PETR HAMPL

27. úno, 2020

Společnost věčného mládí, nejnovější kniha Jana Kellera, je zatím nejlepší, jakou napsal...

Když se prokousáme spoustou složité sociologické teorie, je to kniha o zklamání bývalého stoupence radikální levice.

To, co na konci 60. let vypadalo jako "osvobození", z toho vyrostla jen drsnější forma podřízení jedince korporátním pravidlům a bezohlednější manipulace mediální propagandou. "Osvobození" od rodinných vztahů znamená, že jedinec je plně vlastněn korporací, které dává všechnu svou energii, a která ho může kdykoliv odkopnout. "Osvobození" od tradičního pohledu znamená, že jeho mysl ovládají reklamní agentury. "Osvobození" od trhu přineslo jen závislost na dotacích. Takhle si to ti hippies opravdu nepředstavovali.

Shodou okolností ta kniha vychází ve stejnou dobu, kdy někteří bývalí "pravičáci" zjišťují, že tržní reformy nepřinesly svobodu, nýbrž tu nejhorší formu korporátního socialismu. Kdyby to paní Thatcherová tušila..

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 27.2.2020


 

19. úno, 2020

380 nebezpečných slov o vztahu Čechů a katolické církve...

Občas slyším, že to řešením naší civilizační krize by měl být návrat ke křesťanství. Pokud tím myslíte návrat k organizovaným křesťanským církvím, tak to raději běžte říkat do těch církví, odpovídám často. Nechci zpochybňovat jednotlivé osobnosti, o nichž ostatně sám často píšu. Nicméně přesto ve velkých církvích vidíme převážně podřizování islámu (místy až dychtivé), nenávist k vlastnímu národu, a patolízalství vůči globalistickým kruhům. Pozitivem jsou urovnanější osobní životy a o něco vyšší životní spokojenost – což je fajn, ale to civilizaci nezachrání. A k tomu to nesnesitelné moralizování a neustálé napomínání ostatních! Aby nedošlo k mýlce, protestantské církve jsou na tom minimálně stejně špatně.

A ten nadutý pocit, že pro církve neplatí stejná morální měřítka jako pro ostatní lidi. Obyvatelé České republiky ještě nerozdýchali palčivou nespravedlnost tzv. „církevních restitucí“ a už je tu staroměstský Mariánský sloup. Ano, ten, který Masaryk nazval symbolem národní potupy. Ano, ten, který byl vztyčen jen pár metrů od popraviště, kde byla zmasakrována elita národa. Ano, ten, který byl součástí habsburského projektu likvidace svobodomyslného rebelantského lidu a vytvoření poddajného poníženého etnika, které si nechá líbit cokoliv. Které bude jen dřít a platit, platit a dřít. Dodnes jsme se z toho nevzpamatovali plně.

Katolíci tehdy pro Habsburky obstarali většinu té nejšpinavější práce. Pak je Habsburkové přestali potřebovat a přiklonili se k osvícenství.

Co to musí být za povahu, když na něco takového dokáže vzpomínat s pýchou? Byl jsem ošizen, ale mohl jsem chvíli mučit a ponižovat jiné. A k tomu ty nehorázné lži o tom, že v roce 1918 strhla sloup hanby skupina opilců. Na tom má být založena duchovní obnova?

Obyvatelé českých zemí mají obrovský zájem o nadpřirozeno. Ale takovou církev nezkousnou.

Možná, že představitelé katolické církve jedno sami dobrovolně strhnou staroměstský sloup pýchy, a možná se národu omluví za všechny zločiny, od Bílé hory pro současné multikulturní řádění katolických neziskovek. A potom se lidé možná začnou zajímat, jestli nenabízí něco, co stojí za pozornost. A možná to nebude stačit. Ale něco takového je stejně v nedohlednu.

Takže milí katolíci, pokaždé, když půjdete kolem obnoveného sloupu na Staroměstském náměstí, můžete si v tichosti říct: Proč Češi nemají nejmenší zájem o učení, které nabízíme? To kvůli naší pýše, nadutosti a pokrytectví.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 19.2.2020

Zdroj:

https://petrhampl.com/sloup


 

 

 

17. úno, 2020

Tu otázku dostávám poměrně často...

Lidé poslouchají mé přednášky, zdá se jim, že analýza je přesvědčivá, ale že ještě cosi chybí. Co tedy máme dělat?, ptají se. Chtěli by odejít s jednoznačným úkolem, pustit se do práce, a během pár dnů otočit směřování země.

