19. čvn, 2018

PETR HAMPL: Z konference Ekonomická filosofie pro 21. Století

Dámy a pánové, Děkuji za pozvání na tuto konferenci. Snad budu schopen přispět do debaty právě proto, že nejsem ekonom. Zdá se totiž, že pro ekonomii platí to stejné, co pro jiné obory. Jakmile se uzavře do sebe, stává se nezajímavým a v podstatě zbytečným...
 
Ostatně to samé je vidět i na sociologii. Dokud dostává otázky od lidí zvenku a dokud se na ně pokouší najít takové odpovědi, které jsou použitelné a zároveň důvěryhodné, je to bádání zajímavé, vzrušující a snad i důležité, protože lidem umožňuje dívat se na svět jinak, všímat si jiných souvislostí a přijímat kompetentnější rozhodnutí. Jakmile tyto „zakázky“ zvenčí zmizí, disciplína se dostane do stavu, v němž sama generuje výzkumné otázky, sama si na ně odpovídá a jediným výstupem jsou publikace, které nečtou dokonce ani maminky autorů a záplavu citací, v nichž se uzavřená parta lidí cituje navzájem, aby mohla vykazovat body a přidělovat si granty. Obor se stává dokonale zbytečným. Mohl bych to ilustrovat na příběhu sociologického mainstreamu, ale nebudu tím zdržovat. 
 
Shodou okolností byla v posledním čísle Newsletteru Institutu Václava Klause publikována anketa „Jak vysvětlujete vymizení vážné ekonomické diskuze u nás?“. V této anketě odpovídaly nejváženější postavy české ekonomie a převládají hlas vyjadřoval názor, že hospodářství funguje více méně perfektně, lidé už nemají téměř žádné problémy, nepotřebují tudíž řešení a ekonomii je věnována méně pozornosti. 
 
Myslím, že tato anketa naprosto perfektně vyjadřuje problém oboru. Ve skutečnosti lidé mají více problémů a více otázek než kdy jindy. Civilizace se hroutí. Politický a sociální rozpad je úzce propojen s ekonomickými změnami. V době rychlého hospodářského růstu se hromadí chudoba. Zdroje, na kterých stálo české hospodářství po dvě staletí a které přežily i komunistické běsnění, tyto zdroje jsou likvidovány před našimi očima.  Nepřeženu, když řeknu, že si to v nějaké míře uvědomuje naprostá většina populace. 
 
Nevidí to jenom profesionální ekonomové. Když si ekonomové nedokážou ani všimnout problému, který vidí ostatní, jak by mohli být užiteční při jeho řešení? To je skutečný důvod nezájmu. Lidé nevěří, že ekonomové mohou významně přispět k řešení hospodářských problémů. Stejně jako nevěří, že by sociologové mohli přispět k řešení problémů sociálních. 
 
Nad ztrátou prestiže ekonomů bychom mohli mávnout rukou. Jenže ony se kupí problémy a otázky, které čekají na odpovědi. V 80. letech existoval prognostický ústav, kdy byly studovány alternativy ke stávajícímu uspořádání a možnosti, jak k nim dojít. Dnes, když jsme v podstatně horší situaci než tehdy, žádný prognostický ústav není. Jen neustálé opakování fráze o tom, že tak jsme se nikdy neměli tak dobře, jako se máme teď. Fráze, které snad už nevěří ani ti, kdo ji opakují. 
 
Když jsme u těch frází, zmíním ještě jednu, kterou od ekonomů slýchám. Já osobně ji pokládám za obrovsky amorální, ale to je subjektivní hodnocení. V každém případě ale ukazuje na velmi špatné analytické schopnosti. To je fráze, která říká, že lidé, kteří se dostali do dluhové pasti nebo jiné nesnesitelné situace, si za to mohou sami. Pokud by to bylo míněno jako povzbuzení, aby ke své situaci přistupovali aktivněji, tak by to dávalo smysl. Ale já se obávám, že to je výmluva pro to, aby jim byla odepřena pomoc, často, aby jim byly odepřeny i férové podmínky a pokud by to bylo možné, tak aby byli rozemleti do psích konzerv nebo aspoň zavřeni do věznic nebo přestěhováni do Chánova, abychom se na ně nemuseli dívat. 
 
Dámy a pánové, není přece tak těžké vidět, že pokud k nějaké chybě dochází systematicky, musí být za tím selhání systému, nikoliv jednotlivce. Což také znamená, že pokud by oněch cca 20% obyvatel bylo rozemleto do konzerv, zbývající část společnosti se opět rozdělí ve stejném poměru. Zase dojde k tomu, že čtvrtina nejméně bystrých lidí se dostane do velmi podobných problémů. 
 
