29. pro, 2017

MARTIN KONVIČKA: Kdo by znásilňoval obézní nikotinistku sledující fotbalovou ligu...

 „Nelze příliš doufat ve změnu u volebních uren. Británie nejspíš spolu se Švédskem a podobnými zoufalci samovolně odpluje ke břehům Pákistánu. Státy Beneluxu možná dospějí k nějaké problémové koexistenci libanonského či indického typu. O osudu Francie a Německa rozhodnou války,“ sumíruje události posledního roku aktivista Martin Konvička. Podle jeho slov Západoevropany neprobudí ani to, když jim teroristé zabíjejí ženy a děti, nebo páchají atentáty přímo před sídly vlád. Jde o tak pokročilý stupeň kulturní degenerace, že je na čase přemýšlet nad Evropou bez zemí a národů, které se kdysi jmenovaly Francie, Anglie, Nizozemsko.

Jak hodnotíte český politický rok 2017 ze svého pohledu? Co z událostí považujete za podstatné?

Když budu mluvit jen o svém pohledu – a nikoli o spoustě věcí, které se děly mimo mne – tak ten rok začal krátce po krajských a senátních volbách, které z politické scény vyzmizíkovaly nejrůznější malá opoziční uskupení a ukázaly, že hegemonem patriotické scény se stala Okamurova SPD. Následovalo všelijaké hemžení ve světě neparlamentních stran, kdy se rozdávaly karty na velké, to je sněmovní volby. Během těch zimních a jarních měsíců jsem zvažoval, zda se do volebního klání v nějakém dresu zapojit a současně si dělal jasno v zákulisních špinavostech, jež provázely rozpad, či spíše rozhádání bloku Islám v České republice nechceme, vzniku Bloku proti islámu, jeho zánik, krátký život Alternativy pro Českou republiku a podobně.

Zbyla mi pochroumaná pověst toho, kdo se spojil s nesprávnými lidmi, ale i neocenitelná zkušenost, čemu se napříště v politice vyhnout. Zajímavé bylo, že během předvolební horečky mi několik nepříliš seriózních uskupení nabídlo hezká místa na kandidátkách, což jsem odmítal a naopak několik uskupení nadějných moje návrhy odmítlo. Nakonec jsem se rozhodl ve volebním klání nefigurovat, zachovat si svobodu komentovat dění z ofsajdu a věnovat se – v rámci sdružení 7Republika, což není strana ani hnutí, ale řekněme klub – úvahám, jak by se naše republika měla vyvíjet do budoucna, až překonáme současnou fázi přešlapování na místě.

Prakticky celý rok se nesl ve znamení rostoucí agresivity eurohujerského establišmentu proti nespokojencům všeho druhu. Dlouhodobé blokace facebookových účtů, mazání blogů, sprosté útoky proti prezidentu Zemanovi, dokonce vyhazování z hospod nebo vandalismus vůči plakátům a billboardům během voleb, se staly normou. Vedle toho však čím dál víc takzvaně standardních politiků, snad ve snaze zachránit se na poslední chvíli, přicházelo s rétorikou, za kterou by dva-tři roky zpátky padala trestní oznámení. Babiš, Fiala, Hamáček, Topolánek, dokonce i Sobotka – ti všichni najednou opisovali od Hampla nebo Konvičky.

Vyvrcholením roku byl čas těsně předvolební, volební a povolební. Zábavné byly útoky tradičních stran na Andreje Babiše, kterého nikdy předtím neznaly, jehož lumpárny neviděly a s nímž polovina těchto partají seděla ve vládě. Mělo to humorné chvilky jako Sobotkovu demisi-nedemisi s prezidentovou holí a mělo to ne zas tak humorné vyvrcholení. Ukázalo se totiž, že všechny ty útoky Babiše u voleb posílily. Dodaly mu totiž pověst skoro disidenta, toho, kdo v tom s nimi nejede. Výsledkem bylo Babišovo vítězství a výprask jeho kritikům z tradičních stran. Naštvání voličů na politické dinosaury je prostě tak veliké, že ochotně skočí na lep falešným spasitelům.

