18. led, 2020

MARTIN KONVIČKA: Porazme islám demokraticky: Řeč přednesená 16. ledna 2015

Přátelé ... 

Jako asi většina z nás jsem v posledních pár dnech sledoval debaty okolo našeho shromáždění. Označovali nás za SRAZ XENOFOBŮ, FAŠOUNŮ, NÁCKŮ. Nic takového před sebou nevidím – vidím lidi různého věku, pohlaví, sociálního postavení, životních stylů – které spojuje to, že milují svobodu. Neváhali jste obětovat čas, pohodlí, často i finanční prostředky, přijeli z velké dálky, riskovali zhoršení pověsti u svých blízkých, abyste přišli říct – NE, ne ideologii, která je s lidskou svobodou v rozporu.  

Podnětem ke svolání tohoto shromáždění byly dvě věci. Za prvé, internetová iniciativa Islám v České republice nechceme, vzniklá ze skromných začátků diskusní skupiny před 5 lety, dosáhla někdy okolo Tří králů 100 000 příznivců. Za druhé to byl masakr v redakci pařížského humoristického časopisu, zbabělá vražda neozbrojených novinářů, vykonaná džihádistickými zmetky jako trest za takzvanou „urážku proroka“, což je podle věrouky zvané ISLÁM neodpustitelný, hrdelní zločin.

V tom humbuku se poněkud zapomíná, že masakr v Charlie Hebdo nebyl první – ani v Evropě, ani ve Francii. Stačí zmínit židovskou školu v Toulouse a židovské muzeum v Bruselu. Britského vojáka Lee Rigbyho. Znásilňovací vlnu ve Skandinávii. No-go zóny a pravidelná zapalování aut v západoevropských městech. Nenávistná kázání v mešitách, špatně zastřené vyhrůžky zástupců evropských muslimů (obojí se děje i u nás). A Londýnské metro, madridský vlak a beslánskou školu a ...

Západ, respektive jeho představitelé, se pár dní tvářil zděšeně – jen aby zase, ústy mediálních hlav a národních vůdců, kterým by nikdo soudný nesvěřil ani trafiku, spadnul do staré známé písničky. „Vrahy byli teroristé a špatní muslimové“. „Teror nemá nic společného s islámem.“ „Islám je mírumílovný a všechny nás obohacuje sluncem a láskou.“ Vrcholem vší hanby byla pařížská tryzna, kde prezident země, jejíž občany džihádisté střílejí jako koroptve, pochodoval ruku v ruce s blízkovýchodními tyrany, zástupci teokratických totalit jako Katar a Saudská Arábie – za „svobodu slova“.

My, kteří jsme se zde dnes sešli, si nemusíme nic nalhávat. Tvrdit, že islámské útoky na evropskou kulturu, tradice, bezpečnost, na evropské životy, „nemají nic společného s islámem“, je drzá mediální lež, kterou se současné evropské elity snaží ukonejšit své občany. Co hůř, je to neuvěřitelně RASISTICKÁ lež. I když se mezi různými džihádisty najdou lidé všech možných etnik, pořád mezi nimi převažují arabsky mluvící osoby z oblasti mezi Marokem a Mezopotámií, případně lidé z Kavkazu, Pákistánu a okolí. Jestliže by činy těchto lidí neměly nic společného s islámem – jejich vírou, myšlenkami  – musely by mít něco společného s jejich etnicitou, rasou. To je samozřejmě nesmysl – všichni víme, že existují i křesťanští nebo sekulární Arabové, kteří se terorismu nedopouštějí a naopak jsou našimi nejlepšími přáteli a spojenci.

Terorismus, či přesněji řečeno válka bez pravidel, byl nástrojem šíření islámu od samého počátku.  „Vítězil jsem skrze teror“, říká Mohamed v jednom známém hádisu. Teror, rozsévání hrůzy, totiž zasahuje přímo duši protivníka, s cílem ji zlomit. Teror, přátelé, byl součástí islámu od jeho vzniku. Náboženství, které stojí na teroru, náboženství jménem islám, v naší zemi nechceme.

