18. pro, 2017

MARTIN KONVIČKA: Šest let bez Havla

Skoro se dnes nechce věřit, že když jsem za olomoucké studentské stávky roku 1989 poprvé pronesl jméno "Havel", kolegové stávkoví výborové mě okřikovali - "Pssst". Na Havla bylo příliš brzy a běžné studentstvo by to nemuselo přijmout. Tak démonická byla jeho pověst v perifériích, živená do poslední chvíle Rudým právem. Když ho pak člověk poprvé spatřil v televizi, říkal si: "Tohle má být ten démon? No tak OK, proč ne."

To mohlo být někdy v úterý nebo středu (Národní třída byla v pátek předtím). Uplynulo pár týdnů, odznáčky a plakátky s Havlem byly všude, dotyčný se stal "Symbolem Listopadu", prezidentem-intelektuálem, hlavním vývozním zbožím polistopadového Československa. Má generace ho měla přirozeně ráda - byl přece ten, za koho jsme "bojovali". Přirozeně neradi ho měli staří soudruzi - muži a ženy, kterým bylo v době převratu 50 a více, dosáhli přes Stranu nějakého postavení ve fabrikách, na úřadech, obcích či v kolchozech a už neměli věk ani sílu, aby začínali znovu. Pro všechny ostatní byl nějakou dobu zárukou nevratnosti polistopadových změn...

Že nám ta slepá láska většinou nevydržela dlouho, o tom jsem loni mluvil v Parlamentkách. Problémem Havla bylo, že neměl ani rámcový plán či vizi, kam polistopadovou Republiku vést. Měl spíše estetické preference - měl rád aristokracii, vlivné tohoto světa, umělecké kruhy, dlouhé debaty moudrých, ke stáru čím dál víc i pompu. Fungování státu příliš nerozuměl. A nejspíš byl závistivý a špatně odpouštěl těm, kdo obyčejným a přízemním věcem rozuměli lépe. "Což o to", říkal jsem si spolu s mnohými z mé generace. Ať si vykonává dobře placenou živnost Symbola, jako prezident beztak nemá mnoho pravomocí (v tom jsem se velice mýlil) a neplete se do věcí, kterým nerozumí. Později, už za Klausova prezidentování, byl jeho ústup ze slávy ještě markantnější. Občas se objevil v televizi a povídal cosi, co se snažilo vypadat moudře. Protože jsem byl s obecným politickým vývojem spokojen a detaily jsem nesledoval, bylo mi - stejně jako milionům spoluobčanů - naprosto jedno, co zrovna kde povídá.

rozhovor z Parlamentek zde:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Havel-a-zeny-Havel-a-alkohol-Martin-Konvicka-pojal-hodnoceni-ceskeho-velikana-po-svem-Hodne-po-svem-456824

Jednou jedinkrát mě jeho post-prezidentské vystoupení zaujalo. Bylo to v létě 2005, poté, co Paroubkův šéf-fízl (a pozdější islámofil) Bublan poslal pohotovostní pluk proti technařskému mejdanu v Mlýnci u Tachova. Exprezident Havel zásah odsoudil. Měl jsem radost, že nezrazuje svůj "undergroundový" původ. Zásah ze stejného důvodu, odsoudil i prezident Klaus. Bylo to po dlouhé době poprvé, a myslím že naposled, co se ti dva shodli.

S všeobecným nezájmem, který jsem vnímal okolo sebe, kontrastovala pompa, hysterie a celonárodní rmoucení, které nastalo po Havlově smrti před šesti lety. "Co teď s námi bude" profesionálních plaček a kýčovité promluvy "nejbližších spolupracovníků" typu Halíka, kteří v 90. letech, když byl Havel na vrcholu slávy, neměli se Symbolem Listopadu pranic společného. Příliš jsem tu hysterii nechápal. Až přátelé z umělecko-politických kruhů, které jsem získal během "antiislámování", mi pomohli celou věc pochopit. "Česká televize, film, pražská divadla - pro ty všechny byl Havel, a to i v posledních letech života, něco jako Bůh", popisoval mi jeden bývalý televizák. "Teď pobíhají ode zdi ke zdi, chytají se za hlavu a netuší, ke kterému guru se upnout". Představuji si - možná mám kdes hluboko zasunuté filmové vidění - všechny ty žvanivé pajtaše, jak bloudí v potemnělých uličkách zimní Prahy, ztrácejí cestu, zakopávají, zoufale zvoní na cizí zvonky ...

