PETR HAMPL

Společnost věčného mládí, nejnovější kniha Jana Kellera, je zatím nejlepší, jakou napsal...

Když se prokousáme spoustou složité sociologické teorie, je to kniha o zklamání bývalého stoupence radikální levice.

To, co na konci 60. let vypadalo jako "osvobození", z toho vyrostla jen drsnější forma podřízení jedince korporátním pravidlům a bezohlednější manipulace mediální propagandou. "Osvobození" od rodinných vztahů znamená, že jedinec je plně vlastněn korporací, které dává všechnu svou energii, a která ho může kdykoliv odkopnout. "Osvobození" od tradičního pohledu znamená, že jeho mysl ovládají reklamní agentury. "Osvobození" od trhu přineslo jen závislost na dotacích. Takhle si to ti hippies opravdu nepředstavovali.

380 nebezpečných slov o vztahu Čechů a katolické církve...

Občas slyším, že to řešením naší civilizační krize by měl být návrat ke křesťanství. Pokud tím myslíte návrat k organizovaným křesťanským církvím, tak to raději běžte říkat do těch církví, odpovídám často. Nechci zpochybňovat jednotlivé osobnosti, o nichž ostatně sám často píšu. Nicméně přesto ve velkých církvích vidíme převážně podřizování islámu (místy až dychtivé), nenávist k vlastnímu národu, a patolízalství vůči globalistickým kruhům. Pozitivem jsou urovnanější osobní životy a o něco vyšší životní spokojenost – což je fajn, ale to civilizaci nezachrání. A k tomu to nesnesitelné moralizování a neustálé napomínání ostatních! Aby nedošlo k mýlce, protestantské církve jsou na tom minimálně stejně špatně.

A ten nadutý pocit, že pro církve neplatí stejná morální měřítka jako pro ostatní lidi. Obyvatelé České republiky ještě nerozdýchali palčivou nespravedlnost tzv. „církevních restitucí“ a už je tu staroměstský Mariánský sloup. Ano, ten, který Masaryk nazval symbolem národní potupy. Ano, ten, který byl vztyčen jen pár metrů od popraviště, kde byla zmasakrována elita národa. Ano, ten, který byl součástí habsburského projektu likvidace svobodomyslného rebelantského lidu a vytvoření poddajného poníženého etnika, které si nechá líbit cokoliv. Které bude jen dřít a platit, platit a dřít. Dodnes jsme se z toho nevzpamatovali plně.

Katolíci tehdy pro Habsburky obstarali většinu té nejšpinavější práce. Pak je Habsburkové přestali potřebovat a přiklonili se k osvícenství.

Co to musí být za povahu, když na něco takového dokáže vzpomínat s pýchou? Byl jsem ošizen, ale mohl jsem chvíli mučit a ponižovat jiné. A k tomu ty nehorázné lži o tom, že v roce 1918 strhla sloup hanby skupina opilců. Na tom má být založena duchovní obnova?

Obyvatelé českých zemí mají obrovský zájem o nadpřirozeno. Ale takovou církev nezkousnou.

Možná, že představitelé katolické církve jedno sami dobrovolně strhnou staroměstský sloup pýchy, a možná se národu omluví za všechny zločiny, od Bílé hory pro současné multikulturní řádění katolických neziskovek. A potom se lidé možná začnou zajímat, jestli nenabízí něco, co stojí za pozornost. A možná to nebude stačit. Ale něco takového je stejně v nedohlednu.

Takže milí katolíci, pokaždé, když půjdete kolem obnoveného sloupu na Staroměstském náměstí, můžete si v tichosti říct: Proč Češi nemají nejmenší zájem o učení, které nabízíme? To kvůli naší pýše, nadutosti a pokrytectví.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 19.2.2020

Zdroj:

https://petrhampl.com/sloup

Tu otázku dostávám poměrně často...

Lidé poslouchají mé přednášky, zdá se jim, že analýza je přesvědčivá, ale že ještě cosi chybí. Co tedy máme dělat?, ptají se. Chtěli by odejít s jednoznačným úkolem, pustit se do práce, a během pár dnů otočit směřování země.

Jenže já pro ně takovou odpověď nemám. Mohu jen rychle shrnout, co jsem zapsal do poslední kapitoly Prolomení hradeb. V tuto chvíli ještě není situace zralá. Ale blíží se to. Intenzivně pracujte na tom, byste připraveni, až to nastane.

Pro většinu lidí to je velice obtížné. Když někomu v lednu zadáte úkol s uzávěrkou 30. května, můžete očekávat, že 26. května začne pracovat.  To je normální. Mnoho dobrých vlastenců tak nedělá nic, utápí se v depresích nebo se stávají obětí těch nejpříšernějších konspiračních teorií, které vedou jen ke konfliktům a ještě horším depresím.

Události ale běží rychleji, než jsem čekal. Schválením evropského New Green Deal dostala kolektivní sebevražda nové aristokracie konkrétnější obrysy. Je myslitelné, že velmi brzy poškodí ekonomiku natolik, že nebudou schopny financovat ani sami sebe.  Postiženy budou všechny společenské vrstvy. Společnost bude uvržena do zmatku, a otevře se prostor pro velké změny.

Když se podíváme do evropských dějin, vidíme dva vzorce. První je takový, že když roste síla nižších vrstev (nebo upadá moc vyšších), přibývá menších konfliktů, vládnoucí moc si toho všímá, ustupuje a postupně se vyjednává nový konsensus. Tak tomu bylo třeba v druhé polovině 19. století.  Dělnické hnutí nabývalo na síle a tehdejší vyšší vrstvy chápaly, že pokud nechtějí revoluci, musí něco udělat pro zlepšení postavení pracujících. Byla tedy zavedena řada sociálních opatření, a nová rovnováha všem jakž takž vyhovovala (i když obě strany měly pocit, že to vůči nim není úplně fér).

Jsou ale i jiné situace. Vládnoucí třída je už natolik otupená a zdegenerovaná, že není schopna reagovat jinak než represemi. Konflikty se zametají pod koberec, nesmí se o nich mluvit, společenská situace se napíná…až dojde ke skokové radikální změně. To bude s nejvyšší pravděpodobností náš případ.

Jenže skoková radikální změna přináší spoustu rizik. Může probíhat velmi násilně. A vůbec nemusí skončit takovým výsledkem, který by byl ku prospěchu nižším vrstvám. Doporučuji pozornosti třeba výbornou analýzu Martina Konvičky, který připomněl, že v Německu je nejlépe připravena skupina kolem mešit, a že právě tamní muslimové v případě zhroucení společnosti převezmou moc.

U nás situace zatím nepokročila tak daleko. Navzdory obrovské snaze místních multikulturních nadšenců, navzdory investorům z Turecka, Saudie a Kataru, navzdory tlaku EU a nadnárodních neziskovek. Situace se zhoršuje, ale ne dost rychle. V případě zhroucení v sousedních zemích bude existovat možnost otočit vývoj k národní záchraně.

První a základní věc, kterou je zapotřebí udělat, je dokončit pokrytí celé republiky sítí místních buněk. V každém městečku, v každé větší obci, v každé městské čtvrti musí fungovat vlastenecká skupina. Bez toho se dopředu nepohneme. Nejde přitom o přesvědčování lidí. Většina ví aspoň velmi přibližně, co chce nebo přinejmenším co nechce. Další si to uvědomí, jakmile oslabí všudypřítomná propaganda. Ale změna moci vyžaduje určitou organizovanost. 

Může se jednat o buňku politické strany (nejspíš SPD nebo Trikolora, ale klidně kdokoliv jiný). Nebo o sdružení typu Táborští vlastenci, Jihočeští vlastenci či Pardubický salon – omlouvám se desítkám dalším, které jsem vynechal. Nebo se vlastenci mohou setkávat v rámci hasičů, Sokola, zahrádkářů či klubu seniorů. Nebo to může být místní sdružení posluchačů Svobodného radia. Nebo jen parta, co se schází. Na tom nezáleží.

Na čem ale záleží je, aby to byli místní lidé a jednoznační vlastenci. A aby se dokázali scházet pravidelně.

Když už jste v takové skupině zapojeni, po čase zjistíte, že to je nuda. Scházet se, společně nadávat na poměry, vyměňovat si informace a případně se pohádat – to lze čas strávit užitečněji.  Chce to tedy vyvíjet nějakou činnost. Třeba:

• Uspořádat besedu
• Zaplavit obec letáky
• Sledovat politické programy na místní škole a překazit akci multikulturní neziskovky
• Šířit povědomí, jaké neziskovky do školy jezdí a kdo jsou ti lidé zač
• Podpořit vlasteneckého starostu
• Podpořit v místních volbách jiné uskupení, aby se stal starostou vlastenec
• Doplnit plakáty milionchvilkařů vtipnou malůvkou
• Dohlédnout na to, aby místní knihovna byla zásobena tou správnou literaturou
• Zjistit, kdo z místních celebrit je vlasteneckého smýšlení, a udržovat s ním kontakt

Čtenáře možná napadá, proč jsem mezi priority nezařadil práci s mládeží. Copak není další generace důležitá? Jenže jde o to, že zájem a důvěru nastupující generace si teprve musíme zasloužit. A toho se nedá docílit péčí nebo dokonce podbízením se. Mladí půjdou za tím, kdo ukáže, že je silný, akceschopný a odhodlaný. Za tím, kdo umí vyhrávat. Za tím, kdo vyhrát opravdu chce.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 17.2.2020

Zdroj:

https://petrhampl.com/co-delat2020?

Debata mezi pány Hamplem (popperovský kritický racionalismus) a Vavruškou (koncepce společenské bezpečnosti) byla překvapivě vstřícná až přátelská...

Pan Vavruška je kultivovaný inteligentní člověk. Na rozdíl od magorů, kteří se hádají pod mým profilem, neprosazoval konspirační teorie.

To znamená, že:
- globální prediktor je zatím jen předběžná hypotéza,
- Pjakin je kontroverzní postava a nemůže být pokládán za autoritu,
- o fantasmagoriích toho typu, že základem západní civilizace je židovská nadřazenost, nepadlo ani slovo (ač je jimi web leva.net doslova prošpikován).

Sedím ve žlutém vlaku RegioJetu...