8. lis, 2018

MARTIN KONVIČKA: Tak jako padl Řím, tak EU zradila a padne

V nekonečných debatách, co vlastně motivuje západní establišment k podpoře islamizace motivuje, slýcháme různá vysvětlení...

Od ideologického (přijetí neomarxistických cílů ze strany elit), přes temně psychologická ("politiku ovládli úchylové a psychopati") po vcelku přízemní (úplatky, strach). Všechna jsou nejspíš "pravdivá" v tom smyslu, že pro ně lze najít dost důkazů a nelze je jednoznačně vyvrátit.

Nastíněné možnosti ale nevysvětlují, proč se na „vítačské“ straně objevují, vedle pomatených blouznivců, i osoby z řad seniorních státních úředníků, podnikatelsko-finančních kruhů nebo starých aristokratických rodin. Jako příklad za všechny můžeme zmínit německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který se nedávno nechal slyšet, že masová migrace ze 3. světa zabrání našemu incestu a degeneraci 

(zdroj: https://www.reflex.cz/clanek/komentare/75195/diky-imigrantum-nebudeme-degenerovat-a-zabranime-incestu-tvrdi-nemecky-ministr.html).

Je to tvrzení bizarní, a to i z pohledu populační genetiky. Lidé jako Schäuble však nemohou být zcela blbí. Na místě tedy je otázka: Jaké pragmatické benefity vidí špičkoví technokraté, finančníci nebo aristokracie v islámské imigraci? 

Úpadek Říma jako modelový případ

I když pomineme „islámský faktor“, tak dnešní EU souží stejné problémy, jaké soužily Imperium Romanum přibližně od přelomu 3. – 4. století n.l. a jaké v posledku přivodily jeho pád. Římská i bruselská říše jsou natolik rozsáhlé a vnitřně různorodé, že to ztěžuje jakékoli řízení. Římskou odpovědí bylo posílení byrokracie, což podvazovalo soukromou iniciativu. Ukončení územní expanze zastavilo příliv hlavní ekonomické síly, otrockých armád. Relativní blahobyt, a možnost kariér v neproduktivních státních či kvazi-státních službách, vedl k nezájmu o službu v armádě a pohrdání „špinavou prací“ obecně. V kosmopolitní, v zásadě tolerantní a v mnoha směrech multikulturní říši se ztrácela úcta ke „starým Bohům“, to jest osvědčeným tradicím. To ústilo do poživačné existence bez přemýšlení o budoucnosti. Důsledky známe: Lidé nezakládali rodiny, klesal počet narozených dětí (a rostl počet potratů), vylidňoval se venkov, klesala rozloha obdělané půdy. Méně aktivních občanů vyžadovalo vyšší zdanění i více byrokracie k daňové správě, to vedlo dále snížilo zájem o produktivní podnikání i zakládání rodin…

Současně se na římské hranice tlačili jeho méně šťastní sousedé – „barbarské“ kmeny všeho druhu. Ti neviděli strukturální problémy římského světa, ale viděli kvetoucí města, zázraky dobové technologie, obdělanou (a zvolna vylidňovanou!) krajinu, luxusní zboží, dekadenci patriciů, koketně svůdné ženy. Vnější ohrožení si vynutilo další výdaje na obranu, tedy vyšší daně. Sestupná spirála se zrychlovala.

Křesťansko-imigrační řešení

Řešení, k němuž se uchýlili císařové počínaje Konstantinem, bylo dvojí. Za prvé – dali Římu nové „sjednocující“ náboženství, v tomto případě křesťanství. Z mnoha kultů, jež v nábožensky pluralitním impériu k mání, nevybrali křesťanství náhodně. Vědělo se totiž, že křesťané a „bratranci“ Židé odsuzovali sexuální nevázanost, potraty a infanticidu – v důsledku čehož měli větší rodiny, než dekadentní pohané. Židé se ovšem definovali etnicky, což je vyřazovalo ze hry. Další předností křesťanů byl jejich vztah k otroctví. Z principu ho odsuzovali, v náboženských obcích brali otroky za sobě rovné. Vládnoucím pragmatikům muselo být zřejmé, že otrokářská ekonomika bez trvalých válečných výbojů nemá perspektivu. Křesťanství nabízelo možnost, jak otrocké masy postupně (jako „svobodné“ pachtýře půdy a podobně) začlenit do římské společnosti, což se během křesťanské fáze římských dějin vcelku zdařilo.

