29. říj, 2017

MARTIN KONVIČKA: MILÍ EUROSVAZÁCI: I VAŠI RODIČE SE SMÁLI GAGŮM LUĎKA SOBOTY...

Ač se normálně nesleduji televizi (ani přes internet), včera jsem udělování státních vyznamenání sledoval - a jsem za to rád. Vidět v přímém přenosu, kterak si prezident Zeman "maže na chleba" celý pravdoláskový establišment, viditelně se u toho baví a ještě dokáže přednést proslov, který nebyl nijak zvlášť politický, byl hluboce lidský, a přece mu 90 procent dnešních komentátorů nemohlo porozumět... Byl to podařený večer. 
 
Nyní se budou anti-zemanovská média (což jsou skoro všechna média), zhrzené akademické veličiny a podobná flóra a fauna předhánět, kdo mu hlasitěji vyčte, že "ocenil nevhodné lidi". Nechají, alespoň doufám, na pokoji vědce (jejichž práci nerozumí), sportovce (nápodobně), obětavé hasiče a policisty (před nimiž nelze, než s úctou sklonit hlavu) a dlouho opomíjené vojáky (dtto.). O to víc se pustí do oceněných z uměleckých kruhů. "Povrchní kýčař, popová hopsanda, signatář/ka anticharty, spolupracovník StB" - úplně vidím zpěněné huby komentátorů. Jenže ruku na srdce. Ve skutečnosti těm zuřivým kvazi-elitářským mládežníkům až tolik nevadí, že Luděk Sobota hrál vesnické blbečky, Zdeněk Troška režíroval kasovně úspěšné pitomosti a Helena Vondráčková kdesi cosi podepsala. To by totiž museli úplně stejně nenávidět ... co já vím, třeba Jana Hřebejka nebo Aňu Geislerovou. I oni občas točí hloupé filmy a podepisují, co jim podstrčeno jest. 
 
Vnímám prezidentův výběr oceněných krapet jinak - a věřím, že "kavárna" ho vnímá stejně. Vnímám ho jako státnický výraz smíření s kulturou 70.-80. let, tedy normalizačního období. Bylo to v mnohém období nehezké (v tom měl polistopadový establišment pravdu), ale i tehdy se chodilo na nové filmy, poslouchala muzika, smálo v divadlech a dokonce (Nohavica!) zpívaly protirežimní protestsongy. A samozřejmě se randilo, rodily se a vyrůstaly děti, mnozí se snažili uspět v práci (a ne vždy přitom kolaborovali s režimem), bavili se, žili. Co je však nejpodstatnější: Je to doba, v níž dnešní sedmdesátníci (jako prezident republiky) prožívali nejproduktivnější léta života, dnešní padesátníci (jako já) prožívali dětství a dospívání, a dnešní "mladí dynamičtí" - se narodili. A protože televize tenkrát svítila z každého obýváku, tak kdekoho v téhle zemi, vlastně každého komu je nad 40, nějakým způsobem ovlivňovali ti dnes už stařičcí lidé, které Zeman, ten "zloduch", za jejich životní výkon ocenil. 
 
Stejně příznačné je, že první všelidovým hlasováním zvolený prezident ocenil umělce vskutku "lidové". Neboli ty, které občané skutečně znali a znají, které měli (nebo neměli) rádi, jejichž jména jim nejsou cizí. V kontrastu s monarchistickým prostředím Vladislavského sálu (a veskrze monarchistickým svátečním rituálem) vyniklo bytostné republikánství (ve smyslu Res Publica, věc veřejná, věc každého občana) jeho gesta. Folkaře Nohavicu pak vnímám jako spojnici mezi oficiální kulturou a kontrakulturou té doby. Navzdory špíně, kterou na něj dnešní mladíčci hází, jej moje generace nevnímala jako kontrast ke Karlu Krylovi, nebo třeba Kocábovi, nebo Plastikům - ba naopak. Jako šestnáctiletí gymnazisté vyřvávali jsme jejich vypalovačky na střídačku, ne zcela vnímajíc, proč se Nohavica "může" a třeba Kryl už "nesmí". 
 
Chápu, že ne každému budou po chuti všechna jména. Mně třeba není po chuti prof. Stanislav Štýs, specialista v oboru rekultivací. Mnohé z toho, co prof. Štýs učil a na Mostecku či Chomutovsku realizoval, je dnes pokládáno za mylné a Štýsovy výpady proti mladší generaci ekologů (třeba proti prof. Prachovi, kolegovi z Budějovic, který se ovšem profiloval jako "vítač" a anti-zemanovec, ale to je jeho věc) jsou z vědeckého hlediska pitomosti. Ale nešť, říkám si - on ten Štýs to nejspíš nečinil ze zlé vůle a výsledky jeho práce formovaly podkrušnohorskou krajinu tehdejší i naší doby. 
 
Vlastně i lidsky chápu, proč mediální mládežníci tak zuří. Polistopadový režim se - jako každý nový režim - potřeboval vymezit proti režimu normalizačnímu, a tak po víc než dvě desítky let mezi oceňovanými převažovali všelijací chartisté, osobnosti třetího odboje, osobnosti za normalizace umlčované a umělci (v kontrastu s ideologickým plebejstvím normalizační doby) spíše "elitní" než "lidoví". No a nejrůznější elitní mainstreamoví publicisté,  oni "svazáci" naší doby (vesměs jim dnes táhne na padesátku, ale to táhlo profesionálním normalizačním svazákům taky), pojali to vymezení proti normalizačním létům jako generační vzpouru, vzpouru proti svým "tatíkům" - kterým vytýkali vše možné, od nedostatečné světovosti přes ekonomickou zaostalost polistopadového Československa po tu televizi. Proto pro ně byly normalizační hvězdy po nějakou dobu "nestravitelné" - což po nich snaživě papouškují jejich o generaci či dvě generačně mladší epigoni, kteří ale, na rozdíl od skoro-padesátníků, ani netuší, proč to dělají.  
 
Prezident samozřejmě ví, že Republiku, a celou Evropu, čekají těžké časy. Na prahu těžkých časů jsou smíření a velkorysost napříč sociálními skupinami a generacemi užitečnější, než nekonečné výčitky za bolístky staré 30 let. A jako starý zkušený chlap taky ví, že vzpoura proti rodičům, jež u "kavárny" mohla být zajímavá, když nejstarším rebelům bylo 30, začíná vypadat směšně, když je vám čtyřicet, padesát či šedesát.  
 
Období normalizace (i s tehdejší vědou a kulturou) patří k dějinám této země. I tehdy vzniklo ledacos cenného. ta doba formovala generace odcházející i generace stojící dnes na vrcholu životních sil. 

Můžete proti tomu, milí eurosvazáci, protestovat - ale nejste na pubertální vzpouru už trochu staří? 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 29.10.2017