských chrámech, "arabský" lomený oblouk je původem vizigótský). Západ na islámu obdivoval to, co islám ukradl, respektive co nestačil zničit. 

8. Se středověkým obdivem k "Arabům", importy knih a nápadů z Toleda i odjinud, se do neislámského světa nedostával jen prosluněný odkaz ztracené antiky, ale i temné inovace islámské. Velmi známým příkladem je ikonoklasmus, kterému padla za oběť spousta antických památek v byzantské oblasti - ten byl naprosto jasnou vypůjčkou islámského zákazu zobrazování živých bytostí. Už méně je známo, že typicky "středověké" představy o čarodějnictví, boji s herezí, prospěšnosti mučení při vyšetřování zločinů, rozkladném působení Židů, nebo dokonce svaté válce, se prakticky neobjevují v pozdě antickém západním křesťanství (řekněme) 5-7. století. Když pomineme krátkodeché epizody, jako ke christianizace Sasů v době Karlovců, najdeme tyto temné stránky křesťanství plně rozvinuté až v 11.-12. století, tedy v době křížových výprav, kdy byl západ chtě-nechtě velmi těsně konfrontován s islámským myšlenkovým světem. 

9. Konečně ta "tolerantní al-Andalus", jeden z největších mýtů středověké historie. Podobně jako všude jinde muslimové v dobytém Španělsku křesťany a Židy nechali žít. Sami byli zprvu nájezdnickou menšinou, někdo na ně pracovat musel a počítali, jako všude jinde, s postupnou konverzí či likvidaci podmaněných podlidí. Naopak křesťané za Pyrenejemi žádné muslimy neovládali (nemohli je tudíž "tolerovat") a byli v defenzívě ("tolerance" by byla sebevražedná). Jinak vypadala andalúská tolerance naprosto stejně, jako islámská tolerance kdekoli jinde. Křesťané a Židé museli nosit zvláštní oděv (odtud přejala nejprve středověká Evropa, později nacistické Německo, nápad s Davidovou hvězdou), museli obývat vyhrazené čtvrti, nesměli vykonávat řadu ekonomických aktivit, nesměli se stýkat ani ženit s muslimkami, jejich svědectví u soudu nemělo proti svědectví muslima žádnou váhu. Naopak mohli být - a bývali - kdykoli a pod vykonstruovanými záminkami připravováni o majetek, svobodu nebo život. Krvavými připomínkami islámské "tolerance" jsou příběhy křesťanských mučedníků z Cordoby (https://en.wikipedia.org/wiki/Martyrs_of_C%C3%B3rdoba), nebo tzv. Granadský masakr iberských Židů (https://en.wikipedia.org/wiki/1066_Granada_massacre). Jen na okraj dodám, že velké pronásledování evropských Židů za 1. křížové výpravy je časově mladší, než masakry Židů na iberském poloostrově, a mohlo jimi být inspirováno - mezi křižáky byli veteráni rekonkvisty. 

10. Máme zde tedy "islámský zlatý věk", o kterém není jisto, kdy byl, a islámskou učenost, jež není tak úplně islámská. Co je však ještě víc zarážející, je téměř úplná absence hmotných památek onoho "zlatého věku" - zejména jeho 1. poloviny, tedy 8-9. století. Tehdejší Bagdád měl být milionovým městem s paláci, universitami, osvětlenými ulicemi a zahradami. Srovnatelně vznešená, byť snad o něco menší, měla být ta úžasně tolerantní Cordoba (líčená přímo extaticky třeba v první kapitole této knihy: 

(https://www.dumknihy.cz/evropa-stredoveku-v-letech-962-1154). Vím, jak nehorázné tvrzení  se sem chystám napsat, ale zajděte si sami do příslušných muzeí, sežeňte si kunsthistorické a či archeologické monografie a pátrejte po hmotných památkách oné prý nejvrcholnější islámské doby. Nenajdete - nic, respektive skoro nic, a pokud něco najdete, dejte mi o tom vědět. Je to skutečně bizarní, ale přes ohromné úsilí, věnované archeologickému výzkumu v předválečném Iráku, a ještě nezměrnější úsilí, věnované kopání té bájné al-Andalus v Cordobě, Seville i jinde na Iberském poloostrově, existuje z doby před 10. stoletím jen naprosté minimum hmotných památek, které by nasvědčovaly, že nějaký "zlatý věk islámu" vůbec kdy existoval. Začněte třeba přehledem islámských architektonických památek ve Španělsku (https://en.wikipedia.org/wiki/Moorish_architecture) - vím, je to jen Wikipedie, ale je to znepokojivé a je to bizarní, když tam, alespoň podle muslimských zdrojů, měla prosperovat statisícová města s ulicemi osvětlenými veřejným osvětlením. Podobný obrázek najdete třeba na Sicílii (kde mají po muslimech jakousi palácovou zeď údajně z 9. století)nebo třeba ve "staré Káhiře", kde tedy stojí jedna mešita ze 7. století, založená těsně po islámském dobytí Egypta (https://en.wikipedia.org/wiki/Mosque_of_Amr_ibn_al-As), ale všechny ostatní islámské památky jsou ze století desátého a pozdějších. 

Islám tedy svou dobu "materiálního a duchovního rozmachu" vskutku zažil, ale zažil ji na úkor dobytých a zničených civilizací, jejich drancováním, vymačkáním zdrojů. Sám nepřidal nic, a jakmile předislámské zdroje vyčerpal, začal upadat k barbarství. Naopak evropské "středověké barbarství" bylo přímým důsledkem střetu s islámem - a totéž lze vystopovat v Byzanci či Indii. Aby toho nebylo málo, tak se onen krátkodechý "islámský zlatý věk"  odehrál jindy, než se naivně domníváme (spíše ve stoletích 10.-11. než 8.-9.) a určitě nebyl tak inspirující a tolerantní, jako nám podsouvají proislámští propagandisté. 

Pokud islám dobude západní Evropu, o což se vehementně snaží, rovněž ho čeká krátkodechý zlatý věk - poháněný konverzemi nebo znevolněním francouzských hoteliérů, britských administrátorů či německých inženýrů. Jistě však kvůli tomu nebudeme říkat, že BMW je vynikající islámský automobil. 

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 9.10.2017 (recyklát)