4. pro, 2017

MARTIN KONVIČKA: KŘESŤANSKÉ CÍRKVE A ISLÁM: POUHÁ NAIVITA, NEBO ZLÝ ÚMYSL?

Petr Hampl se v nedávném blogu upozornil na postoje západních křesťanských církví (římskokatolické i protestantských) vůči expanzi islámu a migračním vlnám. Připomíná, že stratégové Organizace islámské spolupráce naprosto otevřeně počítají s tím, že církve pomohou s islamizací západních zemí - a že navzdory statečným jednotlivcům (u nás např. Duka, Piťha) i věřícím celých zemí (stačí zmínit Polsko) je křesťanská církevní politika nápadně proislámská. Do čeho Petr nezabředává, je odpověď na otázku, proč to církevní preláti dělají. 

Pokusím se tu citlivou otázku odpovědět, nebo spíš odpovědi naznačit. První, co člověka napadne, je obyčejná naivita, nevzdělanost, neschopnost dohlédnout důsledky islamizace pro obyvatele islamizovaných zemí. Tomu jsem schopen uvěřit u švédské lesbické (luteránské) pastorky, navrhující odstranit kříže z kostelních budov, aby "neurážely muslimy" (takto bizarně hloupá osoba skutečně existuje: 
 
 
, ale jednoduše to nebaštím u představitelů katolického Vatikánu s jeho theologickými fakultami, diplomatickým sborem, snad ještě fungující výzvědnou sítí, bohatými archívy a knihovnami a tisíciletým dědictvím obrany Evropy před islámem. Není zkrátka možné, aby během posledních cca 20 let zapomněli úplně na všechno. I takový Tomáš Halík, o jehož theologickém vzdělání spousta lidí důvodně pochybuje, nějaké základy z evropské a církevní historie musel pobrat - přinejmenším z novin, které čte, nebo z internetu, který snad ovládat umí. Musí jít o něco hlubšího. 

Máme-li pochopit, co to je, musíme zvážit postavení církví v životě současných Evropanů. Je, přiznejme si to, upadající. Kostely zejí prázdnotou, v seminářích zejí volná místa, mladí Evropané, namísto aby o nedělích navštěvovali bohoslužby a po zbytek času ctili svátost manželství, vyspávají kocoviny a žijí na hromádkách, případně experimentují se svou sexualitou. "Mravnost a morálka upadla", děsí se církevní preláti, pozorující drolení svého vlivu. Křesťanství (až na výjimky) neposílilo ani s pádem Železné opony, od něhož si církve tolik slibovaly. 
 
Současně však nelze tvrdit, že by církevní morálku (o kterou, zdá se, jde církvím především) nahradil jakýsi stav tupé zvířeckosti. Evropané i nadále přispívají na charitu, věnují se dobrovolnictví, obětují čas a finance pro nejrůznější obecně prospěšní činnosti, recyklují odpady, snaží se neničit životní prostředí, navzdory nevídané nabídce alternativ jich drtivá většina žije v monogamních heterosexuálních svazcích (byť třeba neoficiálních). Pořád se rodí děti, které se rodiče snaží zdárně vychovat. Občané k tomu všemu církve nepotřebují - což je pro církevní špičky možná strašnější, než kdyby došlo ke všeobecnému zvlčení. 
 
Situace je vlastně podobná situaci v Byzantské říši (a jejím okolí) bezprostředně před islámskou invazí 7.-8. století. Spíše než o vyvanutí náboženského života tehdy došlo k jeho rozrůznění. Zatímco konstantinopolský basileos (císař) a jeho patriarchos (vrcholný představitel náboženského života) se snažili poddané vést k přísnému dodržování jediné ortodoxní (pravověrné) formy vyznávání Boha, ve vzdálenějších oblastech impéria - třeba v Egyptě či Kartágu - a zejména za jeho hranicí - v Arménii, Etiopii, perské Mezopotámii - bujely a prosperovaly odpadlické směry. Všelijaké ty monofyzitismy, nestoriánství a podobně byly v postavení disidentů vůči císařskému "centru". A protože byly mladší, neoficiální a tudíž vitálnější, hrozilo, že jejich vliv se přelije i do centra říše, a císař s patriarchou nadobro ztratí kontrolu. Centrum se různé disidentské směry snažilo potírat - což se po čertech nevyplatilo ve chvíli, kdy se právě periferní oblasti říše staly obětí islámské expanze. Mohamedáni správně pochopili, že pokud "disidentským" směrům zajistí náboženskou svobodu (samozřejmě v přísně vyhrazených mezích), získají v nich spojence proti Konstantinopoli. Vše se pak opakovalo ve stoletích 14. - 15., v době finálního pádu Říše. To už hlavním konkurentem patriarchy nebyli pro nás exotičtí nestoriáni a monofyzité, ale římští katolíci. Osmanští dobyvatelé vyhodnotili situaci správně a po svržení císaře ponechali patriarchu v úřadě. Nejen to - přiznali mu moc a výsady, o jakých se mu předtím, ve staletích postupného hroucení, mohlo jen zdát. 
 
