14. úno, 2018

MARTIN KONVIČKA: Katoličtí Pragováci mě zklamali, zachránil to Agamben

Dnes, o Popeleční středě nebo též Valentýnu, se "křesťanská" větev pravdolásek pokusila otevřít "druhou frontu" - žalujícím dopisem do Vatikánu ohrozit pražského arcibiskupa Duku, který jako konzervativec, umírněný národovec a ještě umírněnější Zemanovec představuje důležitou figuru v "kruhové obraně" prezidenta republiky.
 
Ta akce se možná zapíše do učebnic propagandy - jako odstrašující příklad. Média měla dopis, nebo úryvky z něj, k dispozici pár dní předem. O těch 100 podepsaných signatářích (sám básník, analytik nebo psycholog, první liga tentokrát zůstala stranou) vyšlo snad 100 článků v hlavních médiích. Dnes se konečně dopis objevil, a - nic. 

Tedy nic pro čtenáře notně natěšeného tím, že jsem už předem četl (na twitteru katolické blogerky Lucie Sulovské), že se tam bude psát o "bezteritoriálním prostoru" (v Evropě), kde prý máme žít "v podmínkách permanentního exodu" (nejen migranti, i Evropané). Vykořeněné fantazie celkem zapadají do mých pozorování intelektuálovy duše, tak jsem se opravdu těšil ... Sice mě v té petici jmenovali (protože jsem měl něco společného s Milošem Zemanem, a Zeman zase s Dukou, musím mít něco temně společného s Dukou), ale na víc se nezmohli. Žádné permanentní exody a věčné emigrace. Žádné Růžové paloučky, kde nejkřesťanštější kavárenské duše poklekají k poslední noční modlitbě předtím, než opustí rodnou zemi, nad níž se roztahují hnědá zemanovsko-dukovsko-putinovská mračna.

Věc se uvedla na pravou míru, když mi došlo, že ani blogerka Sulovská nemohla znát obsah petice s předstihem. Citovala pouze jednoho z pořadatelů, jakéhosi Jana Bierhanzla ("pracuje ve Filosofickém ústavu AV"), přesněji jeho článek "Uprchlík, člověk a občan" a ten článek zas cituje jistého Giorgio Agambena, což má být "italský filosof". No a v tom článku
máme ty exodové fantazie pěkně pohromadě. Poskytuje nám vzácnou příležitost zkoumat, co si vlastně mladý katolický vítač myslí o budoucnosti Evropy, křesťanství, sebe sama. 

Ušetřím si práci a kousek ocituji 

"A jak si můžeme toto radikální zpochybnění národních států v rámci evropského společenství konkrétně představit? Jednou z možností je podle Agambena politická odvaha k novému modelu mezinárodních vztahů, založenému na radikálním prohloubení evropské integrace. Evropa by podle tohoto návrhu již neměla samu sebe chápat jako společenství národních států, ale jako topologický propletenec států, jejichž jednotlivá území by nebylo možné jedno od druhého rozeznat. Šlo by o to, začít nahlížet Evropu jako „bezteritoriální či extrateritoriální prostor, v němž by všichni obyvatelé evropských států (občané i neobčané) žili v podmínkách exodu či útočiště a status Evropana by znamenal pro každého občana bytí (pohyb i nehybné setrvávání) ve stavu exodu (…). Tento prostor by nekorespondoval s žádným jednotlivým homogenním národním územím (…), ale působil by na tato území, vytvářel by průniky a topologická členění podobná Kleinovým lahvím (těleso, která má jen jeden povrch, současně vnitřní i vnější) či Möbiovým páskám (prstenec mající jen jednu stranu, současně svrchní i spodní), kde nelze určit, co je vnějšek a co je vnitřek.“  
 
Fakt. Takže tu máme pohromadě - zánik států (protože ty jen brání migraci), ale i přeměnu Evropanů z občanů, kteří někde vyrostli, mají k nějakému prostoru vztah, neb tam žijí kamarádi, vyrůstají tam děti kamarádů, stojí tam třešeň, kterou kdysi zasadil tatínek a opodál, na hřbitově, odpočívají rodiče či prarodiče - k postavám bloudícím jako Mojžíšovi Židé na poušti, kohosi potkávající a opět ztrácející, někam patřící a současně nepatřící - proto ty "fyzikální" metafory na konci citace. Přemýšlím ovšem nad signatáři - výzkumný pracovník, student, básník, terapeut, psycholog - a vidím chásku pohříchu velkoměstskou, kdesi na studiích zbloudilou, daleko od toho hřbitůvku s rodiči a daleko od míst, kde vyrůstají děti spolužaček ze základky. Kdo z nich asi potkává spolužáky ze základky a udržuje s nimi kontakt? Jaký mohou mít ti lidé vztah ke "státu" či "domovu", když je klidně vymění za "bezteritoriální útočiště"? Vidím pronajatý byt ("privát") obývaný n-ticí věčných studentů, vidím garsonku na předměstí Prahy zatíženou nechutnou hypotékou, vidím pinožení se "vědeckého pracovníka" od fakulty k fakultě a od grantu ke grantu, vidím, jak jsem sám bezmála dvě dekády žil ... Dochází mi, že mnozí z nich opravdu žijí v podmínkách "věčného exodu", sami, bez přirozených vazeb. Církev, sekta nebo svatý zápal pro politickou kauzu, jakkoli blbou, je možná jediné, co jim v životě zbývá. 

Musím Vás zklamat, holky a kluci "v trvalém exodu". V téhle zemi žijí i lidé, a je jich většina, kteří mají rádi místa, kde se narodili a trávili dětství ... kteří se na studiích či stážích těší, že se vrátí domů ... kteří jsou šťastní, když vidí své děti kamarádit s dětmi svých kamarádů. Tihle lidé - a vždy jich byla většina - si kdysi zřídili státy, aby dohlížely na základní stabilitu jejich životů, na bezpečnost, právo, jistotu, že když večer ulehnete v zemi A, tak se v ní ráno opět probudíte. Závidíte jim jejich obyčejné životy - jejich předměstské domky s bazénem a venkovské slepice a sbírka akvárií v činžáku a večerní tenis se sousedem - na něž z básnické mansardy prostě nedosáhnete. Závidíte jim je - a podvědomě je chcete zničit. 

Ale metaforu jste si vybrali hloupou. Exodus není o tom, že by si Židé zvolili "bezteritoriální existenci", ale že tu existenci museli podstoupit, než se vydají dobýt svou zaslíbenou zemi - Kanaán. Kde leží Váš Kanaán, milí katoličtí pragováci? 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 14.2.2018