18. bře, 2018

PETR HAMPL: Silvie a MeToo-skeptici

Silvie Lauder je feministická aktivistka, která je zároveň redaktorkou Respektu. Loni přišla udělat hysterickou scénu na seminář o životních šancích normálních heterosexuálních mužů, protože o něčem tak nekorektním se přece nesmí mluvit.

Člověk si nemohl odpustit trochu té zlomyslné radosti, když ji viděl sedět na konferenci Právní aspekty kampaně MeTo. Zadumanou a zamračenou. Bylo to spíše uzavřené zasedání s hvězdnou sestavou – špičkoví advokáti, soudci různých soudů až po místopředsedu ústavního soudu, experti z disciplín jako psychologie, sociologie a sexuologie, vysokoškolští učitelé, olympijská vítězka, známá herečka… Všichni se sešli, aby si vzájemně ujasnili, jak vidí hnutí MeToo a jeho důsledky. Žádná prohlášení pro média, ale věcná diskuze mezi vzdělanými a přemýšlivými lidmi.

Sešli se přibližně rok poté, co centra centra gender studies, veřejnoprávní média a Bakalovo nakladatelství Economia vynaložily desítky milionů na pokusy přesvědčit veřejnost, že běžné mužsko-ženské jiskření je projevem útisku. Víme už, že normálním lidem je feminismus k smíchu. Ale co tihle lidé, které lze podle příjmu a vzdělání počítat k elitám a kteří jsou na tom po všech stránkách lépe než ti „lepší lidé,“ co povykují na náměstích?

Vlastně to bylo něco jako feministické peklo. K řečnickému stolu nastoupí sexuoložka, inteligentní a úspěšná žena, která by měla být feministickým idolem. A její téma? Jak si udržet chlapa! Po třicítce atraktivita klesá, musíte se naučit dobře vařit, ale nesmíte to s rodinou jíst, protože to byste byla ještě méně atraktivní. Radim Uzel zase hrdě vypráví, jak plácal sestřičky po zadku. Na závěr konference přišla ex-ministryně a advokátka Daniela Kovářová se satirickým příspěvkem o zakládání nového oboru MeToologie, který bude „integrovat poznatky z mnoha oblastí“ a umožní zakládat katedry a ústavy, čerpat dotace, vyvíjet nátlak, prosazovat nové zákony… Nevím, zda vycházela z nějakého reálného dokumentu, ale rozhodně se jí podařilo naprosto perfektně vystihnout podstatnou neomarxistického rozkrádání. Skutečnou perlou pak byl geniální postřeh o tom, jak u pohlavního obtěžování rozpoznat oběť od zločince. Obětí je ten, kdo jako první podá stížnost. Vytváří se tak perverzní systém motivace k udávání  - každá interakce s erotickým podtextem může znamenat osobní pohromu. Zachránit se můžete jen tak, že svůj protějšek udáte a způsobíte pohromu jemu. A druhý skvělý postřeh paní doktorky Kovářové: Do kampaní proti pohlavnímu obtěžování se musí masově zapojovat herečky, protože dokážou nejlépe zahrát, že se cítí traumatizovány.

Orgie politické nekorektnosti pak dovršily reakce na feministické demonstrantky. Myslíte, že se někdo zajímal o to, co měly na cedulích? Ani náhodou! Zato si někteří všimli, že byly ošklivé.

Já jsem ve svém krátkém vystoupení v podstatě shrnul hlavní myšlenky z článku Proč potřebujeme více svádění a obtěžování. Demonstrantky jsem nekomentoval.

Vedle toho zazněly skoro dvě desítky právnických proslovů. Nedělal jsem si poznámky, raději jsem se nechal unášet perfektní logickou stavbou myšlenek. Shrnuji tedy jen pár tezí, které mi utkvěly.

  • Aktivity proti zneužívání měly původně pomoci třináctiletým chudým holkám, které byly závislé a musely strpět jednání, které je mnohdy poškodilo na celý život. Dnešní feministická akce je nejhrubším výsměch těmto skutečným obětem, kdy bohaté a úspěšné sebevědomé ženy předstírají „trauma“ z toho, že jim někdo před lety sáhl na koleno.
  • Erotika je něco nesmírně intimního a individuálního, co se ze své podstaty vzpírá právním regulacím, zákonům a komisím. Je možné stanovit určité hranice, ale nic víc. Současné kampaně proti „obtěžování“ nikdy nezačnou fungovat. Jediným výsledkem bude nastolení atmosféry strachu a tisíce obětí štvanic.
  • Zatí nejvážnější pokus je tzv. Istambulská dohoda, kde se státy zavazují k nastolení totalitního systému, neustálému narušování intimní zóny občanů a likvidaci posledních zbytků občanských svobod. Zástupci České republiky ji podepsali, aniž by se namáhali informovat veřejnost.

·         Ve své nedávno vydané knize Prolomení hradeb nahrazuji často používané slovo „elity“ snad výstižnějším výrazem „nová aristokracie.“ Je jím myšlena poměrně úzká vrstva lidí působících ve vedení státu, korporací a velkých médií. Ač mají nadprůměrně výkonné mozky, naučili se soustředit veškerý jeho výkon na boj o pozice a rozpočty, a vytěsnit cokoliv dalšího. Jsou ochotní uvěřit jakékoliv pitomosti, mohou-li doufat, že tím posílí své šance na posílení pozice v aparátech. Jejich základní ctností je schopnost vypínat mozek, kdykoliv je to zapotřebí. K tomu jsou trénováni od mládí a podle toho probíhá selekce již od základní školy.

Je skvělé vidět, že česká elita v tom není zdaleka jednotná, a že je v ní zastoupeno mnoho inteligentních lidí, kteří měli to štěstí, že při nástupu hlavní vlny neomarxismu již byli dospělí, takže nestihli projít procesem vymytí mozku.  Naivní progresivisté mohou doufat, že s odchodem této generace zdravý rozum úplně zmizí, ale tolik času mít nebudou. Buď bude i Česká republika islamizována nebo proběhne nějaké forma kontrarevoluce.

Myslím, že si to uvědomuje i slečna Silvie. Nezbývalo jí tedy, než sedět zesinalá hněvem a kousat se do rtů.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 18.3.2018