Ke změně došlo i na ultralevicové frontě, kde médii milovaní Piráti vyzmizíkovali stále legračnější Zelené. Vnímám to jako posun od idealismu, byť hloupého, k vítězství cynického marketingu. Zelení měli o dalším směřování společnosti jakési představy, byť scestné. Piráti aspoň navenek žádné představy nemají. Vsadili na styl, na předstírání, že problémy neexistují, nebo přestanou existovat, když o nich nebudeme mluvit. Jakou budou dělat politiku, se teprve ukáže. Zlí jazykové tvrdí, že stejně scestnou jako by dělali zelení – pak jim to ale voliči spočtou už v příštích volbách.

Volby ukázaly i zajímavý vývoj ve vlasteneckých - či antiislámských? - řadách. Hodně kolegů z opozičních řad jakoby bloudilo a nevědělo, ke které straně se přidat. Přestože SPD byla na této straně spektra jasným favoritem, mnozí na jejich lídrovi Okamurovi a na plebejském charakteru jejich strany nenechali niť suchou. A tak kmitali mezi Robejškovými Realisty s jejich předraženou a nanicovatou kampaní, Svobodnými s jejich svatým Péťou a menšími uskupeními. Nakonec přistáli u ODS, kde přece mají Klause juniora a Janu Černochovou. Jako by je tam neměli i v dosavadním volebním období. Jsem přesvědčen, že hlasy těchto - jak jim říkám - antiislámských Sluníček pomohly ODS překonat sedmiprocentní, ne-li pětiprocentní hranici. ODS se jim za to obratem odvděčila odstrčením Juniora ze světla ramp a sňatkem s TOP 09 a Lidovci.

A co z událostí ve světě vám nejvíce utkvělo v paměti?

Rok byl ve světě stejně dramatický jako u nás. Celé to začalo inaugurací nového amerického prezidenta. Najednou se ze země, jež byla za Obamy sluníčkovou supervelmocí a satelitem Saúdské Arábie, začaly ozývat hlasy příčetnosti. Bylo krásné sledovat zoufalství probruselských médií a analytiků, kteří nevěděli, zda je zločinec Trump agentem zloducha Putina, nebo lotr Putin agentem pekelníka Trumpa. Následně se ale ukázaly tři věci. Za prvé, že po desítkách let elitářské vlády v USA je clintonovsko-obamovský režim tak hluboce zaryt v institucích největší jaderné velmoci, že to novému prezidentovi fakticky svazuje ruce.

Za druhé, že establishment se ve své nenávisti vůči pracující konzervativní většině nezastaví před ničím. A tak jsme s údivem sledovali pokusy prezidenta svrhnout, rozdmýchávání nepokojů, hru rasovou kartou a útok na zbytky normálních vztahů mezi muži a ženami v podobě hysterické kampaně #MeToo. Mě samotného bavilo, kolikrát jsme mezi aktivistkami a feministkami potkávali známé firmy z Obamovy éry spojené s podporou těch nejmisogynnějších režimů na planetě – nebo dokonce v minulosti trestané zločinkyně.

Konečně za třetí, že Trump dosavadní útoky sice vykrývá, ale svazuje mu to ruce v mezinárodní politice. Trumpovy Spojené státy nám s domácími a vnitroevropskými problémy nepomohou.

Po Trumpově vítězství následovala série porážek, nebo spíš ukradených vítězství v Evropě. Začalo to v březnu v Nizozemí, kde vládnoucí Lidovci na poslední chvíli převzali protimigrační rétoriku favorita voleb Geerta Wilderse, vyhráli a pokračují v politice národní sebevraždy. Následovala Francie, kde vlastenku Marine Le Pen nahradil nagelovaný mladíček Macron, vyrobený médii podobně jako u nás média vyrobila Piráty. V červnových volbách v Británii naprosto propadly euroskeptické strany. V té zemi, jež čím dál víc připomíná pákistánskou kolonii, je to nakonec jedno. Mnohem optimističtější vývoj nastal v Německu. Všemi nenáviděná AfD je sice až třetí nejsilnější parlamentní stranou, její přítomnost v parlamentu ale zaručuje, že její myšlenky už nelze jen zakazovat a očerňovat.

Všechny ty události ukázaly jedno: Západoevropané mohou nesouhlasit s politikou promigračních a probruselských vlád, ale jakmile dojde na lámání chleba, volí raději staré pořádky, než riskantní změnu. Neprobudí je ani to, když jim teroristé zabíjejí ženy a děti, nebo páchají atentáty přímo před sídly vlád. Jediné, nač se tamní voliči zatím zmohou, je ještě více se semknout a doufat, že příští šílenec s dodávkou či nožem nezasáhne zrovna je. Jde o tak pokročilý stupeň kulturní degenerace, že je na čase přemýšlet nad Evropou bez zemí a národů, které se kdysi jmenovaly Francie, Anglie, Nizozemsko. Budu rád, když se budu mýlit.

