12. lis, 2018

MARTIN KONVIČKA: ZTRACENÁ POINTA K BLOGU O EU A ŘÍMU

Už se Vám někdy stalo, že Vám ve víru psaní a přemýšlení uklouzla plánovaná hlavní myšlenka celého textu?
 
Máloco je pro vzdělance trapnější ... i když už dosáhl věku, kdy má právo být "roztržitým kantorem". Stalo se mi to v článku, který srovnával průběh pádu Říma a reakci tehdejších elit, s úpadek tzv. "evropského projektu a reakcí současných jelit. Mohl bych se uspojit tím, že článek se čtenářům líbil i tak. Přesto v něm zůstalo cosi nedopovězného. 

Povím Vám to nyní. Nejdříve ale odkaz na článek http://www.novaburzoazie.com/436624826/6680670/posting/martin-konvi%C4%8Dka-tak-jako-padl-%C5%99%C3%ADm-tak-eu-zradila-a-padne ... a sturčné shrnutí: 

1. Řím trpěl vnitřními problémy, mj. i poklesem obyvatel a nedostatkem branců, kteří by ho chránili před cizáckými "barbary". Reakcí bylo hromadné přijetí státního náboženství - křesťanství - jeho vývoz k barbarům a následné přijetí těch barbarů, nyní už coby chudších leč vitálnějších "bratří v Kristu", do náruče Impéria. Mohlo by to fungovat, nebýt entických loajalit "nových Římanů" a nebýt přerušení volné plavby po Středozemním moři islámskou expanzí v  7-8. století. 
 
2. EU trpí prakticky shodnými problémy, postrádá však jednotící náboženství či "společnou ideu". Náboženství - islám - však mají "barbaři" tlačící se na unijní hranice. Reakcí euro-elit je imortovat "barbary" i s islámem a ten, přes mezifázi multikulturalismu či anti-nacionalismu, vnutit domorodému obyvatelstvu. Takto by rádi ukovali kýžený "evropský národ" , který, mj. kvůli etnickým loajalitám domorodých Evropanů, ne a ne vzniknout. 
 
Text končil výčtem některých překážek, kvůli nimž se euro-islámský projekt utopí v krvi: Namátkou islámským sňatkovým právem (to vyřazuje "ze hry" domorodé evropské muže), apriorní neochotou "barbarů" věnovat se produktivní práci, a konečně nešťastným vytažením rasové karty (paradoxně spíš ze strany submisivních evropských "sluníček", než islámců). V tom výčtu jsem trapně opomenulto nejzásadnější. 
 
Jde o ideolovou nekompatibilitu "islámského" a "euro-unijního" obrazu světa, která vytváří tolik křiklavých rozporů, že to myslícího Evropana (a možná i mohamedána - kdo ví?) dnes a denně uráží. Propaganda, snažící se skloubit tisícileté hodnoty evropské civilizace (nezaměňovat s "evropskými hodnotami" v podání propagandistů typu pornoherce Jandy) a priority civilizace islámské, se dostává do rozporů tak absurdních, až je to směšné. Obecně platí, že oponenty, podřízené, partnery či poddané můžete zlobit, můžete jim ubližovat, můžete je vykořisťovat a týrat - ale nesmíte je urážet, a nasmíte u toho být směšný. Jakmile se to stane, je s vaší mocí konec. 
 
