9. lis, 2017

MARTIN KONVIČKA: PŘED 28 LETY SE V BERLÍNĚ NARODILA HOLČIČKA, ŘÍKALI JÍ FREIHEIT

Narodila se z rumu a sutin zdi, kterou uprostřed toho města, doslova během noci, postavili Rusáci a jejich němečtí komunističtí kolaboranti, kterým jsme tady v Česku říkali Dederóni, to podle tří písmen na zadních kapotách trabantů, jimiž každoročně projížděli Českem směrem na severočeský Macháč, nebo východoslovenskou Šíravu, nebo maďarský Balaton, nebo - ti nejmovitější a nejdrobrodružnější - do bulharského Primorska a Zlatých Písků. Nikam jinam nejezdili, protože jinam nesměli. Ta Zeď totiž nestála jen v Berlíně, ve skutečnosti se táhla se od Štětína přes Šumavu až hluboko na Balkán, na hřebeny Rodop a Staré Planiny a jejím hlavním smyslem bylo zabránit Dederónům, stejně jako jiným poddaným sovětské koloniální říše, konfrontovat s realitou propagandistické pohádky o zlém temném západě a slunečním pestrém východě. Tak nějak se tušilo, že kdyby všichni ti Dederóni, a Čechoslováci, a Maďaři, a Poláci a spol dostali možnost srovnání, nezbyla by v "sovětské" Evropě ani noha. 

Měla se, holka malá, čile k světu. Brzy po jejím narození se jí narodili sourozenci, křtění vodami Macháče a Šíravy a Balatonu a Černého moře a s nimi v 90. letech, letech dětství a dospívání, poznávala svět plný dřív netušených lákadel. Cestovala, nejdříve s rodiči a pak i přáteli, do zemí, které rodiče pokládali za navždy nedostupné - a které přitom byly jen pár hodin cesty teď už ne trabantem, ale nejdřív ojetým, pak už nově koupeným "západním" vozem. Kolem ní rostly cukrárny a krámky, později kluby a bary, které nezavíraly ani v neděli a kde se hrálo do rozbřesku; zahrádky, které smyly rozdíl mezi letní dovolenou a všedním dnem; dopravní stavby a kancelářské a obchodní domy, jaké byly dřív k vidění jen na prospektech ze "zakázaných" zemí. Kupovala si knížky od spisovatelů všech názorů a z celého světa, chodila na filmy, jimž se dřív říkalo "trezorové". Internet jí umožnil volně a bez hranic a dozoru komunikovat s vrstevníky z celého světa. Studovala bez zábran, co si umanula a jak dlouho se jí chtělo; na škole poznala chlapce i dívky z celého světa kteří, stejně jako ona, věřili, že stačí zbourat všechny ostatní zdi a že po škole ji čeká naplňující a dobře placený job, spousta volného času, životní láska a jednou snad i děti, které budou žít ještě šťastněji, než žila ona. 

Školu dokončila. Job "projektové manažerky integračních programů EU" možná není tak fascinující, jak si kdysi vysnila, ale to není hlavní problém, který by ji trápil. I přítele má a když se oba uskromní, budou si s to pořídit i děti. Jenže oba se bojí - o dětech a rodině vůbec mluvit. Bojí se vlastně mluvit i o tom, proč a čeho se bojí. Některé strachy a obavy se v rodině dvou vystudovaných 

sociálních antropologů prostě neotevírají - nesluší se o nich mluvit. Ani před nejbližšími. 

Mluví o nich jen ti zamračení udření starší lidé, kteří neměli to štěstí, aby v mládí procestovali celou krásnou Evropu bez zdí, nestudovali na dvou vysokých školách, neabsolvovali několik zahraničních stáží a nemají "dobré přátele" všech národů, ras a vyznání. Ti lidé, kteří by dnes, zase, chtěli stavět ploty a zdi. 

Skoro spolu nechodí ven. Kluby, kde bývalo tak příjemně, jsou dílem zavřeny, dílem není bezpečné tam chodit. Příliš mnoho divných incidentů, o kterých se nesluší mluvit, se tam stalo. Ráda dřív chodívala běhat, nebo si jen tak sednout, s knížkou nebo cigaretou, do parku. I to se změnilo - příliš mnoho pohvizdování a poznámek od nových mladých kluků, příliš mnoho zamračených pohledů od žen, z nichž není vidět nic, než oči. Zlobit se na ně nemůže - je manažerkou integračních programů. Jen tak popíjet někde na zahrádce už též pomalu nejde: Alkohol je prý "urážlivý", hudbu z repertoáru každou chvíli přeřve muezzin z nedaleké mešity. 

Přemýšlí, že začne chodit s šátkem přes hlavu. Ona to zvládne, ale nechce, aby tak jednou musely chodit její dcery, kdyby někdy nějaké měla.  

V berlínském Kreuzbergu, kde žije a stará se o integrační programy, to tak totiž chodí. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 9.11.2017