10. čvc, 2019

MARTIN KONVIČKA: "SEJFSPEJS", PO ČESKY BEZPEČNÝ PROSTOR

Všimli jste si, že některé výrazy globálního dobroserství jsou do češtiny skoro nepřeložitelné, respektive v překladu působí bizarně?
 
Nemyslím si, že by to bylo malou vynalézavosti neomarxistických ideologů. "Šíření nenávisti" se už ujalo, stejně jako všechny možné "fobie", ale zavedený překlad anglického "safe space", klíčové mantry mileniálních frustrátů, pořád nemáme.

Podle mě to svědčí o dosud nedokonané degeneraci (nebo "mozkové vymytosti", vyberte si) tuzemské populace. 
 
Přiložená fotografie ilustruje situaci, s níž se asi setkal každý čtenář tohoto blogu. Sociální síť (universita, rodičovské sdružení, zaměstnavatel, místní sdružení nějakého spolku) Vás vykáže - sepsuje - jinak šikanuje za vystavení nějakého dříve normálního symbolu (zde státní vlajky), případně za názor, že šikanovat za dříve normální symboly je poněkud pošahané. "Snažíme se o udržení přátelského a bezpečného prostředí", pindá při své šikaně neomarxistický facebook, pokud dostanete zprávu v češtině. "Narušil jste bezpečný prostor", odbydou vás v angličtině, a tím je dokonáno, protože jste se dopustil nejsmrtelnějšího ze všech ideozločinů, srovnatelného s rasismem. 
 
Nauka o "bezpečném prostoru" vzešla z neomarxistického učení, že "nikdo" (rozuměj: nikdo, krom příslušníků soudné majority) nesmí být zraněn ve svých citech a bolístkách, byť by šlo o city nejpošahanější. Původně se to snad mělo vztahovat jen na skutečné menšiny a skutečné urážky (aby homosexuálním Afričanům nikdo nenadával do "negerských buzen"). Stalo se to však požehnáním pro generaci mileniálů, rozmazlených, zhýčkaných, umrněných a psychofarmaky dopovaných blbečků nastoupivších na americké university v poslední dekádě. "Bezpečný prostor" znamená ochranu před každým znepokojivým tvrzením, nepříjemným faktem, polemikou, pravdou. Že takovou atmosféru skvěle zneužívají jistí věčně urážení a tejraní, je nabíledni. 
 
Neomarxistická mantra o "bezpečném prostoru", možná i neplánovaně, padla na úrodnou půdu generační frustrace dnešního západního teenagera. Protože kde dřív nacházel člověk bezpečí, sebepotvrzení, občasnou útěchu od normálních lidských strachů a bolístek? V lásce či partnerství, rodině či velkorodině ("tlupě"), partě či přátelství. Když tohle všechno selhalo, tak ve smysluplné práci, v náboženství nebo u psychiatra. Dnešní západní společnost, která je na jedné straně hyper-konkurenční a na druhé straně ztratila všechny dřívější bezpečnostní vazby (… rodina se rozpadla, smysluplnou práci nahradilo vyplňování webových formulářů, ani ti psychiatři už vám nepředepíší nic pořádného...) své omladině žádné bezpečí nenabízí. I začal mileniální frustrát vyžadovat "bezpečný prostor" - v prostoru veřejném. Chtěl by svůj nejen na sociálních sítích, kde tento koncept spolehlivě zabíjí jakoukoli zábavu, ale i na universitách a ve vědeckých ústavech (kde je roven rozsudku smrti, protože bez polemik a hádek vědu dělat nelze), ve firmách a korporacích (což je snad ještě horší) a dokonce i v politice či armádě (k čemuž nelze nic dodat). 
 
Naše společnost na tom tak zle není. Trpíme spoustou západních neduhů, ale pořád jsme schopni se scházet, něco společně organizovat, tu a tam fungují rodiny, přátelské, sousedské nebo "koníčkářské" kolektivy. Je to strašně dobře, protože to vše nám umožňuje rvát se s nástrahami občas divného světa. Až začne naše omladina pofňukávat, že potřebuje "bezpečný prostor", "bezkonfliktní prostředí" či podobně formulovanou cypovinu - bude zle. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 10.7.2019