PETR HAMPL

Proč se společenská atmosféra v zemích Visegrádu tak dramaticky liší od zanikající západní Evropy? To je otázka, na kterou znovu a znovu narážíme v nejrůznějších diskuzích. A tam, kde není vyslovena explicitně, tam je v pozadí údivu příslušníků západních elit: jak je možné, že lidé v těch východních zemích odmítají následovat našeho příkladu?

Zaostalí barbaři, co nechápou neomarxismus?

V médiích hlavního proudu dosud převládá vysvětlení, podle nějž je podstatná část obyvatel zemí „čtyřky“ v zásadě defektní. Lidé zde nedokážou pochopit přínosy pokrokových ideologií, nežijí globálním oteplováním, necítí potřebu nechat se obohacovat masovou migrací, nerozlišují 38 pohlaví, nejsou ochotni se vzdát hodnot jako rodina, národ, práce. Jsou prostě nedospělí. Je to výklad, který plynule navazuje na Václava Havla a jeho přátele, kteří začátkem 90. let přišli s tezí, že generace, která zažila starý režim, je jím poznamenána natolik, že s pozitivními změnami bude třeba počkat na generaci další.

Domněle defektní generace mezitím vytvořila malý hospodářství zázrak. Založila tisíce velice úspěšných firem, realizovala a zaplatila skokové zlepšení životního prostředí, renovovala infrastrukturu zdevastovanou desetiletími centrálního plánování, opravila historické památky a splatila podstatnou část starých komunistických dluhů bez jakýchkoliv vnějších dotací a v podstatě i bez zahraničních investic.

Nicméně legenda o údajně defektní generaci vše přežila. Rozpadá se vlastně až dnes, kdy lidový hlas v zemích bývalé západní Evropy obdivuje moudré Středoevropany, kteří si své země nenechali zničit masovou imigrací a politickou korektností. Můžeme to vidět primárně v internetových diskuzích, nicméně tento pohled postupuje i nahoru. V soukromých rozhovorech i mnoho vrcholových manažerů korporací přiznává, že zemím Visegrádu závidí, a přibývá těch, kdo uvažují o přestěhování. Hypotézu o defektních lidech, poškozených životem v předlistopadových režimech, můžeme tedy vyškrtnout.

Zkušenost s nesvobodou: Dobré vysvětlení, ale…

Lepší vysvětlení říká, že lidé, kteří už zakusili nesvobodu a cenzuru, jsou obzvlášť citliví na její omezování. Nicméně je to vysvětlení jen částečné, a to minimálně ze dvou důvodů.

Jen poměrně malá část občanů předlistopadového režimu se cítila výrazně frustrována tím, že nemohou studovat díla Miltona Friedmana či Charlese Murrayho a diskutovat nad nimi. Mnohem více lidí bylo v situaci, kdy ochotně akceptovali, že nemohou zpochybňovat tezi o vedoucí úloze strany, protože je taková teze absolutně nezajímala. Snažili se zařídit si život podle svého, většinou s pomocí šedé ekonomiky. I ty nahrávky imperialistické skupiny Pink Floyd si nakonec leckdo dokázal obstarat. Motorem pohánějícím odpor proti režimu byla spíše nespokojenost s nízkou životní úrovní, nedostatkem zboží a nesmyslnou byrokracií.

Navíc tato teze nedokáže vysvětlit, proč se s nesvobodou tak snadno smířili v zemích bývalého Západu. Ono to totiž není tak, že by se v posledních letech objevovaly lehounké náznaky cenzury, kterých si Západoevropané nevšimnuli a my ano. V několika západoevropských zemích dnes existuje zastrašování obyvatelstva zahrnující domovní prohlídky, likvidační pokuty za nekorektní výroky (nejen na sociálních sítích), přepadání bojůvkami Antify, vyhazování z práce, vykazování ze státních bytů až po případy jako Kevin Crehan, který byl za odmítání multikulturalismu odsouzen k nepodmíněnému trestu, umístěn do věznice ovládané islámským gangem a jehož smrt nikdy nebyla vyšetřena. Konec konců, všudypřítomný strach otevřeně mluvit dobře dokládá, že lidé si jsou vědomi, o co jde.

