PETR HAMPL

22. srp, 2019
Cesta od děsivého bolševického teroru k celkem snesitelnému autoritativnímu systému nezačala během pražského jara.  První významný zlom proběhl v roce 1941, kdy vládcové pochopili, že bez lidové podpory Hitlera neporazí. Další milník pak v roce 1956. Od té doby byl každý rok o maličko svobodnější než rok předcházející. A zároveň s tím i stoupala životní úroveň...
 
Že lidem takový pomalý pokrok nestačil, to je pochopitelné. Zvlášť, když jejich blízcí byli ještě pořád ve věznicích a oni sami se báli ceknout.
 
Ale jako ve všech podobných případech, stál režim před dvěma problémy.
 
Na jedné straně jak pokračovat v postupném uvolňování poměrů (vždy narazíte na odpor lidí, jejichž kariéry jsou spojeny s represemi). Na druhou stranu udržet stabilitu. Když se nepodaří udržet stabilitu, nabízí se několik variant vývoje a všechny jsou špatné. Chaos a davové násilí. Nebo pád režimu a okupace (nezapomínejme, že režimy na západ od nás byly svobodnější, ale nepřátelské, jak jsme se přesvědčili po roce 1989). Nebo se k moci dostane skupina fanatiků a obnoví teror.
 
Na Pražské jaro můžeme pohlížet jako na úplně zbytečné narušení stability. Nejen české společnosti, ale celého sovětského bloku a možná i rovnováhy celého světa.  O to ve skutečnosti šlo. Postupné rozšiřování svobodného prostoru, to by bylo i bez Pražského jara. Konec konců, většina politických vězňů byla propuštěna už dříve.
 
Kdyby Sovětský svaz vedli chytří lidé se strategickým myšlením, možná by vše zvládli. Jenže Sovětský svaz vedly brezněvovské nomenklaturní kádry. Tupí funkcionáři sáhli v kritické chvíli po nehorším řešení, jaké bylo možné si představit. Vpád vojsk varšavské smlouvy neměl vítěze. Všichni zúčastnění ztratili. Ale nic jiného se od tupých členů politbyra čekat nedalo.  Tvůrci Pražského jara to museli vědět, přesto lehkovážně narušili stabilitu systému.
 
Dnes je těžké soudit, do jaké míry v tom hrála roli hloupost a neschopnost, a do jaké míry šlo o to, že fanatičtí svazáci z 50. let měli strach, že budou vynecháni.
 
Dnes můžeme s určitým obdivem hledět na několik měsíců lidového semknutí a solidarity, která po invazi následovala. Ale byla to snaha zcela marná. Neexistovalo žádné pozitivní východisko. Na vině byla tehdejší mocenská elita, která národ dovedla do zcela bezvýchodné situace. Úplně zbytečně.
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 22.8.2019
20. srp, 2019

Zavedení přímé prezidentské volby je změna srovnatelná se zavedením všeobecného rovného volebního práva v roce 1907 nebo se zrušením vedoucí úlohy komunistické strany. Jasné a jednoznačné kroky od diktatury k demokracii...

Podstatný rozdíl je ale v tom, že za zrušením vedoucí úlohy a zavedením všeobecného volebního práva byla určitá vize, a že ty kroky byly provedeny v době celkového posunu k demokracii. Zavedení přímé prezidentské volby bylo spíš výsledkem hlouposti a zbabělosti mocenské elity a stalo se v době zavádění tyranie. Proto vyvolává takový odpor, a proto vidíme tolik snad tu volbu zrušit či okleštit pravomoci prezidenta.

Po přímé volbě logicky následuje i změna způsobu vládnutí. Ta si dříve či později vyžádá změnu ústavy, aby odrážela vyšší autoritu prezidenta. Ústavu je však možné předělávat až poté, co reálný život ukáže, jaká
 je skutečná moc prezidenta.
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 20.8.2019
18. srp, 2019

Vysvětlení má dvě roviny...

Dokud je firma malá, vydělává peníze tím, že dodává produkty odpovídající tomu, co chtějí zákazníci. Když ovšem dosáhne dostatečné síly, je pro ni výhodnější zničit demokracii a místní kulturu, převzít politickou moc, vydrancovat zemi a jít jinam. Chtějí prosadit regulace, které zničí místní podnikatele, přimět lidi pracovat za nedůstojné platy a přinutit je kupovat za nepřiměřené ceny věci, které nepotřebují. Když to nejde manipulací, použijí politický tlak. Jakmile korporace získají určitou sílu, mizí svoboda, demokracie i volný trh. Právě toho jsme svědky.

Kromě toho hrají roli i poměry uvnitř korporací. Téměř vždy je tomu tak, že existuje nějaký útvar společenské odpovědnosti nebo personalistiky, který terorizuje zbytek organizace. Lidé v tom útvaru většinou přišli z radikálních neziskovek, jsou na ně napojeni a prosazují ty nejabsurdnější požadavky. Nikdo se jim neodváží postavit. Stačí připomenout zakladatele a generálního ředitele firmy Mozzila Brendana Eicha, který byl vyhozen, protože se prozradilo, že nepodporuje homosexuální „manželství“. Můžeme též zmínit viceprezidentku společnosti Apple Denise Young Smith vyhozenou za výrok, že jako žena se necítí špatně v mužském kolektivu. Ani ti nejvyšší nejsou vyjmuti z pravomoci inkvizitorů. Jak jsem napsal ve své knize Prolomení hradeb, moc nejvyšších manažerů je postavena na schopnosti manipulovat a vyvažovat zájmy různých nátlakových skupin. Pokud se vzepřou a pokusí se jednat poctivě, jsou i oni zničeni.

V korporacích vládne politická korektnost a strach.

Celý rozhovor na parlamentkách najdete zde

Autor: Petr Hampl, Parlamentnilisty.cz, Praha, ČR, 18.8.2019


 

16. srp, 2019

Leoš Janáček nebyl jen skladatelem se světovým věhlasem, ale také nadšeným fanouškem všeho ruského...

Tehdy se to ale neřešilo. Kdyby žil Leoš Janáček dnes, Národní divadlo by jeho práce nehrálo. Dokonce i okresní kroužek, kdyby s ním začal spolupracovat, stal by se okamžitě terčem různých Jandů, Šafrů a samozřejmě BIS. Nikdo by se nedozvěděl, jak geniální díla tento "proruský šváb" psal.

O kolik takových janáčků nás dnešní hony na čarodějnice připravují? Kdy budou voláni k odpovědnosti ti, kdo rozpoutávají protiruskou hysterii.

Autor: Petr Hampl, Hukvaldy, ČR, 16.8.2019


 

15. srp, 2019

Badatel poskytl hlodavcům dokonalé podmínky: přebytek potravy, žádní nepřátelé, žádné nemoci, žádná nutnost o cokoliv usilovat. V první fázi sledoval překotné sexuální aktivity a množení, ale po několika generacích se objevilo destruktivní chování, které postupně převážilo...

Experiment Johna Calhouna nepřestává fascinovat již téměř padesát let. Co se vlastně dělo s jeho myšmi, izolovanými v omezeném prostoru? Část samců ztratila zájem o samice, objevily se patologická agresivita a patologická plachost, část samic se odmítla dále reprodukovat, přibývalo sexuálních deviací, objevil se kanibalismus… Vše skončilo zhroucením sociálního chování a zánikem populace.

Jak dekadenti připravují půdu islámu

Mnozí jsou Calhounovým experimentem fascinováni, protože vnímají podobnost se současnou situací evropské civilizace. Staré hrozby jako hladomor a epidemie byly odstraněny. V porovnání s minulými dobami se lidé nemají čeho bát. Společnost ovšem začíná upadat do dekadence, homosexuality a nejbláznivějších sexuálních výstřelků, drog, šíleného feminismu a blouznivého mixu absolutního liberalismu, hodnotového relativismu a socialismu, který silně připomíná první anarchisty v Rusku na začátku 20. století nebo dokonce české pikarty v době husitské. Upadající dekadentní společnosti se snaží tyto deviace vnutit i dalším zemím střední a východní Evropy, které prozatím odolávají. Toho využívá islám, opřený o pohádkové finanční zdroje a masovou migraci, aby postupně ovládl západní Evropu.

Tíživá chudoba ale nezmizela

Při bližším pohledu ovšem vidíme, že situace je složitější. Ve společnostech nadále existuje tíživá chudoba, v řadě ohledů dokonce tíživější než v minulých generacích, a stále se nezmenšuje. Česko s milionem lidí zasažených exekucemi pořád ještě patří mezi nejméně problematické státy. V Itálii, Španělsku nebo třeba Francii se setkáme ještě s daleko větší bídou. A jak jsou na tom USA? O tom nejlépe svědčí statistický údaj, podle nějž v době Trumpova nástupu do úřadu měla více než polovina amerických domácností úspory menší než šedesát dolarů. Přitom tamní pracovní smlouvy mohou být zpravidla ukončeny na hodinu bez uvedení důvodu – bez jakéhokoliv odstupného. Polovině Američanů se tedy může snadno stát, že do tří dnů nebudou mít na jídlo. To nevypovídá o blahobytné společnosti, kde přejedení lidé nemají žádné problémy. Navíc se nezdá, že by se s přibývajícími ekonomickými problémy vracel zdravý rozum. Situace tedy není úplně jednoznačně interpretovatelná.

Co tedy potřebují lidé a společnosti ke zdravému vývoji?

Z Calhounova experimentu (a dalších studií) vyplývají dva poznatky. Má-li mozek vyšších savců dobře fungovat, mělo by mu být umožněno, aby

1) řešil problémy,
2) komunikoval s druhými (to je u lidí naprosto klíčové, významnější než u jakéhokoliv jiného živočicha).

Běžný obyvatel kteréhokoliv západního státu má dostatek problémů k řešení i dostatek příležitostí k interakci s jinými lidmi. Jenže tu jsou některá „ale“.

Výchova dětí jako medvědí služba

První výše zmíněné „ale“ se týká dětí. V předcházejících desetiletích vznikla shoda o tom, že dětství má být relativně bezstarostné a že děti nemají nést odpovědnost za významné finanční a právní záležitosti. Zároveň se ovšem předpokládalo, že dítě nese odpovědnost za své školní a studijní výsledky, za své chování (zvládnout sám sebe není jednoduché ani pro dítě, ani pro dospívajícího) a za některé hmotné záležitosti. Pokud své odpovědnosti dítě nedokázalo dostát, neslo následky, které byly nikoliv zničující, ale dostatečně citelné. Cílem bylo motivovat ke změně. Toto velmi slušně fungující nastavení bylo během poslední generace nahrazeno přesvědčením, že dítě musí absolutně chráněno od jakékoliv frustrace či nepohodlí. „Výchova“ se zabývá vlastně jen tím, jak dítěti poskytnou absolutní ochranu – od povinností, od kázně, od nároků školy, od sporů s kamarády… Dříve běžné interakce jsou dnes označovány za šikanu, dříve běžné prosazování pravidel za týrání. Vše přináší celou záplavu negativních důsledků, což mj. přivodí, že se mozek dostatečně nerozvine. Nejde jen o teoretickou hrozbu. Řada výzkumů totiž shodně ukazuje, že v evropských zemích s každou další generací klesá IQ, a to i když je zohledněna imigrace. Zmíněný problém zasahuje všechny vrstvy populace, a pokud o něm chcete vědět víc, stačí zadat do vyhledávače „reversal of Flynn effect.“

Všiml si mě šéf?

Druhé „ale“ se týká toho, jaké problémy se řeší. Tradičně to byly záležitosti související s praktickým životem, hospodařením nebo chodem domácnosti. Často šlo o problémy organizační a technické, například udržet v provozu zastaralý stroj, i když už nejsou k dispozici náhradní díly. Máloco stimuluje mozek optimálněji. Problémy typu jak se obléci podle poslední módy, jak zapůsobit na šéfa na poradě nebo jak vybrat optimální dietu nestimulují srovnatelně. Úpadek mozků pokračuje.

Mráz přichází z korporací

Třetí „ale“zohledňuje, jak vlastně se pracuje. Je velký rozdíl, jestli lidé hledají společná stanoviska, řeší společně problémy či něco společně tvoří, nebo jestli pouze dostávají příkazy shora, učí se je, předvádějí věrnost a soutěží, kdo se lépe přizpůsobí. Rozdíl se projeví na vztazích, chování i schopnostech, což potvrzují data. Podle Pew Research je mezi mileniály pouze polovina těch, kdo důvěřují lidem ve svém okolí (ve srovnání s generací baby boomers).

Problém mnohem víc zasahuje mocenské elity žijící prezentacemi, články a koncepcemi. Není tomu v dějinách poprvé. Třeba z ruské literatury známe typ tzv. zbytečného člověka. Šlo o představitele šlechty, která žije bezpracně ze svých venkovských statků, zpravidla se o hospodářství nestará osobně a všechen čas tráví plesy, souboji a intrikami. Ruští romanopisci popisují příznaky podobné těm nalezeným u Calhounových myší. Psali o letargii, ztrátě radosti ze života, rozkladu myšlení a neposlední řadě o propadnutí extrémním ideologiím.

Když se nelze odrazit od dna

Něco velmi podobného probíhá ovšem i na druhé straně společnosti. Když lidé ztrácí naději, že jejich snaha bude úspěšná, a úží se jim životní prostor, propadají rezignaci a srovnatelné ztrátě schopností. To ostatně pozoroval i Calhoun u svých myší. Pár výjimečných příkladů, kdy se výjimečně talentovaný chlapec z chudé rodiny vyšvihnul na miliardáře, nic neřeší. Statisíce dalších totiž stejně výjimečné schopnosti nemají. Zdravá společnost vytváří příležitosti odstupňované pro každého. Někdo to může dotáhnout na samostatného skladníka, jiný na vedoucího krámu, další může provozovat malou živnost, jiný zase zaměstnat pět lidí…. Na vrcholu této pyramidy stanou skuteční továrníci. Každý by měl dostat příležitost k rozvoji, který mu odpovídá. Je v zájmu zdravé společnosti, aby lidem nic nebránilo v rozvoji – ani struktura ekonomiky či školství, ani přehnané regulace, ani masové rentiérství.

Kdo má větší tlačítko?

Docela možná je však i jiná alternativa vývoje. Podle scénáře z ní vyplývajícího by návrat k přirozenosti a základním hodnotám přišel až s bojem o holé přežití. Tím může být občanská válka v Evropě, jejíž riziko roste s pokračováním masové nelegální imigrace, ale i mezistátní konflikt. USA se o války velice snaží, jejich provokace vůči Rusku a Íránu jsou čím dál arogantnější. Jak dlouho tedy potrvá, než nějaký generál stiskne tlačítko?

Autoři článku jsou: nezávislý sociolog Petr Hampl a Jiří Kobza, poslanec za politické hnutí Svoboda a přímá demokracie (SPD), Praha, ČR, 15.8.2019

Zdroj:

https://www.parlamentnilisty.cz/arena/nazory-a-petice/Petr-Hampl-Jiri-Kobza-Calhounovy-mysi-uz-jsou-tady-Je-jich-plno-vsady-592476