25. říj, 2017

MARTIN KONVIČKA: SOUDÍ ČESKÉ SOUDY PODLE ŠÁRIE? A ZASTAVÍ TO NĚKDO?

Muslimský otec, nemuslimská máma, společné dítě (v horším případě syn) - a české soudkyně, které rozhodují v poručnických soudech přibližně tak, jako by rozhodl kádí v Saudské Arábii. Výsledkem nesou jen životy a dětí proměněné v Peklo. Výsledkem je i ohrožení nás všech. 

Situace 
 
Případ, se kterým Vás dnes chci seznámit, se v mnoha rysech podobá případu exmuslimky Marty Albahri, bojující o výchovu svých synů s jedním z nejnebezpečnějších islámistů v ČR (více například zde: 
 
 
Je však přece jen trochu jiný. Marta A. udělala ve velmi mladém věku životní přešlap - z neznalosti a naivity se stala muslimkou, druhou manželkou (! - sezdanou v mešitě, bez českého úředního posvěcení) mohamedánského podnikatele. Krize, jež v ve "vztahu" s fanatickým tyranem nevyhnutelně nastaly, se snažila překonat co nejtěsnějším příklonem k víře. Proto po nějaký čas byla - podle všech představitelných kritérií - regulérní fundamentalistkou. Když se dostala až na dno, šílenost svého postavení prohlédla. Spojila se s lidmi z antiislámského hnutí, které se nejdřív snažila špiclovat pro potřeby mešitových bossů - a ti jí dodali odvahu učinit to nejjednodušší, vzdát se islámu a odejít od svého manžela/nemanžela. Od té doby (jsou to asi 3 roky) čelí soustavné šikaně nejen ze strany mohamedánů, ale i ze strany českých soudů, které přece musí hájit "práva otce". Čas dětmi jim soudy všelijak odměřují, každé prázdniny, Vánoce a narozeniny znamenají předvolání, předběžná opatření, návštěvy psychologů... Spory o děti nejsou nikdy jednoduché, ale když do toho zatáhnete islám, zažijete skutečné Zlo. 
 
Druhý případ je jiný v tom, že dotyčná (říkejme jí třeba X) nikdy nebyla muslimkou. Prostě si, z naivity a osamění, "upletla synka" s mohamedánem, pak se s ním rozešla, mohamedán ji všelijak pronásledoval, doprošoval se a hrozil ... ona, děvče z moravského venkova, se na čas ukryla u rodiny, našla si nového partnera (který vzal etnicky smíšeného synka za vlastního), pracuje, snaží se žít. Jenže bylo třeba upravit právní vztah s otcem. Podobně jako Marta A. chtěla synka do výhradní péče. Té se nakonec dočkala, jenže mohamedánský tatík se odvolal - a výsledek, očima X-ina bratra, vidíme zde. Dlužno podotknout, že chlapci je něco okolo šesti let. 

Minulý týden ve čtvrtek rozhodl Ostravský odvolací soud v čele se třemi soudkyněmi, že má sestra získala do výhradní péče svého syna (již tři roky se o něj soudí s muslimským psychopatem). Myslel jsem si, že udělením výhradní péče budou styky jejího syna s muslimským otcem omezeny na minimum, ale není tomu tak. Realita je krutejší, než jsem si kdy dokázal představit. Zmíněné tři soudkyně rozhodly (zřejmě již podle zákona šaría), že syn mé sestry musí s muslimským otcem trávit čas každý sudý týden od středy do neděle a každý lichý týden ve středu a ve čtvrtek. Podotýkám, že malý u něj ještě nikdy nebyl přes noc a neumí jeho jazyk, jen těžko se s ním dorozumí. V tomto případě se tedy výhradní péče již stává téměř střídavou! Ale to ještě není všechno. Na vyžádání muslimského otce, mu musí má sestra vydat pas svého syna. Asi aby ho mohl kdykoliv unést??!! To mi opravdu hlava nebere. Ještě před rokem měl asistované styky pro důvodné podezření, že by mohl malého unést a teď mu ho dají na pět dnů i s pasem??? Tak kde to kurva jsme. Co jsme to doprdele za národ, když tři soudkyně, ženy nadržujou CENZUROVÁNO, psychopatovi a feťákovi, místo aby věřili naší bezúhonné občance!!!
P.S.: soudní spis obsahuje za ty tři roky na 1700 stran!! To jistě svědčí o "mírumilovnosti" toho muslimského psychopata...