Vedle toho je tu celý segment nadnárodních korporací, jejichž zaměstnanci zpravidla prožívají to, co Východoevropané během 80. let. Povinná účast na školení multikulturní citlivosti a dalších nesmyslných rituálech, odříkávání firemních hodnot, formální vyjadřování nadšení, agitační nástěnky, naučená schopnost skrývat vlastní názory a vytváření kroužků lidských práv, jejichž členové špiclují kolegy a udávají je. U komsomolských povah to vyvolává nadšení, u většiny rezignaci, ale téměř nikdy odpor. Lidé si zvykli stejně, jako si zvykli Češi a Slováci v 70. letech. Případy, kdy se někdo odváží přimalovat legrační nos postavě z multikulturního plakátu ve firemní kuchyňce, jsou vzácné.

Povahové rysy podle společenských tříd

Zkušenost s nesvobodou tedy není vyčerpávajícím vysvětlením. Pokusím se navrhnout další výklad, který vychází z teze, nikterak objevné, že pokud je známo, jaké charakterové rysy a vlastnosti vedou v určité společenské vrstvě k úspěchu, lidské povahy se formují odpovídajícím způsobem podle toho, co je poptáváno. Ti, kdo se nedokážou nebo nechtějí přizpůsobit, jsou vytlačováni na okraj. Jistě nepřekvapí, že úspěch v podnikatelském prostředí je podmíněn zcela jinými vlastnostmi než úspěch v uměleckém světě nebo v rámci státní byrokracie.

Pokud je společenská struktura dostatečně stabilní, zformuje se i systém výchovy, vzdělávání a výběru pro jednotlivé společenské vrstvy. To je, mimochodem, často podceňovanou příčinou současného chaosu ve vzorcích výchovy s dramatickými dopady na školství. Rodiče docela obyčejně nevědí, pro jaký svět mají své děti připravovat. Zdá se, že tradiční ctnosti, jako je odpovědnost, disciplína a poctivost, nevedou k životnímu úspěchu, ale není jasné, co vlastně k úspěchu vede. Převládá neurčitý pocit, že by se snad mohlo jednat o kombinaci původu, bezskrupulóznosti a konformity, ale je to příliš nejasné, než aby z toho mohl vyplývat způsob výchovy.

Pokud se tedy podíváme na společnost optikou formování sociální struktury a na navazující vytváření určitých lidských typů, snadno si všimneme, že každá země západní Evropy (či stát USA) má určitá specifika, nicméně některé shodné vzorce se projevují všude. Začneme tedy pohledem na USA, kde je projevují v nejčistší podobě.

Od podnikatelského nadšení…

Americká padesátá léta nejsou jen Marilyn Monroe a křižníky silnic, ale především ekonomika založené na relativně menších firmách, farmách a řemeslech. Regulací je minimum, protože podnikající a pracující skupiny jsou silnější než státní byrokracie a intelektuálové. Korporace dominují třeba v automobilovém nebo těžařském průmyslu, ale z hlediska struktury národní zaměstnanosti nehrají rozhodující roli. Převládá optimismus a víra ve svobodné podnikání a západní civilizační hodnoty obecně. Cení se vlastnosti jako houževnatost, spolehlivost a ochota tvrdě pracovat. Tradiční rodina se těší tak obrovské úctě, že není v podstatě uvažována žádná alternativa. Válečné hrdinství je dosud v dobré paměti. Lidé celkem důvěřují vlastní vládě a systému vládnutí, a to dokonce i intelektuálové na univerzitách.

Výchova v rodině i ve škole tedy směřovala k tomu, aby byl mladý člověk jednou schopen založit rodinu a postarat se o ni, včetně osvojení odpovídajících hodnot a schopností potřebných pro uplatnění na pracovním trhu, který skýtal mnoho dělnických i řemeslnických míst a pozic ve službách. Intelektuálů a úředníků bylo relativně málo (v porovnání s dneškem), místa placených aktivistů v podstatě neexistovala. Postavy šerifů ztělesňované Johnem Waynem byly brány vážně a akceptovány jako morální vzor.

