26. čvn, 2018

MARTIN KONVIČKA: Odpočítávání

Drtivé vítězství islámisty Erdogana v tureckých prezidentských volbách, jeho masová podpora mezi tureckými občany v západní Evropě a skandování "Recep je náš vůdce" z úst evropských Turků nám naléhavě připomnělo jedno. Všichni ti asijští a trans-saharští migráčci, kteří dnes plní lágry v Itálii a Řecku, táboří na březích Seiny a La Manche ve Francii, případně na palubách "neziskových" lodí křižují podél italských břehů, jsou jen jednou částí islámského problému. Možná dokonce tou méně problematickou... 

Současní migranti, jak se zatím zdá, nepředstavují jednotnou masu. Pocházejí z půlky světa, od Afgánistánu po Maroko a od Nigérie po Eritreu; jsou mezi nimi muslimové i něco afrických křesťanů, vysloužilí žoldáci z kdovíjakých armád, dezertéři z kdovíjakých válek, vyděděnci, dobrodruzi a lumpové, a taky (připusťme si to) pár uprchlíků před skutečnými hrůzami, pár sekularistů či "tajných" nemuslimů skrytých v postupující mase. Ti, kdo jejich cestu aranžují, mohou mít nejrůznější pohnutky - od prostého obohacení (všelijací transsaharští a severoafričtí mafiáni), přes vyvolání chaosu a destrukce (Soros a jemu podobní) až po "ušlechtilou" snahu změnit evropské národy ve fyzicky zdatnější odnárodněnou masu podobnou třeba Kubáncům (nelze vyloučit u Macrona či Merkelové). Radikální islámští stratégové počítají s tím, že značnou část té masy v Evropě absorbují již fungující společenství okolo jednotlivých mešit, případně že další taková společenství vzniknou a nově příchozí příslušně usměrní. Tímto směrem jistě uvažují hlavně Saudové, kteří do stavby a vybavení mešit v minulosti investovali astronomické sumy. Tato strategie - spočívající de facto v "přeplavení" domácí evropské populace nově příchozími - však vyžaduje čas. Bude tím úspěšnější, čím víc migrantů se do Evropy podaří dostat a čím rovnoměrněji budou po Evropě rozmístěni. Nezasažené oblasti (což jsou dnes už jen bývalé státy Východního bloku) se mohou stát zázemím odporu a tím islamizaci kontinentu ztížit. 

Erdoganovo Turecko je proti konglomerátu zájmů, reprezentovaných arabskými režimy, obchodníky a radikálními skupinami v relativní nevýhodě. Nemá za sebou nemá několik desetiletí trpělivého budování a ovlivňování radikálně islamistických mešit po celé Evropě. Současně však pro něj hraje řada výhod. Je relativně konsolidovaným státem s 80 miliony obyvatel a skoro milionovou armádou, na islámské poměry fungujícím hospodářstvím a s rozbitou vnitřní opozicí. Byl-li státní převrat před několika lety bojem o moc mezi Erdoganem a jeho někdejším mentorem Fetullahem Gulenem, pak šlo o spor ryze osobní. Erdoganovu Turecku se vcelku obstojně daří naplnit Gulenovu vizi o spojení efektivity technické civilizace s potlačením občanských svobod a permanentní kontrolou soukromí typickými pro tradiční islám. Na Blízkém východě probíhá střídavě horký konflikt mezi šiítským Iránem, sunnitskými "Araby", sunnitsko-technokratickým Tureckem. Ozvěny tohoto konfliktu vnímáme již dnes i v islámských komunitách v Evropě. Je skoro jisté, že budou stále hlasitější. Protože si příští pokořitel křesťansko-ateistické Evropy získá srdce věřících muslimů po celém světě, může dobytí Evropy rozhodnout vleklý spor o vládu nad tradičními islámskými zeměmi. Protože Turci jsou - na islámské poměry - poměrně ukáznění a činorodí, patří turecké islámské menšiny v západní Evropě k těm ekonomicky a organizačně vyspělejším, akceschopnějším. Nemají možná pod kontrolou tolik mešit, ale mají hospodářský a politický vliv. Jak ukázaly výsledky voleb mezi evropskými muslimy (jednoznačně v nich zvítězil Erdogan), je tento vliv k dispozici istanbulskému sultánovi. 

Zorganizovat uprchlickou masu, dostat ji pod kontrolu evropských Turků a použít ji k čemusi jako ozbrojenému povstání by vyžadovalo čas. Co si čas nežádá, je využít tuto masu k rozpoutání chaosu, dalšímu podlomení obranyschopnosti evropských států a rozklížení zbytku soudržnosti mezi národy našeho kontinentu. To se podle všeho děje. Aktéři v pozadí, k nimž Erdogan bezpochyby patří, nepotřebují dělat nic - stačí do Evropy "uprchlíky" v dostatečném počtu pouštět. V Německu, ale i Švédsku, Nizozemí nebo Rakousku pak mohou relativně ukáznění Turci nabídnout roli prostředníků mezi primitivní arabsko-africkou masou a původním obyvatelstvem. Paralyzované centrální vlády mohou podlehnout a nabídku přijmout. Německo a další země pak mohou být velice rychle politicky "poturčeny". Noví migranti poslouží jako strašák a bič na domorodé obyvatele. 

Nastíněnému plánu - který napadl mě, a tudíž jistě i Erdogana - brání v realizaci jen pás balkánsko-středoevropských zemí ("rozšířená V4", ale třeba i Srbsko nebo Řecko), kde je vliv Turecka velmi nízký a kde mu brání historická zkušenost obyvatel s osmanským útlakem. Pro stárnoucího diktátora s milionovou armádou musí být lákavé, vyřešit balkánský "drobný problém" tak, jak jej Turecko řešilo po většinu svých dějin, tedy válečným tažením. NATO neučiní nic, Turecko je jeho důležitým členem a plánovači v centrálách Aliance v něm ještě pořád vidí klíčový článek jediné strategie, kterou jsou schopni vymyslet - konfliktu s Ruskem. Erdogan má pevnou základnu v Bosně, může a pravděpodobně bude povzbuzovat nespokojenost mezi tureckými menšinami v Bulharsku a Řecku. Pokud se jeho armády vydají na pochod v době, kdy bude "stará EU" paralyzována chaosem, může hladce proniknout přes Balkán do Střední Evropy. 
 
Státy sousedící s Tureckem si jsou rizik vědomy. Ve Středomoří teď proběhly společné námořní manévry Řecka, Kypru, Egypta a Izraele. Nějaké členství v NATO a dokonce i náboženská příslušnost jednotlivých zemí jsou najednou nepodstatné. Spořádané vojenské bloky dob nedávno minulých nahradila politika "každý sám za sebe", v tomto konkrétním případě je tmelem snaha odstrašit mocného souseda. (Odhlédněme v tuto chvíli od faktu, že momentálně nejefektivnější tureckou zbraní jsou gumové čluny mířící k řeckým ostrovům, takže účinné manévry by měly procvičit přesnost střelby z brokovnic na tuto zbraň hybridní války.)

Nelze si samozřejmě představit, že by turecký výpad na Balkán nechal na pokoji Rusko. Už během jugoslávských válek 90. let se ukázalo, že tisícileté kulturní vazby mezi Ruskem a pravoslavnými národy Balkánu jsou mnohem pevnější, než dnes už zapomenuté spory XX. století (natož než nějaké NATO). Ruský zásah ve prospěch Řecka, Bulharska či Srbska by ovšem mohl být oním "útokem vůči státu NATO", na který Ruskem posedlí štváči v Bruselu či Berlíně tolik čekají. 
 
Země jako Bulharsko, Makedonie či Srbsko jsou v každém případě jedním z příštích cílů turecké expanze. Možná budou dokonce první na řadě, pokud Erdoganovi námořní sousedé dají jasně najevo odhodlání se bránit. Nejen Maďarsko, ale celá V4 bude na obraně Balkánu životně závislá. Proto by je třeba nejen udržovat co nejtěsnější bezpečnostní spolupráci v rámci Visegrádu a budovat armády schopné obrany země, ale i cvičit společně se Srby, Rumuny a dalšími státy na jih od maďarských hranic.

Není na co čekat. 
 
Autor: Martin Konvička, kandidát do senátu Ostrava - Jih, ČR, 26.6.2018