MARTIN KONVIČKA

12. čvn, 2019
Snad jen nejzavilejší městomilci ošlehaní kavárenskými větráky mohli přehlédnout ojedinělý přírodní úkaz posledních týdnů - masový tah, invazi či migraci baboček bodlákových...
 
Kamkoli jste v Česku vystrčily hlavu, v polích, lukách, lesích, na horách i ve městech, prolétávaly jich kolem vás stovky a tisíce, zpočátku všechny jedním směrem - k západu až severozápadu. Sumárně jich musely být stamiliony. Až nyní intenzita invaze trochu pominula a babočky obsadily kvetoucí keře, květinové záhony a porost bodláčí. 
 
"A babočka bodláková vám taky vadí?", ptala se mě skupinka médii řádně zpracovaných mládežníků, v rámci jakéhos firemního team-buildingu pracovali v jedné východočeské přírodní rezervaci a kolega ochranář, jejich dočasný předák, jim "dal poznat" toho anonymního podivína se síťkou na motýly. Než vám prozradím, jak jsem je odpálkoval, zmíním pár slov o motýlích tazích a invazích. 
 
Babočka bodláková je takzvaný tažný motýl. Není v naší fauně jediný, další známé příklady jsou třeba babočka admirál, zahrádkáři obávaný bělásek zelný, nebo žluťásci čilimníkový a tolicový. Ještě víc tažných druhů je mezi motýly nočními, za všechny (a je jich opravdu hodně) zmíním známého lišaje smrtihlava. Tahy všech těchto druhů nastávají dost pravidelně, ale většinou nejsou tak spektakulární, jako ten letošní. Proto jsou veřejnosti relativně utajeny - na rozdíl od tahů severoamerického motýla monarchy stěhovavého, který ze svých zimovišť v Mexiku a Kalifornii táhne až do střední Kanady a o kterém vznikly i mnohé filmové dokumenty. Základní fungování monarchy a babočky bodlákové je ovšem podobné: Dospělí motýli přežijí zimu v jižních krajích (v případě baboček ve Středomoří) a s jarním oteplováním se vydají na cestu k severu. Cestou se páří, samičky kladou vajíčka. Z nich se po pár týdnech vyvinou dospělí motýli, a ti pokračují k tahu - stále k severu. Během 2-3 generací dosáhnou oblastí kolem Polárního kruhu, no a zde se směr tahů obrátí s tím, jak se začne ochlazovat a zkracuje se den. Babočky tak u nás pravidelně potkáváme do pozdního podzimu - známé jsou hody admirálů na přezrálém ovoci - nejsou to však tytéž, které jsme potkávali cestou na sever koncem jara, ale jejich dítka či vnoučata, mířící na jih. 
 
Intenzita tahů se liší mezi roky, a to v závislosti na tom, jaká byla ve Středomoří zima a časné jaro. Ta letošní byla východně od Středozemního moře mimořádně vlhká, baboček bodlákových se nalíhlo víc, než jindy. Cestu jim usnadnilo i časné jaro v jihovýchodní Evropě. Protože jde o motýly z jihovýchodu, vede směr migrace k severozápadu. Poslední podobně velký tah se odehrál roku 2009, tehdy byla příznivá zima v západním Středomoří a hlavní směr tahu logicky k severovýchodu. 
 
Babočka bodláková je náš původní druh. Táhne odjakživa, jen v proměnlivých počtech. Její tah tedy není biologickou invazí v pravém smyslu slova. Za invaze označují biologové šíření druhu zcela nepůvodního (typicky z jiného kontinentu), který se navíc šíří tak zavile, že ovlivní fungování domácích ekosystémů. Motýlí expanzí tohoto typu byla třeba šíření přástevníčka amerického v 50. letech, s jistou nadsázkou za ni lze označit rychlé drobného požírače koňských kaštanů, klíněnky jírovcové. Ekologové ještě rozeznávají biologickou expanzi, což je stav, kdy se nějaký tuzemský druh začne šířit buď mimo svůj areál (spousta takových případů nastala v souvislosti s oteplováním posledních let), nebo mohutně zvýší svou relativní početnost na úkor jiných druhů (ovsík vyvýšený, snad nejtypičtější tráva silničních příkopů, býval v minulosti méně masový a "expanduje" po postupném zániku vypásání a vypalování kdejaké škarpy). 
 