Jinými slovy, soud definoval podmínky "výhradní péče" vůči otci tak velkoryse, jak často nepostupuje ani u péče střídavé, a specifickým požadavkem, aby matka dítěti zařídila či vydala pas, přímo navádí otce k noční můře všech maminek v podobné situaci - k únosu a zašantročení synka do islámské země. 
Proč  je to šária a nebezpečí radikalizace 
 
Islámské právo je nekompromisní ohledně vyznání a výchovy dětí. Potomek muslimského otce, syn stejně jako dcera, je z definice muslim - ať ho tatík zplodil s muslimkou, nemuslimkou, svobodnou ženou, otrokyní, kozičkou nebo ovečkou - a musí být jako muslim vychován. Za výchovu odpovídá muslimský otec, pokud z nějakého důvodu nemůže děti k islámu vést, pak jeho rodina. Islámská výchova (přednášení koránu, pravidelné modlitby atd.) musí začít nejpozději 7. rokem věku. "Do sedmi let patří děti matce", káže sunna, která též specifikuje, že nejpozději od sedmi let věku by se holčičky měly zahalovat (jsou to, ostatně, už objekty na vdávání) a chlapci s ostatními muži navštěvovat mešitu. 
 
Nevychová-li mohamedánský otec z potomků (kór pak ze synů) muslimy, je to nepředstavitelná potupa, hanba, pošlapání "cti". Hanba, kterou těžko utají před širší rodinou a souvěrci z mešity. Proto to obrovské riziko únosu či zašantročení dětí, v naší kultuře téměř neznámé. Nemusí se obávat, že by ho dítko bez matky zatěžovalo - vychovat dobrého muslima je věcí celé jeho rodiny, v orientálních podmínkách tedy sester, sestřenic, tetiček, švakrových.  Exmuslimky a bývalé partnerky muslimů, které s nimi vedou spory o děti, to vše samozřejmě všechno vědí. Proto jejich skoro až animální strach, který se okolo sedmi let života dětí zvětšuje. 

Rizika však existují i v případě, že k tomu pro matku nejhoršímu, tedy únosu, nedojde. I mainstreamový tisk se občas nechá slyšet, že největší problémy nejsou v Evropě s islámskými přistěhovalci, ale s jejich potomky 2. a 3. generace. Proč, to je nabíledni: Ty děti a ti mladí lidé se ocitnou ve vzduchoprázdnu mezi dvěma kulturami. Přijmout tu novou, západní, jim brání tlak rodiny (stejně jako slabost západní kultury jako takové, ale to je jiný příběh), která je vychovává k víře ve vlastní nadřazenost a k nenávisti až pohrdání západními nevěřícími, špinavci, slabochy. Současně jsou však v západní kultuře natolik sběhlí, že pokud se rozhodnou konat asociálně (od šikany spolužáků a dealování drog po terorismus), jsou prakticky nepostižitelní. Znají jazyk, znají reálie, mají potřebné kontakty - na rozdíl od svých rodičů vědí velice přesně, co si mohou a co už nemohou dovolit. 
 