Teror však, přátelé, není zdaleka jediným důvodem, proč v této zemi islám nechceme. Islám znamená především podřízení – podřízení člověka pravidlům, které údajně diktoval jakýsi alláh, ve skutečnosti však jistý Mohamed, chlap, který měl problém především sám se sebou, jehož životopis vypadá jako sbírka psychiatrických diagnóz a jehož činy by stačily na osádku středně velkého vězení. Věrolomnost. Porušování slova. Megalomanie a narcismus. Přepady slabších. Zabíjení bezbranných zajatců a zotročování zajatkyň. Hrabivost. Sadistická likvidace protivníků, především těch, kteří se mu dovolili vysmívat. Neuvěřitelně hnusné chování k ženám. Podivné sexuální perverze, z nichž asi nejšílenější bylo prznění devítileté „manželky“, kterým se ten ubožák ještě chlubil. A do toho všeho pověrčivost, obsedantní rituály týkající se tělesné čistoty, oděvu nebo chování při vyměšování. A tenhle dávno mrtvý zoufalec, tohle klubíčko podrazů, křiváren a komplexů, má být pro islámské věřící morálním a  životním vzorem.

Říkají nám, že islám je vznešená víra, že v sobě nese civilizační a lidské hodnoty. Přátelé –  jaké hodnoty může mít následování agresivního psychopata? Křesťanská víra našich předků, ale i různé pohanské kulty našich pra-pra-předků, stály na bozích a prorocích, kteří byli lidští, dokázali odpouštět, byli vzorem pro civilizované chování mezi lidmi. Antická vzpoura člověka proti boží zvůli, i křesťanský Bůh, který za lidské hříchy obětuje svého jediného syna, jsou absolutním opakem islámské slepé poslušnosti, nadřazenosti nad nevěřícími a slavného „Zabíjejte je, kdekoli je najdete“. Jak řekl Turan Dursun, turecký exmuslim  a ateista, zavražděný už roku 1990 podobně jako před 10 dny pařížští karikaturisté: „Bůh možná existuje, ale není to ten Mohamedův.“

Islám, přátelé, nám vyhlásil válku. Učinil tak už dávno, v 7. století, a za těch 1400 let si vypracoval obdivuhodné mechanismy svého šíření, udržení, ale i maskování se, když je sláb. Jeho jediným cílem je – šířit islám. Původně sloužil k růstu moci Mohammeda, jehož zastoupily armády dalších malých mohamedů, všelijakých gaunerů, kteří islámské učení umně využívají jako mocenský nástroj – nástroj ke zblbnutí oveček, nástroj k získání moci a majetku. Jak známo, islám požaduje po lidech buď přijetí islámu – tedy ono podřízení se, de facto ubití svědomí a lidskosti v člověku – nebo podřízené postavení občanů druhé kategorie, lovné zvěře. A tento islám se, vinou hloupé politiky posledních desetiletí, šíří Evropou a začíná zapouštět kořeny i u nás. 

Důvody, proč se tak stalo, nemusíme rozebírat. Souhra hloupých náhod: Islámské blbství tak oslabilo jejich vlastní země, že Evropané během19. a20. století přestali brát vážně, svého tisíciletého úhlavního nepřítele. Mohamedánské elity na islám kašlaly, „fundamentalismus“ se týkal chudých venkovanů, případně vykořeněných intelektuálů. Jenže pak přišla ropa, obrovský příliv peněz do islámských zemí, který jim vrátil sebevědomí a umožnil financovat globální šíření víry, a současně hloupý nápad s masovou imigrací islámských věřících na západ, a krátce nato doktrína multikulturalismu, podle níž nemáme lidi z jiných kultur nemáme získávat pro naši kulturu,  ale máme je respektovat – což je to nejhorší, co nás mohlo napadnout, protože islám pokládá respekt za slabost. Do toho etnomasochismus a sebenenávist na západě, móda plivat na vlastní kulturu a tradice. To vše vytvořilo třaskavou směs, umožňující rakovinné bujení islámu a zbavující západ schopnosti se bránit.

 Když jsem někdy před nějakými 15 lety začal růst islámu na západě sledovat, doufal jsem, že se západní Evropa vzpamatuje, že její vůdcové musejí mít plán B, že oficiální řeči o „náboženství míru“ jsou jenom hra o získání času. Když začalo být jasné, že tomu tak není, věřil jsem alespoň této zemi, tomuto národu. Jsme sekulární, skeptičtí, svobodomyslní, zdravě cyničtí – a hlavně pořád máme relativně čerstvou zkušenost s totalitou. Doufal jsem v odpor celé společnosti, ve všech jejich vrstvách, věřil jsem, že se nenecháme zlákat středověkou blbárnou. Spoléhal jsem na zesměšňování islámu v médiích a kultuře, skrz které islám přestane být „sexy“ pro jejich mladou generaci; v podrazy českých byznysmenů, které zlomí místní finanční bázi džihádu, v solidaritu mezi lidmi, která jim zabrání skupovat zde nemovitosti, v drobnou úřední šikanu na všech frontách, která jim ztíží stěhování sem, a také v český humor, který jasně ukáže, co jsou zač – fanatičtí trapáci.