Invazní a expanzní druhy jsou samozřejmě noční můrou ochránců přírody, ale i zemědělců, lesníků a podobně - a to právě pro svoji schopnost měnit prostředí, kam proniknou. Ovšem ne každý "exotický" druh se hned stane invazním - jsou takové, které se v novém domově etablují taknějak tiše a nenápadně, aniž by čemukoli výrazně škodili; jako příklad mě napadá zvonohlík zahradní, nenápadný hezky zpívající ptáček z našich zahrad, který se, z přírin nikomu neznámých, rozšířil ze Středomoří v XIX. století. Někdy je expanze dokonce vítaná, a to když se nějaký kdysi hojný a pak ohrožený druh "vzpamatuje" a začne se vracet do původního areálu. Tuhle výtečnost nám v posledních letech spousta zvířat rovněž předvádí, a nemusí to být jen občas obávaný vlk, ale třeba i motýlí krasavec otakárek ovocný.
 
 Dovedu si představit, že naše "původní" babočka bodláková v té obrovské mase  maličko škodit může - ne člověku, ale ostatním motýlům, a to konkurencí o zdroje nektaru. Jenže to je věc dočasná. Vlna se totiž přelije, nejprve k severu a na podzim zase k jihu. Příští zimy ve Středomoří budou jiné, než letošní, takže nás místo "bodlákovek" zaplaví třeba žluťásci čilimníkoví - nebo vůbec nic. Bylo tomu tak odjakživa a bude to tak do skonání světa. 

"Nevadí", odpověděl jsem té skupince mládežníků. "Jednak takhle táhnou odjakživa, a jednak se na podzim všechny vrátí domů". 

Pak jsem to samozřejmě "kantorsky" rozvedl. 

Raději jsem jim zatajil, že jich během návratu drtivá většina zemře. To by totiž mohla být ta "předsudečná nenávist", a tu nám naši politikusové nedávno zakázali. 
 
Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 12.6.2019
8. čvn, 2019

Myslím samozřejmě facebookové cenzory, kteří – protože ta sociální síť je jakousi laboratoří společenské manipulace – předznamenávají cenzuru skutečnou. Tentokrát jim vadil KOMENTÁŘ o klimatu. A tak ho, rozšířený, dávám na blog...

Jan Železný, doktorand na katedře politologie a mezinárodních vztahů Západočeské University, zveřejnil na svém blogu navýsost alarmující shrnutí nejnovějších nápadů klimatických alarmistů. Předložil je britský neostalinista Jeremy Corbyn a patří k nimi, cituji a zdůrazňuji:

"...omezení spotřeby masa – především hovězího (o 89 %) a skopového (o 63 %), mléčných produktů (o 20 %), výrazné snížení počtu chovných zemědělských zvířatrušení 20 – 50 % pastvin a jejich nahrazování lesy (tedy faktická likvidace současné podoby anglického venkova), změnu vytápění domů a bytů, zákaz prodeje vozů na fosilní paliva a jejich povinné nahrazení elektromobily do roku 2030…“

Odkaz zde: 

https://www.konzervativninoviny.cz/cena-boje-za-planetu/?fbclid=IwAR0KuQD9trrV_rnkJ-lL8sz1wyyr-sifyG3YOriGLtARShhudL3zQndgb1Y

Je to samozřejmě prvotřídní zhůvěřilost. Připomenu, že od okamžiku, kdy alarmisté (ruku v ruce s korporacemi) prosadili masové zavádění větrníků, slunečníků a biopaliv, musí být každému zřejmé, že jakmile se do ekologie začne motat moderní ultralevice (spolu s korporacemi), má příroda na kahánku. Větrníky přinesly masové vybíjení ptactva (bez výrazného energetického přínosu). Slunečníky byly atakem na zbytky nevyužívaných pozemků všeho druhu (zábory zemědělských půd opomíjím, o energetickém přínosu je dost důvodů pochybovat). Biopaliva skoncovala s pozvolna se rozbíhající „ekologizací“ zemědělství v Evropě, mnohem větší škody však napáchala v chudších tropických zemích. Urychlila tam likvidaci pralesů a zdražila potraviny pro ty nejchudší.

To vše je proti novým fantasmagoriím jen čajíček.