Jenže já pro ně takovou odpověď nemám. Mohu jen rychle shrnout, co jsem zapsal do poslední kapitoly Prolomení hradeb. V tuto chvíli ještě není situace zralá. Ale blíží se to. Intenzivně pracujte na tom, byste připraveni, až to nastane.

Pro většinu lidí to je velice obtížné. Když někomu v lednu zadáte úkol s uzávěrkou 30. května, můžete očekávat, že 26. května začne pracovat.  To je normální. Mnoho dobrých vlastenců tak nedělá nic, utápí se v depresích nebo se stávají obětí těch nejpříšernějších konspiračních teorií, které vedou jen ke konfliktům a ještě horším depresím.

Události ale běží rychleji, než jsem čekal. Schválením evropského New Green Deal dostala kolektivní sebevražda nové aristokracie konkrétnější obrysy. Je myslitelné, že velmi brzy poškodí ekonomiku natolik, že nebudou schopny financovat ani sami sebe.  Postiženy budou všechny společenské vrstvy. Společnost bude uvržena do zmatku, a otevře se prostor pro velké změny.

Když se podíváme do evropských dějin, vidíme dva vzorce. První je takový, že když roste síla nižších vrstev (nebo upadá moc vyšších), přibývá menších konfliktů, vládnoucí moc si toho všímá, ustupuje a postupně se vyjednává nový konsensus. Tak tomu bylo třeba v druhé polovině 19. století.  Dělnické hnutí nabývalo na síle a tehdejší vyšší vrstvy chápaly, že pokud nechtějí revoluci, musí něco udělat pro zlepšení postavení pracujících. Byla tedy zavedena řada sociálních opatření, a nová rovnováha všem jakž takž vyhovovala (i když obě strany měly pocit, že to vůči nim není úplně fér).

Jsou ale i jiné situace. Vládnoucí třída je už natolik otupená a zdegenerovaná, že není schopna reagovat jinak než represemi. Konflikty se zametají pod koberec, nesmí se o nich mluvit, společenská situace se napíná…až dojde ke skokové radikální změně. To bude s nejvyšší pravděpodobností náš případ.

Jenže skoková radikální změna přináší spoustu rizik. Může probíhat velmi násilně. A vůbec nemusí skončit takovým výsledkem, který by byl ku prospěchu nižším vrstvám. Doporučuji pozornosti třeba výbornou analýzu Martina Konvičky, který připomněl, že v Německu je nejlépe připravena skupina kolem mešit, a že právě tamní muslimové v případě zhroucení společnosti převezmou moc.

U nás situace zatím nepokročila tak daleko. Navzdory obrovské snaze místních multikulturních nadšenců, navzdory investorům z Turecka, Saudie a Kataru, navzdory tlaku EU a nadnárodních neziskovek. Situace se zhoršuje, ale ne dost rychle. V případě zhroucení v sousedních zemích bude existovat možnost otočit vývoj k národní záchraně.

První a základní věc, kterou je zapotřebí udělat, je dokončit pokrytí celé republiky sítí místních buněk. V každém městečku, v každé větší obci, v každé městské čtvrti musí fungovat vlastenecká skupina. Bez toho se dopředu nepohneme. Nejde přitom o přesvědčování lidí. Většina ví aspoň velmi přibližně, co chce nebo přinejmenším co nechce. Další si to uvědomí, jakmile oslabí všudypřítomná propaganda. Ale změna moci vyžaduje určitou organizovanost. 

Může se jednat o buňku politické strany (nejspíš SPD nebo Trikolora, ale klidně kdokoliv jiný). Nebo o sdružení typu Táborští vlastenci, Jihočeští vlastenci či Pardubický salon – omlouvám se desítkám dalším, které jsem vynechal. Nebo se vlastenci mohou setkávat v rámci hasičů, Sokola, zahrádkářů či klubu seniorů. Nebo to může být místní sdružení posluchačů Svobodného radia. Nebo jen parta, co se schází. Na tom nezáleží.

Na čem ale záleží je, aby to byli místní lidé a jednoznační vlastenci. A aby se dokázali scházet pravidelně.

Když už jste v takové skupině zapojeni, po čase zjistíte, že to je nuda. Scházet se, společně nadávat na poměry, vyměňovat si informace a případně se pohádat – to lze čas strávit užitečněji.  Chce to tedy vyvíjet nějakou činnost. Třeba:

  • Uspořádat besedu
  • Zaplavit obec letáky
  • Sledovat politické programy na místní škole a překazit akci multikulturní neziskovky
  • Šířit povědomí, jaké neziskovky do školy jezdí a kdo jsou ti lidé zač
  • Podpořit vlasteneckého starostu
  • Podpořit v místních volbách jiné uskupení, aby se stal starostou vlastenec
  • Doplnit plakáty milionchvilkařů vtipnou malůvkou
  • Dohlédnout na to, aby místní knihovna byla zásobena tou správnou literaturou
  • Zjistit, kdo z místních celebrit je vlasteneckého smýšlení, a udržovat s ním kontakt
Takových možností existují tisíce. Rychle zjistíte, že to nejtěžší je najít správnou míru aktivit. Když sebe a ostatní přetížíte, unaví se a skupina skončí. Když bude činnosti příliš málo, lidé se začnou věnovat něčemu jinému.

Dost možná zjistíte, že ve vlastenecké skupině už působí někdo, s kým nechcete být spojováni. Nehádejte se, a pomozte založit další. Ve městě o 5000 obyvatel se uplatní dvě. Nebo podpořte aktivity v sousední obci.  Ostatně, podpora „buněčného dělení“ je jedním z klíčem k úspěchu vlasteneckého hnutí. Když se podaří vybudovat přítomnost v jedné obci, je dobré využít síly a zkušenosti pro založení další v blízkém městě.

Samozřejmě je důležité, aby o sobě místní vlastenecké skupinky věděly. Ale zjistíte, že to přichází tak nějak samo. Jakmile začnete vyvíjet nějakou aktivitu, kontakty vzniknou.

Protistrana už takovou sítí buněk fakticky disponuje. Velká média jim umožňují rychle sehnat „dobrovolníky“, zaplatit je a vše organizovat.  Nicméně zkušenost ukazuje, že tito sluníčkoví aktivisté jsou zvyklí na absolutní převahu, a jsou úplně vyvedeni z míry, pokud narazí na opozici. A to hovoříme o současném stavu. Jakékoliv narušení penězovodů může být pro globalisty zdrcující, zatímco vlastenecká strana je vůči němu imunní.

Čtenáře možná napadá, proč jsem mezi priority nezařadil práci s mládeží. Copak není další generace důležitá? Jenže jde o to, že zájem a důvěru nastupující generace si teprve musíme zasloužit. A toho se nedá docílit péčí nebo dokonce podbízením se. Mladí půjdou za tím, kdo ukáže, že je silný, akceschopný a odhodlaný. Za tím, kdo umí vyhrávat. Za tím, kdo vyhrát opravdu chce.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 17.2.2020

Zdroj:

https://petrhampl.com/co-delat2020?


 

 

 

11. úno, 2020

Debata mezi pány Hamplem (popperovský kritický racionalismus) a Vavruškou (koncepce společenské bezpečnosti) byla překvapivě vstřícná až přátelská...

Pan Vavruška je kultivovaný inteligentní člověk. Na rozdíl od magorů, kteří se hádají pod mým profilem, neprosazoval konspirační teorie.

To znamená, že:
- globální prediktor je zatím jen předběžná hypotéza,
- Pjakin je kontroverzní postava a nemůže být pokládán za autoritu,
- o fantasmagoriích toho typu, že základem západní civilizace je židovská nadřazenost, nepadlo ani slovo (ač je jimi web leva.net doslova prošpikován).

Pan Vavruška představil KSB jako teoretický rámec pro řízení procesů.

V této podobě je to dobře akceptovatelné a v některých situacích užitečné.

Snad to bylo užitečné i v tom, že jsme si společně vyjasnili, jak přemýšlet o společnosti a o dějinách, aby to vedlo ke smysluplnému výsledku.

Poděkování patří přátelům z Generace identity, kteří celou akci vymysleli a perfektně zorganizovali.

Video zde:

https://www.facebook.com/RaptorTV.cz/videos/295825661378689/

A ještě dovysvětlení. V poslední době jsem se setkal s několika stoupenci KSB, kteří zpočátku byli schopni blahosklonně akceptovat, že jsem ještě nedorostl plnému a bezpodmínečnému pochopení jejich teorie. Když k tomu přidáme články o tom, že skutečným základem západní civilizace je židovská nadvláda a že nás od té nadvlády může osvobodit pouze pravý islám nebo tvrzení o tom, že Stalin byl tajným imámem, není pochyb o tom, že se jedná o něco výsostně podezřelého. Spolu s tvrzením, že KSB je projevem vyšší zjevené pravdy je celkem jasné, že jsme narazili na sektu. Nakonec jsem tedy velmi rád, že existuje taková verze KSB, která je dobře akceptovatelná i pro rozumné lidi

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 11.2.2020


 

 

7. úno, 2020

Sedím ve žlutém vlaku RegioJetu...