Druhou fází bylo pozvání barbarů, aby se na blahobytu Říma sami podíleli. Nebudu zde zabředávat do komplikovaných detailů oněch staletí, k nimž existuje bohatá literatura i v češtině (začít lze například zde: 

(https://www.databazeknih.cz/knihy/stehovani-narodu-43114)

. Autoři se shodují v jednom: „Barbarská invaze“ neprobíhala tak, že by zdivočelé kmeny útočily na po zuby ozbrojené hranice, masakrovaly legionáře a následně plenily, znásilňovaly a ničily. Spíše si představme vývoj plný kompromisů, ústupků a vzájemných vstřícností (střídaných občas pořádným konfliktem). Jednou bylo „barbarským“ vůdcům dovoleno obsadit prázdnou půdu v Thrákii, jindy dostal nějaký kmen k užívání kus Galie výměnou za službu v armádě, jindy si nějaká frakce italských statkářů najala „barbary“ proti jiné frakci… Součástí toho všeho byla rostoucí moc barbarských náčelníků, jejich začleňování mezi římské elity, milenecké i manželské vztahy Římany a cizinci. Vrcholem římsko-barbarské spolupráce byl asi společný boj proti nomádským Hunům, kdy Aethius, přezdívaný „poslední Říman“, vedl pod římskými vlajkami koalici germánských vůdců, kteří však už vládli formálně ještě římským provinciím. Výsledkem byla porážka Hunů – ale i uznání suverenity „přivandrovalých“ germánských králů nad rozhlehlými oblastmi Impéria.

Integraci „barbarů“ napomáhala zásadní okolnost. Možná již koncem 4., rozhodně pak v 5. století byla většina barbarského pohraničí dávno křesťanská. Ideologicky vzato se Řím jen rozdělili o svůj blahobyt s chudšími a méně vzdělanými, zato však vitálnějšími, bratry v Kristu. (Pomíjím teď existenci různých křesťanských směrů, což samozřejmě situaci komplikovalo). Barbaři ovšem nepřijímali křest jen tak z plezíru. Motivovala je jednak civilizační vyspělost Říma – chtěli prostě mít stejného Boha, jako ti úžasní stavitelé kamenných měst plných žádaného zboží – jednak málo doceněné úsilí římských misionářů, diplomatů i exulantů, kteří, během svých zahraničních pobytů a cest, imperiální víru aktivně šířili. Míra „integrace“ barbarských králů byla nakonec tak veliká, že když „věčné město“ roku 476 padlo, nebylo to v Konstantinopoli, druhém hlavním městě, vůbec vnímáno jako nějaký problém. Odoaker, dobyvatel Říma, byl prostě východním císařem jmenován správcem Itálie. I jiní Vizigótští, Franští a další králové ještě dlouho razili mince, zdobené na jedné straně hlavou a konstantinopolského císaře – státoprávně svého „nadřízeného“.

Proč to nefungovalo?

Ono to kupodivu chvíli fungovalo. V „germánských královstvích“ během 5.-6. století dál pokračovalo římské právo, písemnictví, stavitelství či církevní život. Zastavil se pokles obyvatelstva, rostly rozlohy obdělávané půdy. Raně křesťanská – z pohledu tehdejších lidí tudíž „římská“ – kultura se šířila do krajů, kam staré Impérium nikdy nedosáhlo. Třeba do Irska nebo středovýchodního Německa.

Pojítkem samozřejmě byla „římská“ církev, stejně jako formální loajalita ke Konstantinopolskému císaři. Přesto nedošlo ani k „pořímštění“ nových germánských obyvatel, ani ke splynutí rozdrobených kmenových států v jeden celek. V důsledku toho post-římská Evropa podlehla chaosu a civilizačnímu úpadku krátce poté, co islámský výboj v 7-8. století přerušil středomořskou dopravu, a tudíž kontakty s východním císařem

(více např. zde: https://www.eurabia.cz/Articles/5555-kdy-a-proc-zacal-temny-stredovek-.aspx).

