28. úno, 2018

MARTIN KONVIČKA: O teroru

Vedli jsme se známým, pražským právníkem známým mezi zasvěcenci svou pedanterií, plachostí a skromností, hovor o zákazech či "banech" na sociálních sítích. Dotyčný pán je opatrný, takové věci se mu nestávají, o to zvědavější byl na průběh, frekvenci a dopady.
 
Že měsíc neodepíšete na osobní zprávu - nemůžete kontaktovat známé, na něž nemáte jiný "tradičnější" kontakt - na čas fakticky zmizíte. "Děsí mě to", řekl mi ten dobrý muž. "Je to teror a začínám se bát o lidi z druhé strany. I mezi nimi jsou takoví, na nichž mi záleží." 

Dívat se na věc takto mě nikdy nenapadlo -  a tak jsem zalistoval ve slovnících. Vlivem islámských kratochvílí jsme všichni fixováni na slovo terorismus, který má samozřejmě spoustu definic, ale ve všech jde o 1) čin malých skupinek nebo jednotlivců, 2) kteří bojují proti silnější entitě, nejčastěji státu, 3) cíle útoku jsou náhodné, zhusta nevojenského charakteru, a 4) smyslem je nahnat protivníkovi strach, demoralizovat jej, vyděsit jeho civilní populaci a přimět jej k povolnosti vůči teroristovým cílům. Ovšem teror je pojem historicky starší, je samozřejmě ze stejného latinského kořene (terrere, vyděsit), pochází z doby Francouzské revoluce a prapůvodně označoval státní politiku represe a útlaku s cílem zlomit či zlikvidovat politickou opozici. 

 Francouzská revoluce mě vždy zajímala. Tehdy se teror prováděl gilotinou, rychlými administrativními rozsudky bez soudu, vybíjením internovaných osob ve věznicích, nebo hromadným zaháněním politicky nevhodných osob do rozvodněné řeky. Srovnávat to s legračními "bany" na facebooku se může zdát přehnaně směšné, jenže to mám od právníka. A tak jsem se zamýšlel dál. Bylo XVIII. století, doba kdy gentlemani ještě běžně nosili kordy a pistole (a neváhali je použít), revolucí postižená země byla v chaosu a ve válce. Lidský život za takových konstelací nemá velikou cenu. Dnes je situace výrazně jiná, Evropané (a možná i jejich odpůrci) ve srovnání s dobou před pár stoletím "změkli", gentlemani, pokud ještě nějací přežili, se nezabíjejí v soubojích na pistole, na popraviště neposíláme ani masové vrahy. (Všeobecné "zmírnění poměrů" je natolik zvláštním jevem, že kromě sociologů a historiků zaujalo i biology,
 
více například zde:
 
"Souboje" vedeme prostřednictvím právníků, občanské války u volebních uren, zlotřilce popravujeme mediálními štvanicemi. Žijeme v době mediální, slovo je nejčastější zbraní v kulturních a politických bojích, kontakty jsou nejcennějším kapitálem. Jestliže protivníky soustavně a důsledně umlčujete, mažete jejich internetovou stopu a ztížíte jim přístup ke kontaktům, tak je likvidujete, přesně podle standardní definice teroru.
 
Je úplně jedno, zda banování a mazání ze sociálních sítí dělají příslušné internetové firmy, nebo státní úřady typu "Centra pro potírání hybridních hrozeb", nebo zástupy více či méně organizovaných práskačských aktivistů, nebo všichni dohromady. Historicky známé příklady státního teroru (jakobínského, rudého, bílého, falangistického, nacistického) stály téměř vždy na součinnosti státních složek, "soukromých iniciativ" (třeba venkovské chudiny, vypalující za bolševické revoluce statkářská sídla; nebo německých firem, obsazujících podniky zabrané Židům) a snaživých udavačů. Podstatnými znaky teroru je zbavení práva na spravedlivý proces (proti popravě nařízené čekistickou trojkou ani proti smazání z faceooku není odvolání) a jakási nepředvídatelnost, náhodnost. Bolševičtí katani popravili nejen carskou rodinu, ale i nespočet prostých lidí, kteří se znelíbili vesnickému komisaři. Facebook banuje otevřené sprosťáky, veřejné vyvrhele typu Konvičky, ale vedle toho klidně poslance německého Bundestagu, českou levicovou publicistku přispívající do Literárních novin, významnou rozvodovou právničku nebo ředitelku státní střední školy. Stane se vám to za příspěvek necudný, agresívní, přisprostlý nebo vtipný, aktuální nebo starý několik let, míněný vážně, ironicky nebo parodicky. Vsjo ravnó - jistá je jen zvýšená frekvence tohoto moderního teroru v dobách okolo voleb či jiných emočně nabitých politických událostí.  
 
Ten pražský právník se mnou zájem o Francouzskou revoluci sdílel, ba co sdílel - poslal mi svůj rukopis, detailní "Kalendář revoluce", kde pedanticky, týden po týdnu a občas den po dni, shrnul revoluční události, včetně teroru. Málokdo, krom historiků-specialistů, se v tehdejších událostech hrabal tak podrobně. V hrubých rysech však víme, že republikánský teror proti aristokratům byl vystřídán terorem jakobínských radikálů (v podstatě zdivočelých intelektuálů) proti republikánům - a pak přišla "kontrarevoluce", thermidorský převrat a teror "zastánců vlády práva" proti včerejším teroristům. Rukavice prostě byly odhozeny, masky spadly, metody ještě včera nemyslitelné se staly normálními. Můj právník má přátele a známé na obou stranách současného politického rozdělení. Je pochopitelné, že se o ty druhé, o ty dnes udávající, v médiích štvoucí a své oponenty kriminalizující, bojí. 

Mám spoustu takových přátel, či dnes už spíše jen známých, také. 

"Nemusíš se o ně bát, doktore", uklidňoval jsem jej. "Jsou tady lidé jako já, v podstatě z kavárny vyšlí a s kavárnou cítící, a my budeme ty dnešní udavače bránit vlastními těly. Nakonec, chodili jsme s nimi jako študáci na pivo, ještě dnes spolu chodíme do práce..." 

"Jasně", on na to. "Jenže pokud bude kavárna situaci dál eskalovat, nikdo se na nějakého Konvičku nakonec nebude ohlížet". 

Neřekl jsem na to nic.
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 28.2.2018