Když jsem si tuto přednášku začínal chystat, měl jsem připravenou tezi, která by se dala shrnout následovně. 
Předlistopadový režim plánovaného hospodářství se neosvědčil. Současný model korporátního kapitalismu má ještě horší výsledky. Hledáme úplně nový model ekonomického myšlení a ekonomického uspořádání. 
Ale potom jsem si uvědomil, že je to pravda jen částečně. Když se vrátíme o 30 let nazpět, můžeme ve vzpomínkách vyvolat model husákovského socialismu se třemi základními rysy:
 
Centrální plánování
 
Státní vlastnictví všech výrobních prostředků (mimo takových, kde byly produkty spotřebovány přímo v domácnosti)
 
Masivní a okázale tolerovaný šedý trh
Jak ukazují analýzy třeba profesora Možného, právě šedý trh hrál rozhodující roli. Od něj se vyvíjelo postavení jednotlivých lidí ve společnosti, jejich prestiž a reálná moc. 
S odstupem 30 let můžeme konstatovat, že to byl ekonomický model, který dokázal zajistit stabilitu, zabránit nesnesitelné chudobě, zajistit trvalý růst životní úrovně a povzbudit formování takových povahových rysů, které – jakmile jim byla poskytnuta svoboda – projevily neuvěřitelnou činorodost, podnikavost, cílevědomost, ochotu nést riziko, schopnost učit se a všechny ostatní podnikatelské ctnosti. 
 
Před pár týdny jsem se dostal do diskuze s ekonomem Pavlem Kohoutem a biologem Martinem Konvičkou. Rozhořčeně mi tvrdili, že za  Husáka nic dobrého nevzniklo. Oponoval jsem: A co vy dva, pánové? Neměli na to odpověď. 
 
Dnes, o 30 let později, žijeme v ekonomickém systému, který můžeme charakterizovat následně:
 
Hlavním zdrojem bohatství je dobývání renty. 
V české ekonomice hrají dominantní roli nadnárodní korporace. 
Šedý trh je důsledně potlačován. Dokonce i za tam, kde je zřejmé, že náklady na boj proti stínové ekonomice převyšují výnosy.
Niky klasického drobného podnikání (to byl původní význam slova kapitalismus) se zmenšují. Je to primárně dáno stále přísnějšími regulacemi, což je nástroj de facto používaný korporacemi k čištění trhu od malých. 
Statisícům lidí je bráněno vstoupit na pracovní trh. Počet těchto lidí se neustále rozšiřuje. 
Je to systém, který je nestabilní. I ve fázi růstu udržuje významnou část obyvatel v chudobě. Hromadí se nerovnáhy. Vytváří byrokratické typy, které nenávidí svobodu a podnikavost a které milují závislost na přerozdělování.
 
Předpokládám, že další řečníci budou dnes kritizovat přehnané regulace. To je něco,  s čím musí souhlasit každý rozumný člověk. Přesto se obávám, že tato kritika je částečně pokrytecká a částečně vychází z nepochopení reality, ve které žijeme. Pokud hrají v ekonomice klíčovou roli nadnárodní korporace, tak to má nutné důsledky pro rozdělení moci ve společnosti a pro zformování určité sociální struktury. Toto rozdělení moci mimo jiné obnáší to, že skupiny, v jejichž zájmu je prosazování dalších regulací, jsou silnější než ty, které regulace nechtějí. Přibývání regulací je nutným následkem. Totéž platí na evropské úrovni o společné měně a dalších nesmyslných projektech. Ty věci nebyly zavedeny proto, že by byl někdo hloupý. Ty věci byly zavedeny proto, že to bylo pro někoho výhodné. 
Jestliže dnes liberální ekonomové kritizují důsledky a zároveň odmítají zasáhnout do příčin (protože by podle nich bylo sociální inženýrství), tak jsou v nejlepším případě zbyteční. 
 
V závěrečné části se budu věnovat otázce lidských práv. Použuji ji jako ukázku toho, v čem by nám mohl být dobrá ekonomie užitečná. Berte to, prosím, jen jako ilustraci. 
Všichni slýcháme, a často i sami říkáme, že hypertrofovaná lidská práva se postupně stávají nástrojem totality a že neustálé rozšiřování výčtu, co je ještě lidské právo, je destruktivní. Rovněž slýcháme a říkáme, že musí existovat rovnováha mezi právy a povinnostmi. Je to názor, se kterým se absolutně ztotožňuji, ale pokusím se jít hlouběji. 
Především upozorním, že občanské svobody z principu nemohou být něčím, co vrchnost milostivě uděluje lidem. Občanské svobody musí být vybojovávány a jejich dodržování závisí na mocenské situaci. Ukažme si to na hypotetickém příkladu. 
Různé sociální úřady odebírají děti z rodin a počínají si přitom právě tak bezohledně, brutálně a nelidsky, jak je to zvykem v Norsku. Nebo jak je to zvykem v České republice tam, kde působí norské fondy a jak se to stane pravidlem, až bude ratifikována Istambulská úmluva. To si asi dokážeme představit snadno. 
 
Popusťme ale uzdu fantazii a čistě teoreticky si představme, že jednoho dne trpělivost obyvatel skončí, budou naplněny i některé další podmínky, lidem se podaří se zorganizovat, zaútočí na budovu ministerstva práce na Palackého náměstí, zapálí ji a oběsí několik úředníků. Bude povolána armáda a vzpoura bude potlačena. Ale pořád zůstane atmosféra strachu. Úředníci na ministerstvu ani na krajských úřadech si nebudou jisti, zda se útok nebude opakovat nebo jestli nedojde k jiné násilné akci. 
To je přesně ten okamžik, kdy bývají vyhlašovány občanské svobody. Nebo potvrzovány ty, které lidé vyhlásili už během revoluce. Bude tedy vyhlášeno právo na respektování soukromí rodiny a na svobodu od státního zasahování do záležitostí domácnosti. Fakticky se bude jednat o jakousi smlouvu mezi vrchností a lidem. My vám nebudeme krást děti, vy nám nebudete zapalovat ministerstva.  Nebo nebudete volit příliš destruktivně  – pokud vše probíhá v rámci demokratického pořádku. 
 
Ale pozor. To trvá pouze, dokud funguje mocenská rovnováha. Pokud je mocenská rovnováha vychýlena, třeba tím, že lidé ztratí odhodlání zapalovat ministerstva nebo tím, že jim jsou odebrány zbraně nebo že přijdou o ekonomickou samostatnost, tak občanská svoboda zaniká. Vrchnost ji bude po určitou dobu dodržovat ze setrvačnosti. Pak zjistí, že lidé už nejsou schopni zapalovat budovy a z občanské svobody se stane bezvýznamný cár papíru. 
 
To, co jsem popsal, nemusí mít povahu otevřeného násilného střetu. Nicméně půjde o soupeření stejných sil. 
A teď, co to má společného s ekonomií. V polovině 90.let, kdy hlavní ekonomickou silou byly vznikající malé české firmy a kdy všechny velké banky byly státní, tak z toho vyplývala určitá mocenská situace. Dnes, kdy rozhodující roli mají mamutí koncerny a firmy, které jsou na těch koncernech závislé, je mocenská situace úplně jiná. Lidé jsou slabší, jsou v pozici vyměnitelných zaměstnanců nebo vyměnitelných manažerů. 
 
Dámy a pánové, cena, kterou platíme za otevření se globální ekonomice a za umožnění vstupu nadnárodních koncernů na český trh, je likvidace občanských svobod. Naše ekonomika se mohla rozvíjet podle úplně jiného scénáře. Ale když se tu otevíraly pobočky firem jako Bosch nebo Siemens, nikdo nevaroval, že to bude dříve či později znamenat zavedení cenzury, odebírání dětí z rodin, likvidaci drobných živností, trestání politicky nekorektních výroků a mnoho dalšího. Kde jste byli, ekonomové? 
 
Pokud vás zajímá, kdy byli sociologové, tak vám to mohu říct docela přesně. Část byla zaneprázdněna lovem grantů, část tím, že usilovala o získání manažerských míst v českých pobočkách těch korporací. 
 
Dámy a pánové, západní společnosti včetně české už dosáhly takové efektivity práce a takové úrovně bohatství, že nemůžeme očekávat, že by další růst mohl přinést cokoliv pozitivního. Jsou tu poměrně velké skupiny lidí, které dosud žijí v chudobě nebo dokonce bídě. Ale je jen velmi malá naděje, že by těmto skupinám další růst nějak pomohl. Možná dokonce naopak. 
Hledání optim se tak stává zbytečnou disciplínou. Namísto toho potřebujeme rozumět dopadu ekonomických rozhodnutí na soudržnost společnosti, na národní kulturu, na rodinný život, na schopnost národa reprodukovat se... a především na občanské svobody. 
To je výzva, která dnes před ekonomií stojí. To je výzva, která stojí před většinou společenských věd. 
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 19.6.2018