12. pro, 2017

PETR HAMPL: K situaci nové generace, tzv. mileniánů

Odpovědi na otázky ekonomického časopisu Faktor S.

Čím se podle vás liší mileniálové oproti předcházející generaci z hlediska vztahu k financím?

Neřekl bych, že se jedná o zlomovou generaci. Proti "husákovým dětem" je rozdíl hodně markantní, ale v zemích bývalé západní Evropy vidíme spíše postupný posun. Každá generace je lehkovážnější než ta před ní. U každé generace se občas objeví hlasy, že "kyvadlo se otáčí, tahle už bude ta konzervativnější," a pokaždé se ten předpoklad nenaplní.

Takže tu máme skupinu lidí, kteří jsou v porovnání s těmi před nimi ještě lehkovážnější, ještě více zaměření na zážitek a krátkodobé cíle. Není to vlastně jejich chyba. Od dětství se jim říkalo, že neexistují žádné povinnosti. Málokoho z nich učili, aby překonával překážky. A zároveň vstupují do světa, ve kterém se jim neotevírají příležitosti a kde ještě navíc není možné vytvářet dlouhodobé hodnoty. Když si šetříte peníze, sní vám je inflace a možná i časem zabaví vláda. Když si pořídíte nemovitost, za 20 let může mít minimální hodnotu, protože se změní bezpečnostní poměry v tom regionu. Mileniálové se chovají podle toho.

Podle studie Credit Suisse jsou mileniálové nešťastnou až ztracenou generaci. Důvodem je vysoká nezaměstnanost mladých. Vysoká je například v Itálii, Španělsku, Řecku nebo Francii. Čím to podle vás je?

Není to jen otázka těch zmíněných zemí. I třeba u nás, kde není problém s nezaměstnaností, je tomu tak, že zajímavá místa jsou obsazena třicátníky a čtyřicátníky, kteří si je budou držet minimálně dalších 20 let. Problém je v tom, že nevznikají nové firmy. Přirozený řád věcí by byl takový, že 40letí manažeři si zakládají vlastní firmy a na jejich dosavadní místa nastupují lidé s praxí 5 - 10 let. To by dávalo rozumnou perspektivu všem. Jenže vysoce regulovaná ekonomika neumožňuje otevírání nových podniků, takže mladí vstupují do světa, o kterém jim říkali, že každý může být hned šéfem, aniž by musel překonávat nějaké překážky. A zjišťují, že ve skutečnosti jim ten svět nenabízí téměř nic. Není divu, že tolik z nich nenávidí vlastní společnost a vlastní civilizaci, a že mnoho dalších fakticky rezignovalo.

V zemích jižní Evropy to dovršilo euro, největší ekonomická katastrofa v dějinách Evropy. Jsou postižené celé oblasti. Dnes tam jsou lidé, kteří se blíží třicítce, nikdy neměli slušnou práci a mezi jejich přáteli není nikdo, kdo by ji měl. Nemohou se oženit, nemohou mít děti, protože si to nemohou dovolit. K tomu rychlé zhoršování bezpečnostní situace... prostě katastrofa.

Někteří z nich možná založí startupy a stanou se miliardáři, velká část z nich ale bude řešit, jak zaplatit bydlení. Čím to podle vás je, že podle řady průzkumu dále porostou dále mzdové a sociální rozdíly?

Vysoké rozdíly jsou důsledkem, ale zároveň i příčinou těch trablů. Před nějakými 50 - 70 lety tomu bylo tak, že se lidé lišili bohatstvím, ale spojoval je stejný pohled na svět, podobný životní styl a stejné hodnoty. Dnešní horní vrstva se od zbytku společnosti radikálně odlišuje - životním stylem, vkusem, představou o světě.... vlastně vším. Vymizela solidarita mezi sociálními vrstvami. Ti nahoře se necítí spojeni s těmi dole, dokonce bychom mohli říct, že je nenávidí. Prosazují se tedy takové změny a takové regulace, které cíleně snižují životní šance těch dole a vedou k dalšímu zvyšování rozdílů. Došlo to až tak daleko, že dnešní elity cítí víc sympatií k bývalým bojovníkům Islámského státu než k chudým lidem z vlastního regionu. Pro bojovníky IS mají rozsáhlé sociální programy, pro dělnickou třídu ve vlastní zemi jen další a další povinnosti a buzerace. Jiným příkladem je podvod s takzvaným globálním oteplováním, který vytvořil tisíce míst pro konzultanty z bohatých rodin a zlikvidoval miliony dělnických míst. A k těm startupům. Existuje mýtus, že nová firma musí mít nějakou úžasnou novou pokročilou technologii. Ve skutečnosti jsou z hlediska ekonomiky mnohem důležitější relativně běžné dílny, živnosti, restaurace atd. 

V Česku ekonomice chybí v současnosti 200 tisíc pracovních míst. Situace se změnila: Zatímco v minulosti si firmy vybírali zaměstnance, nyní si zaměstnanci vybírají firmy. Jak by měly firmy přistupovat k mileniálům, aby si je získaly? A myslím tím i například i pro lidi, jako jsou vyučení frézaři, mechanik seřizovač apod.

U frézařů, mechaniků seřizovačů, operátorů výrobních linek, skladníků a podobných profesí není rozdíl mezi generacemi tak markantní. Firmy nenarazí na zdaleka takový problém jako u bílých límečků. Těžké je ty lidi najít, nikoliv zapojit. Navíc se mi zdá, že dělnická třída pořád ještě dobře reaguje na nabídku dlouhodobé perspektivy zaměstnání, sociálních jistot atd.

Mnohem větší problém je u vysokoškoláků. Tady je na každé firmě, jak to bude řešit, ale já doporučuji položit si základní otázku: stojím o zaměstnance, který je neukázněný, nerespektuje kolegy, neumí zatnout zuby a chce být do dvou let ředitelem zeměkoule? Není spíš zapotřebí se takovým lidem vyhýbat?

Kdy se mileniálové stanou majoritní skupinou na pracovním trhu? A jak ho ovlivní?

Majoritní skupinou se nestanou nikdy. Starší generace na něm bude ještě desítky let. A mezitím nastoupí další, nejspíš ještě povrchnější, lehkovážnější a s ještě naivnějšími představami o životě.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 12.12.2017

zdroj:

http://petrhampl.com/milenial