Zvratem v řetězu porážek byly volby v Rakousku – jako by historická zkušenost s islámským totalitarismem, ale i byrokraticko-elitní tupostí bruselského, respektive habsburského typu, některé národy imunizovala před degenerací. Volby sice vyhráli Lidovci, ale s novým vedením Sebastiana Kurze. Mnozí se obávali, že půjde o Macrona II – rychlokvašku, pěstovanou médii s cílem zmást voliče Stracheho Svobodných. Pokud tomu tak mělo být, pak jim Kurz předpisově vypálil rybník. Vláda, kterou spolu se Svobodnými sestavil, je tím nejlepším, co mohlo Rakousko a střední Evropu potkat.

Události ve východnější části Evropy byly stejně důležité. Stále izolovanější Brusel si k proklínání Putina přibral útoky na Polsko, které ovšem nevykazuje známky, že by se bruselských vyhrůžek lekalo. Maďarsko začalo v bezpečnostních otázkách úzce spolupracovat s Rumunskem, strategicky klíčovým pro obranu neislámské Evropy. Bulharsko přijalo zákony proti šíření islamismu, které se možná staly vzorem těm rakouským. Semknutý blok soudně se chovajících zemí narušila koncem léta Ficova zrada, obrat do té doby antimigrační slovenské politiky směrem k eurofederalismu, s nímž jde islamizace všude ruku v ruce. Fico to zdůvodnil obavami z maďarského a polského nacionalismu, což může slovenského voliče dočasně zmást. Ficova mentální kapacita nejspíš nestačí na to, aby pochopil, že v nemuslimské středovýchodní Evropě může být Slovensko buď rovnoprávným partnerem svých sousedů, nebo jejich nepřítelem se všemi důsledky.

Takzvaný Dublin IV – zajištění legálního a neomezeného dovozu islámských kolonistů poté, co už se nelze vymlouvat na humanitární krizi v Sýrii – je vyhlášením války bruselského vedení proti neposlušným východním zemím. Z předchozího odstavce snad plyne, že středovýchod se připravuje k obraně. Trochu to kazí omezená mentální kapacita českého premiéra Babiše, která je srovnatelná s kapacitou jeho slovenského premiérského kolegy.

Který moment v politickém dění byl největším překvapením?

Na domácí frontě určitě nástup Pirátů. Je totiž možné, že patriotům tím vznikl nový a nebezpečnější nepřítel, než byli kabaretní Zelení. Na frontě mezinárodní pak nová rakouská vláda. Tuzemští hujeři mohli vcelku beztrestně nadávat na málo populární Rusko nebo vzdálenou Ameriku. Mohli proklínat klerikální Polsko a dělat, že gulášové Maďarsko neexistuje a nikdy neexistovalo. Ovšem Rakousko, země, kterou si polistopadový režim dával v mnoha směrech za vzor, vlast spícího knížete z TOP 09, to už tak snadno z médií vyzmizíkovat nepůjde.

Letošní volby přivedly do Poslanecké sněmovny devět politických stran a hnutí. O čem to svědčí?

O tom, že polistopadové pravolevé uspořádání se zhroutilo s tím, jak zkostnatělé a zkorumpované aparáty takzvaných tradičních stran nedokázaly - ČSSD, nechtěly – KSČM a ODS, nebo nemohly - TOP 09, Lidovci reagovat na problémy, které v této zemi vnímá každý občan schopný se podepsat před volební komisí. Krach českého politického systému je ovšem příznakem mnohem obecnějšího krachu takzvané liberální demokracie, která není ani liberální, ani demokratická. Stala se jen prostředkem, jímž si stranické a obchodní elity rozparcelovaly evropské státy a odklánějí do soukromých kapes daňové výnosy, ať už v podobě daní nebo dotací, které předtím někdo někomu též sebral na daních. Volby a následné střídání vlád pak v poslední dekádě sloužily jen k tomu, aby se kluci u korýtek občas prostřídali, aniž by se ovšem změnila politika.

U našich severovýchodních a jihovýchodních sousedů vedl vývoj nakonec k nástupu pronárodních vlád se silným mandátem postavených na silných mužích - Kaczynski, Orbán. U nás se situace zkomplikovala tím, že mnozí takového silného muže našli ve falešném hráči Babišovi. Místo silné patriotické strany a houfu trpaslíků tak máme ve sněmovně silnou oligarchickou stranu a houf trpaslíků. Babiš se ale odkopává rychleji, než možná sám tuší. Už v příštích volbách bude jeho vyzyvatelem jediná parlamentní strana, jejíž vedení i členstvo si uvědomují, oč v dnešní středoevropské politice jde – Okamurova SPD. Současná situace není stabilní a málokdo věří, že nám zvolená Sněmovna vydrží celé čtyři roky.

Velký úspěch nejen u nás, ale i v dalších volbách Evropy zaznamenaly právě strany s protimigrační politikou. Dochází už lidem trpělivost?

Jistě. Jak jsem již uvedl, zejména v západní Evropě je liberálně-demokratický establishment natolik zakopán a vzdělanější či movitější segmenty populace natolik zdegenerovány, že nelze příliš doufat ve změnu u volebních uren. Británie nejspíš spolu se Švédskem a podobnými zoufalci samovolně odpluje ke břehům Pákistánu. Státy Beneluxu možná dospějí k nějaké problémové koexistenci libanonského či indického typu. O osudu Francie a Německa pak rozhodnou války.

Je strach z muslimů naším největším nepřítelem, nebo správným hnacím motorem?

Nechápu otázku. Kdybych měl, jak je mi podsouváno, strach z muslimů, nejspíš bych se ustrašeně krčil pod pohovkou, volil TOP 09 nebo Zelené a studentům na seminářích vyprávěl o krásách budoucí islámské Evropské unie. Nic z toho nedělám. Muslimy lituji, k islámu cítím racionální a emotivní odpor.

Slýchávám, jak se postupně necháváme připravovat o občanskou svobodu. Jestliže tedy zavádíme elektronickou evidenci tržeb, vydáváme protikuřácké zákony a na krabičky dáváme ošklivé obrázky, je v tomto smyslu ohrožena svoboda pro naše bezpečí tak, jak před tím varuje známý citát? Nebo jde o přehnané obavy?

Všechna tato omezení svobod občanů dějící se samozřejmě pod záminkou stále lepšího dobra mají zas několik aspektů: Proč se to děje, co to s sebou nese a kam to povede.

Na prvé vysvětlení je hned několik odpovědí. Líbí se mi to Hamplovo: že jde o vymezení elit vůči životnímu stylu většinové populace urychlované tím, že mnoho příslušníků vyšších tříd našlo zaměstnání v různých dozírajících úřadech a agenturách, které musí vykazovat nějakou činnost a dávno se vymkly kontrole. Přidal bych k němu biologicko-psychologický aspekt. Protože vlády selhávají v zajištění bezpečnosti a hlavně budoucnosti občanů, vymýšlejí si náhražková témata. Pokud by bylo po jejich, měli bychom dokonale zdravou, při autonehodách či riskantních sportech se nehuntující populaci, která by mohla být libovolně znásilňována či vražděna různými duševně vyšinutými jedinci. Kdo by taky znásilňoval obézní nikotinistku sledující fotbalovou ligu, když může znásilňovat anorektickou vegetariánku sledující přednášky o genderismu, že?

Všechny ty buzerace s sebou nesou vedle ekonomických dopadů a snížení kvality života - kouření vám kvalitu života sníží postupně – když vám ale ve vesnici zavřou hospodu, krámek či večerku, a vy musíte i pro naprosté banality zajíždět do marketu ve městě, může vám opakovaný zbytečný stres zatopit skoro instantně - hlavně rozčarování lidí z vývoje společnosti. Dobře si pamatuji dobu předlistopadovou a těsně polistopadovou. Tím největším každodenním týráním, které se dotýkalo úplně všech, nebylo to, že jsme neměli svobodně volený parlament a že v televizi a novinách neustále lhali. Nejhorší byla šedost, uniformita, nemožnost se po deváté večer najíst a nemožnost si po šesté večer pořídit i nejnezbytnější potřeby, mizerná dostupnost služeb, neustálá sháňka po čemsi. A vedle toho skoro neustálá kontrola, člověk nemohl prakticky nic, aniž by porušoval nějaký předpis a nikdy jste si nebyl jist, komu se takzvaně dostanete do hledáčku. To vše se po Listopadu změnilo skoro obratem ruky a nyní se to překotně vrací značnou měrou vinou posledních vlád a parlamentů.

Kam to povede je snadné a současně nesnadné předvídat. Jednou z reakcí, kterou už vidíme všude okolo sebe, bude větší pasivita občanů, stažení se do soukromí, přesun z podnikání, politiky a spolkového života zpátky do rodin, na chaty, do různých víkendových partiček. Možná to je to, co Evropská unie a současný establishment, třeba podvědomě, chce. Izolovaní zastrašení občané se lépe ovládají. Jenže ruku v ruce se stažením do soukromé sféry jde i naštvání, které, když se nemůže ventilovat přirozenou cestou - třeba prací pro rodinný podnik, nebo nadáváním v hospodě - vybuchne jinak. Předlistopadoví komunisté byli sami překvapeni, jak málo občanů se za ně v kritickou chvíli postavilo. Měli však dost rozumu odejít dostatečně včas na to, aby nepadaly facky a netekla červená. Mám obavy, že současný establišment dost rozumu nebude mít. Což ovšem bude jen jeho problém.

Posunula se Evropská unie v letošním roce správným směrem? Reagovala správně na výtky, které proti ní v posledních letech sílí?

Tohle chce obšírnější odpověď. Projekt sjednocující se Evropy určitě nebyl špatným nápadem, ale musela by to být Evropa budovaná Evropany pro Evropany, respektive pro občany evropské kultury, ať už jsou jejich původ či barva pleti jakékoli. „Evropskou“ kulturou rozumím linku začínající Homérovou Iliadou a jdoucí přes řeckou vzdělanost, římské právo, křesťanskou slitovnost a osvícenský racionalismus až k liberální pohodě 60. až 90. let minulého století. V takové Evropě by bylo možné usilovat o všechny proklamované cíle evropanství, volným pohybem a obchodem počínaje a svobodou myšlení, umělecké tvorby, životních stylů nebo třeba ochranou přírody konče.

Jakmile však kdosi – první byli, obávám se, francouzští gaullisté – začal do evropanství zahrnovat islám, tedy myšlenkovou soustavu, která je absolutním a nesmiřitelným protikladem proti všemu, co Evropu definovalo a definuje, myšlenka sjednocené Evropy zemřela. Už vůbec pak do evropanství nepatří etnomasochismus, vpuštění divé zvěře mezi vcelku pokojné pacifistické občany, obětování vlastních žen, dcer a synů, snaha o zředění a zničení původních evropských národů.

Současná Evropská unie tím, že toleruje islám, poklonkuje a podlézá islámu, zradila úplně všechny myšlenky, které Evropu dělají Evropou. V islámu není možná svoboda jednotlivce, není tam možná svobodná výměna myšlenek, není tam možná úcta k jiným životním stylům, rovnost pohlaví, ochrana názorových menšin, nic. Evropa tolerující islám není Evropa, ale lež.

No a protože dnešní Evropská unie islám nejen toleruje, ale přímo mu slouží, je jediným správným posunem, jaký může Evropská unie učinit, posun směrem k jejímu zničení. Na tom, přiznejme si, udělaly letos bruselské špičky zasloužilý kus práce. V reakci na Brexit vyhrožování, reakci na odmítání migračních kvót blábolení o federalizaci a sankce proti statečným zemím jako je Maďarsko či Polsko. Za to, že ze zahnívajícího problému udělali problém akutní, je všem těm merkelovým, schulzům, tuskům a juncerům radno poděkovat.

Co byste tedy Evropské unii popřál do nadcházejícího roku?

Pokojný a nekrvavý rozpad, či spíše rozpuštění. Jen se trochu bojím, že ne každé přání se člověku nutně splní.

Kdo by měl být příštím prezidentem České republiky?

Miloš Zeman... protože ať jsme si, co jsme si, tak nikoho lepšího nemáme.

Máte do Nového roku nějaké politické a jiné předsevzetí?

Nedávám si novoroční předsevzetí. Člověk pak má těžkou hlavu z toho, co zase zvoral…

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 29.12.2017

zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/Kdo-by-znasilnoval-obezni-nikotinistku-sledujici-fotbalovou-ligu-kdyz-muze-znasilnovat-anorektickou-vegetarianku-sledujici-prednasky-o-genderismu-Ostre-bilancovani-roku-s-Martinem-Konvickou-517893