19. lis, 2017

MARTIN KONVIČKA: AFROHERCI VE FILMECH Z EVROPSKÝCH DĚJIN: POUHÉ PŘEKROUCENÍ HISTORIE, NEBO RASISMUS?

Jedenkrát by to mohl být avantgardní nápad, dvakrát zajímavá provokace. Jenže těch případů přibývá: Namátkou Sophie Okonedo jako Margareta z Anjou (BBC), Dijmon Hounsou jako jeden z rytířů Krále Artuše ve stejnojmenném filmu, hned celá parta afro-starořeků (včetně héroa Achilla a boha Dia) v připravované Troji: Pádu města (BBC). Pokud je cílem vyprovokovat evropské tradicionalisty, podařilo se na výbornou. Pokud je cílem urazit celou Afriku, tak ji to urazí - je jen otázkou času, kdy to Afričanům dojde.  

Když rozčiluji nad různými "černými Vikingy" a "mohamedány na dvoře krále Artuše", zmiňuji většinou ten menší problém - ignorování až vědomé falšování historické skutečnosti. Vadí mi to, neboť to lidem, zejména mladým a ne dost vzdělaným lidem, mate hlavy. Miloval jsem školní dějepis a neměl jsem s ním sebemenší problém, protože jsem odmala ležel ve starých historických knížkách a románech, měli jsme jich po dědečkovi plné skříně a krabice a byly zdobeny úžasnými rytinami a litografiemi, na nichž staří Slované žili v zemnicích a česká knížata v dřevěných hradech a barokní dámy nosily korzet a okruží a gentlemani z dob restaurace cylindry a vše, do detailu, odpovídalo co možná nejpřesněji dobovým poznatkům o "vizuálu" té které doby. Totéž samozřejmě platilo pro historické a dobrodružně-historické filmy a velkofilmy, jejichž tvůrcové si nechávali radit od předních historiků a kde se faktografické prohřešky braly jako újma na kvalitě, která se neodpouštěla. S takovým základem nebyl pro člověka problém došprtat se pár letopočtů na písemku. Jakýsi obraz o dějinách měl, bylo to lešení, na než se snadno navěšelo, z čeho zrovna zkoušela souška na základce nebo pan profesor na gymplu... 
 
Dobře si vzpomínám na epizodku někdy z před 10 lety. Chtěli jsme po práci vypít pár pivek s mladším kolegou, jenže já sledoval (tehdy ještě v televizi) seriál Řím z produkce HBO
 
 
 
I přemluvil jsem ho, že nakoupíme lahváče a popijeme u mě doma. "Ten seriál je fakt vymakaný, pomáhali jim s tím historici, experti na vše možné", ukecával jsem kolegu. Jenže jsme to pustili a hned v jedné z prvých scén, odehrávala se na římském tržišti, seděl na bidýlku papoušek Ara hyacintový, což je americký druh, jaký se v Římě doby Augustovy objevit nemohl. "To je ta tvoje důsledná výprava", ohrnul nos kolega, též zoolog. Od té doby se změnil, dnes by ho neurazil ani Augustus tmavé pleti. Jde s dobou. 

Mládež odchovaná dnešní "historickou" tvorbou bude v dějepravě ztracená - tedy byla by ztracená, kdyby po nich někdo znalosti o dějinách chtěl (což zjevně není cílem). Falšování dějin v umění možná začalo jako "postmoderní hravost", "osvěžování" či "parodie", jakmile však padla veškerá tabu, stalo se prostředkem ideologického vymývání mozků. Jakou asi budou mít o dějinách představy dnes vyrůstající děti, když v tvorbě pro mládež uvidí afro-vikingy a afro-starořeky? Zapamatují si letopočet Zlaté buly sicilské, nebo založení Karlovy university, když nebudou mít povšechný obrázek o tom, jak vlastně vypadali lidé, jichž se ty události týkaly? 
 
V urážení Afričanů však vidím větší problém, než v ohlupování euroamerické mládeže. Obsazováním afrických herců do filmů na evropské motivy, o evropských dějinách, totiž Afričanům jakoby sdělujeme, že jejich vlastní dějiny, literatura, mýty neobsahují dost dramaticky zajímavých, potenciálně kasovně úspěšných příběhů - že nemají své vlastní hrdiny, osudové krásky, dojemná dramata, a tak musí (trapně) předstírat, že měli podíl na příbězích někoho jiného. 

Je to samozřejmě patentní blbost. Gabonské či mosambické obdoby Krále Artuše či Iliady možná nejsou tak známé, jako ty západní, ale báje, literaturu, dobrodružné příběhy a dramatické dějiny má každý národ, každá země, každá kultura. Klasičtí etnografové a antropologové (tedy ti, kteří se opravdu zajímali o zkoumané kultury a nezneužívali svůj "výzkum" jen k plivání na kulturu západní) naplnili těmi mýty a příběhy celé bibliotéky tlustých knih a časopisů, které dnes, bohužel, prakticky nikdo nečte. Moderních příběhů je rovněž jistě spousta, oni totiž i v Nairobi, Abidžanu či jamajském Kingstonu kupodivu žijí a pracují beletristé a investigativní reportéři a jistě mají dost témat, kterými by zásobili celý Hollywood - kdyby ten ovšem chtěl. Filmovým producentům, kteří touží po "nebílých" hercích a tématech, by stačilo občas číst noviny. Jen z poslední doby mě napadají dramatické příběhy odmítaček islámu jako je Somálka Ayaan Hirsi Ali, nebo obrana Etiopie či Středoafrické republiky před náboženskými fanatiky. Příklady samozřejmě sledují mé vlastní preference, jsem si ale jist, že by se našly i příběhy bez islámského faktoru, příběhy zcela apolitické, a to z moderní i dávnější historie. 

Když nasazujeme africké herce do evropských příběhů, dáváme Afričanům arogantně najevo, že jejich vlastní příběhy nejsou dost hodnotné, že "nestojí za zfilmování", že jejich herecké hvězdy se musí spokojit s kostmi, které jim - v rámci úlitby politické korektnosti - předhodí západní filmoví magnáti. 

Vás by to na jejich místě neuráželo? 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 19.11.2017