3. led, 2019

MARTIN KONVIČKA: S KŘÁPLOU PRAVAČKOU TOHO PŘEČTETE HODNĚ: DĚJINY DŽIHÁDU ROBERTA SPENCERA

Zakladatel serveru jihadwatch.org, vystudovaný religionista, arabský křesťan po mamince a asi nejvýznamnější učitel globálního odporu proti islámské expanzi vydal knih opravdu hodně...
 
Vesměs to však jsou buď burcující agitky, k nimž patří i česky vydaná "povinná četba" antiislámistů Islám bez závoje (Triton, 2006), nebo skoro technická pojednání o specifických tématech, jako česky vydaný Výklad Koránu (nakl. L. Lhoťan, 2018). I proto Spencerovi fanoušci napjaté čekali na Dějiny džihádu - monumentální dílo (448 stran v pevné vazbě), slibující postavit islámskou expanzi do globální historické perspektivy. 
 
Plný titul Spencerova opusu (odkaz: https://www.amazon.com/gp/product/1682616592/ref=dbs_a_def_rwt_bibl_vppi_i0) zní Dějiny džihádu: Od Mohammeda po ISIS. Kniha vyšla v srpnu 2018 a v "disidentských" kruzích byla přijata s nadšením. Já ji prvně držel v ruce v září. Na chvíli jsem ji "zabavil" kolegovi Hamplovi, přepravovali jsme se spolu rychlíkem do Ostravy, kde jsem si kroutil (neúspěšnou) senátní kampaň. Přesvědčilo mě pár prvních náhodně nalistovaných stran. Kniha je naprosto skvěle psaná, čte se jedním dechem, hutné výčty faktů nijak nebrání užívat si "příběh". Je tak nabitá informacemi a souvislostmi, že by neměla chybět v knihovničce (nebo čtečce) žádného milovníka historie, odpůrce islámu, či prostě vzdělance XXI. století. Jak napovídá titul, věnuje se dějinám islámské expanze od dob, kdy malá partička vrahounů na Arabském poloostrově pomohla ke kariéře jistému pošahanému psychopatovi, až k současnosti, kdy Západ ztrácí vůli žít - což je titul poslední kapitoly. O akademické poctivosti svědčí to, že komentovaný přehled pramenů zabírá dobrou čtvrtinu rozsahu knížky - a i ten stojí za přečtení, jste-li opravdový nadšenec a máte dobré oči, nebo brýle. Pokud knihu někdo přeloží a vydá česky, bude to jednoznačně dobrý skutek. 
 
Po zasloužené chvále je na řadě trocha kritiky - kritiky přiznávám troufalé, protože ve Spencerovi vidím už léta učitele nás všech. Nabízí se srovnání s jinou knížkou na podobné téma, kterou jsem nedávno recenzoval, 10 let starým  (2007) dílkem Jean-Paula Rouxe Střet náboženství: Dlouhá válka mezi islámem a křesťanstvím (česky vydal Rybka, 2015) (http://www.novaburzoazie.com/436624826/6686174/posting/martin-konvička-střet-náboženství-na-hraně-mainstreamu-recenze). Obě knížky zabírají totožný dějinný úsek, ale zatímco Spencer píše z pozice tvrdého odpůrce islámu a zaměřuje se na džihád jako takový - a tedy, z definice, na útoky, napadání, dobývání a podrazy z mohamedánské strany -, tak Roux, píšící z jakoby neutrální pozice mainstreamového křesťana, sleduje tahy obou (či spíše "všech") zúčastněných stran. Chceme-li se tedy například dočíst o hrůzách otrokářského režimu v islámském Španělsku, je Spencer správným zdrojem. Abychom se ale dočetli o hrdinných bitvách rekonkvisty, na jejímž pozadí se rodila moderní španělská státnost, je lepší sáhnout po Rouxovi. Ve Spencerově líčení působí odpůrci islámu (protože odpor není jeho hlavním tématem) poněkud pasívně a nejapně. V Rouxově podání se z nich občas stávají lvi a dokonce si s mohamedány, protože svatá válka není žádná Lambáda, nezadají v ukrutnostech. 
 
Druhým kontrastem mezi oběma knihami je geografický rozsah. Spencer se snaží psát o globálním džihádu, ale většina jeho knihy stopuje dvě hlavní jeviště, "západní", tedy Blízký východ, Středomoří, Evropu a Ukrajinu/Rusko a "východní", tedy Indii. Detailní pojednání o Indii jsou zásadní, protože zde islám předvedl svá vůbec nejhorší zvěrstva a protože jde o jakýsi "nezávislý experiment", dokazující, že problém s islámem není věcí křesťanů, nebo (bílých) Evropanů, že vina je plně na mohamedánské straně. Roux, který cílí primárně na křesťanství/Evropu, se k Indii (ale i Indonésii, východní Africe a podobně) dostává až s evropskými koloniálními výboji. Zato pečlivě sleduje křesťankou Etiopii (Spencerem opomenutou) a hlavně turkické oblasti Střední Asie, jež byla v předislámské době zónou styku mezi nestoriánským křesťanstvím a buddhismen a která je klíčová pro líčení vývoje v dnešním Rusku (všechny ty prapodivné chanáty se někde musely vzít) a v Turecku (původ Seldžuckých a Osmanských "Turků"). Oba autoři, až na občasné epizody, vynechávají subsaharskou Afriku - dějiště transsaharského obchodu s otroky. 
 
Protože se Spencer zaměřuje spíše na džihád než na "dějiny světa ovlivněného džihádem", je v jeho knize poměrně málo neislámské "geopolitiky" - byť tam, kde do ní zabrousí, jsou zjištění šokující. Tušili jste třeba, že Wahhábovská fundamentalistická revolta ovládla střed arabského poloostrova v době, kdy byly sultánovy síly vázány válkami s Kateřinou Velikou a že se Wahhábité, či spíše Saudové, se v Arábii udrželi díky tomu, že je od 60. let XIX. století podporovali Britové? Mnohem víc se zaměřuje na islámskou politiku vnitřní - na všemožné sekty, spory o co nejdůkladnější praktikování a zejména spory o to, kdy je vhodné a správné, a kdy naopak chybné, táhnout proti "nevěřícím". Značnou část Spencerovy knihy (odhadem tak pětinu) tvoří překlady autentických islámských dokumentů - fatwy, výnosy a dopisy vladařů, disputace "učenců" a očitá svědectví účastníků dějů. Spencer se takto snaží ukázat, že ať se vypalovaly chrámy v Indii, potlačovalo povstání na Balkáně nebo válčilo mezi sunnity a šíity, zdůvodnění byla vždy islámsko-theologická, zakotvená v koránu, hádisech a islámských právních spisech. A že ta zdůvodnění byla prakticky stále stejná, ať byl jejich autorem Tamerlán, mamlúčtí vladařové Egypta, nebo třeba Osama bin Ládin. 
 
Vlastně až při opětovném pročítání všech těch muslimských dopisů a fatew jsem si uvědomil, v jakém intelektuálním prostředí se Spencer pohybuje a komu adresoval svou knihu. Zatímco zde, v Čechách a Východní Evropě, nikdo soudný nepochybuje o tom, že islám je agresívní totalitní svinstvo, ve Spencerových USA, a obecně na "západě", je situace jiná. Tamní populace má tradičně mnohem horší povědomí o dějinách (stav výuky na amerických středních školách je příslovečný), čímž se stala mnohem náchylnější k tvrdě proislámské propagandě, zesílené v období po 11. září 2001 a za vlády Husseina Obamy. Povídačkám o "náboženství míru" se v naší části světa všichni smějeme - v americkém prostředí je však berou dost vážně. Spencer žije ve světě, kde na univerzitách učí o islámu džihádističtí šílenci typu Karen Armstrongové (příšerná zrůda, autorka Mohammedova "životopisu", který se snad i prodává a který z islámského proroka dělá cosi mezi Mirkem Dušínem a Ježíšem Kristem: https://en.wikipedia.org/wiki/Karen_Armstrong), zatímco skuteční znalci, včetně Spencera, jsou vypískáváni a napadáni fanatickou lúzou. Detailní, ozdrojované a citacemi dobových zdrojů zdokumentované pojednání o dějinách džihádu má být hlavně argumentační pokladnicí proti všem těm akademickým lhářům, lakovačům na růžovo a překrucovačům dějin. Spencer se svému čtenáři snaží sdělit to, co my Středoevropané máme zaryto hluboko v žilách - skrz každodenní kontakt s minulostí, tradice, lidové písně a pohádky, tlusté knížky z dob (ne úplně dávných!), kdy ještě historici pátrali po pravdě. 
 
Přes všechny výhrady Spencer svůj úkol splnil skvěle. To, že v jeho knize něco chybí, bych nepokládal za fatální nedostatek - jedná se nakonec o 1400 let dlouhý příběh, který ovlivnil většinu "civilizovaného" světa a který, bohužel, není zdaleka u konce.  
 

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 3.1.2019