Kdybych mi někdo zaplatil za návrh, jak efektivně a rychle zničit zbytky evropské přírody, nenavrhl bych „betonovat“, protože to trvá, je to pracné a beton po pár letech rozpraská a v prasklinách umožní růst rostlinkám a život živočichům. Navrhl bych: Masívně zalesňovat. Vtip je v tom, že v souvislé lesní výsadbě (nezávisle na tom, z jakých druhů stromů sestává) neroste a nežije prvých cca 70 let kromě těch stromů prakticky nic. Tento málo domýšlený paradox je dán tím, že příroda našeho kontinentu nebyla tvořena „souvislým lesem“ přinejmenším od poloviny Třetihor, nezávisle na panujícím klimatu. Byla spíš – když pomineme doby ledové – jakousi parkovou krajinou, kde se střídaly zalesněné partie, rozvolněná řídkolesí, křoviny, vlhčí i sušší trávníky. V tom stavu ji udržovala právě aktivita velkých zvířat, ruku v ruce s působením zvířat menších, třeba listožravého hmyzu, a přírodních živlů. A právě v takové krajině prodělaly kytky a zvířata, které dnes potkáváme v naší přírodě, podstatnou část své evoluce. V tomto smyslu není tradiční anglická „pastevní krajina“ – ale ani, co já vím, rumunská pastevní krajina, nebo bělokarpatská či pošumavská kulturní krajina – žádnou radikální deviací. Je pokračováním toho, co zde bylo po celé věky, byť v jiných poměrech a jinými prostředky. Deviací jsou nejen parkoviště nebo řepkový lán, ale i souvislá stejnověká lesní výsadba.

Corbyn a jemu podobní šílenci však navrhují právě takovou deviaci, a to na masové škále. Změnou struktury krajiny, jejím dalším zglajšaltováním (jako ho dosud nebylo málo!) by radikálně klesla druhová rozmanitost drobných živočichů, rostlin, hmyzu, půdních organismů … a tím možnost adaptace na případné výkyvy klimatu, ať už směrem k oteplení nebo ochlazení. Redukce stavů domácích zvířat by znamenala v kontinentálním měřítku to, čím dnes trpíme v měřítku českém. Polím by chybělo organické hnojení, což by rychle „vymrskalo“ ty půdy, kde by se pěstovalo rostlinstvo pro naše ctěné vegetariány. Domysleme, co by zničení stád znamenalo, jakmile by nastal významný otřes neklimatického typu (geologická katastrofa, zhroucení zásobování, válka). Podívejte se na záběry válečných uprchlíků z minulosti. Na prvním místě se snaží zachránit koníka, kozičku, kravku. Jsou pro ně nadějí na budoucí přežití. Česká populace bude v takovém případě naprosto bezbranná, ale jsou v Evropě oblasti, kde situace takto zoufalá není, právě anglický venkov k nim dosud patří a právě ten chtějí Corbynovy návrhy zničit. Srovnatelnou tragédií by v případě katastrofy bylo omezení mobility obyvatel, související s „auty na baterky“. Srovnejme to s návrhem na vybití stád. Kravka v nejhorším případě poslouží jako tažné zvíře nebo soumar, v současné renesanci koní vidím nejen snobskou zábavičku mladých dámiček, ale i probuzení tisíciletých instinktů…

Možná se ptáte, co mají moje obavy – které se týkají biologické rozmanitosti, zásobování, mobility – společného s „klimatem“, které přece musíme „zachraňovat“. Tak se, prosím pěkně, podívejte z okna.

Rostou vám pod oknem palmy, nebo naopak ledovec? 

Nerostou. Tak co blbnete?

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 8.6.2019


 

6. čvn, 2019

V tom hnusném tureckém slově jsem léta dysgraficky pletl písmena, asi jako léta v latinském názvu lišaje smrtihlava (Acherontia atropos). Samo podvědomí se bránilo. "Musíš to sepsat, málokdo to ví“, přemluvil mě nedávno kolega...

Devširme neboli „daň krve“, byla institucí, na níž po staletí stála Osmanská říše. Tedy ten obávaný "Turek", který byl pro Evropany pozdního středověku a novověku asi nejbližším kontaktem s islámem. Šlo o pravidelné odvody, v tureckém podání sklizeň synů podmaněných křesťanských národů, kteří byli ve věku 8–10 let vyrváni svým rodinám, zotročeni, násilně islamizováni, a poté, na základě osobních vloh vycvičeni k tvrdé vojenské službě, nebo vzděláni pro kariéru státních úředníků, nebo vykastrováni a využiti jako palácoví služebníci. Šílenou instituci zavedl někdy ve XIV. století sultán Murad (1326–1389, vládl 1362–1389), který pro islám dobyl většinu jižního Balkánu, ale padl během První (pro nás úspěšné) bitvě na Kosově Polji. Údajně se tak snažil bránit nepotismu, neboli „rodinkaření“, v řadách osmanských elit. Špičkoví vojáci a byrokraté prostě neměli mít žádné rodinné vazby. Měli to být otroci státu, tedy samotného sultána, věrní jedině a pouze svému pánovi.

