18. kvě, 2018

MARTIN KONVIČKA: O ZTRACENÝCH DĚJINÁCH KŘESŤANSTVÍ...

Křesťanství je pro většinu Evropanů, ať jsme věřící či nikoli, bytostně „západním“ náboženstvím. Vzniklo v prostředí židovských obcí blízkovýchodní Judeje, ovšem v době, kdy byl Blízký východ nedílnou součástí naprosto západní Římské říše. Odtud se rozšířilo do zbytku Říma, a tudíž do jižní a západní Evropy, přežilo pád Impéria, uchovalo pro Evropany řecko-římskou vzdělanost a teprve s koloniálními výboji se rozšířilo do zbytku světa...

Jen Evropané obzvláště znalí si uvědomí, že jeho původní domovinou bývala i římská Anatolie, Levanta a severní Afrika, odkud víru Kristovu vytlačil islám. Ovšem i pro ně bude překvapením, že křesťanský svět raného středověku sahal mnohem dál. V Asii za hranice římského světa přes Irán a nekonečné turkické stepi po Indii a Čínu, v Africe přes sudánské bažiny do pramenné oblasti Nilu. Šlo skutečně o „globální víru“, která čile komunikovala s buddhismem, překládala svaté spisy do neznámých afrických a jihoasijských jazyků a z hlediska věřících šířila poselství Spásy lidem tří kontinentů. Ještě ve XIII. století žilo pravděpodobně víc křesťanských věřících mimo Evropu, než v samotné Evropě.

Zmapovat ztracené a západními křesťany zapomenuté dějiny „křesťanství mimo římský svět“ se pokouší kniha s dlouhým názvem The Lost History of Christianity: The Thousand-Year Golden Age of the Church in the Middle East, Africa, and Asia - and How It Died [Ztracené dějiny křesťanství: Tisíciletý zlatý věk na Blízkém východě, v Africe a Asii – a jak skonal] amerického autora Philipa Jenkinse (nar. 1952). Tento profesor religionistiky (a také kriminologie) na Pensylvánské Universitě je význačným „veřejným intelektuálem“ naší doby, napsal více než 25 knih o historii a současnosti křesťanství, ale i o církevním právu, problematice pedofilie v církvi a náboženském terorismu. Z toho mála, co o něm prozrazují encyklopedie – a co lze vyčíst z recenzované knihy – jde o váženého konzervativního myslitele, který se pohybuje na tenkém rozhraní „seriozního“ mainstreamu a disentu. V tom trochu připomíná jiného konzervativního intelektuála známého v ČR, Nialla Fergusona z Harvardovy University, autora besteselleru Civilizace.

Jak se křesťanství, jehož dominanci na západě si spojujeme s pozdně římskou érou, mimo hranice Říma rozšířilo? Jeho cesta měla podle všeho dvě fáze. Prvá nastala, už když se Ježíšovi apoštolové (nebo, abychom zůstali historicky přesní, členové prvých křesťanských obcí) rozešli „do stran světových“, tedy nejen na západ (jako sv. Pavel), ale i na jih a východ. Východně od římských hranic se rozkládala konkurenční „světovládná“ říše Perská, jejíž vliv sahal od Mezopotámie daleko na severovýchod, kde komunikovala s Čínou, i jihovýchod, kde sousedila s indickým světem. Peršané byli s Římem v permanentním válečném stavu, střídaném příměřími ne nepodobnými Studené válce. Logicky rádi poskytovali útočiště nepřátelům svých nepřátel, jimiž křesťané za „pohanské“ římské éry nesporně byli. Když se pak křesťanství stalo státním náboženstvím římským (po Konstaninově konverzi r. 312/313), upadli „perští“ křesťané na čas v podezření. Protože však byli zvyklí na existenci mimo ochranu státu, hravě přežili vlny pronásledování. Druhá fáze šíření křesťanství nastala poté, co církevní koncily Efezský (431 po Kr.), Chalcedonský (451 po Kr.) a Druhý konstantinopolský (553 po kr.) kodifikovaly imperiální formu křesťanství – tu, které dnes říkáme katolická či ortodoxní – a odsoudily coby hereze tzv. nestoriánství a monofyzitismus. Zájemce o detaily musím odkázat na Jenkinsovu knihu, zde stačí zmínit, že s Římem znesvářená Persie podporovala náboženskou emigraci, nekladla překážky křesťanské církevní organizaci nezávislé na Římu a tím umožnila vznik křesťanskému působení pod novými pány – pod islámem.

Fungování „východních církví“ pod islámskou vládou je věnována podstatná část knihy. Když arabský džihád dobyl Blízký východ a Severní Afriku, bylo tamní obyvatelstvo buď většinově křesťanské (bývalá římskobyzantská území, Arménie, Nubie), nebo zde křesťané alespoň představovali podstatnou, vzdělanou a kosmopolitně myslící část populace (Persie, Střední Asie). Jak bychom očekávali, chování nových vládců ke křesťanským poddaným se lišilo v různých dobách a na různých místech. Zpočátku, spíš než o otevřenou represi, šlo o omezenou spolupráci, kdy mohamedáni neváhali využívat křesťanské administrativní struktury, stejně jako animozitu „církví východu“ a Byzance. I z této počáteční doby však existují svědectví o vlnách represí, zničených knihovnách, opuštěných klášterech. Někde církevní organizace přežívaly a dokonce umírněně prosperovaly (příkladem budiž Egypt), jinde zanikly beze stopy (Tunisko/Kartágo). 