Vtip je v tom, že hodnoty či "ideologie" imperiálního Říma byla s ideologií raného křesťanství docela ve shodě - dokonce natolik, že císařové i církev mohli křesťanství prezentovat jako pokračování a logické dotažení imperiální ideje. Tou totiž bylo: Vytvoření společného prostoru stability, prosperity, "kultury a civilizace", sdílení myšlenek a talentů, a samozřejmě zajištění míru. Taková byla "ládkadla", jimiž velitelé legií přemlouvali poražené barbarské náčelníky k připojení jejich území k Římu. Takto získávali nejdříve aristorkaté poražených národů, později pak všichni svobodní muži, římské občanství se všemi právy a povinnostmi. (Připomeňme si, že občanství věnoval všem svobodným mužským obyvatelům impéria císař Caracalla roku 212 n.l,, tedy 101 let předtím, než Kontantin Veliký tzv. Ediktem milánským zrovnoprávnil křesťanství s ostatními kulty, což otevřelo cestu k jeho vyhlášení státním náboženstvím r. 380 Ediktem soluňským). Křesťanství ideu sdíleného občanství vlastně "jen" rozšiřovalo na společné bratrství, zahrnulo do ní i ženy a otroky, jakož i souvěrce vně hranic impéria. Dávalo státu jakoby vyšší smysl  - měl se stát "státem Božím" - aniž by se rozcházelo s předkřesťanskou antickou tradicí. (Často tradované představy, že křesťanství "zničilo" antickou tradici, jsou novověkého původu: pozdně římští a raně post-římští "církevní otcové" antickou tradici znali a byť ji ve svých spisech v mnohém kritizovali, hlásili se k ní a snažili se na ni navázat). 
 
Pro vztah hodnot evropské civilizace a hodnot islámských platí pravý opak - máloco může být v tak markantním rozporu. Abychom si to ale dokázali, musíme si připomenout, co vlastně ty evropské civilizační hodnoty jsou, kde se vzaly. Čtenář už asi tuší: Je to pořád ta samá anticko-křesťanská sytnéza, samozřejmě posunutá a rozvinutá během více než tisíciletého vývoje od pádu Věčného města. Z antiky nemáme jen racionalismus, víru v pokrok a obdiv k hrdinům, kteří se, poslušni svého svědomí, postavili bohům, osudu či mocným tohoto světa (Prométheus, Odysseus, Spartacus). Máme z ní i rovnost občanů před zákonem, povinnost státu zajistit mír, pořádek a prosperitu na ovládaném území, starost státu o vzdělání obyvatel či ctění rozdílu mezi soukromým a veřejným. Jednoznačně z ní máme kritičnost a zvídavost, jež umožnily rozvoj vědeckého poznání. Z křesťanství nemáme jen představu všelidského bratství, či odpor ke zbytečnému násilí. Máme z něj i toleranci, jež postupně, v době "post-křesťanské", přerostla do tolerance ke světonázorové (životní, postojové, vztahové) "jinakosti". Máme z něj i soucit, který jsme postupně, od "zotročených a zubožených", vztáhli na soucit vůči zvířatům, přírodě, případně lildem nesdílejícím s námi základní hodnotová východiska. Není žádným přeháněním tvrdit, že všechny proklamativní hodnoty euro-unijního sjednocování - počínaje prosperitou a volností, přes toleranci menšin a práva žen, až po ekologii a kulturní rozvoj, jsou ony staré dobré myšlenky myšlenky anticko-křesťanské. Kdyby náš svět navštívil některý ze vzdělanců pozdně římské či raně post-římské doby, řekněme Boethius nebo Cassiodorus, asi by se ledasčemu divil, ale nedivil by se řečem o "evropském sjednocení", "toleranci pro všechny" nebo "společné prosperitě". 
 
Potíž je v tom, že islámská vůdčí idea je přímou negací všeho, co římsko-křesťansko-moderní svět pokládal a pokládá za zásadní. Vzpoura proti osudu, vůli bohů nebo mocným tohoto světa je nemyslitelná. Kritická racionalita je zavrženíhodná. Namísto bratství nejvyšších a nejnižších, a soucitu vztaženého i na ne-souvěrce, je zde tvrdě kastovní společnost, vymezená právě vírou a - což je pro "bruselskou" ideogii zvlášť prekérní - pohlavím, případně sexuální orientací. Prosperita je zajisté chvályhodná (na světě nejspíš nikdy neexistoval vladař či režim, který by prosperitu odsuzoval), ale tisíciletá praxe nám dokazuje, že pokud nějaká islámská společnost k jakési prosperitě dospěla, bylo to vždy díky územnímu výboji nebo otrocké práci. (Dokonce ani současná ropná prosperita by nebyla možná bez fyzického ovládání ropných polí a dřině ne-islámských pracovníků.) Špatně je zkrátka naprosto všechno, snad až na myšlenku "míru" a "bratrství věřících napříč rasami a národy", což jsou dvě hodnoty, které euro-federalistům jistě imponují. Při bližším ohledání ovšem zjistíme, že se jedná o mír vynucený karabáčem a bratrství vykoupené odnárodněním - faktickým přijetím arabských zvyků, kultury a později i jazyka. Tedy pravý opak "míru mezi národy" z antické a křesťanské tradice. 
 
