16. pro, 2018

MARTIN KONVIČKA: KOŘENY ČESKÉHO EUROSKEPTICISMU

Teď, když se Evropský Svaz hroutí od západu, se nechce věřit, že začátkem roku 2018 se tuzemský mediální mainstream třásl hrůzou z CZEXITtu...

Z možnosti, že by Čechové následovali Brity a dali EU vale. Tehdy se objevily průzkumy, podle nichž nemělo k EU důvěru až 70% občanů. Bylo to mnohem více, než v polo-vzbouřeném (a bruselí nenáviděném) Maďarsku nebo Polsku. I zatroubili propagandisté na polnici a média nás po několik měsíců obtěžovala řečmi o tom, že se nám EU vyplatí a že bychom bez ní byli nahraní. Viděno z odstupem necelého roku byly ty argumenty směšné. Nedůvěra Čechů měla a má mnohem hlubší kořeny, na které se pokusím ukázat.

1. O penězích je to jen zčásti

Tzv. "evropské dotace", přesněji strukturální fondy (o ty se v tuzemské politice poslední dekády hlavně hrálo), činí v současném sedmiletém "plánovacím období" 600 miliard korun, tedy 86 miliard Kč ročně - pokud se je podaří celé tzv. vyčerpat, to jest rozdělit, utratit a zadministrovat. Státní rozpočet činí ročně 1,3 bilionu korun, takže slavné dotace by do něj v nejlepším případě přinesly něco pod 7 procent. Reálně se "čerpat" daří zhruba polovina, čili pod 4 procenta státního rozpočtu. V některých letech je to více (https://www.mfcr.cz/…/ceska-republika-ziskala-v-roce-2017-z…) v jiných méně, podstatné však je, že zde hovoříme o nějakých 50-60 miliardách ročně. Z toho jsme si cca 2/3 zaplatili skrz odvody do bruselského rozpočtu. Neznámou, ale nemalou část té částky spolykají tzv. transakční náklady - všechny ty audity, projektové manažery a podobně. Další část je rozpuštěna v projektech, které by nebýt EU nikoho nenapadlo financovat (předražené brožurky a konference, cyklostezky odnikud nikam, zfixlované projekty průmyslového výzkumu nebo čističky pro obce, které je nijak žhavě nepotřebují). Co je ještě horší - každý z EU financovaný projekt znamená zadlužení u banky, ať už za tzv. spoluúčast, nebo prostě na mezifinancování, protože EU "své" dotace nevyplácí předem.

Po odečtení všech nákladů, korekci na "nevyčerpané" dotace atd. se dostaneme k 1-2 procentům státního rozpočtu - což je méně, než stát vyplácí ročně tzv. solárním baronům (40 miliard, 3 procenta). Ovšem celý nápad s dotováním solární energie byl nápad unijní, jen z EU neplacený. Tu obludně velikou výši dotací jim český parlament přiznal sám (za Topolánkovy vlády). To nic nemění na tom, že "evropské dotace" sotva pokryjí škody, které jsme si kvůli EU nadělali jinde. A to nemluvím o odlivu zisků z tuzemské výroby do firem z unijních zemí.

Druhou a ne nepodstatnou položkou jsou dotace do zemědělství - tzv. přímé platby. V rekordním roce 2017 činily necelých 30 miliard - tedy méně, než odvody do unijního rozpočtu (40 miliard), nebo než ony dotace solárním baronům.

Ať s čísly čarujeme jakkoli, jsme zpátky u oněch 3 procent ročního státního rozpočtu. Což je vlastně málo. Důležité však je, že to jsou takříkajíc VOLNÉ peníze. Lze za ně pořídit něco, co by se těžko prosazovalo v domácí politické soutěži (genderové vzdělávání, návštěvnická centra v CHKO). Živí armádu auditorů, poradců a manažerů. A konečně, lze-je (s jistým rizikem) všelijak odklánět a tunelovat.

2. Havel, Klaus … a krmítko pro lepšolidi

Strukturální fondy přinesly ve všech unijních zemích nevídaný rozmach "napojené" intelektuální třídy - skrz neziskovky, zakládání nových kateder a fakult, vzdělávací centra všeho druhu, atd. atp. Ne vše, co se za ně pořídilo, bylo špatně (asi se shodneme, že řádná péče o přírodní rezervaci nikoho neuráží, školení firem o gender-mainstreamingu však ano). Současně se ale shodneme, že díky EU prodělal "intelektuální sektor" nevídaný rozmach. Z neziskovek či fakult, jež byly v mnoha (východo)evropských zemí před vstupem do EU chudé, se díky EU staly bohaté instituce.

První a málo chápaná příčina českého euroskepticismu spočívá v tom, že v ČR, na rozdíl od třeba Maďarska nebo Litvy, intelektuální sektor před vstupem do EU chudý nebyl. Nebyl možná tak bohatý, jako dnes, ale nezapomínejme, že zdejší Listopad 89 byl do značné míry dílem intelektuálů. Ne dělníků jako v Rumunsku a Polsku, ne "vexkláků" jako na Slovensku. Nejrůznější "fondy kinematografie", divadla, ekologické aktivity - to vše bylo v 90. letech (vzhledem k poměrům v jiných sektorech) velmi solidně dotováno z českého rozpočtu. Díky vazbám na (rovněž intelektuální) exil z let 68-69 nechyběly ani kontakty na zahraniční sponzory. Dávno před vstupem do EU jsme si u nás zavedli "západní" způsob financování všeho možného formou veřejných soutěží - markantní to dodnes je ve vědě. Vzpomínám na své první zahraniční vědecké konference, někdy okolo roku 2000. Pro kolegy z Německa či Skandinávie jsme byli my Češi chudí příbuzní, ale kolegové z Pobaltí, post-socialistického Balkánu a dokonce i Polska nám záviděli. Záviděli, že český stát platí i takové věci, jako je výzkum ohrožených motýlů nebo péče o drobné přírodní rezervace. Těšili se na vstup do EU, kdy si snad také "polepší".

Pokud někomu můžeme za tuto "imunizaci" vůči EU vděčit, je to paradoxně Václav Havel - díky němu se ani v době nástupu kapitalismu nezapomínalo na "intoše" - a Václav Klaus - i v době jeho tvrdého kapitalismu bylo dost peněz na ekologii, ochranu památek, odstranění nejhorších škod na životním prostředí, atd. Na tom všem vyrostla současná střední generace tuzemských intelektuálů. Ti všichni si vstupem do EU nepolepšili nijak zásadně, na rozdíl od kolegů řekněme v Polku. Peněz je díky EU víc, ale podmínky přístupu k nim jsou komplikovanější, po mnoha stránkách otravnější. Proto se mezi našimi intelektuály najdou když ne odpůrci EU, tak aspoň skeptici.

3. Polsko, Maďarsko, zemědělství, průmysl - a Babiš

Děje utvářející podobu krajiny mají mnohem delší setrvačnost, než pár desetiletí, jež uplynuly od pádu Železné opony či poslední Velké války. Podoba krajiny se odráží v mentalitě národů, ta pak v reakcích na politické dění.

Polsko je kam paměť sahá zemí drobných a hrdých sedláckých palic, Maďarsko pak zemí šlechtického velkostatku, drženého domácí šlechtickou rodinou. Ta stopa je natolik hluboká, že ani komunista s ní nic nezmohl. Polský sedlák získal svou nezávislost, a tvrdou palici, coby hraničář na pomezí Východu, Západu a Jihu (nezapomínejme, že do XVII. století byla Rzeczpospolita sousedem Osmanské říše). Uherský gróf, který svou zemi musel dokonce na čas vyklidit a následně znovu dobývat, získal obojí během staletých bojů s Turkem. Západ byl pro Maďara i Poláka po celá staletí na jedné straně nedostižným vzorem, na straně druhé tak trochu zdrojem nejistoty a pochyb. Oběma opakovaně vrážel dýku do zad (dělení Polska, turecké války), ohledně Uher zde byla i nejistota jazykově-etnická (vzpomínka na nájezdy z asijských stepí).

Česko byly od Obnoveného zřízení zemského (1627-8) též zemí velkostatku, ovšem velkostatku ještě většího a koncentrovanějšího, než v případě maďarském, navíc velkostatku řízeného "manažersky", správci pracujícími ve službách "cizácké" říšské šlechty. Prvorepubliková pozemková reforma, snažící se o podporu statkáře domácího, byla jen krátkou epizodou. Socialistická JZD, větší a průmyslovější, než ve většině zemí východního bloku, byla tak trochu návratem k "habsburským" poměrům. Dnešní situace, kdy se zemědělství soustředilo v rukách několika málo mamutích podniků, je jen pokračováním trendu z dob Monarchie - dokonce i v tom ohledu, že největším zemědělským podnikatelem v zemi není Čech.

