23. kvě, 2018

MARTIN KONVIČKA: Mým udavačům

Když už mě Režim přestal trestně stíhat ("Pro nedostatek důkazů", hodnotí to jeden z mých fakultních nadřízených s pobaveně škodolibým úsměvem), je na čase ztratit pár slov o tom, co mi ten nejapný pokus - dal. Vzal mi, pravda, něco času, něco klidu a docela dost peněz, ale dal mi toho paradoxně mnohem víc...
 
Když se vrátím do přelomu let 2016-17, nevypadalo to slavné obvinění vůbec legračně. Vyšetřující komisař se tvářil komisně, posudky soudních znalců vyznívaly kluzce, rádoby velcí hráči i hysterky z politického suterénu rozehrávali trapné hry, kolegové v práci nevěděli, jak se tvářit. Byla zde hrozba dvou let natvrdo, spíš ale něčeho menšího, co by ovšem zaměstnavatele dostalo pod tlak na mé propuštění z práce a to si pište, že v akademickém světě by po každé placené pracovní pozici sáhlo nejméně 5 potenciálních akademiků. Přemýšlel jsem, zda bych se lépe uživil jako pingl nebo jako taxikář, a taky o tom, jaké by to bylo být zavřený. A potom mi to došlo. 

Jsem samozřejmě břídil, byl jsem jen stíhán, navíc s kvalitní právní ochranou a skvělým rodinným zázemím. I tak se dostavily se přesně ty pocity, o nichž vypráví každý, kdo tam byl, nebo alespoň málem byl. A jsou to silné pocity. Kájínek (který si prožil nesrovnatelně víc) o nich pořádá úspěšné přednáškové turné, píší se o nich romány (Hrabě Monte Christo, Motýlek), točí se o nich skvělé filmy (Vykoupení z věznice Shawhank, Frajer Luke, Motýlek). Podobné pocity, možná ještě intenzívněji, prý zažívají těžce nemocní lidé... 

Došlo mi, jak nesamozřejmé jsou běžné věci každodenního života, jak obrovský dar je každý okamžik, kdy je člověk naživu - a na svobodě. 
 
Jako bych si rozpomněl na spoustu radostí, které jsem měl vždy rád, ale na něž jsem si neuměl vyhradit čas, nebo jsem je z lenosti či pohodlnosti zanedbával. Především vycházky a túry v přírodě - dal jsem si slib, že nevynechám týden, abych si nenaordinoval den v venku. Že znovu prolezu Beskydy, Jeseníky a západní Slovensko - místa zamilovaná z mládí - a konečně pořádně prolezu Šumavu - pokud to čas dovolí, tak křížem-krážem a celou. Obrovsky jsem si užíval čas trávený s dcerkou - začal jsem se jí mnohem víc věnovat, ukazoval jí ze světa vše, co znám a co jí dokážu předat, prolézal jsem s ní zříceniny a skály a bažiny; houby a kytičky a zvířata; zoologické zahrady a kina a cirkusy; hřiště a muzea a hromady starého haraburdí. Začal jsem uspořádávat památky po rodičích, jako zběsilý jsem fotil, v práci jsem se s vervou vrhl do dlouho odkládaných projektů. Častěji než dřív jsem doma vařil, víc jsem si vychutnával pivíčko i víno, až podezřele se mi líbily ženské (ty se mi líbily vždy, ale tohle bylo fakt jiné). Všechno, ale opravdu všechno, získalo netušené kouzlo - a to kouzlo nepominulo, když pominula policejně-právní šikana. 
 
Takže milí udavači, falešní moralisté, politkorektní svazáci a režimní hujeři - díky. Vaše péče způsobila, že jsem posledních pár let prožíval mnohem plněji a opravdověji, než bych je prožíval bez vašich křiváren. 

Když o tom tak přemýšlím, tak nějaké to trestní stíháníčko by tatíkům ve středním věku čelícím životnímu vyhoření měly proplácet zdravotní pojišťovny. Funguje skoro jako elixír mládí. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 23.5.2018