To vše se do značné míry děje, Češi si vůči islámu vedou LÉPE, než většina národů kolem. Ale přece tu máme politiky, kteří z paktování s islámem cítí vlastní profit, intelektuály, kteří se bojí pojmenovat očividné, křesťanské církve, jejichž představitelé blábolí o „bratrství ve víře“ a nechtějí slyšet, že islám bratra nezná.  Především tady však máme ty, jimž říkám „sluníčkáři“, širokou frontu lidí, která je s nástupem islámu smířena, myslí si „po nás potopa“ nebo „nějak to přežijeme“, případně vůbec odmítá něco se o islámu dozvědět a připustit si, že je proti všemu, co sami pokládali za hodnoty. Ti lidé bez hnutí brvou riskují zničení takových západních a všelidských hodnot, jako je rovnost občanů před zákonem, nadřazenost vědeckého poznání nad pověrami, rovnost pohlaví, ochrana našich vlastních žen a dětí před ponižováním a násilím. Je to, přátelé, zrada elit, jaké není rovno.

Přesto, přátelé, chci hovořit hlavně o NADĚJI. První nadějí je, že odpor vůči islámu sílí všude ve světě.

Vzpomeňte si, kde jsme byli před rokem – banda internetových žvanilů, která sotva sehnala 50 statečných, ochotných protestovat proti muničnímu skladu jménem „Palestinská ambasáda“. Rozhlédněte se okolo sebe, kde jsme nyní: Stojíme před starodávným hradem českých králů, je nás tady plné náměstí a říkáme islámu jednoznačné – NE!

Obrovskou vzpruhou byla Petice, která místním muslimům ztížila šanci na registraci 2. stupně. Zorganizovat tu Petici bylo, a to by zde mělo zaznít, nápadem „neúspěšné političky“ Jany Volfové. Mě samotného úspěch petice – a stál jsem s ní i na náměstích několika měst, ubezpečil, že nejsme izolováni, že proti islámu se staví značná část naší společnosti. Byla to krása, pocítit bezprostřední podporu svých spoluobčanů.

Nyní jsme ještě dál. Prostřednictvím poslanců, kteří se nebojí hájit zájmy občanů své země, přicházíme s prvními zákonodárnými iniciativami – konkrétně s novelou Zákona o církvích, proběhlo několik parlamentních interpelací. Smáli se nám, nyní o naši přízeň usilují politici, zavedené strany přejímají naši agendu. Stáváme se mainstreamem, přinejmenším v Česku

Druhou nadějí jsou muslimové sami. I oni mnozí z nich si postupně uvědomují, že ten islám nemusí být to pravé ořechové pro šťastný spokojený život vezdejší, a vlastně ani ten budoucí. Určitě se na tom podepisuje vývoj na Blízkém východě, vzestup takzvaného Islámského státu, který těm milionům mladých naivních, kteří na svých internetových profilech léta uváděli „politické přesvědčení – chalífát“ najednou ukazuje, jaké důsledky by vítězství islámu mělo – pro ně samé. Nejen na západě, i v islámských zemích roste počet exmuslimů, tajných ateistů či tajných křesťanů, nebo aspoň lidí, kteří se vědomě snaží flákat své náboženské povinnosti, včetně šíření islámu a džihádu. Pomáhá zde vzdělání, pomáhají zde informační technologie, pomáhá zde internet.

Část evropských muslimů je jistě nadržená, jak to tady jednou ovládne a bude nás, nemuslimy, utlačovat a masakrovat. Jenže jiná část začíná couvat. Žel, mnozí si stále neuvědomují, že ten fanatismus, který vidí u ISIL, Boko Haram a zástupců radikálních mešit, je islám.

Je to islám. Je to ten nejopravdovější islám, islám Mohameda a prvních chalátů.

Proto na tomto místě, před hradem českých králů, ještě jednou zopakuji výzvu, kterou jsem před časem učinil nejpopulárnějšímu českému muslimovi, Mohammedu Abbásovi.

Muslimové, nejste naši nepřátelé – jste jen obětí odporné doktríny, která z vás ty nepřátele dělá. Najděte v sobě odvahu, postavte se islámskému jhu, přestaňte se chovat jako otroci dávno mrtvého sadistického křiváka. Osvoboďte se z otroctví, staňte se svobodnými lidmi a bratry zbytku lidstva – OPUSŤTE ISLÁM!

