PETR HAMPL

Méně vzdělaní lidé se někdy pošklebují středověkým mnichům, kteří bádali, kolik andělů se vejde na špičku jehly. V době, kdy vědecké práce pojednávají o genderových aspektech Ferdy mravence, by někdo mohl mít pocit, že je to podobné. Je i není...

Výpočet počtu andělů na jehle totiž obsahuje dělení dvou nul – špička jehly má nulovou plochu a anděl rovněž zabírá nulovou plochu. To ukazuje k limitám, derivacím a dalším pokročilým matematickým nástrojům. Mnich ve skutečnosti nepřemýšlel o andělech, ale řešil matematickou úlohu.

Co řeší dnešní výzkumnice při psaní o genderových aspektech Ferdy mravence? Opět narážíme na nesnadnou úlohu v pozadí. Jak udělit vysokoškolský titul studentce, která jen tak tak zvládá látku základní školy. Tím nezpochybňuji, že existují i velmi inteligentní gendertetky. Jenže ty zpravidla studují právnickou fakultu, a v jejich kapsách budou končit desítky milionů. Z genderové katedry na fakultě humanitních studií vychází jen druhořadé aktivistky, které budou celý život terčem posměchu, na slušné peníze si nesáhnou a mají význam jen jako krytí pro skutečné zločince v pozadí. Člověk by na první pohled čekal, že ty si na univerzitní vzdělání nesáhnou a že by pro ně měly být zřizovány jakési pomocné školy pro aktivistky. Jenže máme inkluzi, pomocné školy se ruší, a co tedy s nimi. Řešení už známe a umožňuje získat diplom každému, kdo porozumí knížce pro předškolní děti. Bravo!

X

Jestli uslyšíte, že udělení vysoškolského titulu za práci Genderové aspekty Ferdy mravencce je něčím výjimečným či okrajovým a že většina genderového výzkumu je solidní či poctivější, tak si vzpomeňte na následující.

Dr. Havelková, která tu práci vedla, byla řadu let předsedkyní Českého helsinského výboru pro lidská práva, členkou redakční rady Sociologického časopisu a publikovala řadu odborných prací i v zahraničí. Patří mezi nejrespektovanější odbornice na feminismus, jaké tu jsou.
Kdepak, genderové aspekty Ferdy mravence jsou naprosto stejně solidní jako ty zaručené zprávy o útlaku, útisku, násilí proti ženám, údajných rozdílům ve mzdách, které produkují Babišova rada pro rovnost či různé centra genderu. Na základě takových "vědeckých zjištění" jsou přidělovány miliardy a přijímána opatření zasahují do životů všech obyvatel.
Nevím, jestli vás utěší, že vědecký komunismus a německá rasová věda neměly o mnoho vyšší úroveň.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 9.12.2018

380 nebezpečných slov o pokrokových euronadšencích...

Varování: Následující text obsahuje narativy, které dohání pražskou a brněnskou kavárnu k zuřivosti.

Dostal jsem dotaz, proč občas používám místo neomarxista označení „neobolševik“. Má se to takhle.

Dnešní anticivilizační sběři se říká neomarxisté, protože předchozí generace jejich hnutí vyšly myšlenkově z Karla Marxe a Sigmunda Freuda. V českém prostředí to asi nejlépe popsal Walter Michal Kraft (zde). Přetrvává ale spousta sporů, protože lidé se hádají, zda byl tehdy použit správný výklad Marxe a Freuda. V každém případě si můžeme být téměř jistí, že Marx i Freud by se zhrozili, kdyby viděli, jakým způsobem byly jejich myšlenky rozvinuty.

Ruští Bolševici představovali tu nejhorší zločineckou chátru, jakou se podařilo najít. Nenáviděli Rusko, nenáviděli ruské lidi, nenáviděli jejich život, nenáviděli celý svět, včetně sama sebe. Proto jim také Němci pomáhali  -  věděli, že jsou schopni v Rusku způsobit pohromu větší než jakékoliv zbraně hromadného ničení. A byl to správný odhad. Přesněji řečeno, Němci Bolševiky ještě podcenili. Netušili, že se jim podaří ovládnout většinu světa a zavraždit řádově 100 milionů lidí. Ano, ti lidé se hlásili ke Karlu Marxovi. Ale je docela možné, že by jejich jednání bylo stejně odporné i bez Marxe. Že by si dokázali najít jinou ideologii. Kdo ví.  

Zatímco ruští Bolševici byli omezenou skupinou, která vznikla spíše náhodně, v současnosti čelíme celé společenské vrstvě, která byla cíleně vypěstována pomocí grantů, regulací, špatné výchovy, potlačování maskulinity a totalitních ideologií. Byli vypěstováni k tomu, aby byli plně závislí na byrokratických aparátech. To se podařilo, a další děsivé charakteristiky nikdo neřešil. Je lhostejné, zda je nazýváme kavárnou, havlisty, neomarxisty, progresivity nebo extrémní levicí  - pořád je to ta stejná skupina se stejnými psychickými vlastnostmi.  Platí také, že ideologicky to vesměs nemají úplně srovnané. Když s nimi mluvíte a slyšíte od nich dvě věty, je téměř jisté, že si ty dvě věty budou navzájem odporovat.  Jednotícím prvkem myšlení jsou nenávist k civilizaci, pohrdání poctivými lidmi a neutuchající touha po dotacích.

Mám za to, že většina z nich není úplně ztracená a změní-li se podmínky, vzpamatují se.  To se týká zejména mladých lidí, kteří dnes projevují neuvěřitelnou tupost a aroganci, a za pár let je to bude mrzet. Konec konců, příslušníci Hitlerjugend také po čase vystřízlivěli.  Nezapomínejme, že stárnutí i dospívání se zpomalilo, takže dnešní třicátníci jsou mentálně na úrovni srovnatelné s dřívějšími kluky, kteří v 18 nastupovali na vojnu. Nicméně v tuto chvíli mají více společného s ruskými Bolševiky než s kýmkoliv z naší vlastní tradice.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 8.12.2018

O nedávných volbách v USA toho bylo napsáno víc než dost, ale jeden aspekt téměř unikl pozornosti – další zvyšování rozdílů ve volebním chování mezi bohatými a chudými. Vlastně jen Ivo Strejček dal do své analýzy velmi stručnou zmínku, že „puklina mezi liberální velkoměstskou levicí a konzervativním venkovem se prohloubila.“

Lidé v zámožných oblastech podporují anticivilizační síly, multikulturalismus, extrémní formy genderové ideologie, nyní tak módní „vyhlazení bílé rasy“, likvidaci občanských práv a nejrůznější formy politické korektnosti. Lidé v chudších regionech preferují normální klidný život, úctu k práci (ve starém významu toho slova) a vlastenectví. Taková tendence se projevovala už desítky let, ale v poslední době rozdíly ve volebním chování rostou. I tradiční rozdíly mezi státy začínají hrát menší roli. Luxusní předměstí v Texasu volí velmi podobně jako luxusní předměstí v New Yorku.  A totéž platí o zónách obydlených dělníky, řemeslníky či zemědělci. Texas je politicky jiný než New York do značné míry proto, že „nízkopříjmoví“ voliči tam přehlasují ty vysokopříjmové.

Z 66 nejzámožnějších volebních obvodů v celých Spojených státech má 56 demokratického kongresmana. Ostatně, už před dvěma lety tomu bylo tak, že z 10 amerických států s nejvyšším příjmem na hlavu jich 9 hlasovalo pro Clintonovou a z 10 nejchudších států jich 9 hlasovalo pro Trumpa. Tento obraz je podporován faktem, že Demokraté letos měli k dispozici přibližně o polovinu peněz více než Republikáni. Marxismus je ideologií bohatých, konzervatismus ideologií chudých.

Změny ve volebním chování jsou do značné míry dány ekonomickými změnami. Mezi bohatými totiž ubývá těch, kdo zbohatli běžným podnikáním či jinou usilovnou prací. Přibývá naopak těch, jejichž ekonomický úspěch souvisí s dotacemi, regulacemi či intrikováním v korporacích. Je pak logické, že takto elita zcela postrádá ty vlastnosti, které jsou potřebné pro úspěch v podnikatelském prostředí a je také logické, že podporuje ty ideologie, které vedou k růstu byrokracie.

S tímto novým rozdělením souvisí mýtus o tzv. produktivitě. Levicoví komentátoři vesměs tvrdí, že ty oblasti, které volí neomarxisty, dotují zbytek Spojených států. Třeba Brooking Institution si všimnul, že ve volebních okresech hlasujících pro Clintonovou vzniká 60 % amerického HDP, zatímco v Trumpovských okresech jen 40 %. To by mohlo svádět k domněnce, že Trumpovi voliči jsou buď línější, nebo méně šikovní, nebo dělají činnosti, které jsou trhem hodnoceny jako méně potřebné. Jenže ve skutečnosti je rozdíl v tom, že v těch údajně méně produktivních oblastech se konstruují, vyrábějí či pěstují produkty ve fyzickém smyslu, zatímco v bohatších oblastech se přerozděluje, reguluje a bojuje o pravomoci. Vztahy mezi nimi nejsou dány trhem, ale mocí. Jsou to přerozdělovači z centrály, kdo rozhodují o tom, jak bude hodnocena práce výrobního závodu a jak útvaru společenské odpovědnosti – ve státním i korporátním sektoru.  

V této souvislosti je zajímavé zmínit i vědecko-technická centra a univerzity, které vesměs sídlí ve vysokopříjmových oblastech a které nesporně užitečné jsou. I s nimi je totiž spojena řada mýtů. Nejhloupější z nich tvrdí, že je možné takovými výzkumnými činnostmi nahradit klasickou výrobu. Ve skutečnosti je tomu tak, že nové materiály či výrobní postupy mohou dramaticky zefektivnit výrobu strojů, ale to se pochopitelně neobejde bez strojírenských firem a chlapů v montérkách. Bez klasické výroby jsou nové materiály či výrobní postupy jen zbytečnou hračkou. Totéž platí o zemědělství a jakémkoliv jiném oboru.  Platí také, že high-tech výzkum je dramaticky ovlivněn vládními dotačními programy. Kdybychom se drželi starého stavu, kdy univerzity či výzkumné ústavy nabízejí své produkty fabrikám a kdy fabriky rozhodují, které z technologických novinek si koupí, nebyl by příjmový rozdíl zdaleka tak obrovský jako dnes. Dnešní věda a výzkum jsou především státem organizovaným přerozdělováním.

To, co vidíme na příkladu USA (a co se v nemenší míře projevuje v Evropě), je negativní zpětná vazba. Blahobytné vrstvy mají finanční převahu, přeměňují ji v politický vliv, ten využijí k takové změně podmínek, která zvyšuje příjmové rozdíly, ještě větší finanční převahu využívají k získání ještě více politického vlivu… a kruh se uzavírá. Mizí trh (ve starém smyslu toho slova), mizí demokracie, životní úroveň v nejlepším případě stagnuje, navzdory inovacím neroste efektivita, hromadí se finanční nerovnováhy a celý systém směřuje ke kolapsu nejen ekonomickému, ale celkovému kolapsu společnosti.  Prezident Donald Trump podnikl řadu správných kroků, ale nezdá se, že by byl schopen vypnout mechanismus destrukce. A to zejména proto, že se znovu a znovu ukazuje, jak neokonzervativci, kteří dnes v Republikánské straně převažují, sice odmítají nejhorší výstřelky neomarxismu, ale celkově jsou s vývojem spokojeni a nejsou ochotni připustit zásadní změnu trendu.

Postupně se hroutící Spojené státy americké tak představují hrozbu pro celý svět. Nejen proto, že jejich obrovská vojenská moc se vymkla kontrole a že napříště může být terčem „humanitárního bombardování“ víceméně kdokoliv. Ještě větší problém představují nejrůznější nátlakové skupiny, aktivity bláznivých miliardářů a programy „rozvoje“ či „podpory demokracie“, které z Ameriky vycházejí a které ničí společnosti v řadě jiných států.

Tím se dostáváme k poslednímu postřehu, a tím je synchronizace stagnací a krizí v západním světě. Nejen krátkodobých ekonomických, ale i dlouhodobých společenských. Po staletí tomu bylo tak, že když jedna země západu upadala, někdo jiný rostl na její úkor. Když se do krize dostávalo Španělsko, povstávalo britské impérium. Když se hroutila Francie, rostlo Prusko.  Když upadalo Rakousko, zdvihaly se malé národy na jeho území.

Dnes v zásadě platí, že téměř všechny země západu prochází stejným typem krize zároveň. Proto je pro vnější agresory tak snadné dobýt nejen jednotlivé země, ale celý civilizační okruh.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 2.12.2018

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1243.html