Samozřejmě, že už tehdy existovali intelektuálové a rozmazlená cynická zlatá mládež, kteří si z takových ideálů a takového životního stylu tropili legraci, ale ve veřejném prostoru se jim nedostávalo příliš významné pozice.

...ke společnosti lovců dotací

Z padesátých let můžeme udělat pomyslný skok do Ameriky začátku 21. století. Hlavním zdrojem bohatství již není klasické podnikání, nýbrž dobývání renty. Manuálně pracující lidé jsou označováni za „bílý odpad.“ Veřejný prostor ovládají neziskovky a velká média, na univerzitách vládnou extrémistické skupiny, které se už ani nevyhýbají násilí. Témata jako „nutnost vyhlazení bílé rasy“ jsou akceptována jako legitimní předmět studia.

Pro úspěch v takovém prostředí je zapotřebí úplně jiných vlastností. Rozhoduje konformita, ochota přijmout politickou korektnost, neklást zpochybňující otázky, připravenost stát se „rebelem“ přesně předepsaným způsobem, zaměřit kreativitu na čerpání rozpočtů a vymýšlení umělých kauz. Příprava lidí do takového světa pochopitelně vyžaduje jiné školy a jiný způsob výchovy. Dnešní úspěšní Američané jsou psychologicky jiní, než byli ti v padesátých letech.

To neznamená, že by úplně zmizeli lidé „ze staré školy.“ Ale jsou vytlačování na okraj, resp. do nižších společenských vrstev. Tam ještě najdeme „historické předsudky,“ přesněji řečeno starší typ osobnosti. Proces, který postupně radikálně změnil školství, chování státní správy, způsob výchovy, osobnost i hodnotový rámec, trval řádově šedesát let.

Válka světů

V českém prostředí můžeme identifikovat podobnou změnu. Posun se ovšem odehrál někdy mezi lety 1995 a 2015. Trval tedy nanejvýš 20 let, možná méně. Jedním z důsledků je, že ve stejné době a na stejném místě se ocitají politicky korektní třicátníci a padesátníci patřící do jiného světa. Asi jako kdyby se v dnešní Americe objevilo několik desítek milionů lidí z generace Johna Waynea, v plné síle. Jak by se dívali na feminismus? Jak by reagovali na pochody homosexuální a pedofilní hrdosti? Koho by volili? Mluvíme pochopitelně jen o statistických tendencích – mnozí padesátníci se s chutí přidali k novému trendu nebo jej dokonce pomáhali vytvářet. Na druhou stranu řada mladých lidí politickou korektnosti neakceptuje. Nicméně základní trend takový je.

Hodně k tomu přispělo skokové zlepšení životního prostředí a úrovně zdravotnictví v 90. letech, díky čemuž se prodloužil věk a vlastně i posunula životní období. Dnešní třicátníci se tak podobají spíše dřívějším dospívajícím – ve smyslu životního stylu i nároků, jaké jsou na ně kladeny. Role padesátníků se podobá spíše dřívějším třicátníkům. Mentorům (což bývali dříve padesátníci) je již vesměs přes sedmdesát, přičemž mnoho z nich má ještě před sebou 10 a více leta aktivního života.

Nejde jen o hodnoty a politické názory. Lidé ze starého světa vyrostli v tvrdším prostředí a byli vychováni k tomu, aby nefňukali. Jsou častěji zvyklí si poradit sami, poměrně často se jim oškliví čerpání dotací, jejich mozky jsou vhodněji vybavené k řešení komplexních problémů (vyrostli totiž bez počítačů) a seznam rozdílů by mohl dlouho pokračovat. Není to proto, že by byli lepšími lidmi, ale protože je – shodou okolností – formovalo jiné prostředí. Nicméně výsledkem je stav, kdy pár amatérů dokáže čelit velkým byrokratickým aparátům vybaveným mnohamilionovými rozpočty. Proto se české společnosti nepodařilo vnutit politickou korektnost a iluzi o prospěšnosti masové imigrace ani krátkodobě.

