30. pro, 2018

MARTIN KONVIČKA: NAD KNIHOU: DŽIHÁDISTICKÝ PSYCHOPAT JAMIE GLAZOVA

Snad poprvé jsem si nějakou knihu objednal ještě před jejím vydáním...

Nová kniha Jamie Glazova, amerického potomka ruských disidentů, kterého v disidentských kruzích proslavila před skoro deseti lety knížka United In Hate (Jednotní v nenávisti), spatřila světlo světa (a přistála mi ve čtečce) 18. prosince 2018. Recenze psané špičkami světového antidžihádu slibovaly zkoumání na pomezí antiislámismu a psychiatrie. Protože jsem se zhruba před rokem nad vztahy mezi islámem a šílenstvím zamýšlel formou blogu, hořel jsem nedočkavostí, k čemu dospěl Glazov celou knihou.

Nejdříve odkaz na knihu https://www.simonandschuster.com/books/Jihadist-Psychopath/Jamie-Glazov/9781642930078 a na můj loňský blog 

https://www.eurabia.cz/Articles/31855-nazor-univerzitniho-biologa-islam-a-psychicke-poruchy-.aspx

Už knížce United in Hate, která byla hlavně o západních levičácích, se Glazov pouštěl na tenký led na pomezí politiky a psychologie či psychiatrie. Sledoval myšlení a chování vybraných intelektuálů v průběhu XX. století a jejich příchylnost k totalitním režimům a despotům od Lenina a Trockého po Arafata a Bin Ládina. Ukázal, že spousta hvězd kulturní levice se během svých životů dokázala lísat ke dvěma, třem i čtyřem tyranům v řadě. Lze tedy najít dárečky, kteří zamlada milovali velkého Maa, pak pořádali poutě za Fidelem Castrem či Noriegou a skončili láskou k Bin Ládinovi. Glazov to vysvětloval psychologicky. Odhalil v západním intošovi neuhasitelnou žízeň po podřízení čemusi, co jej přesahuje, po sebe-ukáznění ve jménu Myšlenky, touhu splynout s Kolektivem vedoucí až k sebezničení. Autor se ovšem vyhnul pojmenování, oč přesně jde. Ovšem každý, kdo měl co do činění s politickým i existenčním masochismem západního levicového intelektuála, ten tuší.

Džihádistický psychopat se otevírá popisem lidské duše. Tentokrát však jde o duše ustrojené naprosto jinak, o duše neschopné cítit lásku, soucit či vřelost, postrádající empatii vůči svým bližním. V psychiatrické terminologii se jedná o tzv. sociopaty resp. lidi s disociativní poruchou osobnosti (http://www.psychotesty.psyx.cz/texty/disocialni-porucha-osobnosti.htm). Ač se tomu nechce věřit, sociopat/psychopat je duše zraněná, trpící šílenou vnitřní prázdnotou, často v důsledku nějaké bolesti, kterou si nese z mládí. Prázdnota se projevuje i neschopností sdílet radost z ostatními lidmi, ocenit krásu uměleckých děl, vnímat velkolepost přírody nebo třeba hudbu. Prázdnotu a bolest, kterou si v sobě nese, dovede sociopat naplnit či utlumit jediným způsobem – manipulováním, ovládáním, trýzněním a ničením ostatních. V reálném životě může jít o opovrhované zločince či klienty uzavřených psychiatrických oddělení, ale i o úspěšné byznysmeny, mediální naboby nebo předsedy vlád. Aby si psychopat/sociopat mohl užívat svých rejdů, potřebuje tzv. kodependentní osoby. Jde o lidi, kteří snadno a ochotně podlehnou jeho manipulacím. I ti jsou v hloubi duše zranění: Jde o nepevné osobnosti bez pevně daných hodnot, neschopné rozpoznat dobro od zla, postrádající pevné ukotvení ve společnosti svých bližních, ochotné učinit téměř cokoli pro uznání či lásku, současně neochotné vědomě něco obětovat. Fungování sociopatů je lékařskou a kriminologickou vědou poměrně dobře zmapováno, jejich příběhy se podobají jako vejce vejci stejně jako se podobají důvody, proč jim kodependentní osoby skáčou na špek.

Glazov tvrdí, že islám při svém pronikání do západních společností používá naprosto stejné triky, jaké používají sociopatičtí tyrani, sadisté nebo sňatkoví podvodníci. Zásobárnou kodependentů je tzv. nesvatá aliance (unholly alliance), sestávající z hodnotově neukotvených intelektuálů, žurnalistů, akademiků a politiků. Ti jsou fascinováni islámskou bezohledností a krutostí, bojí se, ale postrádají sílu se jasně ohradit. Postoj západního mainstreamu k islámské expanzi se podobá postojům týrané ženy, vědomě klamaného obchodního partnera nebo voliče, který opakovaně volí padoušského politika. Glazov to ukazuje hlavně na příkladech ze současných USA, méně ze západní Evropy, ještě méně z islámské historie.

Sociopatická je například drzost, s níž moderní džihádisté sdělují západní společnosti, že pracují na jejím zániku. Stejně sociopatické je drzé lhaní islámistů o tom, co islám je a co islám není, neustálé stavění se do role oběti, nebo „agresívní bolestínství“ (v originále cry bully) s nímž mohamedáni zastrašují napadenou společnost a současně se nechávají litovat. Kodependentní je neustálé popírání násilného džihádu, mediální omlouvání islámských zhůvěřilostí včetně terorismu jako takového, západní sebeobviňování i obviňování skutečných obětí islámské rozpínavosti – zejména, a nejostudněji, exmuslimů, tedy těch, kdo se z osidel islámské psychopatie dokázali vytrhnout.

V důsledku mohamedánských manipulací, a podléhání těm manipulacím ze strany západních elit, je umlčena a znemožněna racionální diskuse o islámském pronikání do západních společností. Západní intelektuálové, umělci a církve nesmyslně tvrdí, že islámské hodnoty jsou nejen slučitelné s jejich hodnotami, ale jsou dokonce lepší. Džihádističtí ideologové jsou přizývání do orgánů, které by se expanzivnímu džihádu měly stavět (to bylo zvlášť patrné za prezidentování Husseina Obamy, kdy džihádisté ovládli klíčová místa v amerických bezpečnostních aparátech). Za viníky islámského terorismu jsou označováni ti, kdo se před terorem snaží varovat, protože „zbytečně provokují“. Psychopatická manipulace vede tak daleko, že nejváženější instituce napadeného západu přímo prosazují džihádistickou agendu – ať už máme na mysli podporu islamizace ze strany universit, podporu šárie ze strany nejvyšších soudních instancí, nebo třeba chování ozbrojených složek při misích v Bosně či v Afgánistánu. Kniha končí analýzou prvních měsíců vlády Donalda Trumpa, který se islámské psychopatii snaží čelit, ocitá se však v obklíčení „kodependentů“ z řad amerického „deep state“ – a musí jejich agendě ustupovat.

Glazov islámskou „psychopatii“ samozřejmě odvozuje od Mohammeda, který podle řady analytiků splňoval definiční znaky sociopata – včetně například osamělého mládí a opuštění vlastní rodinou. Dál však jeho analýza nezachází. Na rozdíl od mého loňského blogu hledá analogie, ale netroufá si tvrdit, že islámské postupy, tím že kopírují Mohammedův vzor, psychopatii v podstatě „uzákonily“. Rovněž si netroufá tvrdit, že islám psychopatům umožňuje vyniknout místo aby je trestal, čímž v průběhu staletí kumuloval jejich výskyt ve svých řadách.  Už vůbec si pak netroufá tvrdit, že specifická islámská výchova (potlačení citů, absence výtvarné a hudební výchovy, akcentace násilí, strašení dětí alláhem a džehennou) může psychopatické projevy generovat ve větší míře, než rodinná výchova, na kterou jsme zvyklí v evropské či jiných neislámských kulturách. Konečně se důsledně vyhýbá tématu sexuality, přestože psychopatická sexualita je v psychiatrických spisech dobře zmapována (typický sociopat má být „skvělý v posteli“, ovšem jen do té míry, dokud to vyhovuje jeho manipulativním a tyranským cílům). V tom všem jsem před rokem byl, řekněme, odvážnější než Glazov – jenže přiznejme si, že napsat provokující blog na základě pár pozorování a dedukcí je snazší, než napsat důkladně ozdrojovanou akademickou knihu.

Pokud je Džihádistický psychopat v něčem objevný, pak to je rozbor kodependentního chování ze strany západních elit. Není totiž tak těžké poznat, že islám je šílený – mnohem těžší je přiznat si, že současný západní elitář mu podléhá kvůli vlastní neukotvenosti, potřebě uznání, neschopnosti poznat dobro od zla a strachu tomu zlu se postavit. Porážka islámu musí jít ruku v ruce s léčbou západních nemocí. V tom a v odvaze analyzovat západní submisivitu vůči islámu z psychiatrického hlediska je Glazovova analýza nesmírně cenná. Jen aby na léčbu nebylo příliš pozdě…   

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 30.12.2018