Když čteme Bednaříkovou a další specialisty na dané období, snadno zjistíme, proč. Příčinou byla etnická loajalita germánských dobyvatelů. Jednotlivá germánská království trvala přinejmenším pro příslušníky své válečnické vrstvy na zvykovém, tj. předřímském, kmenovém právu. Vymýšlely se složité kompromisy, jež měly zajistit koexistenci několika právních systémů, a tím i soužití „starých“ a „nových“ obyvatel. V jednotlivých zemích ty kompromisy dopadaly různě, to nástupnické státy vzdalovalo jednak navzájem, jednak od Konstantinopole. Dědictvím toho vzdalování jsou moderní západoevropské jazyky – všechny ovlivněny latinou, ale každý jinak. Pevným pojítkem se nestala ani církev. Ta sice uchovala část antické vzdělanosti, sama však propadla vzájemným sporům, z nichž nejtrvalejším je rozkol mezi Římem a Konstantinopolí. Když přidáme snahu jednotlivých vladařů urvat co nejvíce pro svůj kmen či rod, dostaneme onu rozdrobenost, jež záhy charakterizovala raně středověkou Evropu.

Pozdní Řím tedy „barbary“ zvládl integrovat ideologicky, ale nedokázal z nich vykovat jeden národ.

Euroislámské řešení 

Z pohledu bruselského technokrata se mohou problémy EU jevit podobně, jako problémy Říma těsně před jeho pádem. Nesourodá Říše si zvykla na uplácení svých lidí – formou výnosných úřadů nebo výpalného, kterému se říká „dotace“. Cenou za to je podvázání ekonomické aktivity, a tudíž méně prostředků k uplácení. Jinou cenou je snížený zájem o skutečně tvrdou práci a oběť, včetně obětování vlastního pohodlí příštím generacím a včetně ochoty sloužit v ozbrojených silách. Rodí se stále méně dětí, nikdo nechce obětovat svůj život za řepkové dotace. EU je navíc v pasti své vlastní ideologie, která ji přikazuje být pacifistická, ideologicky pluralitní či tolerantní. Ač to platí spíše na papíře než v reálné politice, tak to elitám zakazuje použít některé osvědčené metody mobilizace občanů – jmenovitě nacionalismus a tradicionalismus. Stejně jako Řím je i EU, vzdor strukturálním problémům, stále bohatá. Představuje tak kýženou kořist pro podstatně chudší leč plodné masy za jejími hranicemi. Stejně jako Řím se i ona snaží zahraniční „barbary“ kontrolovat kombinací výpalného, politického rozeštvávání a vojenských intervencí.

          Na rozdíl od Říma 4.-5. století EU nemá žádné křesťanství, které by při tajných bohoslužbách sbližovalo privilegované a zbídáčené. Sekulární „víra“ byrokratického europeismu se sjednocující ideologií stát nemůže, protože je z principu určena jen privilegovaným. Oficiální kult multikulturalismu jí být nemůže – je totiž ve svých důsledcích nikoli sjednocující, ale rozdělující. Už vůbec pak nepřipadá v úvahu tyto ideologie vyvážet za hranice Říše. Tam totiž už své sjednocující náboženství mají.

          V nastíněné situaci si lze představit, že pro část technokratických elit může být lákavé obrátit římské řešení z hlavy na nohy. Namísto exportu domácí ideologie k barbarům, a jejich následného přijetí do říše, přijmout do říše barbary i s jejich ideologií, tedy s islámem. Islám souběžně či následně vnutit i domácímu obyvatelstvu, použít jej pro jeho pacifikaci.

          Mohamedánům se rodí spousta dětí, což by vyřešilo evropský problém s úbytkem populace, a lze je ovládat z kazatelen mešit, což by vyřešilo problém s příliš odbojnými občany. Ve svých deklaracích je islám důsledně anti-rasistický a anti-nacionalistický. Protože překonání nacionalismu (později i rasismu) je de facto zakladatelskou ideou EU, nabízí se evropských domorodců víře nově příchozích jako ideální řešení unijních dilemat. Pokud by si budoucí islamizované impérium udrželo technickou a finanční převahu nad okolními zeměmi, mohlo by se vcelku bezbolestně rozšiřovat směr Severní Afrika a Blízký Východ, tedy do krajů, jejichž důkladné kontrole islám (různě smíšený s nacionalismy všeho druhu) v minulosti zabránil. Jakmile si to uvědomíme, pochopíme nadšení euro-špiček pro islamizaci i praktickou politiku mnoha zemí, kde je na odpůrce islámu pohlíženo jako arcizločince, a to se všemi důsledky.

Proč to nebude fungovat?

Upadající Řím vsadil na barbary, kteří s ním sdíleli stejnou víru (či „ideologii“) a jejichž elity neskrývaně obdivovaly výdobytky římské civilizace, projekt však ztroskotal na starších loajalitách nových „Římanů“. Upadající Evropa se snaží vsadit na barbary, jejichž víru většina evropských obyvatel nejen nesdílí, ale přímo nesnáší. Zášť je oboustranná, protože i novodobí barbaři, snad až na obdiv k technickým hračkám a touhu po materiální prosperitě, evropskou kulturou pohrdají. Jako poznámku pod čarou dlužno podotknout, že i islámští přistěhovalci pocházejí z různých etnických a věroučných skupin, takže krom konfliktů s domorodci hrozí i konflikty mezi nimi. Zášť turecko-kurdská, jejíž ozvěny k nám občas doléhají z blízkého Německa, je předzvěstí budoucích konfliktů arabsko-afrických, turecko-arabských a jiných.

Architekti současného stěhování národů si jsou těchto úskalí samozřejmě vědomi. Na prvním místě zmíním onu „poznámku pod čarou“. Jak přesvědčivě dokázala egyptsko-švýcarská historička Bat Ye'or

(například zde: https://www.amazon.com/Eurabia-Euro-Arab-Axis-Bat-Yeor/dp/1611473144)

, špičky Organizace islámské spolupráce (OIC) se už v 70. letech obávaly konfliktů mezi islámskými imigranty různého původu. Doporučením tehdy bylo, aby evropské mešity prosazovaly „čistý a původní islám“, tedy saláfismus, coby jakýsi nejmenší společný jmenovatel, na kterém by se mohli shodnout všichni příchozí. Od té doby se situace změnila, kázání v jednotlivých mešitách odráží zájmy sponzorujících zemí, a tudíž rozpory v islámském světě.

Obavy proislámských technologů moci musely být z jiného soudku. Držíme-li se naší analogie s pozdním Římem, tak pozdně římské křesťanství dávno nebylo totožné s učením tesaře z Judey. Přijalo do sebe něco pozdní antiky (církevní otcové), dost římských zvyků (např. data hlavních svátků) a ještě víc pohanských zvyků řeckého, římského i „barbarského“ původu (stačí zmínit vlastnosti různých světců). Z podobného soudku je dnešní blouznění západních i muslimských intelektuálů o „euroislámu“, „německém islámu“ či „francouzském islámu“, které ovšem ještě nikdo nenašel odvahu definovat. Patří sem i fantasmagorie „islámských feministek“ a promluvy křesťanských kolaborantů o „různých cestách k Bohu“. Snahou o praktickou aplikaci jsou všelijaké módní trendy snažící se „zkrášlit“ islámské odívání a „poislámštit“ odívání evropské, nebo svérázný přístup k víře třeba u různých etno-muzikantů. Na ideologii, která má ovládnout srdce a mysli evropských domorodců, to je zatím poněkud málo.

Kritickým problémem je islámské sňatkové právo. V době úpadku Říma se germánští dobyvatelé rádi ženili s římskými aristokratkami, ale ani římští (či řečtí) patriciové neměli problém s germánskými princeznami. To druhé je v případě islámu vyloučeno, ledaže by příslušní Evropané k islámu konvertovali. Pár vlaštovek se sice najde (i v ČR máme nejméně jednoho vykutáleného „aristokrata ducha“, který se chlubívá svazkem s Tunisankou), jde ale o jevy minoritní. A vždy to minoritní jevy budou: Islámskou expanzi pohání „mačistická“ touha dobyvatelů vzít si cizí ženy. Nepřicházejí proto, aby své ženy rozdávali.

Logická reakce elit je následovná: Potlačit „mužné“ instinkty domorodých Evropanů, vést je ke smíření s podřízením, náhražkovou sexualitou, bezdětností a podobně. Propaganda je tak masívní, že se až nechce věřit, že by vznikala spontánně

(byť v ní prvek spontánnosti dozajista je: https://www.parlamentnilisty.cz/profily/Doc-Martin-Konvicka-Ph-D-104562/clanek/O-sexualizaci-islamske-invaze-Dukazy-z-lidoveho-hanbarstvi-74615).

Zde se ale islamizátoři dostali do pasti, které si v závěru své knihy Prolomení hradeb všiml i kolega P. Hampl. Tou pastí je rasová karta. Noví Evropané nejsou prezentováni jako lepší, protože jsou muslimové, ale protože jsou tmaví (snědí, černí atd.). To je ovšem v prudkém rozporu s údajným „nerasismem“ islámu – a předem ho diskvalifikuje jako možnou ideologii pro evropské masy.   

Diskvalifikuje ho i pro evropské elity. Všelijací finanční nabobové si mohou nalhávat, že po případné oportunistické konverzi budou žít v moři luxusu, islámovat budou asi jako dnešní saudská aristokracie (tj. vůbec) a zpoza hradeb svých sídel povládnou islamizovaným masám. Jenže pokud zůstanou – etnicky – Evropany, nikdy z nich nebudou „správní muslimové“ ani pro kolegy z řad imigrantských elit, ani pro domorodé poddané. Budou maximálně tak směšní. Vytažením „rasové karty“ a snahou o mentální kastraci původních Evropanů vykopali islamizátoři svým plánům hrob.

          Snad ještě větším úskalím je úskalí ekonomické. Nájezdníci, kteří rozvrátili Řím, chtěli vedle luxusu a pohodlí především půdu. Nebyli to „profesionální zahaleči“, natěšení na život z cizích daní, ale „ozbrojení rolníci“, toužící lépe uživit své rodiny. S něčím takovým může u současných migrantů počítat jen ten největší optimista. Někdo si možná představuje, že všechny ty nově příchozí nažene do robotáren, případně do armády, jenže k obojímu by potřeboval mocný donucovací aparát – a ten změkčilá Evropa nemá a mít neumí. Těžko si též představovat, že by v mezidobí, než dojde k islamizaci, někdo osekal prebendy a dotace současným upláceným skupinám (byrokracii, akademickému světu, umělcům všeho druhu, dotovaným zemědělcům a podobně), nebo zjednodušil podmínky pro podnikání. Prostředků pro živení mohamedánů tak bude ubývat. To vše učiní konflikt nevyhnutelným.

Jak to celé dopadne?

Jak to dopadne samozřejmě nevím, bezpečně ale vím, že náš kontinent, zejména jeho západní polovinu, čekají stupňující se konflikty. Konflikty mezi nově příchozími a domorodci, mezi různými skupinami nově příchozích, a samozřejmě mezi domorodci privilegovanými a neprivilegovanými. Než někdo vyhraje, budou se dít přesuny celých mas obyvatel, vyhánění, útěky. Utrpí infrastruktura, sníží se kvalita života, na všech stranách budou trpět nevinní. 

Jedno je ale jisté. Jakmile se kterákoli strana konfliktu dostane do potíží, bude si chtít zchladit žáhu na vinících svých mizérií. Viníky uvidí v těch, kdo situaci dohnali tak daleko, tedy v byrokratických, technokratických a finančních elitách. To oni viděli v islamizaci za řešení svých problémů, potlačovali dissent, bránili otevřené diskusi. Půjdou po nich nakonec všichni a nebude místo, kde by nalezli skrýš.  

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 8.11.2018