S EU to souvisí obrovsky. Jestliže putují do Polska bruselské "přímé platby" a "rozvojové dotace", je jejich nejčastějším příjemcem - rodinné hospodářství. Kdo cestoval během minulé dekády polským venkovem, musel si všimnout stavebního boomu. Kdejaká usedlost měla přistavěné křídlo, zvýšené patro či nahozenou fasádu, ruku v ruce s tím šly opravené okresní silnice, nové terénní automobily. Protože ti farmáři mají rodiny i ve městech, a "zemědělská" rodina drží spolu, znamenalo pro ty lidi členství v EU nesporné přilepšení. Mohou být patrioti, mohou odmítat imigraci, ale zůstávají "bruselu" zavázáni - přinejmenším ze slušnosti.

Situace v Maďarsku je jen o trochu jiná. Od pádu socialistických vlád (2008-10), které Maďarsko nestydatě rozprodávaly, tamní Orbánova vláda ví, že se musí opírat o domácí podnikatelskou vrstvu a domácí zemědělce. Neznám detaily, ale EU Orbánovi vytýká "klientismus" - to jest, opírání se o okruh vybraných podnikatelů, k nimž směřuje značná část dotací a kteří z nich údajně tyjí. Kdyby z nich ale jen tyli, těžko by Orbán vyhrál druhé volby. Gróf, spjatý se zemí, ví, že musí zisky pouštět "dolů potravním řetězcem", musí se starat o své lidi, protože to jsou lidé, o něž se jeho pra-pra-předkové opírali v časech tureckých vpádů, a o něž se mohou jednou znovu opřít. Není náhoda, že maďarská síť čerpacích stanic (MOL) expandovala do střední Evropy, zatímco česká Benzina neexpandoval nikam.

Naši tuzemští oligarchové, věrní tradici různých Schwarzenberků a Colloredo-Mansfeldů, nic "dolů potravním řetězcem" nepouštěli. Cestujeme-li po českém venkově, nespatříme stovky a tisíce čerstvě přestavěných usedlostí, ani nás neochromí vyspravené okresní silnice. Narazíme na zbohatlické obory, tenisové haly, golfová hřiště - a perfektně vyasfaltované polní cesty mezi nekonečnými řepkovými lány. "Zisky" z členství v EU se nerozšířily mezi masu prostých lidí, zůstaly v rukách hrstky mocných rodin.

4. Povahy slouhovské - a Telička.

"Manažerské" řízení českého venkova vytvořilo specifický lidský typus: Panského správce, slouhu, který držel spíš s vrchností a cizincem, než s národem. Tyto typy lidí byly odpovědné za ukázkovou kolaboraci části Čechů s nacismem, později pak s bolševiky - a dnes jsou odpovědné nejen za kolaborací s bruselí, ale i za odpor, který vůči bruseli většina národa chová.

"Vynikající vyjednávač" Telička je panským slouhou typu dědičného. Kam paměť sahá, najdeme v jeho rodu funkcionáře. Není samozřejmě jediným viníkem zpatlaných přístupových dohod s EU, rozhodně však je jejich symbolem. Různé země přistoupily v dohodách na různé prasárny, člověk však musel být velmi arogantní slouha, aby bruseli dovolil sáhnout na takové symboly národního hospodářství (a kultury), jako jsou řepný cukr, vepřové maso a černé uhlí. Kdyby na jeho místě jednala polská tvrdá selská palice, nebo uherský honák, brusel by si nejspíš netroufla chovat tak nehorázně.

JE TEDY VELKÝM PARADOXEM DĚJIN, že český euroskepoticismus založily osobnosti, které (každá v jiné fázi svého vývoje) evropskou integraci tak vehementně podporovaly. Václav Havel (a Václav Klaus) tím, že už v před-unijních dobách stranili intelektuálům, ekologům a podobně (u Klause se tak dělo vzdor jeho verbálním výrokům). Andrej Babiš (a mnozí jemu podobní) tím, že se o dotační vývar nemínili dělit. A konečně Telička, a jemu podobní, tím, že se tak strašně snažili Unii vyhovět.

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 16.12.2018

Zdroj: