12. čvn, 2019

MARTIN KONVIČKA: BABOČKA BODLÁKOVÁ - PROZATIMNÍ MIGRAČNÍ VÍTĚZ ROKU

Snad jen nejzavilejší městomilci ošlehaní kavárenskými větráky mohli přehlédnout ojedinělý přírodní úkaz posledních týdnů - masový tah, invazi či migraci baboček bodlákových...
 
Kamkoli jste v Česku vystrčily hlavu, v polích, lukách, lesích, na horách i ve městech, prolétávaly jich kolem vás stovky a tisíce, zpočátku všechny jedním směrem - k západu až severozápadu. Sumárně jich musely být stamiliony. Až nyní intenzita invaze trochu pominula a babočky obsadily kvetoucí keře, květinové záhony a porost bodláčí. 
 
"A babočka bodláková vám taky vadí?", ptala se mě skupinka médii řádně zpracovaných mládežníků, v rámci jakéhos firemního team-buildingu pracovali v jedné východočeské přírodní rezervaci a kolega ochranář, jejich dočasný předák, jim "dal poznat" toho anonymního podivína se síťkou na motýly. Než vám prozradím, jak jsem je odpálkoval, zmíním pár slov o motýlích tazích a invazích. 
 
Babočka bodláková je takzvaný tažný motýl. Není v naší fauně jediný, další známé příklady jsou třeba babočka admirál, zahrádkáři obávaný bělásek zelný, nebo žluťásci čilimníkový a tolicový. Ještě víc tažných druhů je mezi motýly nočními, za všechny (a je jich opravdu hodně) zmíním známého lišaje smrtihlava. Tahy všech těchto druhů nastávají dost pravidelně, ale většinou nejsou tak spektakulární, jako ten letošní. Proto jsou veřejnosti relativně utajeny - na rozdíl od tahů severoamerického motýla monarchy stěhovavého, který ze svých zimovišť v Mexiku a Kalifornii táhne až do střední Kanady a o kterém vznikly i mnohé filmové dokumenty. Základní fungování monarchy a babočky bodlákové je ovšem podobné: Dospělí motýli přežijí zimu v jižních krajích (v případě baboček ve Středomoří) a s jarním oteplováním se vydají na cestu k severu. Cestou se páří, samičky kladou vajíčka. Z nich se po pár týdnech vyvinou dospělí motýli, a ti pokračují k tahu - stále k severu. Během 2-3 generací dosáhnou oblastí kolem Polárního kruhu, no a zde se směr tahů obrátí s tím, jak se začne ochlazovat a zkracuje se den. Babočky tak u nás pravidelně potkáváme do pozdního podzimu - známé jsou hody admirálů na přezrálém ovoci - nejsou to však tytéž, které jsme potkávali cestou na sever koncem jara, ale jejich dítka či vnoučata, mířící na jih. 
 
Intenzita tahů se liší mezi roky, a to v závislosti na tom, jaká byla ve Středomoří zima a časné jaro. Ta letošní byla východně od Středozemního moře mimořádně vlhká, baboček bodlákových se nalíhlo víc, než jindy. Cestu jim usnadnilo i časné jaro v jihovýchodní Evropě. Protože jde o motýly z jihovýchodu, vede směr migrace k severozápadu. Poslední podobně velký tah se odehrál roku 2009, tehdy byla příznivá zima v západním Středomoří a hlavní směr tahu logicky k severovýchodu. 
 
Babočka bodláková je náš původní druh. Táhne odjakživa, jen v proměnlivých počtech. Její tah tedy není biologickou invazí v pravém smyslu slova. Za invaze označují biologové šíření druhu zcela nepůvodního (typicky z jiného kontinentu), který se navíc šíří tak zavile, že ovlivní fungování domácích ekosystémů. Motýlí expanzí tohoto typu byla třeba šíření přástevníčka amerického v 50. letech, s jistou nadsázkou za ni lze označit rychlé drobného požírače koňských kaštanů, klíněnky jírovcové. Ekologové ještě rozeznávají biologickou expanzi, což je stav, kdy se nějaký tuzemský druh začne šířit buď mimo svůj areál (spousta takových případů nastala v souvislosti s oteplováním posledních let), nebo mohutně zvýší svou relativní početnost na úkor jiných druhů (ovsík vyvýšený, snad nejtypičtější tráva silničních příkopů, býval v minulosti méně masový a "expanduje" po postupném zániku vypásání a vypalování kdejaké škarpy). 
 
Invazní a expanzní druhy jsou samozřejmě noční můrou ochránců přírody, ale i zemědělců, lesníků a podobně - a to právě pro svoji schopnost měnit prostředí, kam proniknou. Ovšem ne každý "exotický" druh se hned stane invazním - jsou takové, které se v novém domově etablují taknějak tiše a nenápadně, aniž by čemukoli výrazně škodili; jako příklad mě napadá zvonohlík zahradní, nenápadný hezky zpívající ptáček z našich zahrad, který se, z přírin nikomu neznámých, rozšířil ze Středomoří v XIX. století. Někdy je expanze dokonce vítaná, a to když se nějaký kdysi hojný a pak ohrožený druh "vzpamatuje" a začne se vracet do původního areálu. Tuhle výtečnost nám v posledních letech spousta zvířat rovněž předvádí, a nemusí to být jen občas obávaný vlk, ale třeba i motýlí krasavec otakárek ovocný.
 
 Dovedu si představit, že naše "původní" babočka bodláková v té obrovské mase  maličko škodit může - ne člověku, ale ostatním motýlům, a to konkurencí o zdroje nektaru. Jenže to je věc dočasná. Vlna se totiž přelije, nejprve k severu a na podzim zase k jihu. Příští zimy ve Středomoří budou jiné, než letošní, takže nás místo "bodlákovek" zaplaví třeba žluťásci čilimníkoví - nebo vůbec nic. Bylo tomu tak odjakživa a bude to tak do skonání světa. 

"Nevadí", odpověděl jsem té skupince mládežníků. "Jednak takhle táhnou odjakživa, a jednak se na podzim všechny vrátí domů". 

Pak jsem to samozřejmě "kantorsky" rozvedl. 

Raději jsem jim zatajil, že jich během návratu drtivá většina zemře. To by totiž mohla být ta "předsudečná nenávist", a tu nám naši politikusové nedávno zakázali. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 12.6.2019