22. kvě, 2020

PETR HAMPL: Proč nevznikl jednotný evropský národ

Krach Unie: Proč se EU nestala státem? 
 
Ještě dýchá, zcela však bez ideálů. Co nás odlišuje od jiných totalit? Drancování vlastních zemí. Smlouva neexistuje. Poučení z bankrotu evropského projektu. 

Ti, kdo před dvěma měsíci doufali, že Evropská unie fakticky končí, ti jsou dnes asi zklamáni. Propaganda, dotace i vytváření nových směrnic zase jedou plným tempem, jako by se nic nestalo. Čeští eurohujeři zase ožili. 

Nicméně pár věcí se přece jenom změnilo.

Rozklad

Je teď mnohem viditelnější, že EU už není spojena s žádnými ideály. Zůstává už jenom represivní aparát a korupce. Unie nedokázala ani koordinovat boj proti epidemii, ani poskytnout podporu vojensky napadenému členskému státu. Nedokázalo dokonce ani zastavit financování aktivit agresora. Nečelí ani německému pokusu obsadit a rozkrást Itálii. Jenže se ukázalo, že příznivci nic z toho nečekají. I pro ně už je unie jenom otázkou represí a projevů poníženosti. 

To samo o sobě by ještě nemuselo znamenat zánik. Z dějin známe i jiné říše založené čistě na násilí a zastrašování mas otroků. Jenže každá z těch říší dokázala poměrně dlouhodobě stabilně fungovat. A stabilního chodu není unie schopna. Každých pár měsíců je její aparát dražší. Každých pár měsíců platí pravidla destruktivnější pro ekonomiku. Každých pár let je životní úroveň nižší než předtím. Podobně klesá úroveň školství. Cenzura je stále přísnější (což si vyžaduje živit stále více aktivistů). A nezdá se, že by existovalo nějaké dno, na kterém by se mohla situace ustálit. 

EU se snad může utěšovat tím, že USA jsou na tom ještě hůř. Rozpadající se země ve stavu občanské války nemůže být schopna zvládnout epidemii. A také není. Nicméně radost z amerických problémů nevyřeší žádný problém evropský. 

A my můžeme začít v klidu přemýšlet nad příčinami krachu projektu Evropské unie. V minulém článku jsem ukázal, proč nemůže fungovat nad-stát. Proč se ale EU nestala státem? To je otázka zvláště zajímavá, protože její tvůrci nespíš předpokládali, že se státem stane. A že bude vytvořeno něco na způsob evropského národa. 

Smlouva

Není to idea tak absurdní, jak může působit na první pohled. Konec konců, ještě na začátku 19. století žili v Evropě Bavoři, Sasové, Prusové, Durynští a další. Myšlenka německého národa a jednotného německého státu působila stejně nereálně jako dnes myšlenka národa evropského. Totéž platí o dnešní Itálii, kde by málokdo předpokládal, že sicilský král dokáže sjednotit své poddané s Toskánci, Benátčany a dalšími. Muselo být uplatněno hodně násilí, ale poddaní si nakonec zvykli. Dnes se Němci i Italové cítí politickými národy. 

Proč se to nepodařilo na úrovni Evropy?   

První důvod je ten, že mezi Španěly, Němci, Holanďany a Maďary jsou přece jen mnohem rozdílnější než Sasové a Prusové. Jsou rozdílnější etnicky, jazykově, svou mentalitou i dějinami. To tvůrcové unie podcenili, protože se všichni pohybovali v prostředí vyšších tříd, kde se mluví anglicky a hodně cestuje. Ve všech evropských zemích jsou stejné zasedačky, stejné obleky, stejná kultura, stejné trávení volného času. Potom je snadné nabýt dojmu, že Evropa už je vlastně jednotná. 

Kdyby se přípravy projektu účastnili i třeba řemeslníci nebo dělníci, bylo by jim jasné, že to nemůže fungovat. Ale kdo to kdy slyšel, aby profesionální diplomat nebo intelektuál vzal vážně mínění ubohých, primitivních a domněle frustrovaných pracujících?

Druhý důvod je ten, že do projektu EU vstupovaly již zformované evropské národy s vlastní identitou, vlastními dějinami, vlastními hrdiny, účastí ve válkách i boji za nezávislost. To je něco úplně jiného než pospojovat městské státy, které v předchozích staletích vznikaly, zanikaly, a jejichž identita byla nejistá. Opět platí, že rozdíl musel být jasný řadovým občanům, ale na kongresech, v představenstvech mamutích podniků a předsednictvech politických stran to jasné nebylo. 

Třetí důvod je nejdůležitější. Součástí každého politického národa je vždy určitá tichá nepsaná smlouva mezi společenskými vrstvami. Ti dole jsou smířeny s tím, že budou ty nahoře živit a že jim bude upřen podíl na politické moci. Ti nahoře si jsou zase vědomi závazku bránit národ proti vnějším nepřátelům, udržovat fungující soudnictví, a také stabilní kulturu a mravní klima. Tím vytvářejí těm dole prostor, ve kterém mohou celkem bezpečně žít své životy a sledovat vlastní zájmy. Dnes je módou kritizovat morální pokrytectví mocných ze starých časů, nicméně i pokrytec s mizernou osobní morálkou může organizovat stavby chrámů a podporovat ty, kdo horují proti nemravnostem. 

Poučení

To je přesně to, co se dařilo německému projektu. Bismark dokázal vytvořit prostředí, kde se běžní Němci mohli cítit dobře, a návdavkem přidal neuvěřitelné zlepšení životních podmínek. Pak je možné vytvořit národ. 

Jenže evropské elity se pokusily vytvořit celek, ve kterém žádná taková nepsaná smlouva neplatí. Elity se chovají jako ti nejhorší dobyvatelé. Drancují vlastní země. Spojují se s vnějšími nepřáteli a zvou je dovnitř. Blahosklonně přihlížejí vraždám a znásilňování domácích obyvatel. Snaží se zničit tradice, kulturu a životní styl. 

Jak by na něčem takovém mohl vzniknout národ? Jak by to mohlo lidi spojit? Jak by se obyvatelé Evropy mohli ztotožnit s projektem, kde je každý brouček důležitější než jejich životy a na každém africkém domorodci záleží víc než na nich? 

Kdyby EU vznikala v 60. letech, kdy kulturní rozdíl mezi lidem a elitou ještě nebyl tak velký, nejspíš by získala realističtější podobu, a snad by mohla být úspěšná. Jenže v 90. letech už evropské elity vypadaly úplně jinak. 

Jestli je z bankrotu evropského projektu nějaké poučení, zní přibližně následovně: Žádný velký politický projekt nemůže být vytvořen elitami bez aktivního zapojení nižších vrstev. Elity mohou některé věci urychlit. Mohou přesně pojmenovat to, co lid jenom nejasně cítí. Ale nemohou se bez nižších vrstev obejít. Starodávné časy, kdy válečník prostě obsadil území, a nemusel se na nikoho ohlížet, ty se nevrátí už nikdy. 

Nicméně je docela možné, že krátkodobé politické projekty, kdy sorosovské nebo jiné skupiny obsadí určitou zemi a rychle ji vydrancují, jak to vidíme třeba na Ukrajině, takové ještě budeme vídat. Ale nebudou to projekty ani dlouhodobé, ani stabilní.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 22.5.2020

Zdroj: