PETR HAMPL

Snad se to dá pochopit tam, kde omezení svobody jednoho je vykoupeno růstem svobody druhého. Když necháme hostinské, aby si vybírali hosty podle politických názorů, sice tím omezíme svobodu hostů diskutovat, ale zato otevřeme cestu ke světu, kde budou vedle obyčejných restaurací existovat i přiznané restaurace pro vlastence a restaurace pro globalisty. Proč ne. Proč někomu bránit, aby si otevřel bar, kam budou chodit pouze odpůrci práv sexuálních menšin? Byl by to svobodnější a pestřejší svět.

Jenže v případě Facebooku a jiných podobných organizací není úbytek svobody jedněch vyvážen větší svobodou pro jiné. Svět se stává méně svobodným místem. Cenzurují vystrašení korporátní úředníčci, jejichž jediným cílem je zalíbit se šéfům a neomarxistickému davu. Nad nimi stejně vystrašení manažeři. A kolem toho neziskovky, kde uniformita a tupé opakování pouček je absolutní nezbytností. Pravicoví bojovníci za práva korporací ve skutečnosti obhajují ten nejodpornější typ kolektivismu.

Kdyby s takovým postojem přišel jeden člověk, mohli bychom to přikládat morálnímu selhání nebo selhání úsudku. Ale ony jich jsou stovky nebo tisíce! Od vůdců stran přes neokonzervativní intelektuály až po řadové členy ODS či TOP09. Mnozí z nich berou celou záležitost nesmírně emotivně a jsou ochotni obhajovat korporátní cenzuru do roztrhání těla. Když se nějaký postoj vyskytuje tak často, jsou pouze dvě možnosti:

1. Je za tím nějaký typ racionality, kterému zvenčí nerozumíme.
2. Dochází k nějakému systematickému zkreslení či myšlenkové chybě.

Co tedy vede pravicově smýšlející lidi k tomu, že zavrhli lidskou svobodu – tedy tu hodnotu, která měla být pro pravici nejposvátnější. Není to jen otázka cenzury na sociálních sítích. Mnozí si všímají, že pravicové strany se v posledních letech myšlenkově vyprazdňují, a v tichosti přebírají stále více prvků kulturního marxismu. Je to přisuzováno zbabělosti a oportunismu vůdců, což je nesporně pravda. Ale není to důvod jediný. Vedle toho hraje roli i to, že odchod od svobody jakožto nejposvátnější hodnoty vyplývá z dlouhodobé logiky pravicového myšlení.

Na začátku šlo o lidskou svobodu. Ne jako o nějaký filosofický koncept, ale docela obyčejně o to, že normální lidé si chtěli žít podle svého, uctívat Boha podle svého osobního poznání, pracovat, podnikat, obchodovat, vychovávat děti podle vlastního svědomí… a byli ochotni riskovat životy a vést boj proti každému, kdo by jim v tom chtěl bránit. Bojovali proti nájezdníkům, vlastním králům, velkým pozemkovým vlastníkům, proti korporacím, církvi a komukoliv jiného, kdo jejich svobodu ohrožoval. Evropské dějiny vlastně můžeme číst jako historii takových revolucí a válek za svobodu - od povstání švýcarských kmenů proti Habsburkům přes revoluci v Nizozemí, americkou válku za nezávislost až po studentské rebelie z roku 1848 či Búrskou válku. Za ta staletí vznikla nekonečná řada deklarací, filosofických směrů, ideologií, způsobů uvažování a ústavních principů, které měly lidskou svobodu chránit a ke kterým se současná pravice zpravidla hlásí.

A tady jsme u jádra problému. Ono se totiž lehce stane, že funkcionáři a aktivisté začnou hájit nějaký filosofický a ústavní princip, a přitom úplně zapomenou, k čemu měl vlastně sloužit. Zapomenou na lidi a na jejich svobodu, a místo nich chrání soubory filosofických zásad.

Jenže žádný soubor filosofických zásad není dokonalý.

1. U některých se časem ukáže, že obsahují chyby a že svobodu vlastně moc nechrání.
2. U jiných po letech zjistíte, že utlačovatelské skupiny se jich naučili využívat ve svůj prospěch.
3. Jinde se poměry se změnily natolik, že staré zásady přestaly fungovat. Nebo se stalo to, že nějaké slovo je dnes používáno v jiném významu než původně. Třeba soukromé vlastnictví. Když byla ochrana vlastnictví vyhlášena jako občanské právo, byly tím myšleny statky a řemeslnické krámky. Nikoho tehdy nenapadlo, že by se taková ochrana měla vztahovat na královský majetek, knížecí polnosti nebo zboží prvních korporací. A dnes? Ochrana vlastnictví znamená, že kterýkoliv člověk může být zbaven majetku, důstojnosti a často i svobody, pokud si manažeři korporace usmyslí. Přesný opak původního významu.

Nic z toho by nebyl problém, kdyby se neztratilo vědomí, že jde o to, aby si obyčejní lidé mohli žít po svém. Kdyby pořád ještě šlo o lidi a ne o naplnění nějakého úžasného plánu či záměru. S těmi plány a záměry je to totiž pokaždé stejné. Pokaždé přijde myslitel s nějakým úžasným modelem společnosti. Pokaždé se najdou horliví aktivisté, co upravují lidské životy, aby pasovaly do toho úžasného modelu. A pokaždé jsou z toho hromady mrtvol. Problém marxismu není v tom, že Marxův model není dost krásný, nýbrž v tom, že byl aplikován hlava nehlava. Pokud bude stejným způsobem aplikován utopický model dokonalé svobody, budou výsledkem stejné hromady mrtvol.

Jenže tohle ti aktivisté zpravidla nevědí. Marxův model byl podle nich špatný, ale oni teď mají ten správný model, takže ho mohou prosazovat stejně brutálně, a tentokrát to určitě vyjde. Občas je tenhle postoj spojený s „ajťáckou“ mentalitou, kdy prosazovatel dobra miluje algoritmy, zatímco lidi nechápe a bojí se jich. Jeden takový čtenář mi do facebookové diskuze napsal, že za své klíčové občanské právo pokládá „právo vidět, že pravice zastává správné principy.“ To už není o svobodě ani okrajově. To je o uspořádání světa podle matematických zásad. Bez ohledu na to, jestli to lidé chtějí a jaké to pro ně bude mít důsledky.

Ale obávám se, že velmi často hraje roli docela obyčejné podlézání mocným. Euroelity chtějí cenzuru, pravice tedy propaguje cenzuru.

Když se to vše spojí, máme tu pravici, která máchá sloganem „svoboda“, ale která ve skutečnosti hájí pouze právo korporací vyvlastňovat, regulovat, ničit, okrádat a zbavit možnosti obrany. Nemylme se, když nějaký subjekt necháme vyrůst tak, aby získal takovou moc, je jenom otázkou času, kdy jí použije. Svoboda zůstala pohozena někde u cesty z odborné konference na politický mítink.

Jedním z nutných a děsivých důsledků je to, že pravice začala vystupovat proti právu lidí řídit si své po svém a že začala prosazovat, aby místo lidu rozhodovala centrální autorita. To má nejrůznější podobu od odmítání referend až k tomu nejodpornějšímu – k názoru, že síla voličského hlasu má záviset na příjmu, a že daňový poplatník, který zaplatí více, si tím kupuje stát jako nástroj proti svým spoluobčanům. Kdo si nakrade, ten si koupí vládu, následně změní podmínky ve svůj prospěch, tím ještě více zbohatne, potom si koupí ještě větší podíl na řízení státu… až k obnovení otroctví a zhroucení systému.

Když Roman Joch před časem poznamenal, že nevolená ukrajinská vláda má právo postřílet vzpurné občany, bylo to perfektní shrnutí mentality pravice na začátku 21.století. Protože proti panu Jochovi je možné mít spoustu výhrad, ale je mu třeba mu něco přiznat. Neuhýbá, a vyjadřuje svá stanoviska naplno, až k prostořekosti. V tom je mi podobný, a v tom je debata s ním snadná. Funkcionáři ODS si myslí totéž, ale nemají odvahu říct to naplno. Kdyby se mohli vrátit do minulosti, podporovali by Habsburky proti švýcarským kmenům a požadovali by exemplárně potrestat americké osadníky.

Před 20 lety byla politická pravice hnutím těch, kdo chtěli zakládat dílničky a krámky, dnes hájí velké peníze, velké korporace, velké regulace a velký útisk. Docela obyčejně proto, že funkcionáři politických stran budou možná za pár let řešit posty v představenstvech, ale nikdy nebudou řešit chod živnosti. Že je někteří živnostníci ze setrvačnosti podporují, to na tom nic nemění.

Na závěr si neodpustím zlomyslnost a připojím pár odstavců z jednoho starého textu, který dnešní méně vzdělaní pravičáci označují jako pozůstatek komunismu. Ještě pro minulé generace evropské pravice byl posvátný a zakládali na něm odpor proti komunismu.

Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí. Že k zajištění těchto práv se ustanovují mezi lidmi vlády, odvozující svoje oprávněné pravomoci ze souhlasu těch, jimž vládnou. Že kdykoliv počne být některá vláda těmto cílům na překážku, má lid právo ji změnit nebo zrušit a ustanovit vládu novou, která by byla založena na takových zásadách a měla svoji pravomoc upravenou takovým způsobem, jak uzná lid za nejvhodnější pro zajištění své bezpečnosti a svého štěstí.

Rozvážnost sice přikazuje, aby dlouho ustavené vlády nebyly měněny pro nejasné a prchavé důvody; a souhlasně veškerá zkušenost ukazuje, že lidstvo je mnohem náchylnější ke strádání, dokud je zlo snesitelné, než k narovnání sebe sama zavržením forem, kterým je přivyklé. Jestliže ale dlouhý sled zlořádu a uchvacování, pronásledující trvale týž objekt, se rozvíjí do podoby podřízenosti naprosté despocii, je jejich právem, je jejich povinností, svrhnout takovou vládu a obstarat nové stráže své budoucí bezpečnosti.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 17.2.2019

zdroj: 

www.petrhampl.com

I když ona na tom sociologie není o nic lépe.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 15.2.2019

Zdroj:

https://thehill.com/opinion/finance/429643-the-verdict-is-in-trumps-tariffs-are-working-bigly

V takové situaci se musíme klást otázku, nakolik můžeme důvěřovat informacím o údajně strašlivé situaci ve Venezuele a o zločinné povaze toho režimu. Všechny ty informace totiž přicházejí z jediného zdroje a to ze zdroje, který v posledních letech lhal v naprosto všech podstatných otázkách. Pokud mainstreamová média referují o Venezuele pravdivě, je to první takový případ v posledních deseti letech.

Tím neříkám, že se mají Venezuelané dobře. Prostě to nevíme. V takové situaci můžeme klidně říct. Nemám dost času, abych podrobně studoval situaci, ale na základě předchozích zkušeností mám silné důvody odmítat zasahování USA a EU do záležitostí Venezuely.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 12.2.2019