3. čvn, 2018

MARTIN KONVIČKA: Francouzští Islámofóbové dne: Voltaire - Claude Lévi-Strauss - Brigitte Bardot

Islámofob dne: Voltaire
 
Dnes si jen stěží představíme popularitu a věhlas, jimž se náš ISLÁMOFOB DNE, francouzský satirik, dramatik, prozaik, básník, historik a v neposlední řadě filosof (jakož i rasista, xenofob atd. atp., ale na to jsme zvyklí), těšil za svého dlouhého života (1694 - 1778) i v desetiletích, jež následovaly.  
 
Vyrostl jako nemanželské dítě v rodině spořádaného notáře. Talentovaného mladíka si oblíbil jeho kmotr, abbé de Châteauneuf. Tento skeptik, požitkář a bonvián jej jednak podporoval na studiích, jednak uvedl do pařížských salónů, zejména k vysloužilé kurtizáně Ninon de Lenclos, které tehdy bylo 84 let. Mladý Voltaire vystudoval s vynikajícím prospěchem jezuitskou kolej a následoval by svého otce po dráze spořádaného středostavovského úředníka - jeho prvním zaměstnáním bylo místo tajemníka na francouzské ambasádě v Nizozemí - nebýt jeho, ehm, na úředníka poněkud bouřlivé povahy. Prvním "průšvihem" byl milostný románek s velvyslancovou dcerou - stál ho nadějné místo. Druhým pak posměšné epigramy na vlivného vévodu Filipa II. z Orleánsu - stály ho rok v Bastille, ale získaly mu obrovskou popularitu. To rozhodlo o jeho osudu. Namísto "muže taláru", jak se tehdy říkalo, se stal "mužem péra" ... a prototypem angažovaného intelektuála 18. století, se vším dobrým i zlým, co taková pozice znamenala. 
 
Jeho postoje ke světu ovlivnilo mládi strávené na sklonku vlády "krále Slunce" Ludvíka XIV., kdy se senilní monarcha vrhl na pámbíčkářství a pronásledování náboženských nonkoformistů. Voltaire, vše jiné nežli konformista, se ve svých esejích, knihách a hrách zastával přesně těch hodnot, kterými dnes šermují takzvaní "sluníčkáři" - tedy náboženské tolerance, svobody slova a pohybu, vzdělání jako prostředku k dosažení mravnosti, možnosti individuální volby životních cest. Nesnášel náboženské pokrytectví, falešné moralizování, absolutismus tehdejších monarchií. A to myslel, na rozdíl od dnešních falešně tolerantních, smrtelně vážně, a nejednou za své postoje i zaplatil (pokuty, vězení, vyhnanství). Za nejvyšší hodnotu pokládal spravedlnost, dnes by se možná řeklo "fair play", kterou měl za nadřazenou kulturním specifikům... 
 
Žil neuvěřitelně dynamicky, jen výčet jeho působišť, milenek, vyhnanství (např. ve Švýcarsku a Británii), životních zvratů a vysoko postavených mecenášů (např. Fridrich Veliký a Kateřina Veliká) by zabral několik stran. Pro nás jsou podstatné jeho láska ke spravedlnosti a odpor k náboženskému tmářství. Ty by z něj udělaly ISLÁMOFOBA, i kdyby nebylo jeho zájmu o dějiny. Ten jej přiměl k hlubšímu studiu neevropských kultur včetně islámu. To, co si nastudoval, nebylo vůbec lichotivé. Voltaire se k islámu a postavě jeho zakladatele během života opakovaně vracel, přičemž hlavní hodnocení - že to byl tyran, tmář, křivý chlap a pokrytec - neměnil. 
 
Asi nejvýznamnějším ISLÁMOFOBNÍM počinem je divadelní hra Le fanatisme,  Le Fanatisme ou Mahomet le prophète, česky Fanatismus, aneb O prorokovi Mahometovi, zkráceně a známěji jen Mahomet. Odehrává se v Mekce, čerstvě dobyté mohamedánskou bandou, a je tam vše. Kladným hrdinou je Zopir, fiktivní vůdce mekkánských, milovník svobody a odpůrce mohamedánů. Mohamed drží v otroctví jeho dospívající děti, Seida a Palmiru. Aby se zbavil Seida a Zopira současně, islámsky zfanatizuje Seida, který spáchá atentát na vlastního otce. Palmira však je natolik znechucená, že odmítne islám a spáchá sebevraždu… 
 
