6. kvě, 2018

MARTIN KONVIČKA: HISTORIE.CS - NESNADNÁ RECENZE - "Zorbové v Čechách & na Moravě"

Už když jsem kolegům slíbil, že okomentuji publicistický pořad České televize "Zorbové v Čechách a na Moravě" pojednávající o osudu řecké poválečné imigrace do Československa (autor Vladimír Kučera, hlavní hosté Kateřina Králová a Konstaninos Tsivos), věděl jsem, že to nebude snadné. Jsou to věci pro mě příliš osobní a je to jen pár let, co jsem celý pojednávaný příběh znovu prožíval s umírající maminkou. Taky jsem se trochu bál, čeho se v čase, kdy se z migrace stalo nejžhavější politikum země, dočkám od propagandistické České televize. Sledoval jsem ten hodinový pořad natřikrát ... 

Po shlédnutí musím předeslat, že se pořad "televizákům" podařil. Nelhal. Vyprávěl příběh "rudých" uprchlíků z poválečného Řecka v zásadě tak, jak jsem ho sám znal z útržků maminčiných vzpomínek, z vyprávění příbuzných, z pozorování světa a nakonec i z vlastní zkušenosti. Tvůrcům se podařilo získat archivní záběry, které dokreslují těch pár černobílých fotek, jež mi po řecké rodině zbyly a které "oživily" všechna ta jižansky emotivní vyprávění. 

Měl bych přiznat, že jsem poněkud špatný Řek. Maminka totiž nevyrůstala v české řecké komunitě, přišla sem za svoji mámou až ve 14 letech z Rumunska, se zbytkem rodiny se už nesžila a od chvíle, kdy poznala českého tatínka, se až na pár přátel nijak zvlášť nestýkala s lidmi z řecké komunity (i téma emigrací rozdělených rodin a odcizených rodin bylo v pořadu zmíněno). S tím možná souvisí to, že mě v dětství nenaučila řecky. Později jsem to "nepotřeboval" (řecko-čeští přátelé a vrstevníci mluvili česky), ještě později přišel čas pubertálního vzdoru. Maminka si to později často vyčítala, i když tento handicap - který jsem si jako handicap přiznal až v dospělosti - mohu vyčítat jedině sobě.

Na druhé straně mi neuniklo načasování pořadu, dokreslené hledáním paralel se současnou "migrací" z Afriky a Blízkého východu. Pováleční Řekové přišli z nejchudší části Balkánu, z venkova, mnozí byli negramotní, neznali příbor ani budík - brzy se však "zcivilizovali", uspěli ve vzdělávacím procesu, velká část z nich vystudovala vysoké školy, prosadili se v české společnosti 60.-80. let. Takže se nebojte, vnímal tam člověk podsunuté poselství, i z dnešních přišelců se stanou lékaři, inženýři nebo hudební performeři. Ani to podsouvání ale neumlčelo skutečnost, že oni Řekové, navzdory nuzným poměrům, z nichž vzešli, jednak patřili ke křesťanské kultuře - ba co patřili, oni byli ti, kdo o tu kulturu 400 let zápasili pod islámskou nadvládou -  jednak, a to je důležitější, sdíleli z podstatné části komunistický či "levicový" étos tehdejšího československého režimu. Mnozí z něj rychle vystřízlivěli (i to se v pořadu objevuje), z hlediska tehdejší komunistické vlády to však byli spojenci. Režim 50. let, o která především šlo, nám nemusí být sympatický (mně není!), ale byl podstatně soudnější než současný euro-režim. Zval sem své spojence, nikoli nepřátele, a lidi kulturně blízké, byť z civilizačně zaostalých poměrů.
 
Rovněž nebylo možné zamlčet, jak obrovské a promyšlené úsilí bylo věnováno "zabydlení" a "zcivilizování" řeckých imigrantů. Věc měla ve skutečnosti několik fází a spíše než československé orgány o ní rozhodovalo zde působící vedení řeckých komunistů. Byla zde (pravda, naivní) snaha usídlovat Řeky do krajin, které by jim připomínaly domov - naivní proto, že čeští funkcionáři si nedovedli představit řecké hory, řecký komunista Zachariadis pak nejspíš neměl tušení, jak to vypadá v Jeseníku či Krnově. Byla zde též (pravda, brutální) snaha "zcivilizovat" řecké děti pobytem v dětských domovech, a to i v případech, že v Československu žili i jejich rodiče. Po této segregační fázi, jejímž cílem bylo vykovat z řeckých imigrantů budoucí řeckou komunistickou elitu a jež odpovídala přibližně 50. létům, přišla fáze integrační, kdy byli mladí Řekové naopak umísťováni do českých škol, byli podporováni ve studiu, sami se stěhovali do metropolí, kde nacházeli lepší životní možnosti. Šlo svým způsobem o sociální inženýrství, jehož architekti však měli jasné představy, co by z řeckých dětí chtěli mít - a jež ostře kontrastuje s dnešním "multikulturalismem", který dnešní islámské imigranty v podstatě zavírá do ghetta.
 
Křečovitě působilo zdůrazňování, že řecká imigrace "byla velmi různorodá". Byla - krom jazykových Řeků s kořeny v pohoří Pindos k ní patřili slovanští Makedonci a takzvaní Pondou, Řekové s kořeny v Malé Asii, kteří během pár generací migrovali podruhé - poprvé je z jejich domovů vyhnala výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Povinná zmínka, že "přišlo i pár muslimů", pak byla vyloženě zbytečná. Možná se mezi těmi 13 000 osobami našel nějaký muslimský Albánec, ale rozhodně se nenašel mezi Řeky maloasijskými, ty naopak nemuslimství definovalo. V dnešním kontextu pak až hrozivě působila zmínka, že si všichni ti různorodí vyděděnci nakonec našli společnou řeckou identitu - hudbu, zvyky, setkávání. O něco podobného se totiž snaží imámové dnešních mešit, vštěpující (pod saudskou kuratelou) různorodé islámské imigraci "čistý a pravý islám", čili saláfismus. Povinně dodám, že "společná islámská identita" je o něčem hodně jiném, než kuchyni a hudbě. 
 
Co je však nejpodstatnější: Ti lidé po celý čas toužili vrátit se domů, vychovávali k tomu (až na odrodilce ze smíšených manželství) i své děti a od 70. let se domů vraceli, byť to někdy nebylo snadné. Toužili se vrátit domů a byť si zde uchovávali vzpomínky a zvyky, v žádném případě je necpali svému okolí. Byli k Československu loajální (někdy až moc) a dosud jsou mu (přes ústrky typu ústavní výchovy) vděčni. Kontrast s islámskou imigrací nemůže být větší. Nebo jste snad slyšeli, že by fotbalista Jankulovski požadoval po zápasech řeckou stravu, nebo kofolový král Samaras odváděl část zisků na jakýsi "hellénský džihád"? 

Takže závěrem: Ten pořad se v zásadě podařil, chytil mě za srdce. Česká televize se divákům usilovně snažila podsunout, že tehdejší řecká a současná afro-islámská imigrace mají cosi společného, ale nepodařilo se jí to. Těch rozdílů je totiž taková spousta, že to jednoduše zamlčet nešlo. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 6.5.2018
 
Zdroj: