29. led, 2018

MARTIN KONVIČKA: Glossy povolební zahraničně politické

O tom, že Zemanovo zvolení je vítězstvím střízlivého rozumu a politické inteligence nad idiotstvím pomatených "elit", píší všichni. Všichni též píší o odkopání "kavárny", která by klidně volila pověstný fíkus, kdyby měl na sobě cedulku "anti-Zeman". Sám jsem psal o snobství tzv. pravicových voličů, kteří se sice s Milošem Zemanem shodnou víc, než s Drahošem, ale Zemana nevolili pro jeho (možná trochu kalkulovanou) lidovost. Dnes budu psát o dopadech Zemanova znovuzvolení na zahraniční politiku, zejména na pozici ČR v "hybridní válce", která je proti nám vedena - ovšem nikoli z té strany, kterou se nám snaží posouvat probruselští propagandisté. 

Islámský svět a migrace

Znovuzvolení "islámofoba" Zemana je fackou všem, kdo se snaží islamizovat evropský středovýchod cestou pootočení migračních toků. Katarský sultán, saudský či egyptský radikální klerik i nigerijský mladík s i-phonem čekající kdesi v italském lágru na cestu dále na sever nevnímají finesy v rozdělení ústavních pravomocí té které evropské země. Vědí, že hlava státu je hlava státu. Pokud jsou krapet informovanější, tak také vědí, že plebiscitem zvolená hlava státu představuje vyšší kartu, než třeba neslaný-nemastný německý prezident. Pokud se k nim dostalo, že hlava nějakého státu je odpůrcem islámu a byla podruhé zvolená ve všelidové volbě, budou se takové zemi vyhýbat, případně (pokud se jedná o architekty celé migrační invaze) budou váhat, zda tam poslat své pěšáky. Jistě, naše policie je humánní, neziskovky snaživé, detenční centra nepředstavují žádnou hrůzu - ale na nic z toho, při známých postojích hlavy státu, nelze spoléhat. Dobře vědí, že třeba maďarská či srbská detenční centra jsou opravdu tvrdá a kdo ví, co mají Zeman a jeho lidé za lubem. Nepřítel islámu Zeman s lidovým buřičem Okamurou a "zlým fízlem" Chovancem po boku je natolik silným signálem, že ani zavilý mohamedán nebude zbytečně riskovat. 
 
Středoevropská geopolitika a V4+

Stačí se podivat na mapu. Proislámský a etnomasochistický kurs Bruselu+Berlína dohnal dvě klíčové středoevropské země, Maďarsko a Polsko, do fáze otevřené vzpoury. Přitom Polsko z předchozích fází evropské integrace jednoznačně profitovalo (a třeba na zemědělských dotacích bylo vyloženě upláceno), Maďarsko bývalo skoro posedlé svým "evropanstvím". Podmínkou úspěchu maďarské a polské vzpoury je od začátku spojenectví s Českem a Slovenskem. Jen tak se V4 (to nejpodařenější, byť nezamyšlené, Havlovo dítě) může stát hájitelným a ekonomicky životaschopným prostorem, schopným efktivní obrany jak vůči budoucímu německému chálifátu, tak vůči turecké expanzi přes Balkán. V Budapešti i Varšavě to vědí, ale vědí to i v Bruselu a Berlíně. Proto se Brusel v minulém půlroce hekticky snažil středoevropské spojenectví rozbít - přes otevřené vydírání (Maďarsko, Polsko), přes nátlak na slovenský "slabý článek", přes opakované snahu přetáhnout na svou stranu vítěze českých parlamentních voleb Babiše. Koncem loňského roku, se vznikem patriotické vlády v Rakousku, se karty na čas obrátily - najednou tady nebyla konsolidovaná V4, ale řekněme V2+2+1, s lavírujícím Česko-Slovenskem a naopak Bruselu nepřátelským Rakouskem. Nepříjemnost pro všechny strany - takto rozmlžená situace poskytovala spoustu možností k diplomatickým hrám, ale neposkytovala to nejpodstatnější - konsolidovaný prostor pro obranu Střední Evropy. 

Zeman nesmí projít - modlili se šéfové Unie a bylo to vidět na postojích kdysi Babišových lidí v Bruselu (Telička, Ježek, Jourová), kteří se vyvinuli v otevřené Zemanovy odpůrce. Nebylo těžké si spočítat, že oportunista Babiš se nakonec přikloní k větší síle. Tu pro něj představuje všelidově zvolený prezident, ať by už jím byl kdokoli. Nezapomínejme, že všemocný a obávaný Babiš má ve Sněmovně jen bídných 30 procent. Bez prezidentovy podpory je nahraný.  
 
V této situaci se Zeman ukázal jako geniální stratég a dal Babišovi šanci. Tím ho přinutil scházet se s ostatními středoevropskými lídry, kteří jednak mají doma víc, než trapných 30 procent, a jednak chápou lépe než Babiš podstatu civilizačního konfliktu. Nemusí se nám to líbit, ale pokud se Babiš (a Fico) naučí od Orbána a Morawieckieho hrát nacionalistickou kartou, může se stát hegemonem české (a slovenské) politiky na léta dopředu. Je to ovšem karta, kterou neuhraje bez Okamury a několika dalších vlasteneckých politiků - a je na těchto politicích, aby mírnili Babišovy oligarchické excesy. Čímž jsme zase u signálů ze Zemanova volebního štábu i u Zemanovy repliky z povolební tiskové konference, že "kdyby za mnou přišel pan Babiš, stál by tady teď se mnou".