Zase ta osudná domýšlivost

Význam změn pochopitelně přesahuje konkrétní generaci. Jsou-li zde lidé, kteří mluví nahlas a viditelně se nenechávají přesvědčit ani zastrašit, znamená to, že další generace vyrůstá v jiném prostředí a že disent proti politické korektnosti je mnohem snadnější. To není jen záležitost politických sporů, ale především každodenního života. Což může vypadat třeba tak, že mladý člověk nastoupí do zaměstnání a na místě šéfa sedí starší pán (nebo starší dáma), který si myslí svoje a rozhodně nepřichází v úvahu, že by někoho vyhodil za nekorektní postoje (jak by tomu bylo v americké korporaci). I proto představují čeští „mileniánové“ daleko pestřejší skupinu než třeba jejich vrstevníci ve starých spolkových zemích.

To vše vede k velmi složité dynamice. Vidíme výrazný generační konflikt, který se mísí s formujícím se třídním konfliktem a rostoucím napětím mezi městem a venkovem. Do toho ještě vstupuje soupeření lokálních a globálních organizací. Proto dnes nikdo nedokáže spolehlivě odhadnout, jak bude vývoj pokračovat a jak budou středoevropské společnosti reagovat na další podněty zvenčí.

Ukazuje se také, jak naivní bylo předpokládat, že miliardy korun napumpované do neziskovek mohou stačit k ovládnutí země. Na Ukrajině se objevil specifický militantní nacionalismus, na Blízkém východě radikální islám, ve střední Evropě zase v podstatě neznámý typ generačního konfliktu. Řídit z jednoho bodu a jednou metodou různé společnosti je prostě nemožné.

Zdá se, že příslušníci nových elit se utěšují nadějí, že stačí počkat, až další generace vymře. Ale je to planá naděje. Než dnešní padesátníci zestárnou, změní se situace natolik, že úplní jiní hráči než dnes budou řešit úplně jiné problémy než dnes.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 23.6.2018

Psáno pro Institut Václava Klause

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1144.html

V téměř stejný den, kdy Tereza Mayová pronesla svůj hanebný ramadanový projev, ve kterém fakticky kapitulovala před islámskou komunitou, vyhlásila Velkou Británii dobytou zemí a hodila přes palubu desetiticíce obětí muslimských gangů, psal Tommy Robinson svůj dopis z vězení...

Není profesionální intelektuál a psal jen propisovačkou na papír (tedy bez možnosti vrátit se a přeskládat větu), takže jeho dopis neobsahuje efektní fráze, jaké se pak dávají do výborů citátů. Ale je to autentický dopis muže, který počítá s tím, že bude zabit, je ochoten tu oběť pro svou zemi přinést a do poslední chvíle doufá v možnost revoluce, která smete zkorumpovaný systém. Rozhodně stojí za to ten text číst. Doufám, že bude co nejdříve přeložen do češtiny.

Pokud se nepodaří zastavit islámskou a africkou imigraci do České republiky, je takový konec to nejméně děsivé, v co můžeme doufat.

Celý text dopisu (v angličtině) najdete tady.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 22.6.2018

Dobré odpoledne, dámy a pánové. Vítám vás na setkání a diskuzi nad knihou Prolomení hradeb. Jak jsem slíbil, dám prostor i názoru knihovny, pokud se tu najde nějaký zástupce, který ho dokáže přednést. Bude totiž určitě zajímavé dozvědět, které to jsou názory, že jsou v takovém rozporu s názory obsaženými v knize, že musel být kvůli tomu zrušen domluvený pronájem sálu...

Vidím, že tu za knihovnu nikdo není. Škoda. Víte, když jsem Prolomení hradeb psal, tak jsem trochu doufal, že se na druhé straně pomyslné politické barikády najde někdo, kdo bude schopen s tezemi obsaženými v té knize polemizovat, že nějaké mé předpoklady budou napadeny, že postupně vznikne diskuze podobné té, jaké se rozběhla třeba po vydání Huntingtonova Střetu civilizací, a že z té diskuze po pár letech vzejde další vydání, mnohem chytřejší než původní kniha.

