15. bře, 2019

MARTIN KONVIČKA: ČETLI NOVOZÉLANDŠTÍ ATENTÁTNÍCI ISLÁMOFOBA DNE?

Jasněže nečetli - museli by číst česky a agentury zatím nezveřejnily, 
že by byl některý z nich tuzemského původu. Přesto se už ve zprávách 
objevilo, že "útočník z mešity obdivoval českého krále". Dotyční se ze 
svých vzorů vypsali do jakéhosi manifestu, ve kterém jmenují, krom 
jiných zlounů, i našeho Zikmunda Lucemburského, lišku ryšavou...

Probudilo to ve mně nostalgii. O Zikmundovi Lucemburském jsem kdysi 
dávno napsal medailon, který nějakou dobu visel na blozích iDnesu, než 
ho tamní cenzoři smazali. Celý ten volný cyklus "Islámofob dne" měl 
připomínat významné osobnosti našich a světových dějin a připomínat, 
že odpor k islámu není nic nového, naopak se táhl posledním 
tisíciletím dějin. Bez něj bychom zde nebyli... I proto příslušný díl 
recykluji. 

Islámofob dne: Zikmund, Liška ryšavá 
(vyšlo na Štědrý den L.P. 2014) 

Předvánoční ISLÁMOFOB DNE (a tedy, jak známo, jasný xenofob, rasista i 
nácek) byl po mnoha stránkách ISLÁMOFOBEM neúspěšným. Nevítězil nad 
machomety v poměru 10:1, nedobyl žádné významné machometí město, ba 
dokonce ani neobrátil nějakého toho mullu na křesťanství. Navíc byl a 
je, z dobrých důvodů nepopulární v Čechách. Přesto sem patří. Jeho 
životní příběh ukazuje, že ISLÁMOFOBIE nemusí být vždy legrace a 
ilustruje provázanost osudů naší země s obranou Civilizace před 
alláhovským morem. 

Narozen roku 1368 jako mladší syn našeho "otce vlasti", tedy Karla 
IV., a jeho 4. manželky Alžběty Pomořanské, byl v 6 letech zasnouben s 
Marií, později Marií I. Uherskou (nar. 1371), nejstarší a jedinou 
žijící dcerou Ludvíka I. z Anjou, krále uherského a polského. Měl 
skrze ni vyženit současně uherský a polský trůn a tím sjednotit 
Střední Evropu pod vládou Lucemburků. (Všimněme si: Byl to dohodnutý 
dětský sňatek, ale v dětském věku byli oba manželé, ne jako v případě 
dědka Mohameda a šestileté Ajše). Mladý Zikmund byl odeslán na uherský 
dvůr, kde se naučil jazyk a se zemí doslova srostl. Když po smrti 
Ludvíka z Anjou polská šlechta odmítla pokračovat ve spojení země s 
Uhrami, zbyly mu "jen" vyženěné Uhry, o které musel svést nejeden 
politický zápas s odpůrci Lucemburského panování. Roku 1387 byl 
korunován uherským králem, to ale neznamenalo nic definitivního. Po 
následující léta sváděl zápas s opozicí všeho druhu. 

Uhry té doby byly mocným katolickým královstvím, východním sousedem 
Svaté říše římské (do níž patřily i Čechy). Krom dnešního Maďarska k 
nim patřilo (přibližně) Slovensko, Zakarpatí, rumunská Transylvánie a 
Banát, jakož i dnešní Slovinsko a Chorvatsko po jaderské pobřeží. Dá 
se tedy říct, že země byla ze severu a východu obkroužena hřebeny 
Karpat, ze západu se opírala o Alpy a moře, z jihu pak, přes Dunaj, 
sousedila s již pravoslavnými oblastmi (tj. byzantskou sférou vlivu), 
konkrétně s královstvím Srbským a knížectvím Valašským. Vypadalo to - 
až na vnitřní rozmíšky - na pohodové království, jenže roku 1389 
nastala v nedalekém zahraničí katastrofa. V bitvě na Kosově poli 
(nedaleko Prištiny v dnešním Kosovu) porazili machometáni, vedení 
sultánem Muradem, spojená srbsko-bosenská vojska, což vedlo k 
demoralizaci v drobných balkánských státech, umožnilo machometům 
ovládnout většinu Balkánu, redukovat Byzantskou říši na v podstatě 
obležený Konstantinopol a pár území v Řecku a na Černomořském pobřeží 
Malé Asie. Zbytkové Srbsko (pod Stefanem Lazarevičem) se stalo 
osmanským vazalským státem, totéž postihlo roku 1393 i carství 
bulharské. Zikmundovy Uhry se tak staly sousedem Osmanské říše 
(přesněji jejich vazalů). Osmani zablokovali podunajskou plavbu. 
Hrozilo, že pokud padne Konstantinopol, zablokují i Úžiny (jak se 
později stalo). Vzhledem ke známé mírumílovnosti islámu to znamenalo 
válku. 