Ďábelské odvody postihovaly přibližně 20 procent křesťanské chlapecké populace – a to od poloviny XIV. do začátku XVIII. století, tedy zhruba 350 let. Přesný počet uloupených a zotročených chlapců si nikdo netroufá odhadnout, za ta staletí však muselo jít o statisíce, možná miliony, odvlečených. Tragédie postihovala prakticky všechny křesťanské národy Balkánu, anatolské křesťany (ano, anatolské: ještě okolo roku 1700 bylo dnešní „asijské Turecko“ z poloviny křesťanské), Armény a křesťany z oblasti kolem Černého moře (Čerkesy a podobně). Osvobozeni byli jediní synové, dědicové profesí označených za důležité pro stát (některá řemesla), a také děti Cikánů a chlapci špatně rostlí či s tělesnou vadou. Pohroma tudíž postihovala zdravé, pohledné a dobře rostlé synky prostých lidí.

Jednou za 4–5 let museli tátové předvést své potomky příslušného věku před osmanského úředníka – „sběrače“. Za spořádaný průběh odpovídali předáci křesťanských obcí – tedy duchovní. I to bylo součástí oné „právní autonomie“, tak vychvalované dnešními zkreslovači dějin. Představte si: Jste táta, hlava rodiny, vychováváte několik synů, dáváte jim ze sebe to nejlepší, oni vám věří, vidí ve vás vzor a oporu… A vy víte, že za pár let, až dosáhnou příslušného věku, je spolu jinými táty přivedete před beje, a ten vám některé z nich vezme. Už nikdy je neuvidíte. Zkuste se zamyslet, jaký to muselo mít dopad na atmosféru v rodinách. Na to, jak ženy viděly své muže a děti své táty. Jak se museli všichni bát křesťanského kněze. Jaké nekonečné, celoživotní mučení to muselo být. A jaký to muselo mít dopad na křesťanské kluky samotné, když viděli slabost křesťanského Boha, a strach rodičů, a neporazitelnost osmanské moci.

Ta rána je v psychice balkánských a východoevropských národů dodnes. Kdo ty kraje zná, ví, že tamní skvělí přátelští a pohostinní lidé občas a jakoby znenadání podléhají záchvatům skoro hysterie, střídané s přehrávaným „mačovstvím“. Uvážíme-li osudy jejich rodů, nemůžeme se jim divit.

Jakmile byli chlapci vybráni k „převýchově“, byli oděni do krvavě rudých oděvů (což mělo ztížit šanci na útěk) a odvedeni v poutech do vlastního Cařihradu, kde byli obřezáni, přinuceni přijmout islám (tj., podřídit se) a následně rozděleni pro palácovou službu (tito byli kastrováni), nebo další výchovu. Ta začínala v tureckých selských rodinách, kde se měli naučit jazyk, zvyklosti, a utužit fyzickou prací. Nikdo nikdy nezjistí, kolik jich tuto počáteční fázi nepřežilo. V další fázi, ve věku 14–16 let, byli ti nejtalentovanější vyčleněni pro vyšší vzděláni v tomu určení škole Enderun – chlapecké koleji s přísnou disciplínou, kde je připravovali na nejvyšší vojenská, inženýrská nebo úřednická místa. Zbytek se stal janičáry –elitními, fanatickými a v celibátu žijícími profesionálními vojáky.

Pravdou je, že část takto odvlečených to přes specializované vzdělání dotáhla na nejvyšší místa osmanské armády či správy. Tento aspekt zdůrazňují turkofilní a islámofilní autoři. A to nejen turečtí (tam by to ještě šlo pochopit), ale i takové západní „akademické autority“, jako orientalista Bernard Lewis nebo Carolina Finkel, což je – ač se tomu nechce věřit – žena. Tvrdí, že devširme bylo „nástrojem sociální mobility“. Občas pro to najdou i nějaký ten důkaz (chudí rodiče prosící osmanského beje, aby vybral zrovna jejich syna, vysoko postavený úředník, který si ke stáru vzpomněl na rodnou vísku a zařídil jí nějakou protekci…). Co na tom, že tu úžasnou kariéru udělal možná jeden chlapec z tisíce, zatímco drtivá většina nechala své kosti na některém z nesčetných válečných polí své doby? Že i ti úspěšní byli navždy vytržení z kořenů, poštváni proti víře a tradici svých předků, zbaveni šance založit vlastní rodiny? (Janičáři se někdy od 16. století ženit směli a jejich sbor se nakonec stal skoro dědičnou kastou, ale to už byl pozdní soumrak celého systému). Obhajoba devširme je srovnatelná s obhajobou holokaustu, a možná ještě horší, protože holokaust bral lidem pouhé životy, kdežto devširme bralo celým národům budoucnost, hrdost, duši.

Ač se písemných důkazů dochovalo pramálo, není problém usvědčit islámofily ze lži. Především to je lidová tvorba postižených národů – poezie, písně – kde se téma odvlečení „Turky“ opakuje stále dokola. Osmanské úřední záznamy prozrazují, že se rodiče někdy záměrně znetvořovali své syny (aby nesplnili kritérium fyzické krásy), nebo je naopak „ženili“ už ve věku osmi let („odvody“ se týkaly jen neženatých hochů). V řeckém kraji Mani obsahují venkovské domy ve svém jádru tajnou místnost, skutečný kryt, který měl odolat i ohni, kdyby se otrokář rozhodl spálit rodině dům. Tam měli ukrytí chlapci přežít to nejhorší. Další variantou byl útěk celých komunit do divokých hor. V řeckém pohoří Pindos mají oblast, které se dodnes říká Agrafa (dosl. „Nezapsaná“). Je to oblast vesnic vysoko v horách, jež unikly zapsání do osmanských seznamů. Jakých asi a proč se asi Řekové, přímořský národ milující teplo a olivové háje, stěhovali kamsi do jehličnatých lesů, kde se od prosince do dubna drží sníh? Útěk obyvatel z úrodného přímoří vedl k vylidnění celých krajů. Zanedbání vodohospodářské infrastruktury pak způsobilo, že v oblastech, jež byly v předosmanské době centry zemědělství, nacházeli cestovatelé XIX. století malarické bažiny. Jinou variantou byl útěk na sever, do křesťansky kontrolovaných Uher, Polska či Ruska. Docházelo i k lokálním povstáním, třeba roku 1565 v Albánii, nebo 1705 v severořecké Naouse (tehdy rezolutní odpor místních přispěl upadající osmanský režim k úřednímu zrušení celé instituce – nepoddajnost se vyplácí, a ne že ne). Poslední možností, jak devširme uniknout, pak byla  konverze k islámu. To byl případ chudých komunit v bulharských nebo bosenských horách.

Lidová píseň z řeckého Epiru (odpusťte mi neumělý překlad přes angličtinu) snad hovoří za vše: 

Proklet buď, vladaři, třikrát buď proklet.

Za strašné zlo, které pácháš, za tu bolest.

Okovy nasadils našim kněžím, svatým otcům,

Teď vedou naše syny k janičárům.

Pláčou jejich mámy, tátové, sestry, bratři

Už nikdy nepřestanou plakat tou bolestí.
Já plakat nepřestanu, dokud budu živa

Ukradl jsi mi bratra, teď mi bereš syna

Písemných svědectví z pohledu utlačovaných národů se zachovalo relativně málo. Některá, třeba prosby o pomoc adresované řádu Johanitů ze Rhodu, nebo dokonce papeži, nás dojmou svou naivitou. Ze svědectví „cestovatelů“ je často zmiňován Bartholomeo Georgiewič, „maďarský“ (jihoslovanský?) dobrodruh z XVI. století, který na 13 let upadl do tureckého otroctví, ale podařilo se mu uprchnout a probít zpátky domů. Ten pokládá svůj osud za snesitelný, ve srovnání s osudem unesených chlapců.