Široké pohodlné sedačky, usměvavý personál, stabilní wifi (o tom si mohou třeba České dráhy nechat jen zdát), káva v ceně jízdenky a dortíčky za pár desetikorun. 
 
Ty dortíčky jsou v RegioJetu obvykle nedbale rozmražené, tedy uvnitř studené až zmrzlé. Ale jinak perfektní pohodlné cestování, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz .
 
RegioJet ovšem patří panu Jančurovi, který je vyhlášen nepěkným chováním k zaměstnancům, ve vlacích se rozdává Respekt a majitel je celkově známým podporovatelem toho politických postojů, které podkládám za amorální a odporné. Raději bych se jeho službám vyhnul.
 
Jenže on není žádný „trikolorový vlak“, kde by byl lístek jen o 20 korun dražší a který by poskytoval srovnatelný služby. Až nerad, jsem stálým zákazníkem RegioJetu.
 
Sedím tedy ve vlaku, a odpovídám na otázku, proč nefungují bojkoty. Třeba známý případ z roku 1995, kdy korporace Shell byla neprávem obviněna, že chce do moře potopit starou těžní plošinu se spoustou škodlivin. Greenpeace organizovali bojkot, následovaly blokády, útoky na čerpací stanice, stovky negativních článků v novinách… až korporace podlehla, nechala plošinu dotáhnout k pobřeží, ekologicky rozebrat a ukázalo se, že tam ty jedovaté látky nejsou. Korporace Shell pochopila, o co jde, a od té doby štědře podporuje nejrůznější ekologické skupiny. Pro nás je zajímavé, že tehdejší antikampań  nepřinesla pokles prodeje. Vyjma pump, které byly fyzicky blokovány.
 
Když nás občas naštve třeba Lidl nějakým pokusem nás převychovávat, opět slyšíme výzvy, abychom tam přestali nakupovat. Samozřejmě to nefunguje.  A když předloni korporace Starbucks přát veselé Vánoce ve svých kavárnách, tamní křesťané se pokoušeli o bojkot. Opět marně.
 
Proč? Protože je to typická situace černého pasažéra. Představme si, že jezdíme autobusem, který je financován z dobrovolných příspěvků. V rámci první vlny nadšení se může vybrat třeba i o něco víc, než bylo jízdné. Ale velmi rychle se dostaneme k tomu, že poctivě platící jsou znevýhodněni proti ostatním. Platí za autobus, tudíž si nemůžou kupovat stejné věci jako ostatní, přibývá jim problémů, a nakonec přestanou platit i oni. Kdyby se jednalo o pětikorunu, asi by vydrželi, ale mají-li platit, řekněme stokorunu denně, rychle odpadnou.
 
Stejný problém je u bojkotů. Kdyby existoval druhý Lidl, který má prodejny na stejných místech a kde celý nákup vyjde o 50 korun dráže, řada lidí by na vymazávání křížů z kostelů reagovala změnou obchodů. Jenže dokonalý trh je jenom představa z teoretických učebnic. Ve skutečnosti téměř nikdy neexistuje podobný dodavatel, ke kterému bychom mohli přejít bez významné ztráty.
 
Ostatně, totéž jsme zažívali předloni u antivirových programů. Trh je ovládán několika velkými společnostmi  tam nenápadně přidal funkci „blokování internetových stránek, se kterými nesouhlasíme.“ Ten  antivir používaly některé restaurace, jejichž zákazníci zjišťovali, že si nemohou přečíst třeba články na Parlamentních listech. Teoretici volného trhu tehdy tvrdili, že trh dodavatele přinutí ke změně. Samozřejmě je to hloupost. V reálném světě nemáte téměř nikdy v dosahu restauraci s podobným stylem, podobnou kvalitou, podobnými cenami a jiným antivirem. Zákazníci se nakonec smířili s tím, že wifi sítě v některých MacDonaldech i jinde cenzurují. Na odliv klientů nedošlo.

Zkrátka, bojkoty nefungují a ani fungovat nemohou. Leda by byly před vchodem do obchodu hlídky, které by fotily každého zákazníka a pak mu udělal ze života peklo. Ale to bychom už nemohli mluvit o dobrovolném bojkotu.
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 7.2.2020
 
Zdroj: