19. lis, 2018

MARTIN KONVIČKA: STŘET NÁBOŽENSTVÍ" NA HRANĚ MAINSTREAMU (RECENZE)

V posledních letech mě vždy trochu poleká, když mi někdo věnuje knížku na mé oblíbené téma z produkce některého z "kamenných" nakladatelství...

Počínaje Edwardem Saidem a jeho "Orientalismem" z roku 1975 se totiž střet islámu s křesťanstvím v oficiální západní produkci vykládá ve prospěch islámu a ve smyslu západní viny.

Kniha francouzského autora Jean-Paula Rouxe, profesí turkologa, Střet náboženství: Dlouhá válka mezi islámem a křesťanstvím (7.-21. století) vyšla v ČR roku 2015 a mohla skrývat cokoli. Snad ještě podezřeleji působilo, že autor oněch 1400 let - celou historii islámu, prakticky celou historii post-římské Evropy - shrnul na pouhých 283 stranách. Například Robert Spencer, autor pohříchu ne-mainstreamový a současně jakýsi guru globálního antidžihádu, potřeboval k pokrytí téhož tématu o 200 stran více

(viz např. zde: https://www.amazon.com/gp/product/B07D6X3TRT/ref=dbs_a_def_rwt_hsch_vapi_tkin_p1_i0).

Otevíral jsem to dílko s obavami - jen abych se autorovi zhruba po třech stránkách začal omlouvat.

Autor Střetu náboženství se úspěšně pokusil představit v co nejstručnější podobě ústřední konflikt západních dějin a současně zůstat co možná neutrální, snad aby nevybočil z mezí stravitelných pro západní akademický svět. Jeho přístup si vyžádal, aby se v maximální míře zřekl jakéhokoli hodnocení - a to jak islámu, tak i křesťanství. Tam, kde je na nějakou událost více alternativních pohledů, se drží toho "oficiálního", nejméně rozporuplného. Kniha se otevírá stavem Byzance a tamního křesťanství, jejího rivala Perské říše a vznikem islámu na divokém pomezí obou velmocí 7. století. Na Mohammeda, první chalífy a průběh prvého džihádu se dívá "stanardně", pohledem, který dnes zpochybňuje i část mainstreamu

(viz např. zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Martin-Konvicka-Nad-nekorektni-knihou-Ve-stinu-mece-Toma-Hollanda-421888).

To ale nevadí, čtenář je prostě uvede do děje - načež následuje strhující přehled islámských ofenzív a křesťanských protiofenzív, vzestupů a pádů dynastií, konverzí celých národů, stejně jako vzestupů a pádů neislámských sil a mocností, jejich vzájemných vztahů, podrazů, intrik a politováníhodných chyb. Vyprávění je nabito fakty. Jmen, letopočtů a místních názvů jsou na některých stránkách desítky. V četbě to neruší, protože styl je mimořádně čtivý a autor dbá na širší souvislosti a význam dějů, spíše než na suchá fakta.

Monumentálnosti knihy přidává, že se nevěnuje jen Blízkému východu a přilehlé Evropě, ale i (z evropského hlediska) vzdáleným krajům, jako jsou Etiopie a Núbie (dnešní Súdán), Kavkaz a především pláně východní Evropy a Střední Asie. Ve vyprávění o mongolských a turkických kočovnících, kteří dlouho lavírovali mezi islámem a nestoriánským křesťanstvím

(více zde:
http://www.novaburzoazie.com/436624826/5908985/posting/)

cítíme ozvěnu autorovy specializace. Obrovský geografický záběr si samozřejmě vynutil rychlý spád děje. Pro představu, celé historii "osmanských válek" XVII. století - což je českému čtenáři důvěrně známá doba druhého obléhání Vídně, Jana Sobieského a Evžena Savojského, ale i benátského pokusu osvobodit Peloponés - jsou v knize věnovány pouhé 3 strany. Jeviště se ještě rozšíří, jakmile se, díky technologickému rozvoji a zámořským plavbám, kolo dějinné Štěsteny otočí ve prospěch Evropanů. Druhá polovina knihy nás zavede i do Přední i Zadní Indie, do Afgánistánu, do otrokářských faktorií subsaharské Afriky. Autor stopuje úlohu náboženství v národně-osvobozeneckých konfliktech na Balkáně XIX. století, na blízkovýchodních a afrických bojištích I. a II. Světové války, i v klopotném procesu dekolonizace. Nekorektně naznačuje, že úloha náboženství byla nemalá, byť hodnocení nechává na čtenáři.

Asi nejcennější je na knize důkladný výčet faktů, jež poskytují opěrné body k dalšímu studiu. Když jsem o některých popisovaných událostech psal ve volném seriálu Islámofob dne (2013-2015, smazáno péčí cenzorů iDnesu),občas jsem regulérně tápal - a to i v obdobích tak známých, jako je španělská rekonkvista. Novější západní produkce totiž popisuje osvobození Iberského poloostrova jako barbarský vpád zdivočelých křesťanských Seveřanů do údajně kvetoucí, multikulturní a pacifistické Civilizace. Fakta shrnutá ve Střetu náboženství usvědčují dnešní pohled ze lži - aniž by kniha upadala do opačného extrému, romantizujícího křesťanské hledisko. Popis jedné z rozhodujících bitev celé rekonkvisty, střetnutí u Las Navas de Tolosa (červen 1212) nám přiblíží nejen autorův styl, ale i obtíže jedné z mála úspěšných deislamizací světových dějin:

"Bitva byla dlouho nerozhodná, ale nakonec došlo ke zvratu. Bůh války se na křesťany usmál - s Kristovým jménem a za zpěvu Te Deum se vrhli na nepřítele. Maurové se dali na útěk, křesťané je pronásledovali a pobíjeli. Během pronásledování zemřelo víc lidí, než v samotné bitvě. Kolik? To už se nedozvíme, ale odhady se liší. Hovoří se o 50 000, 100 000 i 500 000 zabitých muslimů. Španělská infantka napsala své sestře, francouzské královně Blance Kastilské, že po bitvě bylo na smrt posláno 85 000 zajatců, z toho 15 000 žen. Je jisté, že lidské ztráty byly enormní, protože vítězové neznali slitování..."

Stylem "padni komu padni" je psaná celá kniha. Když se v ní navíc, třeba v kapitole o džihádistických skupinách v koloniálním Senegalu (str. 234) objeví zakázaná slova jako "černoch" ("Islám a křesťanství se mezi černochy střetávaly stejně, jako kdekoli jinde") a když autor v závěrečných kapitolách (věnovaných mj. Afganistánu, Iráku, Jugoslávii a Čečně) pochybuje o možnosti soužití dvou velkých věroučných systémů, čtenář se vážně se ptá, jak mohla tato kniha vyjít ve Francii, té sluncem prozářené multikulturní zemi.

Pak, v tiráži na konci, mi to celé došlo. Knihu sice české Rybka Publishers vydalo roku 2015, ale ve francouzském nakladatelství Fayard vyšla už roku 2007. Tedy dávno před "arabským jarem", Obamou, Charlie Hebdo i Bataclanem, migrační vlnou posledních let. V době, kdy i v západní Evropě vypadal vývoj spíš nerozhodně a kdy rychlou islamizaci předpovídali jen největší škarohlídi.

Obávám se, že v dnešní Francii by už taková kniha, byť se ze všech sil snaží o neutralitu, měla problém vyjít, respektive by se do problémů dostal její autor. Ten nás, dozvídám se z Wikipedie, opustil roku 2009. Francouzské národní hanby, reprezentované zvolením islámofila Macrona, se nedožil.

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 19.11.2018