Roku 1394 vyhlásil papež Bonifác IX., částečně na Zikmundovo naléhání, 
křížovou výpravu. Ta tam však byla doba, kdy papežovo zvolání 
znamenalo mobilizaci evropského rytířstva. Především, papežové byli 
dva (šlo o dobu schizmatu!), navíc Francie byla zakousnutá ve "stoleté 
válce" s Anglií, v křesťanstvu bouřily spodní proudy, jež brzy vyústí 
do Husitských válek. Přes to vše se shromáždila ohromná síla, kromě 
válečníků z Uher dodala kontigenty zejména Francie, dále řád 
Maltézských rytířů, dostavili se bojovníci z Valašského knížectví a 
nemalé množství dobrovolníků z Porýní, Bavorska, Saska, Polska a Čech. 
Benátky dodaly námořní podporu. 

Od začátku se však objevily problémy. Zatímco se křižácká armáda 
shromažďovala v Budě (tj. Budapešti), Osmani vyhlásili Uhrám válku. 
Jenže benátská flotila proplula bez potíží Dardanelami i Bosporem, 
aniž by narazila na machometánskou loď, a křižáčtí vyzvědači nepotkali 
nikde na Balkáně větší osmanské vojsko. Z toho Francouzi (kteří mezi 
křižáky převažovali) usoudili, že sultán Bayezid je zbabělec a chce se 
boji vyhnout, a horovali pro rychlý pochod na jih. Prosadili svůj plán 
navzdory Zikmundovi, který si uvědomoval, jak jsou křesťanské síly 
vyčerpány (rytíři měli za sebou cesty přes půl Evropy) a naopak 
navrhoval počkat na Turčíny v Uhrách, aby se dlouhými pochody 
vyčerpali i oni a křesťané na ně útočili odpočinutí. Křižáci tedy 
překročili Dunaj, dobyli pevnosti Vidin a Orachova ("hájené" převážně 
Bulhary, teprve pár let vazaly Turků, kteří to s obranou příliš 
nepřeháněli) a dorazili k pevnosti Nikopolis, skvěle umístěné na útesu 
nad Dunajem. Její silná posádka střežila přístupy do dolního Podunají. 
Až tam si uvědomili, že jim chybí dobývací stroje. Pevnost proto 
oblehli a rozhodli se ji vyhladovět. 

Mezitím se vydal na pochod i Turčín, provázený kolaborantskými Srby, 
překročil pohoří Balkán a rychlými pochody mířil k Nikopoli. Armády se 
střetly 25. září 1396. A opět se objevil problém s Francouzi. Zikmund 
a valašský vévoda Mircea Starší, kteří znali "balkánský" způsob 
válčení, navrhovali, aby v předních řadách postupovali Rumuni s 
Maďary, servali se s tureckým předním vojem (který u machometů tvořili 
špatně trénovaní dobrovolníci a odvedenci), a po nich aby francouzští 
rytíři udeřili na hlavní sílu elitních janičárů. Francouzi (zvyklí na 
"rytířské" válčení s Angličany) to pochopili tak, že Zikmund chce 
slávu bitvy strhnout na sebe, uherského krále přehlasovali a trvali na 
tom, že povedou útok. Tak se i stalo. Jenže rytíři v boji proti 
tureckému předvoji utrpěli těžké ztráty, načež se na ně vrhli 
janičáři, zatímco na zadní Zikmundův se vrhlo osmanské jezdectvo, 
přičemž rozhodujícím okamžikem byl příchod s Osmany kolaborujících 
Lazarevičových Srbů. Vypukl obecný zmatek, spousta křižáků padla do 
zajetí, sám Zikmund se v poslední chvíli zachránil na jedné z 
benátských lodí, které hlídkovaly na Dunaji... Křižácká výprava byla 
poražena na hlavu. 

