23. čvn, 2018

PETR HAMPL: Proč jsou středoevropské společnosti tak jiné

Proč se společenská atmosféra v zemích Visegrádu tak dramaticky liší od zanikající západní Evropy? To je otázka, na kterou znovu a znovu narážíme v nejrůznějších diskuzích. A tam, kde není vyslovena explicitně, tam je v pozadí údivu příslušníků západních elit: jak je možné, že lidé v těch východních zemích odmítají následovat našeho příkladu?

Zaostalí barbaři, co nechápou neomarxismus?

V médiích hlavního proudu dosud převládá vysvětlení, podle nějž je podstatná část obyvatel zemí „čtyřky“ v zásadě defektní. Lidé zde nedokážou pochopit přínosy pokrokových ideologií, nežijí globálním oteplováním, necítí potřebu nechat se obohacovat masovou migrací, nerozlišují 38 pohlaví, nejsou ochotni se vzdát hodnot jako rodina, národ, práce. Jsou prostě nedospělí. Je to výklad, který plynule navazuje na Václava Havla a jeho přátele, kteří začátkem 90. let přišli s tezí, že generace, která zažila starý režim, je jím poznamenána natolik, že s pozitivními změnami bude třeba počkat na generaci další.

Domněle defektní generace mezitím vytvořila malý hospodářství zázrak. Založila tisíce velice úspěšných firem, realizovala a zaplatila skokové zlepšení životního prostředí, renovovala infrastrukturu zdevastovanou desetiletími centrálního plánování, opravila historické památky a splatila podstatnou část starých komunistických dluhů bez jakýchkoliv vnějších dotací a v podstatě i bez zahraničních investic.

Nicméně legenda o údajně defektní generaci vše přežila. Rozpadá se vlastně až dnes, kdy lidový hlas v zemích bývalé západní Evropy obdivuje moudré Středoevropany, kteří si své země nenechali zničit masovou imigrací a politickou korektností. Můžeme to vidět primárně v internetových diskuzích, nicméně tento pohled postupuje i nahoru. V soukromých rozhovorech i mnoho vrcholových manažerů korporací přiznává, že zemím Visegrádu závidí, a přibývá těch, kdo uvažují o přestěhování. Hypotézu o defektních lidech, poškozených životem v předlistopadových režimech, můžeme tedy vyškrtnout.

Zkušenost s nesvobodou: Dobré vysvětlení, ale…

Lepší vysvětlení říká, že lidé, kteří už zakusili nesvobodu a cenzuru, jsou obzvlášť citliví na její omezování. Nicméně je to vysvětlení jen částečné, a to minimálně ze dvou důvodů.

Jen poměrně malá část občanů předlistopadového režimu se cítila výrazně frustrována tím, že nemohou studovat díla Miltona Friedmana či Charlese Murrayho a diskutovat nad nimi. Mnohem více lidí bylo v situaci, kdy ochotně akceptovali, že nemohou zpochybňovat tezi o vedoucí úloze strany, protože je taková teze absolutně nezajímala. Snažili se zařídit si život podle svého, většinou s pomocí šedé ekonomiky. I ty nahrávky imperialistické skupiny Pink Floyd si nakonec leckdo dokázal obstarat. Motorem pohánějícím odpor proti režimu byla spíše nespokojenost s nízkou životní úrovní, nedostatkem zboží a nesmyslnou byrokracií.

Navíc tato teze nedokáže vysvětlit, proč se s nesvobodou tak snadno smířili v zemích bývalého Západu. Ono to totiž není tak, že by se v posledních letech objevovaly lehounké náznaky cenzury, kterých si Západoevropané nevšimnuli a my ano. V několika západoevropských zemích dnes existuje zastrašování obyvatelstva zahrnující domovní prohlídky, likvidační pokuty za nekorektní výroky (nejen na sociálních sítích), přepadání bojůvkami Antify, vyhazování z práce, vykazování ze státních bytů až po případy jako Kevin Crehan, který byl za odmítání multikulturalismu odsouzen k nepodmíněnému trestu, umístěn do věznice ovládané islámským gangem a jehož smrt nikdy nebyla vyšetřena. Konec konců, všudypřítomný strach otevřeně mluvit dobře dokládá, že lidé si jsou vědomi, o co jde.

Vedle toho je tu celý segment nadnárodních korporací, jejichž zaměstnanci zpravidla prožívají to, co Východoevropané během 80. let. Povinná účast na školení multikulturní citlivosti a dalších nesmyslných rituálech, odříkávání firemních hodnot, formální vyjadřování nadšení, agitační nástěnky, naučená schopnost skrývat vlastní názory a vytváření kroužků lidských práv, jejichž členové špiclují kolegy a udávají je. U komsomolských povah to vyvolává nadšení, u většiny rezignaci, ale téměř nikdy odpor. Lidé si zvykli stejně, jako si zvykli Češi a Slováci v 70. letech. Případy, kdy se někdo odváží přimalovat legrační nos postavě z multikulturního plakátu ve firemní kuchyňce, jsou vzácné.

