MARTIN KONVIČKA: RAKOUSKÉ POSTŘEHY

1. Opětovně se mi potvrdilo, že na vysokohorské chaty žádné mohamedánství nedosáhlo a svět je zde stále tak v pořádku, jako byl na přelomu XIX. a XX. století, kdy alpská turistika vznikla, kdy se gentlemani v buřinkách skládali na výstavbu úžasných chat a vytýčení krkolomných stezek, kdy se na chatách družně scházeli Bergsteigers všech evropských národností. Pokládám tu dobu za Zlatý věk evropské civilizace - jímž je rozšíření náročných a prospěšných volnočasových aktivit ne nepodstatným symbolem. Škoda, že nám následně kolektivně hráblo a začali jsme po sobě pálit plynovými granáty. To nejlepší z té doby sice přežilo dodnes, ale přibrali jsme k tomu spoustu naprostých pitomostí, třeba sebenenávist a potřebu omlouvat se světu, kterému nic nedlužíme, za chyby našich pra-prapředků. 

 

2. Mohamedáni do hor nechodí, zato jsme na každé chatě potkali nejméně jednu černošku. Vždy s bílým klukem - sportovcem, nebo partou. Nikdy ne naopak. Trochu odvážně to naznačuje, že integrace může fungovat, ale jen tehdy, když je oboupohlavná - když si evropští domorodci berou cizozemky stejně svobodně, jako si Evropanky berou cizozemce.  Přičemž těch cizozemek a cizozemců musí být relativně málo a musí to být Evropan nebo Evropanka, kdo ve dvojici takzvaně "nosí kalhoty". V opačném případě by byl Evropan integrován do cizozemské komunity. Netřeba asi zdůraznit, že pokud si nějaký frajer troufne na černě značené třítisícovky, troufne si i na horkokrevnou čokoládku… 

3. O tom, že kdysi úzkoprsé Rakousko se pod "ultrapravicovou vládou" změnilo na jednu z nejsvobodnějších zemí světa, svědčí masový výskyt kuřáckých koutků - Rauchenzonen - které se objevily úplně všude. Na malém nádražíčku i velkém nádraží, v zoologické zahradě i na terase horské chaty. Situace je vlastně stejná, jako byla před antikuřáckým blbnutím. Když si chcete zakouřit, poodstoupíte od nekuřáků a zakouříte si. Jen to tam dnes máte napsáno černé na bílém.

4. Stracheho vláda na rakouském vnitru evidentně funguje: Viděl jsem ve městech mohamedánek a mohamedánů hodně, ale naprosto vymizely nikábí (závojnatky se "střílnou" pro oči), holky muslimský se musí spokojit s hidžábem (šátkem). A připadali mi poněkud méně drzí, takoví uťápnutější. Ze všech těch hidžábaček byla nejzajímavější kočka pozorovaná v ulicích Innsbrucku, kterou bych nazval "muslimskou rebelkou". Měla sice hidžáb (křiklavě modrý), ale k tomu pestrobarevné krátké šaty a tetování na pažích i lýtkách. Zjevně mezifáze, která může vést jak k radikalizaci tak k tomu, že se na hidžáb vykašle. Mezi vystrašenými subinkami zabalenými v tom vedru do prostěradel, nebo naopak nasupenými matrónami původu zjevně afrického, působila aspoň … vesele. 

5. Co naopak nefunguje, je Schengen. Nebo spíš ta trapnost, která ze Schengenu zbyla. Hranice se samozřejmě kontrolují (v našem případě rakousko-bavorské, kontrolují Němci). Jenže protože se to dost dobře nesmí, a máme tu skvělou EU, staly se z bývalých celnic (kde se auta se mohla rozptýlit do více pruhů, policisté seděli v klimatizovaných budkách, šoféři mohli zaparkovat, protáhnout se, byl tam stín a aspoň jakés pohodlí) restaurace, obchody a podobně. Kontroluje se tudíž přímo na dálnici, ve dvou pruzích, doprava se strašně zpomalí, vznikají zácpy. V době prázdninových špiček fakt bezva nápad. Hlavně ale chudáci policisté - musí stát na slunci nebo v dešti (u Salzburku jim postavili cosi provizorního ze žlutého laminátu, což je ještě horší), proplétají se mezi auty, o pracovních podmínkách svědčí řada mobilních ajnclíků. Divím se, že tu šaškárnu policisté svým vládám tolerují a nejdou do nějaké formy pasívní rezistence - buď obnovení dosud stojácích pohraničních stanic a práce v lidských podmínkách, nebo ať tam ta auta stojí třeba celý víkend...