Celé to dává politicko-třídní smysl. Havel možná pro "svou kavárnu" a "své komedianty" kromě pár rautů nic moc neudělal, ale pouhá skutečnost, že někdo z nich to dotáhl tak vysoko, pro ně byla triumfem nepraktických intelektuálů. Ukazovala, kdo byl skutečným hegemonem - nebo jedním z hegemonů - prvých dvou dekád polistopadového Česka. Že to byli akademici, intelektuálové, umělci. Země spala v iluzí bezpečí plynoucího z EU a NATO a věřila v budoucí nevyhnutelnou prosperitu. Bylo snadné uvěřit, že herec, spisovatel či sochař budou do budoucna pro národ důležitější, než inženýr, voják nebo krizový manažer.

Obdivovatelé Havlova intelektualismu nepostřehli, že Havel intelektuálem přestal být - paradoxně ještě předtím, než se stal prezidentem. Pokud nebudeme slovo "intelektuál" používat jako nadávku, ale jako označení pro osobnost, která vnímá a komunikuje důležité společenské proudy, pak Havel (a všichni okolo něj, v ČR i v zahraničí) pro pád Železné opony přehlédli dlouhodobě mnohem významnější událost, k níž došlo v Anglii: Rushdieho aféru. Přesně v době, kdy se hroutil socialistický blok, vydal iránský ajatolláh fatwu na v Británii naturalizovaného kritika islámu. Následovaly nepokoje, demonstrace, pokusy o atentát. Byli mrtví. Západ byl šokován, že jeho "neškodné" muslimské menšiny jsou s to zabíjet kvůli pár slovům. A západ - včetně spisovatelů, Rushdieho kolegů, a včetně "liberálně demokratických" politiků - nedokázal Rushdieho podpořit. Nedokázal tvrdě zatočit s radikálními kazateli, což Rushdieho donutilo k několika kolům směšných a ponižujících omluv. Dnes, s odstupem skoro 30 let, víme, právě tehdy začal západní ústup ze slávy. Není to samozřejmě Havlova vina - pendloval tou dobou vězněními a svrháváním Jakešova režimu. Je to však jednoznačně vina celého intelektuálního mainstreamu, který v 90. letech Havla vynášel do nebes, a přitom přehlédl, že se zrodila nová hrozba lidské svobodě. A je chybou Havla - intelektuála - že se nedokázal zorientovat a tuto hrozbu reflektovat.

Na pajtašení různých Havlových sirotků je pozoruhodné ještě jedno. Zatímco s každým rokem méně hlasitě oplakávají svého "intelektuála na Hradě", úplně jim uniká, že na hradě českých králů sídlí intelektuálové pořád, po celou polistopadovou éru. Jistě, Václav Klaus se rád stylizoval do role technokrata, ale cožpak nezahájil svou veřejnou kariéru psaním o ekonomii do literárních časopisů a cožpak léta nepřednášel ekonomické teorie (což je disciplína mnohem víc filosofická, než technická) bankovním úředníkům? Zatímco Klaus svůj intelektualismus spíše skrýval, Miloš Zeman ho s chutí dává najevo, a to nejen citacemi z klasiků či politické historie. Patří k němu totiž i ta občasná "kunda" - pečlivě dávkovaný provokující vulgarismus. Mladý Havel a jeho kumpáni by tomu rozuměli. Rushdie by tomu rozuměl. Klaus rozumí a dělá, že neslyší.

Kdo nerozumí, jsou Havlovi sirotci. Z čehož je poměrně jasné, že o žádné intelektuály nejde.

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 18.12.2017