Povahové rysy podle společenských tříd

Zkušenost s nesvobodou tedy není vyčerpávajícím vysvětlením. Pokusím se navrhnout další výklad, který vychází z teze, nikterak objevné, že pokud je známo, jaké charakterové rysy a vlastnosti vedou v určité společenské vrstvě k úspěchu, lidské povahy se formují odpovídajícím způsobem podle toho, co je poptáváno. Ti, kdo se nedokážou nebo nechtějí přizpůsobit, jsou vytlačováni na okraj. Jistě nepřekvapí, že úspěch v podnikatelském prostředí je podmíněn zcela jinými vlastnostmi než úspěch v uměleckém světě nebo v rámci státní byrokracie.

Pokud je společenská struktura dostatečně stabilní, zformuje se i systém výchovy, vzdělávání a výběru pro jednotlivé společenské vrstvy. To je, mimochodem, často podceňovanou příčinou současného chaosu ve vzorcích výchovy s dramatickými dopady na školství. Rodiče docela obyčejně nevědí, pro jaký svět mají své děti připravovat. Zdá se, že tradiční ctnosti, jako je odpovědnost, disciplína a poctivost, nevedou k životnímu úspěchu, ale není jasné, co vlastně k úspěchu vede. Převládá neurčitý pocit, že by se snad mohlo jednat o kombinaci původu, bezskrupulóznosti a konformity, ale je to příliš nejasné, než aby z toho mohl vyplývat způsob výchovy.

Pokud se tedy podíváme na společnost optikou formování sociální struktury a na navazující vytváření určitých lidských typů, snadno si všimneme, že každá země západní Evropy (či stát USA) má určitá specifika, nicméně některé shodné vzorce se projevují všude. Začneme tedy pohledem na USA, kde je projevují v nejčistší podobě.

Od podnikatelského nadšení…

Americká padesátá léta nejsou jen Marilyn Monroe a křižníky silnic, ale především ekonomika založené na relativně menších firmách, farmách a řemeslech. Regulací je minimum, protože podnikající a pracující skupiny jsou silnější než státní byrokracie a intelektuálové. Korporace dominují třeba v automobilovém nebo těžařském průmyslu, ale z hlediska struktury národní zaměstnanosti nehrají rozhodující roli. Převládá optimismus a víra ve svobodné podnikání a západní civilizační hodnoty obecně. Cení se vlastnosti jako houževnatost, spolehlivost a ochota tvrdě pracovat. Tradiční rodina se těší tak obrovské úctě, že není v podstatě uvažována žádná alternativa. Válečné hrdinství je dosud v dobré paměti. Lidé celkem důvěřují vlastní vládě a systému vládnutí, a to dokonce i intelektuálové na univerzitách.

Výchova v rodině i ve škole tedy směřovala k tomu, aby byl mladý člověk jednou schopen založit rodinu a postarat se o ni, včetně osvojení odpovídajících hodnot a schopností potřebných pro uplatnění na pracovním trhu, který skýtal mnoho dělnických i řemeslnických míst a pozic ve službách. Intelektuálů a úředníků bylo relativně málo (v porovnání s dneškem), místa placených aktivistů v podstatě neexistovala. Postavy šerifů ztělesňované Johnem Waynem byly brány vážně a akceptovány jako morální vzor.

Samozřejmě, že už tehdy existovali intelektuálové a rozmazlená cynická zlatá mládež, kteří si z takových ideálů a takového životního stylu tropili legraci, ale ve veřejném prostoru se jim nedostávalo příliš významné pozice.

...ke společnosti lovců dotací

Z padesátých let můžeme udělat pomyslný skok do Ameriky začátku 21. století. Hlavním zdrojem bohatství již není klasické podnikání, nýbrž dobývání renty. Manuálně pracující lidé jsou označováni za „bílý odpad.“ Veřejný prostor ovládají neziskovky a velká média, na univerzitách vládnou extrémistické skupiny, které se už ani nevyhýbají násilí. Témata jako „nutnost vyhlazení bílé rasy“ jsou akceptována jako legitimní předmět studia.

Pro úspěch v takovém prostředí je zapotřebí úplně jiných vlastností. Rozhoduje konformita, ochota přijmout politickou korektnost, neklást zpochybňující otázky, připravenost stát se „rebelem“ přesně předepsaným způsobem, zaměřit kreativitu na čerpání rozpočtů a vymýšlení umělých kauz. Příprava lidí do takového světa pochopitelně vyžaduje jiné školy a jiný způsob výchovy. Dnešní úspěšní Američané jsou psychologicky jiní, než byli ti v padesátých letech.