Nespočet příkladů nám dnes a denně dokazuje, že snaha západních "elit" smířit ony dvě tradice vede k situacím naprosto směšným: Od "feministek", hájících zahalování coby obranu před tzv. obekjtivizací a sexualizací ženy, přes demonstrace "mírumílovných" za trest smrti pro pákistánskou křesťanku, po strach britské "pro-azylové" vlády udělit oné zle pronásledované křesťansce azyl. Moderní komunikační nástroje, které se euro-jelitám vzdor vší snaze nikdy nepodaří ovládnout, tuto směšnost dnes a denně odhalují.
 
V zoufalství nad směšností svých snah se ti chytřejší euro-islamizátoři (u nás např. exponent strany Zelených Šádí Shannáh) uchýlili k poslednímu kroku: K popírání tzv. "esenciality" islámu, neboli ke tvrzení, že islám vlastně nic z toho, co je mu vytýkáno, neučí, či ještě radikálněji, že neučí vůbec nic. Podle těchto intelektuálních trosek (příklad produkce: http://convivio.cz/cs/islamofobie-antiislamismus-a-negativni-stereotypy/ ) dodali islámu jeho obsah až islámofobové, kteří si, zločinci, dovolili chápat islámské svaté texty tak, jak jsou psány, a abstrahovat z nich na chování islámských států a komunit. Ten postoj je podle euro-islamizátorů mylný, protože "pravý islám" není nic, než součet názorů, postojů a životních příběhů jeho vyznavačů (tzv. muslimů). Ti k nim přišli nezávislým a nikým neovlivněným "výkladem svatých textů", neboli - nikdo a nic je nenavádělo. De-esenciátoři si neuvěmují, že z jejich alibismu plynou šílené závěry: 
 
Za prvé, pokud islám neučí "nic", těžko ho komukoli nabízet či vnucovat jako "jednotící ideologii"; je nesmysl ho učit, studovat, obhajovat nebo prosazovat. 
 
Za druhé, pokud k onomu "nic" přece jen někdo konvertuje, lze si to vysvětlit jen atraktivitou islámských vnějších projevů (závoj, burka, plnovous, velká rodina, hraná nadřazenost, agresivita atd.). Pak ale lze sympatie k islámu chápat výhradně jako projev duševní choroby či sexuální úchylky. 
 
Za třetí, pokud psané slovo a jeho konfontace s fakty neplatí v případě islámu, nemohou platit ani v případě jiných idejí, věrouk či literárních děl. Pak je ovšem celé humanitní vědění, které na psaném slovu stojí a padá, takříkajíc "o ničem" a humanitní vědci jsou parazité hodní rozprášení. (Nemyslím si to, ale nápady eruo-islamizátorů k tomuto závěru nutně vedou). 
 
Za čtvrté, pokud islám coby učení "postrádá esenci", nelze proti němu bojovat ideologicky, jiným učením. Pokud se pak skupiny islámských věřících, nebo celé islámské národy, chovají nepřístojným způsobem, musí to vycházet z jejich lidské podstaty, což vede k závěrům naprosto genocidním. (Kategoricky nesouhlasím, ale evropský mainstream nám tuto úvahu vnucuje). 

Výše uvedený výčet je samozřejmě jen dotažením absurdit, k nimž došel nápad "evropských elit" naroubovat na anticko-křesťanskou tradici přesně opačnou. Smířit oheň a vodu prostě nelze - i kdyby nám z Bruselu do únoru tvrdili, že oheň mrzne při 0 stupních a lze na něm pak bruslit.

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 12.11.2018