Na tomto místě je třeba zmínit, že Jenkins vyvíjí skoro až úmornou snahu, aby nebyl otevřeně protiislámský. Téměř vždy, když hovoří o represi, zmíní, že „ve vlastním islámském učení není nic otevřeně represivního“, nebo že zatímco někde probíhaly represe, jinde neprobíhaly, případně, že přes muslimské vychloubání o ničení kostelů a klášterů máme jasné důkazy, že některé chrámy či kláštery represi přežily. Těžko říct, zda ho k tomuto postoji nutí autocenzurní ohledy – kdyby napsal přímo, že islámská vláda byla pro východní církve postupným umíráním, nemohl by přednášet na významné universitě a jeho knihy by se nedostaly k tolika čtenářům – nebo se jako věřící člověk zdráhá uznat, že náboženství může být otevřeně nepřátelské ke konkurenčním vírám. Čtenář nachází jedno vodítko v častém zdůrazňování, že východní církve produkovaly vibrant kulturu. Jde o těžko přeložitelný a multikulturalisty oblíbený termín, slovník nabízí varianty životaschopný, pulsující životem, plný života. Čtenáře to až nutí se ptát, kam se poděly objevy, myšlenky, filosofické koncepce nebo přelomové osobnosti té životaschopné kultury. Leccos se mohlo ztratit ve vyrabovaných klášterních knihovnách … Pravděpodobnějším vysvětlením však je, že islámská nadvláda východní církve myšlenkově zmrazila, že sice mohla přát jejich přetrvání (už proto, že církevní organizace umožňovaly lepší kontrolu křesťanské populace), ale nepřála herezím, disentním myšlenkám, inovacím.   

Problematické „soužití“ z prvých staletí po islámském záboru bylo samozřejmě narušováno jednak vnitřními procesy v islámském světě (každá nová dynastie nebo mocenský posun znamenaly obnovenou náboženskou horlivost, a tudíž obnovené represe vůči křesťanským masám), jednak soupeřením mezi islámem a zbytkem světa. Asi největším zvratem byly mongolské války ve XIII. století, jejichž součástí bylo dobytí Střední Asie, Persie a konečně i Bagdádu (1258) Mongoly. Díky silnému vlivu nestoriánského křesťanství ve Střední Asii byli Mongolové latinským západem vnímáni jako sice problematičtí, přesto však potenciální spojenci. Takzvaný Ilchanát, mongolský „stát“ táhnoucí se od Arménie a Mezopotámie přes Persii po údolí Indu, postavil administrativu na křesťanské církevní struktuře a vzdělanosti. Slavné období, kdy to už vypadalo na návrat křesťanského panství do většiny Blízkého východu, skončilo islámskou konverzí vládnoucí dynastie (1295). Po ní následovaly represe, které nedávno mocné nestoriánské křesťany prakticky zlikvidovaly.

V následujících staletích se tento příběh neustále opakoval (kniha má v tištěné podobě 315 stran skutečně hutného textu). Mě zaujal příběh poměrně nedávný, případ vypuknutí řeckého povstání proti Osmanům (1821). Spojení řeckých vlastenců s Ruskou říší a nároky ruského cara být „ochráncem východních křesťanů“ se poskytly záminku k zesíleným represím nejen proti Řekům, ale i proti dalším křesťanským církvím. Obdobně se události 1. světové války a spojenectví arménských vlastenců s  Ruskem staly záminkou ke genocidě nejen Arménů, ale i Asyřanů (tj., příslušníků nestoriánských církví, kteří hovořili aramejsky a obývali území dnešního Iráku, Sýrie a Turecka) a konečně k vyhnání maloasijských Řeků.  

Přestože se Jenkins usilovně snaží, aby ze zničení východního křesťanství neobvinil „islám jako takový“, je pro čtenáře zvyklého číst mezi řádky jeho poselství jasné. Islámem ovládaná křesťanská populace může pod islámskou vládou existovat, může dokonce (ve striktně daných mezích) prosperovat, ale jakmile si troufne zvednout hlavu, následují v lepším případě ekonomické represe, zničení elit, kulturní a politická stagnace. V horších případech pak vraždění, zotročování, vyhánění z domovů, genocida. To vše se mezi VII. a XX. stoletím opakovalo nesčetněkrát, na nejrůznějších místech světa, pod nejrůznějšími dynastiemi a vládci, skrze všemožné záminky. Šílenství tzv. Islámského státu ve století XXI. (Jenkisovou knihou nepokryté) bylo jen další variací na stejné téma. 

Kéž si to uvědomí představitelé dnešních západních církví, kteří balamutí své ovečky pohádkami o islámské toleranci a možnostech „koexistence“. 

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 18.5.2018

odkaz na knihu:

https://www.amazon.com/Lost-History-Christianity-Thousand-Year-Asia/dp/0061472816/ref=cm_cr_arp_d_product_top?ie=UTF8