Jenže se obávám, že jsme narazili na multikulturní myšlení, které je intelektuálně i morálně zkrachovalé, udržuje se už jen korupcí a represemi a které tudíž není schopno jakékoli debaty.

Tím nemyslím to šikanování, jakému jsem občas vystaven já. Jak na mě vidíte, dá se to přežít. Ale kdo máte přátele nebo příbuzné ve sluníčkových kruzích, víte, že je to život neustálého vzájemného hlídání, podezírání a útoků.

To je mimo jiné dáno vnitřní konkurencí. I oni jsou totiž stále nenajedenější. Přibývá zájemců o členství v managementech korporací, ale také i místa v neziskovkách a redakcích velkých médií nebo místa vysokoškolských učitelů humanitních disciplín. Ostřejší konkurence pochopitelně také přináší větší ochotu zlikvidovat konkurenta v boji o rozpočet. Nekonformita či politická nespolehlivost se může stát dobrou záminkou. Přízrak označení za zrádce se vznáší nad každým.

To nám dává dobré vysvětlení oněch puberťáckých demonstrací, které probíhají už více méně permanentně. Můžeme mít tendenci vidět jejich účastníky pouze jako pitomce, kteří protestují proti výsledkům již proběhlých voleb. Ale pokud nějaké jednání probíhá masově, nejspíš za ním bude nějaký typ skryté racionality, kterou ještě nevidíme.

V tomto případě se soutěží o to, kdo bude vidět. Každý z těch mladých lidí se budou jednou ucházet o pracovní místo. A organizace typu Nadace otevřené společnosti už otevírají jen omezený počet míst. Přitom to jsou pozice nesmírně lukrativní, ne ani tak mzdovými podmínkami, ale tím, že otevírají cestu do politiky, k vlastním nadacím, a především do korporací na místa různých „ředitelek pro začleňování menšiny“, „ředitelek pro společenskou odpovědnost,“ „manažerek životní rovnováhy“ apod. Což je zase skvělý odrazový můstek k manželství s vysokým ředitelem a skoku do 

vyšší třídy (nové aristokracie).  Jsou to nádherné příležitosti, ale není jich dost. Budoucí uchazeči si tedy připravují pozici. Nedemonstrují ani tak proti Andreji Babišovi, ale jeden proti druhému. Soutěží, kdo bude více politicky korektní. Kdo si nechá dokonaleji vymýt mozek. Kdo bude horlivěji opakovat hesla, kterým nerozumí.  O to se hraje. Ne o to, jestli bude pan Ondráček v nějakém parlamentním výboru, o jehož kompetencích ti demonstranti nemají potuchy, a ani je nezajímají.

Situace zemí Višegrágu je unikátní tím, že vedle těchto komsomolců tu žijí miliony lidí, kteří jsou schopni si uvědomit, že politická korektnost je totální pitomost a jsou schopni se tomu smát. Jejich mozky nefungují tak, že když jim řeknete, že existuje 36 pohlaví, tak tomu začnou do pěti minut věřit. Nemají schopnost věřit, že když někdo křičí aláhu agbar, tak  to nemá nic společného s islámem.

Jsou to lidé, kteří vyrůstali ještě před vznikem současných aparátů indoktrinace. Díky jejich přítomnosti jsou středoevropské společnosti mnohem svobodnější, i pro mladé je pak snadnější uchovat si nezávislé myšlení, pokud o to stojí.

Přečtu úryvek z článku, který vyšel před pár dny na serveru Echo24. Je takový ten vzorňácký korektní server, kam třeba já nesmím psát a kde se moje jméno nesmí objevit, pokud mne nechtějí urážet. Nikdo je tedy nemůže podezírat, že se jedná o nějaké hamplovské extrémisty. A nejde o čtenářský příspěvek, ten úryvek je z redakčního článku.

Teď přicházíme k části, která je pro mne osobně nejbolestnější. A která je vlastně pravým důvodem, proč tuhle baladu vyprávím. Je to už mnoho let, co jsem zaslechl příhodu jednoho anglického známého. Na dveře domu jeho velmi slušně zajištěné středostavovské rodiny v lepší čtvrti zaklepala vzdálená příbuzná, která se zapletla s jednou ze zmiňovaných pákistánských partiček. Prosila o útočiště a o ochranu. Prý jí od nich hrozí nebezpečí. Za chvíli po ní dorazila dvě auta plná mladých pákistánských mužů. Ti stručně naznačili hlavě domácnosti, že by jim onu dívku měli vydat, protože jinak jim ten dům zapálí. Pobouřený domácí pán v lehkém šoku zavolal na policii  a dostalo se mu šoku ještě většího, protože službu konající policista mu suše poradil, že by ty mladé muže měl raději poslechnout, protože oni, tedy policie, kvůli jedné hysterické holce rozhodně nikam nepojedou.

Byl jsem z toho příběhu snad ve stejném šoku jako jeho aktéři. Takhle že by se mohla chovat britská policie?  Policie země, kterou jsem měl za vzor v oblastech výkonu státní správy, poctivosti a odpovědnosti? Nesmysl.

Jak možná víte, ve Velké Británii bylo uneseno minimálně 1500 dívek. Ty dívky byly využívány jako sexuální otrokyně pákistánských gangů a docházelo i k takovým děsivým případům jako vypalování cejchů „otrokyním“ žhavým železem nebo kdy na sex s 12letou dívkou stála fronta. To vše probíhalo s tichou podporu policie a sociálních úřadů. Když se vše provalilo, nikdo nebyl pohnán k odpovědnosti a sociální úřad ve městě Rotherham, kde bylo epicentrum všeho, byl dokonce vyhlášen nejlepším britským sociálním úřadem.  Vyhlášení proběhlo v době, kdy už byla kauza odkryta.

Otázka, kterou si v souvislosti s takovými případy klademe, zní: Proč lidem nedojde trpělivost? Základní intuitivní představa je totiž taková, že nespokojenost lidí roste, až to jednoho dne bouchne a zoufalí obyvatelé vyjdou do ulic.  Začne revoluce nebo občanská válka. Dámy a pánové, takhle to ale nefunguje.

K tomu, aby došlo k výbuchu, musí být splněno více podmínek. Lidová nespokojenost je pouze jednou z nich. A přeplnění jedné podmínky nenahradí, že ty další nejsou naplněny. Lidový hněv tak nepřeroste ve výbuch. Lidé začnou být ustrašení, každý začne hájit sebe a sázet na to, že se pákistánští okupanti spokojí s dcerou souseda a na tu jeho nedojde. Stávají se tak velice snadnou kořistí, protože agresor v klidu zlikviduje jednoho po druhém.

Jaké jsou další povinné podmínky, to dobře zformulovali zločinci, kteří před 100 lety zničili Rusko.

Za prvé. Vládnoucí skupina musí ukázat slabost. Dokud represivní aparát funguje naplno, zabrání lidem zorganizovat se.

Za druhé. Musí existovat malá akceschopná skupina, která je dostatečně profesionální a která dokáže lid zorganizovat a dát mu vedení. Podstatná je také, že si dokáže vytvořit image potenciálních vítězů tak silnou, aby ji lidé mohli následovat bez obav z totálního debaklu.

Tyto body spolu souvisí. Pokud je vládnoucí skupina dost silná, dokáže zabránit zformování „revoluční avantgardy.“ Monitoruje situaci a potenciální vůdce včas zkorumpuje, zastraší nebo zabije.

Kdyby chtěl Vladimír Putin opravdu zničit Velkou Británii, neztrácel by čas s dvojitými agenty, ale pečlivě by monitoroval situaci uvnitř ozbrojených sil. Jakmile by nespokojenost policistů dosáhla takové úrovně, že to naruší akceschopnost policie, poskytl by Putin Tommymu Robinsonovi 10 milionů dolarů a pár profesionálních poradců. Během pár měsíců by vypukla násilná revoluce a Tereza Mayová by nejspíš skončila na šibenici. Ostatně, něco velmi podobného provedli před 100 lety Němci Rusku.

V Knize Prolomení hradeb se snažím ukázat, že v Evropě v současné době probíhá závod dvou trendů. Na jedné straně přirozený cyklus, kdy se dekadentní elita – v knize ji nazývám novou aristokracií – postupně rozpadá, až bude smetena nějakou formou revoluce nebo odejde ze scény jiným způsobem.

Na straně druhé postupné obsazování Evropy islámskými imigranty, resp. nahrazování původního obyvatelstva. Mezitím je Evropa zaplavována islámskými migranty. To, co dnes vidíme ve Švédsku nebo Británii, to není cesta k pestřejší nebo promíchané společnosti. To, k čemu dochází, je výměna obyvatel. V Londýně žili Angličané a brzy tam bodu žít Pákistánci. Jedno etnikum, jedna kultura. Doporučuji ke čtení třeba pana Kurase, který ukazuje, že tam, kde dřív byly restaurace 15 různých národností, tam dnes najdete jen spoustu pákistánských. „Noví Angličané“, „noví Švédové“ a „noví Němci“ nebudou žádný multikulturalismus tolerovat. Jsou plně spokojeni se svou kulturou, jak ji znají ze Somálska, Aghánistánu nebo Pákistánu.

Čím později se současný politický (a možná i ekonomický) režim rozpadne, tím větší část Evropy bude islamizována stejně nenávratně jako dnešní Sýrie, Egypt, Maroko, Turecko, Afghánistán, Pákistán – tam všude byly křesťanské, hinduistické nebo budhistické kultury. Jediné, co z toho zbylo, jsou názvy jako  Hindukúš (pohřební hranice Hindů).

Ve zmíněné knize jsem ukázal určité příznaky, že panství nové aristokracie se rozpadá poměrně rychle. Jenže ona výměna obyvatel také probíhá velmi rychle. V tomto ohledu je dobré připomenout, že sousedství Maďarska a Polska nevyřeší české problémy. A česká společnost a politika jdou zatím švédskou cestou. Cestou, která znamená úplné nahrazení obyvatelstva během řádově 50 let.

Dnes nevíme, jak bude pokračovat příběh Evropy ani jak bude pokračovat příběh České republiky. Možná existují nějací výjimeční jedinci, kteří dokážou změnit dějiny. Obávám se ale, že to není nikdo z lidí v tomto sále.

Nabízím ale jiný pohled. A sice ten, že existuje mnoho scénářů, které se mohou naplňovat. Od extrémně negativních po vcelku pozitivní. Tyto scénáře jsou různě pravděpodobné. Věci, které dnes děláme, mohou zvýšit šanci naplnění dobrých scénářů a snížit šanci naplnění špatných scénářů. Možná jen o nějaký zlomek procenta. A není jisté, že se naplní nejpravděpodobnější scénář, občas jde historie i cestou poměrně nepravděpodobnou.

Dá se ale očekávat, že rozhodnutí padne v dohledné době. Za nějakých 10 let už budeme nejspíš vědět, jestli nějaká část Západu přežije a zda součástí toho, co přežije, bude i nějaká část České republiky.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 18.6.2018

Zdroj:

http://petrhampl.com/knihovna-liberec1

http://petrhampl.com/knihovna-liberec2

Upozorňuji na výborné články, které píše Michal Walter Kraft. Skvělé analytické myšlení, jasné z hlediska hodnot. Třeba tenhle, ve kterém ukazuje, že boj s pašeráckými gangy je k ničemu. Pokud chceme opravdu zastavit nežádoucí imigraci, je zapotřebí tady vytvořit takové podmínky, aby se sem migranti báli. Nic menšího nepomůže...

Ty články jsou zajímavé i z toho hlediska, že Michal Walter je poradcem jednoho poměrně významného politika. Další trhlinka, kterou postupuje zdravé myšlení od lidí k elitám. A snad i trochu naděje do blízké budoucnosti.

článek zde:

Michal Walter Kraft: Boj s pašeráky lidí je hloupost

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 17.6.2018