Nikdo vlastně neví, kolik válečníků se té vřavy na obou stranách 
zúčastnilo, odhady lítají od 12 000 (na obou stranách) až po více než 
100 000 (záleží, kdo odhad dělal). Nejčastěji se ale říká, že každá 
strana měla asi 15 000 mužů. Křižácké ztráty byly obrovské, zachránila 
se jich jen hrstka, Turci po bitvě pobili 3000 zajatců. V jejich 
prospěch je třeba přiznat, že křižáci den před bitvou pobili 1000 
zajatých machometánů, aby se nemuseli obtěžovat jejich hlídáním. Doba 
byla krutá. Ovšem ani turecké ztráty v bitvě nebyly malé. Stačily k 
tomu, aby Turčín nepostupoval dále na sever, ale zaměřil se na 
konsolidaci již získané moci na Balkáně. Francie obnovila válku s 
Anglií a jediný, kdo se proti Turkům vytrvale držel, bylo malé 
Valašsko. 

Zikmund nakonec vládl Uhrám plných 50 let. Neměl to vždy snadné - 
porážka u Nikopole posílila protilucemburskou stranu, musel bojovat s 
odpadlickými dalmatskými a chorvatskými šlechtici, vedl celkem 3 
pohraniční války s Osmany. Je ovšem pamatován jako schopný panovník: 
Snažil se o hospodářský rozvoj země, podporoval obchod i výstavbu. 
Jeho vláda je brána za poslední rozmach vrcholně středověkých Uher. 
Zatím se mu zkomplikovala situace v Čechách a říši. Na místě dvou 
papežů byli najednou dokonce tři, navíc se objevilo několik 
konkurenčních zájemců o řískoněmeckou korunu. Zikmundův bratr Václav 
IV. nezvládal situaci, aby si vymohl korunovaci říškoněmeckým císařem, 
požádal Zikmunda o pomoc a nabídl mu oplátkou správu Čech. Bratrská 
láska však vyústila do vzájemného podezírání, Zikmund dokonce Václava 
věznil ve Vídni... 

Roku 1414 svolal Zikmund (z pozice německého krále, kteroužto funkci 
mu bratr Václav "přepustil") do německé Kostnice církevní koncil, 
který měl skoncovat se zmatky v církvi, které se přenášely i do 
světské politiky. Koncil byl z hlediska evropské politiky úspěšný 
(odvolal všechny 3 "papeže" a nahradil je papežem jediným), z českých 
dějin však víme, že součástí jednání byl i soud s populárním českým 
kazatelem a reformátorem Janem Husem. Jeho upálení vnímali v Čechách 
jako zradu, v jejímž důsledku se Zikmundovi vzbouřila jedna z 
nejstabilnějších a ekonomicky nejvyspělejších částí lucemburských 
držav, tedy Čechy. Husitské války (1419-1436) sice v Čechách 
(správně?) vnímáme jako dobu heroického vzepětí, ale pro Zikmunda, 
který sídlil převážně v Budíně a měl nekončící starosti s machomety 
při jižní hranici, znamenaly především ohrožení týlu a riziko 
zhroucení celé křesťanské Evropy. 

A tak dokonce v době, kdy "problémy v Čechách" vrcholily, intenzívně 
jednal s byzantským císařem Janem VIII. o sjednocení východního a 
západního křesťanstva, a to nejprve v Uhrách, pak na koncilu v 
Basileji. Tedy tom samém koncilu, který mu přinesl smíření s českými 
umírněnými kališníky a konečně korunovaci českým králem (1436). To už 
ovšem, spolu s papežem Eugeniem, připravoval novou 
proti-machometánskou alianci, která měla přispěchat na pomoc Albáncům, 
kteří roku 1432 povstali proti Turkům. Když však byli Albánci roku 
1436 poraženi, plány na křížovou výpravu ztroskotaly. Zikmund zemřel o 
rok později ve Znojmě. Pohřben byl v uherském Nagyváradu, dnešní 
rumunské Oradei. 

Někdy ho označují za "posledního středověkého panovníka". Se 
střídavými úspěchy se snažil o osobní vládu nad obrovským soustátím, 
trávil značnou část života v sedle, osobně velel armádám, vyjednával 
se šlechtici, dbal na prospěch církve, bránil křesťanství proti 
"pohanům" (tj. machometánům) i "heretikům" (tj. husitům), sám sebe 
viděl v roli ideálního kněze-krále. Svým způsobem byl i prvním 
panovníkem "novověkým", pokud za "novověk" pokládáme dobu, kdy jeho 
milované Uhry tvořily hranici Evropy, pomalu se probouzející do věku 
rozumu, a zbídáčeného Orientu, živořícího ve stínu půlměsíce... 

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, 15.3.2019

Zdroj:

https://echo24.cz/a/SX8hS/utocnik-z-mesity-obdivoval-bojovniky-proti-muslimum-take-ceskeho-kral