Zemanovým zvolením dostalo uskupení V5 (s Rakouskem již můžeme počítat) jasné kontury. Opřeno z jedné strany o Alpy, z druhé o zalesněná sudetská pohoří a velké řeky v Polsku, je to uskupení s relativně krátkou a hlídatelnou západní hranicí. Přátelská maďarská politika vůči Bulharsku a Rumunsku má šanci opevnit i hranici jihovýchodní. V té souvislosti vyvstává na mysli dávný Zemanův sen, dostavba kanálu Dunaj - Odra - Labe, který by "Mezimoří" propojil pro lodní dopravu. Vždy jsem ten nápad pokládal za ekologickou zhovadilost. Když ale vidím kontury Střední Evropy příštích desetiletí, musím se skřípáním zubů uznat, že na tom projektu možná něco je.   
 
Brusel a Zemanův "eurofederalismus"
 
Zejména "pravicoví" odpůrci Zemana (blouznivci z ODS, Svobodbných a podobně) občas prezidentovi vytýkají jeho "eurofederalismus" - sen, který Miloš Zeman kdysi sdílel s Václavem Havlem proti Václavu Klausovi. Je na místě připomenout, že Havlovi tyto nápady záhy rozmluvili přímo bruselští bossové. Nic totiž nemohlo být vzdálenější jejich zájmům. Zeman na tom bude podobně a byť mu nevidím do hlavy, přijde mi jeho "federalismus" jako velkolepá švejkovina, podobná jeho "euru, až vystoupí Řecko". To, čím nedávno hrozil vzteklý mopsl Schulz, totiž žádný federalismus není. 

Federalismus předpokádá parlamentní uspořádání, v němž jsou zájmy "obyvatel" vyvažovány zájmy států či národů - podobně jako tomu bylo ve federálním Československu a podobně jako tomu je v USA. Tedy cosi na hony vzdáleného současné EU, která není federací, ale koloniální tyranií. V EU, podobně jako třeba v nacisty ovládané Evropě, se pár nejsilnějších států se na čemsi shodne, ostatní jsou donuceni, podplaceni neby dořváni a zástěrku poskytne kvazi-parlament bez zákonodárné iniciativy ... a pokud se celý proces náhodou zadrhne, jsou státy přinuceny k poslušnisti "nařízením" a "sankcemi". Ve federaci by každé rozhodnutí vyžadovalo shodu nadpoloviční většiny států. Na něco takového Brusel ani Berlín nikdy nepřistoupí. Docela se divím Zemanovým kritikům, že tento jednoduchý trik (díky němuž se náš Aligátor může Merkelové vysmívat do očí) neprokoukli. 
 
Rusko
 
Pokud lze bruselské mafii něco věřit, je to strach z Putina. Lídr, který staví na první místo bezpečí a prosperitu vlastní  země a současně vlastní obrovský jaderný arzenál, pro ně musí být noční můrou. Současně si však dovedu představit nejistotu na Putinově straně. Prožil mládí jako špion, pamatuje Západ silný a sebejistý. V kursech pro rozvědčíky jej učili, že západ zhyne na vlastní dekadenci - drogy, sexuální nevázanost, rozpad rodiny. Je mu jasné, že západ Evropy čeká "libanonizace" - a islám mu může být sympatičtější, než dekadence, která islamizaci Evropy připustila. A teď si představte, že ten západ, jehož zvlčení sledujete v přímém přenosu, vůči vám páchá vojenské provokace. Z dějin dobře víte, že útok proti silnějšímu nepříteli je častou kratochvílí zanikajících impérií. Ruští vojáci by sice do měsíce stáli u Atlantiku, ale komplikace by to byla, nechce vidět své lidi umírat ... 

Putinovou velkou nejistotou musela být polská hegemonie v rámci V4. Polské resentimenty vůči Rusku jsou reálné, pamatují staletí, historické Polsko byla spíš východoevropská než středoevropská mocnost. Varianta, že se V4 obrátí proti Rusku, musela ruské stratégy strašit. Miloš Zeman na Pražském hradě tuto obavu rozptyluje. Češi totiž, navzdory bičované "rusofobii" posledních let, vědí, že ač nemusí mít Rusa rádi, na východě nemají co pohledávat: Jsou tam jen břízy, bažiny, špatné cesty a obrovské řeky, nic pro usedlého sedláka "z kotlinky". Zeman činil velmi správně, když hrál vůči Rusku odtažitě přátelskou politiku - ani lokajství, které mu vyčítají, ale ani polskou či německou aroganci. Paradoxně čím víc probruselská média strašila s "Putinovými agenty" a "ruským švábem", tím víc si Putin mohl být jist, že tuzemská averze vůči Rusku je umělá a že Praha v rámci středoevropského spojenectví uhlídá případné excesy Varšavy. 

Závěrem

Pokud mají Merkelová, Schulz, Juncker a další tajtrdlíci z bruselské klaky nějaké povědomí o historii, musí znát bonmot kancléře Bismarkca, že "Kdo je pánem Čech, je pánem Evropy". Za studené války či integračního optimismu 90. let to nemuselo být tak patrné. Dnes, kdy se evropské hranice překreslují do podoby prastarých civilizačních okruhů (islám z jihu, Rusko z východu, dekadence ze západu, dunajsko-baltské spojenectví ve středu) je platnost Bismarckova bonmotu naprosto jasná. 

Česko pod anti-Zemanem by se staly klínem mezi Polskem a Maďarskem, dýkou namířenou proti Rusku a bránou pro islamizaci střeovýchodní Evropy. Zemanovo Česko je opakem toho všeho. 

Přeji paní Merkelové silné prášky na spaní.
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 29.1.2018