Asi nejsilnější obžalobou pak je kázání soluňského metropolity Isidora Glabase, pronesené v 28. února 1395. V tu dobu byla Soluň poprvé, zatím jen dočasně, obsazena nepřítelem (1387-1402), Konstantinopol se však dosud držela. To arcibiskupovi dovolilo vzácnou otevřenost. Devširme označuje jakoΠαιδομάζωμα („pedomázoma“), doslova krádež dětí. Vedle řekněme běžných výtek – že chlapci ztratí pravou víru, a tudíž i naději na spásu a že rodiče přijdou o syny, kteří by jim byli oporou ve stáří a vyprovodili je na poslední cestu – se kázání týká i tématu navýsost citlivého, sexuální stránky celé instituce: 

…dostanou se do spáru cizích mužů, bez nejmenší šance se bránit nebo uniknout, a budou přinuceni podrobit se cizím zvykům a stát se nádobami barbarského chtíče, mluvy, necudnosti a dalších zlotřilostí…“

Kradení křesťanských dětí kupodivu zahanbovalo i některé mohamedány, zejména v době úpadku osmanského systému (v XVIII-XIX. století). Objevovaly se hlasy, že se vymykalo šáriátskému právu, konkrétně podmínkám dhimmy, smlouvy o „ochraně“ mezi islámskými nadlidmi a poddaným lidem knihy. Standardní odpovědí bylo, že anatolští, balkánští a kavkazští křesťané dhimmu kdysi dávno porušili, protože bojovali a nepodřídili dostatečně ochotně. Asi nejsilnějším důkazem, že instituce typu devširme k islámské expanzi patří, však je existence otrockých armád v jiných fázích, a v na jiných místech, mohamedánské historie. Celibátní (a tudíž nuceně homosexuální) otrocké armády, založené na odvodech a islamizaci chlapců podmaněných národů (tzv.ghilmān) využívala prakticky všechna islámská impéria, od arabských Abbásovců, přes perské Sáfiovce po indické Mughaly. V našem prostředí jsou asi nejznámější egyptští mamlůci („mameluci“), což byla původně otrocká armáda, která se v době rozvalu Abbásovského chalífátu zmocnila země, založila „elitní“ rodiny včetně vládnoucí dynastie, a vládla Egyptu až do napoleonského období. Není bez zajímavosti, že i přechod od celibátních ryze mužských uskupení k rodinným dynastiím se opakoval s železnou pravidelností. Málem by se týkal i janičárů, kdyby je „reformistický“ sultán Mahmut II. (vládl 1808-1839) roku 1826 – zcela nereformně – nevyhubil do posledního muže.

Existuje dvojí vysvětlení, proč byly islámské režimy tak závislé právě na nucených konvertitech. Za prvé, paranoidní, falešnými pravidly svázaný a doslova „mafiánský“ islám vede nutně k „rodinkaření“, které je dlouhodobě nepřítelem každé státní moci. Za druhé, ortodoxní islámská výchova už v raném dětství zabíjí jakékoli myšlení a iniciativu – vyrábí z mohamedánů hysterické tupce. Když ale chcete mít efektivní armádu, nechcete ji stavět z tupců. Údajně však stačí pár let normální, tedy například křesťanské, výchovy, aby si budoucí voják vštěpil základy samostatného myšlení, chápání příčin a následků, nebo zodpovědnosti za druhy ve zbrani. Proto byl konvertovaný chlapec lepším vojákem či administrátorem než rodilý alláhovec.

Dávno jsem pojem devširme, ale neznal jsem řecký pojem παιδομάζωμα. Poprvé jsem jej slyšel od řecké kolegyně entomoložky, komentovala jím příběh mých kořenů. Ten pojem, užívaný pro nejhorší stránku osmanské nadvlády, totiž po 2. světové válce oživila „roajalistická“ propaganda k pojmenování evakuace, nebo chcete-li únosu, rodin řeckých levicových partyzánů do zemí východního bloku. Pravdou je, že původní záměr mohl být podobný tomu osmanskému – vychovat z evakuovaných elitní levicovou avantgardu. Východní blok však nebyla Osmanská říše, ty děti, k nimž patřila i moje máma, nebyly odnárodněny, a ani s tou levicovou indoktrinací se příliš nezadařilo. Některé stránky osmanské devširme – roztržení rodin, ztráta kořenů – však zůstaly. Vlastně nám to ukazuje, že totalitní režimy napříč dějinami toho mají společného víc, než se na první pohled zdá.

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 6.6.2019


 

5. čvn, 2019

Dnešní oslava vylodění v Normandii...

"Hele, mladej, nic si z poloplného Václaváku nedělej, když chtějí naštvat mě, naplní celý National Mall a jejich ženské chodí převlečené za plyšové k*ndy - a stejně jim to je houby platné".

Autor: Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 5.6.2019
 
Zdroj:
 
 
31. kvě, 2019
Studio Beta – Martin Konvička k aktuálním událostem...
 
Audio zde:
 
 
Autor: Svobodné rádio, Martin Konvička, České Budějovice, ČR, 31.5.2019