Islámští učenci totiž pochopili, že pokorné a nenásilné jádro křesťanské nauky lze dokonale zneužít - ke kontrole nově podmaněných oblastí. Křesťanům (ale jen těm "dobrým", kteří se účastnili církevního života, o čemž rozhodovali jejich vlastní náboženští představitelé) byla ponechána svoboda vyznání. Mělo to podmínku, že si své životy vykoupí krvavými daněmi, ve všech představitelných ohledech uznají nadřazenost islámu a nebudou svou víru dále šířit. Poslednímu bodu přispěla nechvalně známá sňatková pravidla, která zajišťovala odliv křesťanských žen, ale i mužů-kariéristů, a tudíž postupné oslabování křesťanských společenství. Důraz bych položil na slovo postupné. Odkřesťanštění Egypta, Sýrie, Anatolie či Balkánu byl nebo měl být pomalý proces, táhnoucí se po generace a zajišťující muslimským vládcům trvalé daňové výnosy i přísun lidských zdrojů v podobě konvertitů i sexuálních otroků obojího pohlaví. 
 
Za kolaboraci křesťanských vůdců se islám neváhal dobře odměnit. Církve získaly právní autonomii, jež se ovšem nevztahovala na spory křesťan - muslim. To jim dalo obrovskou moc nad ovečkami. Křesťan musel náležet k některé z povolených církví (které v Osmanské říši povoloval či nepovoloval sultán) a musel plnit náboženské povinnosti. V opačném případě riskoval, že si jej podají islámské silové složky. Patriarchové byli zodpovědní za výběr daní a za soupisy svých oveček (kriticky důležitých, když šlo například o odvody mladých chlapců pro otrocké vojenské sbory). Protože šlo o věci zásadní z hlediska fungování státu, získal konstaninopolský patriarcha u dvora postavení na úrovni muslimských ministrů - vezírů. (To nebylo kdovíjak lichotivé, vezír byl pokládán za sultánova otroka, byť privilegovaného, bylo to však mnohem lepší, než jakákoli představitelná alternativa.). Sultánové též podporovali klášterní život, bohatá architektura na hoře Athos, v řeckých Meteorách i jinde pochází právě z dob osmanské okupace. Pro islám bylo výhodnější, když intelektuální elita křesťanské mládeže žila v celibátu a zabývala se se opisováním knih, než kdyby třeba organizovala hnutí odporu.
 
A teď se přesuňme do dnešní doby. I dnešní islám slibuje křesťanům možnost "ponechat si víru" - pokud se ovšem podřídí islámské nadvládě. Již dvakrát vyzkoušený model (nejdříve v arabském chálifátu, pak v Osmanské říši) by dohled nad křesťany svěřil kolaborujícím duchovním. Nic ovšem neslibuje ateistům - ti by se museli stát "dobrými křesťany", aby si uchovali holý život. Moc církví, pakliže by zdárně spolupracovaly, by na čas neuvěřitelně vzrostla. Žádný budoucí Konvička by si nesměl dělat legraci z budoucích Halíků, aspirujících na posty vezírů. "Halíkové", podobně jako kdysi patriarchové, by pro dobré křesťany možná občas vymohli nějaký ten ústupek, nějaké to uvolnění povinností - ovšem na úkor křesťanů nedobrých, ateistů, pohanů a volnomyšlenkářů, kteří by se stali lovnou zvěří, a to doslova. 

Dovedl bych snést nespočet důkazů, že popsaný obchod s ďáblem - pošlapání západního ateismu a volnomyšlenkářství výměnou za podřízení islámu - se zdaleka netýká jen papeže, msgr. Halíka a švédských lesbických pastorek. Prostupuje církvemi shora - dolů, byť v různé intenzitě. Máme třeba v Čechách faráře, radící věřícím mladým ženám, aby se provdaly raději za muslima ("je to alespoň věřící"), než za ateistu. Přitom musí vědět, že křesťanka provdaná za ateistu by potomky mohla vést ke křesťanské víře, kdežto pokud se provdá za muslima, bude mu rodit nové muslimy. Jako by jim to bylo jedno: Nenávist k bezvěrectví zde zastiňuje vše ostatní. 

Už kdysi, jako administrátor IvČRN, jsem občas rozběsnil věřící diskutéry jednoduchým tvrzením: "Křesťané zradí". Neměl jsem na mysli ty křesťany, pro něž je na prvním místě morální přesvědčení a až na druhém okázalá příslušnost k církvi. Měl jsem na mysli církevní představitele, kteří se nesmířili s úpadkem své moci v post-křesťanské společnosti a s chutí by ho vyměnili za moc, jakou islám propůjčuje kolaborantům. 

Petr Hampl se v závěru svého textu ptá, zda je možné, aby Evropa zůstala křesťanská "bez církví, nebo dokonce proti nim". 

Mou odpověď asi znáte: "Jedině proti nim."
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 4.12.2017

text kolegy Hampla: