5. dub, 2018

PETR HAMPL: Velikonoční úvaha o velkých příbězích a každodenním životě

K filmu Budovatelé říše, kde jsem zostouzen, jsem se ještě nevyjádřil. Když vám na něčem opravdu záleží, věříte ideálům a jste ochotni pro ně něco obětovat, máte sklon přehnaně důvěřovat těm, kdo předstírají, že zastávají stejné hodnoty. A pak to nedopadá dobře. K tomu se ale nechci vracet...

Mnohem zajímavější je totiž rozhovor, který poskytl neomarxistickému serveru A2Alarm režisér a hlavní tvůrce Andram Abramjan. Na rozdíl od kavárenských trosek, na které běžně narážíme, se jedná o inteligentního člověka, který nevystačí s frázemi typu „Je tu 12 imigrantů,“ „Putin“, „islám je náboženství míru“ a „bez Evropské unie bychom lezli po stromech.“

Andran Abramjan souhlasí, že někdy jsou dobré časy a jindy zase těžké časy a že občas probíhají i takové události jako kolaps civilizace či třeba vyhubení nějakého národa nebo rasy. Občas je vyvražděno šest milionů Židů nebo dva miliony Arménů. Místo zlikvidované rudé rasy se někam nastěhuje bílá. Místo bílé hnědá či černá. Ale to je prý přirozený běh věcí a máme se s tím smířit.

Vedle toho jsou ale lidé, jak tvrdí Andran Abramjan, kteří čtou příliš mnoho hrdinských příběhů a dostanou chuť takové hrdiny napodobovat. Může se jim dokonce stát, že podle toho začnou žít. Uvěří tomu, že je možné změnit přirozený běh dějin. Nebo dokonce, že to je morální! Takoví lidé si hrají s příběhy, postupně se ale stane, že ty příběhy se zmocní jich a tihle lidé ztratí zdravý rozum. Stává se z nich zvláštní typ narkomanů závislých na velkých hrdinských příbězích. Andran Abramjan pro to používá termín „populistická agenda.“

Možná na tom něco bude. Ale sociologa nutně musí napadnout otázka: Jsou-li ty hrdinské příběhy tak škodlivé, proč je vlastně civilizace generuje? Proč je jich tolik a proč jsou pro nás tak významné. Ano, existují patologické skupiny typu Pražské kavárny, které se snaží hrdinská vyprávění potlačit, rozbít a zesměšnit, ale ani jejich příslušníci se od nich nedokáží oprostit úplně.

Mohli bychom být v pokušení domnívat se, že ten zájem o hrdinské příběhy je pouze rysem naší nedomrlé a místy až ubožácké doby. Jenže oni si je lidé vyprávěli po celé dějiny, minimálně po celé dějiny západní civilizace – už řeckého dávnověku, kdy ještě nebylo písmo, ale byly už Homérovy eposy.

Hrdinské příběhy jsou důležité mimo jiné proto, že když občas přijdou hodně těžké časy a přežití národa či civilizace je v ohrožení, ta vyprávění lidem pomůžou přepnout do jiného způsobu myšlení a jiného způsobu jednání. Do myšlení a jednání patetického, heroického, houževnatého a vybaveného ochotou přinášet oběti. Lid, který není takového přepnutí schopen, ten nedokáže přežít. A pro lidi, kteří nevyrůstali s hrdinskými příběhy, je to přepnutí ještě mnohem obtížnější než pro ostatní. Zůstává pak jen běžná mentalita každodenního života „to se prostě stává, že je nějaké etnikum nahrazeno. Hlavně, aby nám neomezili dotace.“ Výsledkem pak je současná honorace, která se učí arabsky a tvrdí, že islamizace „není hrozba, ale příležitost“. Příležitost něco vykšeftovat s novými pány.

Dobré národy a dobré civilizace generují silné příběhy. Ubohé jsou bez příběhů. Mimochodem, všimněte si, že pro západní civilizaci jsou typické příběhy o odhodlaných mužích, kteří čelili přesile, bránili svoje země, svoje rodiny a svoje zvyky. Proto nedokážeme třeba dobytí Ameriky pojmout jako silný příběh. V logice naší civilizace je stát spíš na straně Indiánů – i když to v tomto konkrétním případě byli nepřáteli našich předků.  A proto jsou naše příběhy tak jiné než islámské, úplně jiné než buddhistické nebo třeba konfuciánské.

A někde vzadu za tím je ten hrdinský příběh, který je pro naši civilizaci zakládající. O bohočlověku Ježíši Kristu, který dobrovolně podstoupil smrt, sestoupil do podsvětí, svedl tam zápas se silami zla a jeho vítězství zcela změnilo povahu světa, ve kterém žijeme.

Tyhle a další příběhy si můžeme vyprávět jenom proto, že jsme potomky lidí, kteří si velké příběhy nejen vyprávěli, ale v těžkých dobách se podle nich dokázali zachovat. To není dávnověk, bylo tomu tak ještě v generaci našich dědečků.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 5.4.2018