To neznamená, že by úplně zmizeli lidé „ze staré školy.“ Ale jsou vytlačování na okraj, resp. do nižších společenských vrstev. Tam ještě najdeme „historické předsudky,“ přesněji řečeno starší typ osobnosti. Proces, který postupně radikálně změnil školství, chování státní správy, způsob výchovy, osobnost i hodnotový rámec, trval řádově šedesát let.

Válka světů

V českém prostředí můžeme identifikovat podobnou změnu. Posun se ovšem odehrál někdy mezi lety 1995 a 2015. Trval tedy nanejvýš 20 let, možná méně. Jedním z důsledků je, že ve stejné době a na stejném místě se ocitají politicky korektní třicátníci a padesátníci patřící do jiného světa. Asi jako kdyby se v dnešní Americe objevilo několik desítek milionů lidí z generace Johna Waynea, v plné síle. Jak by se dívali na feminismus? Jak by reagovali na pochody homosexuální a pedofilní hrdosti? Koho by volili? Mluvíme pochopitelně jen o statistických tendencích – mnozí padesátníci se s chutí přidali k novému trendu nebo jej dokonce pomáhali vytvářet. Na druhou stranu řada mladých lidí politickou korektnosti neakceptuje. Nicméně základní trend takový je.

Hodně k tomu přispělo skokové zlepšení životního prostředí a úrovně zdravotnictví v 90. letech, díky čemuž se prodloužil věk a vlastně i posunula životní období. Dnešní třicátníci se tak podobají spíše dřívějším dospívajícím – ve smyslu životního stylu i nároků, jaké jsou na ně kladeny. Role padesátníků se podobá spíše dřívějším třicátníkům. Mentorům (což bývali dříve padesátníci) je již vesměs přes sedmdesát, přičemž mnoho z nich má ještě před sebou 10 a více leta aktivního života.

Nejde jen o hodnoty a politické názory. Lidé ze starého světa vyrostli v tvrdším prostředí a byli vychováni k tomu, aby nefňukali. Jsou častěji zvyklí si poradit sami, poměrně často se jim oškliví čerpání dotací, jejich mozky jsou vhodněji vybavené k řešení komplexních problémů (vyrostli totiž bez počítačů) a seznam rozdílů by mohl dlouho pokračovat. Není to proto, že by byli lepšími lidmi, ale protože je – shodou okolností – formovalo jiné prostředí. Nicméně výsledkem je stav, kdy pár amatérů dokáže čelit velkým byrokratickým aparátům vybaveným mnohamilionovými rozpočty. Proto se české společnosti nepodařilo vnutit politickou korektnost a iluzi o prospěšnosti masové imigrace ani krátkodobě.

Zase ta osudná domýšlivost

Význam změn pochopitelně přesahuje konkrétní generaci. Jsou-li zde lidé, kteří mluví nahlas a viditelně se nenechávají přesvědčit ani zastrašit, znamená to, že další generace vyrůstá v jiném prostředí a že disent proti politické korektnosti je mnohem snadnější. To není jen záležitost politických sporů, ale především každodenního života. Což může vypadat třeba tak, že mladý člověk nastoupí do zaměstnání a na místě šéfa sedí starší pán (nebo starší dáma), který si myslí svoje a rozhodně nepřichází v úvahu, že by někoho vyhodil za nekorektní postoje (jak by tomu bylo v americké korporaci). I proto představují čeští „mileniánové“ daleko pestřejší skupinu než třeba jejich vrstevníci ve starých spolkových zemích.

To vše vede k velmi složité dynamice. Vidíme výrazný generační konflikt, který se mísí s formujícím se třídním konfliktem a rostoucím napětím mezi městem a venkovem. Do toho ještě vstupuje soupeření lokálních a globálních organizací. Proto dnes nikdo nedokáže spolehlivě odhadnout, jak bude vývoj pokračovat a jak budou středoevropské společnosti reagovat na další podněty zvenčí.

Ukazuje se také, jak naivní bylo předpokládat, že miliardy korun napumpované do neziskovek mohou stačit k ovládnutí země. Na Ukrajině se objevil specifický militantní nacionalismus, na Blízkém východě radikální islám, ve střední Evropě zase v podstatě neznámý typ generačního konfliktu. Řídit z jednoho bodu a jednou metodou různé společnosti je prostě nemožné.

Zdá se, že příslušníci nových elit se utěšují nadějí, že stačí počkat, až další generace vymře. Ale je to planá naděje. Než dnešní padesátníci zestárnou, změní se situace natolik, že úplní jiní hráči než dnes budou řešit úplně jiné problémy než dnes.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 23.6.2018

Psáno pro Institut Václava Klause

Zdroj:

http://institutvk.cz/clanky/1144.html