Voltaire hru věnoval papeži, hra však nebyla chápána jen jako útok na křivý charakter islámského proroka, ale i jako útok na náboženský fanatismus obecně. Ono není divu – islám byl v 18. století od Francie daleko, tehdejší volnomyšlenkáři viděli srovnatelné nebezpečí v křesťanské netoleranci. I Voltaire se několikrát nechal slyšet, že islám je v některých aspektech „lepší“, než křesťanství. Jindy zas Mohammedovi přiznával básnického ducha a vznešené ideály, které ovšem zastínila jeho touha po moci.. To vše by mohlo vrhnout stín na filosofovu ISLÁMOFOBII – nebýt toho, že kritika „proroka“ u něj byla konzistentní a celoživotní, ať už jej nazýval „šarlatánem“, „podvodníkem“, „barbarským vrahem“ nebo „ignorantem“. 
 
Dnes se už Mahomet na evropských divadelních scénách příliš často nehraje. Když roku 2005 jedno z francouzských divadel hru zařadilo na svůj repertoár, vyústilo to do volání po cenzuře a pouličních výtržností, páchaných … hádejte kým. I proto můžeme Voltaira, jednoho z největších propagátorů náboženské tolerance z řad osvícenských filosofů, mezi ISLÁMOFOBY směle zařadit.
 
Islámofob dne: Claude Lévi-Strauss
 
Leckteré humanitně vzdělané sluníčko bude šokováno, ale je to tak - dnešním ISLÁMOFOBEM DNE je významný francouzský antropolog, proponent tzv. strukturalistické školy, velký obhájce kultur a práv "primitivních" národů a muž, který pomohl prosadit kulturní relativismus jako badatelskou metodu ... 
 
Na svět přišel v rodině zámožných belgických Židů, vystudoval na Sorboně, od roku 1935 učil na universitě v brazilském v São Paulu, a tam podnikl několik expedic mezi amazonské Indiány. Když vypukla 2. světová válka, nastoupil jako dobrovolník do francouzské armády, po kapitulaci se mu podařilo dostat do USA, kde přednášel na universitách a věnoval se teoretickému zpracování svých terénních poznatků. Po válce se znovu vrátil do Francie, pracoval mj. v antropologickém muzeu v Paříži, učil na spoustě vysokých škol, od roku 1973 až do své smrti byl členem Francouzské akademie.
 
Když bychom měli přiblížit Lévi-Straussovu výzkumnou metodu, strukturalismus, tak šlo o hledání "struktur", které rozhodují o uspořádání lidských společností - a jsou odpovědné za rozdíly mezi nimi. Dosavadní antropologie zkoumala společenské jevy, třeba uspořádání rodin, z hlediska funkce (rodí se děti? kolik? kdo je živí?). Lévi-Strausse zajímalo, jak se rodiny vymezují vůči jiným rodinám (pokládají se manželka, a bratři a sestry manželky, za členy manželovy rodiny, nebo za členy její otcovské, tj. tchánovy, rodiny?). Takto hledal ve společnostech "struktury", podle nichž společnosti drží pohromadě. Tento přístup ovšem vyžadoval zkoumat lidské společnosti jakoby zevnitř, ptát se, jak se jejich členové (či rodiny, kmeny atd.) vnímají a podle čeho se vymezují proti jiným členům (rodinám, kmenům). Ne, jak je vnímáme my, ale jak se vnímají sami. Lévi-Strauss takto zkoumal nejen rodiny (kde šlo o to, že ve společnostech, které zakazují incest, což jsou kromě islámu všechny, musí muž získat nespřízněnou ženu, což udržuje jemnou rovnováhu přátelství a animozit mezi muži, na níž závisí společenský smír), ale třeba i mýty ( nacházel shodná strukturální uspořádání mýtů napříč lidstvem) a vůbec lidskou mysl. 
 
Během dlouhatánského života vydal spoustu knih - dost jich vyšlo i česky nebo slovensky -, ale tou nejznámější zůstávají Smutné tropy, vydané poprvé roku 1955. Je to takový vědecký cestopis - autor provází čtenáře různými kulturami světa, děsí se nad rychlým mizením jejich "nedotčenosti" vinou civilizace bílého muže, protáhne nás jihoamerickými džunglemi - a odtud do Indie, kde různé kultury nežijí daleko od sebe v džungli, ale naopak naskládány na sobě v přelidněné zemi. A právě tam se rozhovoří o islámu, odtamtud je i naše citace. 
 