My, odpůrci islámu z řad českých občanů, vás přijmeme mezi sebe a ochráníme vás před vašimi dnešními souvěrci.

Přátelé, kdybych nebyl optimista, nestál bych tady. Opravdu jsem přesvědčen, že Česká republika se vzpamatovala dostatečně včas, aby ten příval zastavila. Bohužel to nepůjde samo. Islámští věřící se neustále snaží islám šířit – my musíme být stejní, musíme se stejně usilovně snažit islám potlačit.

Troufám si tvrdit, že 90 procent národa zde islám nechce – ale mnozí se proti němu odmítají vyhranit, bojí se konfliktu, nevěří si, ztratili víru v sebe, svou kulturu a své kořeny.

Přátelé, vyhrajeme. Vyhrajeme, protože na rozdíl od islámců nemáme mozky vymyté nesmyslnou doktrínou, jsme kreativní, odvážní a odhodlaní. A na rozdíl od falešných elit nejsme na prodej. Vyhrajeme, chce to jen pár maličkostí.   

První věc, a to jsem si během mnoha let nekonečných hádek s islámci a islámofily uvědomil - musíme dát do pořádku naši vlastní společnost.

Rodina. Děti. Staří lidé. Komunita, kmen, obec. Pokud dojde k nejhoršímu, a budeme po sobě s mohamedány střílet, bude to válka v ulicích měst. Kosovo, ale ve větším, kontinentálním měřítku. Neubráníme se, pokud se znovu nenaučíme držet při sobě. No a pokud k nejhoršímu nedojde, aspoň dáme do pořádku výše uvedené věci, což také není na škodu.

Pomáhejme i těm z nás, kteří o to zdánlivě nestojí. Takzvaným „sluníčkářům“. Jejich sebenenávist je často jen nedostatek sebevědomí a lásky.

Vzdělávejme se a připravujme se.  Netřeba hned, Churchillovsky, volat o slzách, potu a krvi. Třeba volat spíš Masarykovsky po každodenní drobné práci.

Druhá věc, neméně důležitá – naučme se znovu demokracii a porazme islám demokraticky. Což znamená – nebojme se být politicky aktivní.

Chtějme po politicích, po poslancích, senátorech a prezidentovi republiky, a chtějme to po nich tvrdě, aby plnili svou jedinou povinnost, proč tady jsou – ochranu obyvatel, jejich bezpečí a zažitého způsobu života. Současně odmítněme politiky a zákony, které islámu napomáhají – ano, mluvím o snaze dua Dientbier-Šabatová pronásledovat za názory, pod pláštíkem takzvaného „boje proti diskriminaci“.

České zákony už nyní umožňují tvrdě si na islám došlápnout. Odmítněme šátky na veřejnosti a ve školách, odmítněme náboženskou propagandu ve školách, trvejme na dodržování našich hygienických a veterinárních předpisů v otázce halal porážek, využijme existující zákony o potírání extrémismu.

Máme zhruba 5-7 let náskok před západní Evropou. Nechceme-li se, podobně jako nešťastní Francouzi, Britové nebo Švédové, stát cizinci a lovnou zvěří ve vlastní zemi, musí se mnozí z nás, kteří jsme se zde dnes sešli, připravovat na aktivní vstup do reálné volební politiky. Diskutujme už nyní, a diskutujme o tom otevřeně, jaká politika, a teď myslím programový obsah, může přispět k porážce islámu v naší zemi.

Našim dlouhodobým cílem je právní postavení islámu na roveň nacismu: zákaz jeho šíření, propagace a veřejného vyznávání, tvrdé potlačení jeho veřejných projevů, současně jeho společenské odsouzení. A ať si říkají, že to nejde, že jsme vázáni smlouvami se stále sebevražednější EU. Faktem je, že západní země budou brzy mít tolik starosti samy se sebou, že nám do toho ani nestihnou mluvit.

Nyní však je čas na konkrétní kroky – a o ty bych požádal další řečníky. 

Autor: Martin Konvička, Praha, ČR, 18.1.2020

(řeč byla pronesena na první protiislámské demonstraci na Hradčanském náměstím v Praze, 16.1.2015)

Zdroj:

http://martinkonvicka.blog.idnes.cz/c/444407/Porazme-islam-demokraticky-Rec-prednesena-16-ledna-2015.html