PETR HAMPL

15. říj, 2018

Na obrozeneckých snahách je nejzajímavější to, co následuje. Jaký národ je zformován, jak se dál vyvíjí, v čem začne být jedinečný. Josefa Jungmanna ani loutkáře Matěje Kopeckého nemohlo napadnout, že české země jednou budou nejrozvinutějším regionem rakouského císařství a že se tu objeví firmy jako Kolbenka. Přesto na tom mají nespornou zásluhu.

Když slyšíme o národním obrození, naskočí nám obraz zapadlých vlastenců, kteří šíří vzdělání v jakési odlehlé vísce nebo třeba hladových členů potulného loutkového divadla. Nebo si představíme důstojné městské vzdělance, kteří sestavují slovníky a diskutují o národní budoucnosti. I zde, na stránkách časopisu My, se s tímto idylickým obrazem setkáváme.

Jenže to opravdu důležité se odehrálo později. Kdyby národní obrození nebylo předehrou k něčemu velkolepému, nemělo by dnes větší význam než založení nějakého národopisného muzea nebo folklorního či jazykovědného kroužku.

Po národním obrození následovala průmyslová revoluce. Změnily se technologie, proměnil se životní styl, charakter Evropy jako kontinentu. Bylo redefinováno, kdo je bohatý a kdo chudý. Češi vyšli z průmyslové revoluce jako vítězové. Z podmaněného území se stala bohatá rozvinutá oblast s vlastní svébytnou kulturou. Logicky následoval vlastní stát a vybudování milionové armády. Potom šly dějiny jinudy, ale těžko zpochybnit, že století po národním obrození bylo nesmírně úspěšné. Buditelé vykonali skvělou práci.

Století, které následovalo po národním obrození, také dobře odpovídá na otázku, která je dnes tak často kladena: Může se národ vzpamatovat, pokud vše patří cizincům a země je řízena ze zahraničí? Jak se obejít bez domácího kapitálu? Na prahu průmyslové revoluce na tom Češi nebyli s kapitálem až tak skvěle. Ale měli šikovné ruce, houževnatost, sebevědomí, chuť učit se… a své vlastenectví. A také ideální zemi. Dost úrodnou, ale zase ne tak úrodnou, abychom mohli stavět jenom na zemědělství. Bohatou na suroviny, ale zase ne tolik, aby se dalo žít z jejich vývozu.

Jak buditelé ovlivnili budoucí český průmysl?

Třeba tím, že čeští podnikatelé chtěli české podniky a české hospodářství. Vnímali to jako něco osobně důležitého.  Po prvních desetiletích 19. století, kdy firmy zakládala hlavně šlechta a němečtí podnikatelé, začínají Češi dominovat. Přibývá vlasteneckých podniků. Samozřejmě jde o zisk. Ale i o národ.

Nebo v propojení podnikání a národní věci. Továrníci a majitelé dílen financují vlastenecké projekty. Sokol (1862) a Národní divadlo (1863) jsou jen dva příklad ze stovek spolků a aktivit.  A vlastenectví zase mnoha způsoby pomáhá jejich aktivitám. Čeští továrníci čelí relativně málo projevům sociálního neklidu. Všichni jsme přece Češi a národní myšlenka nás spojuje.

Česká průmyslová revoluce byla poměrně plebejská.  Továrníci se samozřejmě rekrutovali převážně z bohatého měšťanstva,  byly tu šlechtické pivovary a cukrovary, doly a hutě na Ostravsku koupili Rotschildové, ale za největší částí výroby i pracovních míst byli řemeslníci, kteří se vzmohli, sedláci, mlynáři, původně drobní tkalci a jim podobní.

Můžeme jen spekulovat, jak by probíhala průmyslová revoluce v českých zemích bez obrozeneckého základu. Nejspíš by nevzniklo nic na způsob českého průmyslu, místní pracovní síla by se rozpustila v obrovské německé ekonomice, nejschopnější lidi by si stáhla velká průmyslová centra mimo území České republiky, vše by šlo mnohem pomaleji, země by byla méně vyspělá a lidé chudší.

Zapadlí vlastenci si samozřejmě nemohli představit budoucí průmyslovou revoluci  - manufaktury, fabriky, parní stroj, železnici a dlouhou řadu vynálezů až k elektřině. Nemohli si představit, jaké přesuny obyvatel a změny v životním stylu s tím budou souviset. Ale to je úděl každého obrození.  Snažíme se znovuvybudovat národ a připravit jej na něco, co si nedokážeme představit.

Přesto je dobré si tu souvislost uvědomovat, zejména když čteme podnikatelské příběhy. Od příběhů velkých mužů, jako Škoda či Kolben až po mlynáře Václava Čecha, který zřídil první vodní elektrárnu na území Rakouska – Uherska. Vnímáme solidnost a kumšt, v duchu vidíme červené cihly a mosaz a představujeme si rámus, kouř a pot dělníků i svraštělá čela vynálezců. Možná si uvědomujeme pokračování až k investičním celkům, které dosud fungují v desítkách zemí celého světa nebo k navíjecím hákům na Land Rovery, které nedokáže vykovat v potřebné kvalitě nikdo jiný než jihlavská kovárna. Nebo k taiwanskému mobilnímu operátoru, který si v roce 1998 nevěděl rady se svými počítačovými systémy, takže nakonec nezbylo než zaplatit tři letenky z České republiky. Do dvou týdnů bylo hotovo. Na začátku toho příběhu byli vlastenečtí učitelé a faráři v horských vesnicích.

Pro jakou revoluci se snažíme připravit národ dnes?

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 15.10.2018


 

 

 

 

 

 

 

 

 

12. říj, 2018

Nigel Farage pokračuje ve svém boji za Velkou Británii islámskou, ale nezávislou na EU. Zahrnuje to boj na dvou frontách: na jedné straně proti bruselské byrokracii, na druhé straně proti těm, kdo odmítají uznat nadřazenost islámu...

Již dříve Nigel Farage podpořil pokus o justiční vraždu Tommyho Robinsona, nyní se obrátil proti novému předsedovi UKIP Gerardu Battenovi, který podpořil kritiky islámu (Farage používá obvyklé fráze o "krajní pravici"). Je paradoxem, že Farage Battena do čela UKIP prosadil (aby zabránil zvolení jasné antiislamistky Anne Waters).

Mimochodem, i rétoriku tzv. konzervativního křídla Svobodných musíme chápat ve světle Faragových aktivit. Proti Bruselu? Jednoznačně! Proti imigraci? V zásadě taky. Proti islámské nadřazenosti? Ani náhodou! Jak se Petr Mach jasně vyjádřil, diskriminaci islámu nikdy nepřipustí. Přesně tak by to řekl i Nigel Farage.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 12.10.2018

Zdroj:

https://www.jihadwatch.org/2018/10/ukip-leader-gerard-batten-criticized-by-nigel-farage-for-telling-the-truth-part-one


 

 

8. říj, 2018
Proč byla vlastenecká strana tentokrát poražena a co se musí změnit, nemají-li následovat další porážky. Ten post by se dal shrnout následovně: "Takže vlastenci, vyhrnout rukávy, a vzhůru do práce!"
 
Videokomentář zde:
 
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 8.10.2018
6. říj, 2018

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 6.10.2018

4. říj, 2018

Aktivistická slepička, která se stala redaktorkou dámského časopisu, doporučuje čtenářkám, aby se rozvedly - v případě, že manžel podporuje Donalda Trumpa...

Má to vlastně určitou logiku a lze si ji představit i u nás. Dokonce mě napadají i jména redaktorek z Forum24 nebo Deníku Referendum, které by podobný text dokázaly vytvořit, ale budu natolik zdvořilý, že ta jména neuvedu. Beztak předpokládám, že stačí počkat pár týdnů a odpovídající článek se objeví.

Jak to pak v manželství funguje?

Krok první. V marketingové agentuře vymyslí nějaký nicneříkající slogan. Např. "nemůžeme mít soudně stíhaného premiéra" nebo "nechci žít v zemi, která se bojí 50 malých sirotků" nebo "strýček Brady musí dostat vyznamenání, protože byl v dětství v koncentračním táboře.“ Všechno jsou jen slogany, není za nimi žádná skutečnost, ale to reklamní agentuře nevadí. Naopak.

Krok druhý. Hloupoučká příjemkyně sdělení je naučena, že o sloganech se nepochybuje. Když se tedy například dozví, že „nemůžeme mít soudně stíhaného premiéra,“ věnuje záležitosti veškeré své city a pocity. Zkontroluje v zrcadle, jak jí rozhořčení sluší, a pak se o tom pobaví s kolegyně na korporátní poradě. Když se to vezme kolem a kolem, je vlastně okouzlena sama sebou, jak ušlechtile a správně reaguje.

Krok třetí. Jestliže je naše příjemkyně sdělení naplněna správnými emocemi, pak jí musí připadat naprosto děsivé, že je někdo tak hrubý a necitlivý, že nesdílí to obrovské zděšení nad soudně stíhaným premiérem. Vždyť je to ještě horší, než kdyby šlápnul na ocásek opuštěnému koťátku!

Krok čtvrtý. Povzbuzena komentářem z dámského časopisu (to jsou ty dvouodstavcové články mezi reklamami na módu) a povzbuzena rovněž domluvou se stejně hloupoučkou kamarádkou, zaútočí na manžela a možná dokonce začne vyhrožovat rozvodem.

Krok pátý.  Pokud je manžel tak cynický, že se pokouší argumentovat, je to ještě horší. Nejde přece o to, jestli se počínání premiéra v kauze Čapí hnízdo právně vymyká tomu, co je v českých zemích pokládáno za standardní průběh čerpání evropských dotací. Jde o to, že manžel nesdílí stejné city, a to se nedá snášet.

Krok šestý. Manžel chce mít klid, takže manželce nakonec odsouhlasí, že „mít soudně stíhaného premiéra je skandální.“ Jenže mezitím reklamní agentura najatá Piráty přijde s novým sloganem a celý cyklus se opakuje. 

Existují v podstatě jen tyto možné konce. Buď je manžel schopen naznačit možnost snížení limitu na platební kartě, což je dostatečné k tomu, aby rozkošnou blondýnu její angažovanost přešla během několika minut. Nebo tuto možnost nemá (manželka pracuje třeba jako manažerka společenské odpovědnosti v nějaké nadnárodní korporaci), a potom manželství nevyhnutelně směřuje k rozpadu.

Jak z toho ven? Cest je mnoho, ale nejlepší je dát hned na začátku vztahu na rady zkušenějších mužů, kteří říkají, že je dobré, když má manželka i fungující mozek nebo dokonce kritické myšlení.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 4.10.2018

Zdroj: 

http://institutvk.cz/clanky/1210.html