Lévi-Strauss pokládal islám za "kulturu" neschopnou vztahovat se k jiným - pravý opak všech ostatních kultur. Touží po uznání - nic jiného neuznává, rád by založil tradici - ničí vše co mu předcházelo, žádají toleranci - nikoho jiného netolerují, bojí se ztratit ženy - a tak vymyslí burku... Vytýká islámu nedospělost, agresivitu, ale současně to vše vytýká i EVROPSKÉ civilizaci, a dokonce říká, že "ISLÁM JE ZÁPADEM VÝCHODU", že má na své oběti stejně zhoubný vliv, jako měla západní civilizace na své oběti. Je si ale vědom, že křesťanský západ se své špatnosti naučil od islámu a ne naopak, jak tvrdí někteří současní multikulturalisté. Už v 1. vydání své knihy, r. 1955 (!!!), dokonce (v pár větách), naznačil, že Francie by se jednou mohla islamizovat, nedá-li si zatraceně pozor...
 
Byl milovníkem a znalcem neevropských kultur, ale nebyl "multikulturalistou" v dnešním slova smyslu. Chtěl kulturní diverzitu chránit - ale kultury měly zůstat, kde vznikly, ne se přemísťovat nebo dokonce míchat. Z toho může vzniknout jen paskvil, říkal. Nebo, v horším případě, označí lidé v multikulturní společnosti příslušníky některých kultur za ne-lidi - jako příklad uváděl osud nejnižších kast v Indii. 
 
Je fakt, že v posledních cca 2 dekádách, kdy to s Francii začalo jít z kopce, se starý pán k islámu příliš nevyjadřoval. Mezitím třeba anglické překlady Smutných tropů vynechávaly jeho odstavce o islámu... Sám na francouzských vydáních neměnil ani řádku. V jednom z posledních rozhovorů se nechal slyšet, že kdysi, zamlada, chránil neevropské kultury proti té evropské, protože ty neevropské se zdály být ohroženy - dnes, kdyby byl mlád, by chránil ty evropské před neevropskými. Požadavek přistěhovalců na nošení islámského závoje označil za "nezdvořilost".
 
Čtou vůbec sluníčkoví studenti sociálních věd svého Otce Zakladatele?
 
Islámofob dne - Brigitte Bardot
 

A Bůh stvořil ženu, Zrada, Čin lásky, Krásná Helena, Pařížanka, Soukromý život, Viva Maria! … výběr z bohaté filmografie někdejšího sex-symbolu 50. a 60. let, vegetariánky, bojovnice proti kožešinám, zachránkyně opuštěných koček a vůbec sluníčkářky každým coulem … nebýt „škraloupu“, že se profilovala jako ISLÁMOFOBKA, a tudíž, aby ne, též rasistka, xenofob a vůbec fuj ženská.

Narozená 1938, BB se v patnácti pokusila o modelling, a hned to dotáhla na obálku Elle. Tam si jí všiml ambiciozní režisér Roger Vadim, její první manžel (z celkem čtyř). Hned poznal nesporný potenciál, byl jí rádcem v kariéře a zůstali spojenci i po rozvodu. Jako nadpozemská kráska byla pravým sex symbolem uvolněné kultury 60. let. Zasloužila se o popularitu dvoudílných plavek (ale taky účesu „beehive“, nošeného v 70. letech), obdivoval ji John Lennon, Paul McCarthy a Bob Dylan, stála modelem pro sochu Mariany od Alaina Gurdona…

Poté, co ve 39 letech odešla do hereckého důchodu, pustila se do bojů za ochranu zvířat. A to navýsost profesionálně. Díky své popularitě a kontaktům pomohla zastavit masakry tuleních mláďat v Kanadě a Grónsku, upozornila na skandální obchod s tygřími a nosorožčími produkty v Číně, věnovala velké sumy na sterilizaci toulavých psů v balkánských městech … a také, roku 1999, napsala celou knihu(!) věnovanou kritice islámské halal-porážky, nelidského chování muslimských imigrantů ke zvířatům, a vůbec islamizace Francie.

A strhla se mela. Francie, jejíž kulturu mladá BB tak proslavila, začala starou paní popotahovat po soudech, protože kritizovat mohamedány se v Nové Evropě nesmí. Celkem čtyřikrát byla pokutována za „vyvolávání rasové nenávisti“, nikoli malým částkámi. U sluníčkových médií jí přitížilo, že její 4. manžel, Bernard d'Ormale, se politicky angažoval ve straně Front National. Nepomohlo jí ani to, že srovnávala homosexuály-gentlemany svého mládí a aktivistické pozéry současného homohnutí. Dělají z ní v lepším případě bábu bláznivou, v horším učiněného upíra.

Takto oplácí tolerantní sluníčka dámě, která zásadně pomohla zpopularizovat jejich agendu … a myslela, to, na rozdíl od současných pozérů, vážně.

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 3.6.2018