A teď si představte, že popsaný konflikt kultur nezažíváte mezi generacemi (rodiče x děti), nebo mezi lokacemi a životními rolemi (rodina x škola, klukovská parta x zaměstnání), ale přímo v rodině. Tatínek vás polovinu týdne vychovává "islámsky", maminka se v druhé půlce týdne snaží islámské působení neutralizovat. Nátlak na děti ze strany odloučených rodičů bývá hnusný i mezi "normálními" lidmi - ale představte si, že tatík straší synky peklem, kam půjde jejich maminka (a ony, budou-li mít rády maminku), a současně je podplácí "chlapáckým" přístupem ze strany strýčků z mešity. Je to maminka, kdo je nutí připravovat se do školy, je to tatínek, kdo je zahrnuje dárky a luxusem ... Potkal jsem takových případů více, od dnes už dospělých chlapů ("... celé dětství jsem chtěl poznat tátu; když se někdy začátkem mé puberty objevil, hned se začal povyšovat před celou máminou rodinou...") přes klučiny na sklonku školní docházky (vím o jednom, který předstíral psychiatrickou příhodu, jen aby nemusel s tátou na prázdniny do Sýrie), až po dítka, vystrašené z Dženny a bojící se maminky. To ovšem zmiňuji ty lepší případy - o těch opravdu hororových se nikdy nedozvíme. 
 
Co na to protiislámská scéna?

V normální zemi a normální době by už jen šáriátská pravidla o náboženství potomků (je jim de facto odpíráno právo zvolit si náboženství) měla stačit k tomu, aby byly šária, a s ní celý islám, postaveny mimo zákon. A aby se civilní soudy, v rodinných, poručnických aj. sporech, chovaly k mohamedánské straně jako k někomu, kdo mimo zákon stojí. V principu tak lze učinit už dnes (islám je v rozporu s českou Ústavou a stal se registrovaným náboženstvím spíše nedbalostí ministra kultury za Grossovy socialistické vlády, roku 2004) - islámská výchova, děje-li se v souladu s nařízeními sunny, naplňuje definici psychického týrání. Navíc je zde riziko únosu či radikalizace a téměř jistota psychického týrání matky. Justice by to měla vědět a měla by k mohamedánovi, který usiluje o vliv na výchovu malých českých občanů, přistupovat jako k toxikomanům, sociopatům, fanatikům či duševně chorým - o nic jiného zde totiž nejde. 
 
Zatím se děje pravý opak. Ve sporech paní Albahri jí byl dokonce protiislámský aktivismus dáván k tíži - že prý svým dětem brání v náboženském životě(!) a "poznání otcovy víry". Spis ke sporu paní X nemám k dispozici, ale troufám si tvrdit, že to nebude jiné. Marta Albahri skutečně aktivistkou je. Svůj případ medializovala, spolupracuje s kritiky islámu. Paní X se snažila držet vzadu, neohrozit průběh soudu nějakými exhibicemi. Soudy (v obou případech byly soudkyněmi ženy), však rozhodly téměř totožně - v neprospěch českých občanek a jejich dětí, ve prospěch mohamedánských šílenců. 

Vnímám zde strašné selhání práva, ale zejména některých právníků - a to nejenom předmětných soudkyň. Čtenáři tohoto textu budou znát dost slovutných kapacit, které verbálně odsuzují islám, poukazují na jeho nedemokratičnost, neslučitelnost s civilizací. Dosud jsem ale od nich neviděl žádný právní rozklad výše popsaných situací, žádný manuál pro matky a jejich rodinné příslušníky, kde by dostali radu, jak postupovat, nevím o žádné právní "horké lince", nevím o žádné organizaci právníků proti islámu - dokonce ani na úrovni neformálního klubu. A nevím o žádném ohrazení proti soudcům a soudkyním, kteří soudí, jako by soudili v Saudské Arábii. Zato pindat a rozeštvávat, to by jim šlo. 

Případů, jaký popisuji, je bohužel mnoho. Jejich aktérky zpravidla zastrašeně mlčí, čemuž se vzhledem k situaci (strach mámy o děti, minimální zastání ze strany práva) nelze divit. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 25.10.2017