25. bře, 2018

MARTIN KONVIČKA: ČETNÍK & DŽIHÁDISTA

Po teroristickém útoku na supermarket v jihofrancouzském Trébes má Francie - kromě obrovské hanby, ale na to už jsme zvyklí - i skutečného hrdinu. Padlého hrdinu, jak jste jistě zaznamenali. Jmenoval se Arnaud Beltrame, bylo mu 44 let, před nástupem k četnictvu složil v armádě, kde to dotáhl na podplukovníka. Zanechal po sobě vdovu, s níž se oženil dle katolického ritu, zatímco v nemocnici umíral na utrpěná zranění. 

O jeho hrdinské oběti - byť šance na přežití byla pramalá, nechal se dobrovolně vyměnit za ženu, kterou machometánský spratek držel jako rukojmí - toho byla napsána spousta. Nejsem si ale jist, zda komentátoři zmínili možná nejdůležitější aspekt celé věci. Rytířství. To nastavení mysli a společnosti, kdy muž, kterému by po neznámé rukojmí nemuselo být vůbec nic, riskuje svůj život pro záchranu ženy. Dát při záchraně životů přednost ženám před muži je sice "biologicky" racionální (jen ženy mohou dát zrod nové generaci hrdinů), současně to však je tak bytostně západní, že nám to připadá normální, vlastně se nad tím ani nepozastavujeme. Přitom nic podobného neexistuje ani náznakem v islámském světě. Tam jsou ženy naopak spotřební zboží, které je jako "potrava pro děla" opásáno výbušninou při sebevražedných atentátech, nebo naházeno do moře, když se zdá, že by se člun s "uprchlíky" mohl převrhnout. Islámské zneužívání žen kontrastuje s našim rytířstvím tak ostře, že si ani neuvědomuje, že za rytířskou kulturu západ vděčí - válkám s islámem. 

Nevím přesně, jak to bylo s rytířskými ctnostmi v antickém či raně křesťanském světě. I tehdejší muži své ženy samozřejmě chránili, ale z hlubin času přežily i skazky nepříliš lichotivé (Mykéňané a Trójané spolu kvůli ženě svedli "světovou válku", první Římané své ženy unesli, ženská intrika stojí i v pozadí Attilova útoku na pozdně římskou Itálii). V Římě raně křesťanském je ženská stopa jasně patrná (kdo by byl Konstantin bez své matky, svaté Heleny Flavie, a kdo Justinian bez své choti Theodory, bývalé kurtizány, v pravoslavném ritu rovněž svaté?), ale pořád zde nezní onen rytířský motiv oběti a služby. Ten se v plné parádě objevuje za křížových výprav, kdy se celé generace mladých evropských šlechticů střetly s islámem v jeho vlastním prostředí. To, co tam spatřili, tedy vyloučení žen z veřejného života (dějiny soudobé Evropy jsou plné jmen politicky aktivních královen, šlechtičen a řádových představených), jejich totální zotročení, všudypřítomné bezpráví vůči nejslabším, je muselo naplnit hrůzou. Nedělám si iluze, že by Evropa téže doby byl emancipovaný ráj, ale nepochybuji, že právě kontrast vůči jakž-takž poměry v Evropě a totálním Peklem, které viděli na Blízkém východě, přiměl představené křižáků o celé situaci přemýšlet. Byli to Templáři, nejefektivnější alláhobijci té doby, kdo první přišel s ideou "ochrany vdov a sirotků" coby samozřejmou povinností křesťanského vojáka. Velice dobře chápali, že duše národů se nedobývá jen na bitevních polích, ale i v srdcích matek a dětí. 

Je dost důvodů se domnívat, že zdaleka ne vše, co křižáci ve "Svaté zemi" vypozorovali, bylo tehdejším Západem plně pochopeno. Z rytířského ducha dlouho přežíval kýč turnajů, roztržených kapesníčků, políbených střevíčků a kdo ví, někdy možná i splněných příslibů cudnosti. To podstatné však zůstalo, a přetrvalo věky. Hasiči nejdříve vyprošťují ženy a děti, ženy a děti dostanou přednostní místa v záchranných člunech, podplukovníci v četnické uniformě se nabízejí při výměně rukojmích. Cosi, co džihádem zpitomělý machometán stěží dokáže pochopit. 

Trébes není zas tak daleko od Saint Tropez, odkud jsme z veselejších dob znali úplně jiné četnické historky. Četnictvo tehdy ještě hrdé V. Francouzské republiky tam bylo líčeno jako parta zábavně popletených strejdů. Dnes je V. Francouzská republika pošlapána v blátě, prodaná za hrst petrodolarů jako vyžilá děvka. Pro nás, milovníky starých komedií je nemalým paradoxem, že její čest zachraňuje velitel četnictva. Ne nagelovaní politici, kteří reagují obvyklými kecy o "nepřípustnosti" a "semknutí", ale vysloužilí vojáci, opravdoví chlapi. 

To vše dává Francii naději. Pokud má mezi svými občany pořád takové lidi, jako je Arnaud Beltrame, nic není ztraceno. Jen by si jeho kolegové měli vzpomenout na něco taktiky a strategie, jistě o nich ve vojenských lyceích slyšeli. Nelze donekonečna přinášet na oltář vlasti rytířské oběti. Džihádistů je víc, než četníků, při pouhé výměně kus za kus by hrdinové brzy došli. Ještě nikdo nevyhrál válku defenzívou. Oběť podplukovníka Beltrama byla zajisté vznešená, ale dokud jiní Beltramové nezvednou prapor odvety, bude i - zbytečná. 

A prvním cílem musí být politická třída, která tu kalamitu na Francii přivedla. 

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 25.3.2018