PETR HAMPL

20. lis, 2019

Zatímco republikou bouří milionchvilkařské emoce, vláda udělala nejrozumnější ekonomický krok za celou svou dosavadní existenci...

Tzv. digitální daň bude uvalena pouze na velké nadnárodní korporace typu Google a Facebook, které tuhle zemi vysávají, podporují fašistické skupiny, snaží se měnit politické poměry, nedodržují žádná pravidla, úkolují vládu ohledně rodinné politiky (asi si připadají jako okupační správa), zpomalují zavádění inovací a celkově poškozují českou ekonomiku. Není žádná oblast, kde by jejich činnost byla pozitivní.

Sem by měla vláda napírat svou pozornost, namísto buzerování živnostníků.

Výborné na tom je zejména to, že se opouští dementní princip "stejná daň pro všechny". Daně nemají být stejné. Nutnou součástí svobodné, rozumné a prosperující společnosti je ostře progresivní podniková daň.

P.S. Poslal jsem email Milionu chvilek, zatím žádná odpověď...
 

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 20.11.2019


 

17. lis, 2019

Totalitní režimy mívají dvě vývojová období...

V tom prvním jsou spojeny s určitými ideály. Dokážou podstatné části obyvatel vtisknout pocit, že míří ke společné skvělé budoucnosti. V tom druhém období už tomu nikdo nevěří, takže režimní propaganda se soustředí na strašení.

Třeba marxistický socialismus, jak probíhal v českých zemích. Na začátku budovatelská padesátá léta, kdy část obyvatel skutečně hleděla k lepšímu světu v neurčité budoucnosti. A na konci osmdesátky, kdy jakékoliv ideály vyvanuly. Částečně proto, že původních slibů bylo dosaženo (životní úroveň opravdu neskutečně vzrostla, a to pro naprostou většinu obyvatel) a ty další buď nikoho nezajímaly, nebo jim nikdo nevěřil. Nezbývalo tedy než strašit: když nebudete hodní, vrátí se velká krize z roku 1929. Moc to nefungovalo. Lidé věděli, že se svět technologicky i ekonomicky posunul.

To stejné vidíme i na současném režimu, kdy je Česká republika vazalským státem USA a zároveň má určitou autonomii v rámci EU. Na začátku byly sliby rychle rostoucí životní úrovně. Očekávání, že lidé na sebe budou hodnější. Naděje, že přibude národní hrdosti, poroste úroveň škol, podnikání bude snadnější a se zaměstnanci se bude lépe zacházet. Tahle vize zmizela, ale nebyla nahrazena jinou vizí. Ani ti největší eurohujeři už nemluví o nějaké zářivé eurobudoucnosti. Ideál zmizel. Zbývá jen hledání strašáků.

Tím hlavním strašákem je dnes návrat starých stalinistických časů, nedostatek běžného zboží, hlad jako běžná součást každodenního života, mnohahodinové fronty v prodejnách a neustálý strach, že do bytu vtrhne státní bezpečnost a odvleče člověka do tajných mučíren. Zní to dostatečně odpudivě, o tom není pochyb. Háček ale spočívá v tom, že ještě žije příliš mnoho pamětníků starého režimu, a že většina z nich má za to, že se tehdy žilo lépe než dnes.

Tím není řečeno, že tehdejší režim byl skvělý a dokonalý. Ale jestliže má většina obyvatel na věc určitý názor, musí být bráni vážně. Měla by vzniknout hlubší debata o tom, proč lidé tak skutečnost vnímají, jaké věci jim nejvíc vadí, a co s tím dělat. Zpětná vazba od obyvatel by mohla být podnětem ke zlepšení.

Ale to se samozřejmě nestane. Pokud není skutečnost taková, jakou euronadšenci chtějí, tak se prostě zalže. Je tedy proveden výzkum veřejného mínění – pochopitelně za státní peníze (po cestě se ještě přiživí neomarxistická neziskovka Paměť národa, která by se měla jmenovat spíš „Zbavujeme národ jeho paměti a identity“). A v tom výzkumu vyjde, že většině lidí se žije lépe než za starého režimu. Jen ouha, té většiny se podařilo dosáhnout jen díky respondentům, kteří starý režim nezažili.

Pokud by byly sečteny jen odpovědi lidí, kteří tehdy skutečně žili, vychovávali děti, hledali práci a řešili bydlení, vyšla by jednoznačná preference starého režimu nad současným. Výzkumníci tedy vytvořili kategorii „nad 40 let“, což jim umožnilo zahrnout i tehdejší malé děti. Dosáhli tak těsné převahy těch, kdo jsou spokojenější dnes (45% versus 38%). Pokud by to nestačilo, zahrnovali by ještě mladší a ještě mladší, až by dosáhli potřebného poměru. Úkol byl splněn, mediální obraz je správný.

Výzkum, mimochodem, ukazuje ještě jednu zajímavou věc. Nejvíc po starém režimu teskní ti, kdo se živí rukama. Rozbíjí to tezi o tom, že se stýská funkcionářům a estébákům.

Tak si říkám, kdyby byli v podobné situaci komunisti z Jakešovy party, jak by to řešili. Možná by se sešli a generální tajemník by přišel s něčím jako „soudruzi, ukazuje se, že nás lidé nemají rádi.

Musíme s tím něco dělat.“ Pak by se soudruzi radili, a vymysleli by něco typu, že dovezou pár vagónů mandarinek a budou je rozdávat zadarmo.

Je to samozřejmě směšné. Ale to nemůže zastřít tragédii země řízené elitami, kterým na lidech nezáleží vůbec. Možná by to totiž nechtělo tak mnoho. I relativně dílčí opatření jako zavedení hraničních kontrol, zrušení soukromých exekutorů či zákaz prodeje nemovitostí cizincům by nejspíš stačilo k tomu, aby lidé byli s režimem jakž takž spokojení.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 17.11.2019


 

14. lis, 2019

650 nebezpečných slov o poučení z posledního třicetiletí...

Evropské elity se snaží zničit civilizaci. Prioritou dne je udržet parlamentní demokracii před Milionem chvilek, a udržet národní stát. Tak by se dala shrnout hlavní sdělení včerejšího večera, kde bývalý (a možná i budoucí) prezident Václav Klaus představil svou novou knihu „30 let cesty ke svobodě ale i zpět“. Jasné, analyticky správné a odvážné. Jako vždy.
 
Už dlouho jsem neviděl tolik pesimismu a poraženectví. Zatímco jiní lidé jásají nad tím, že nyní už konečně smějí dělat a říkat všechno, co je jim nařízeno (jako by to snad za komunismus nemohli), Václav Klaus a lidé kolem něj si uvědomují, že svoboda je rychle ničena. Trend k totalitě horší než byla pozdně komunistická je jednoznačný, a podle všeho nezvratný. Nikde žádná jiskřička naděje.
 
Dle mého soudu je ten pesimismus přehnaný a je dán tím, že se Václav Klaus a jeho spolupracovníci pohybují téměř výhradně v prostředí politické třídy a intelektuálů. Kdyby měli více kontaktů s normálními pracujícími a důchodci, možná by to neviděli tak špatně. Protože i když se mnozí normální pracující nakonec nechají zblbnout a vyrazí demonstrovat proti svobodným volbám, dlouhodobě pořád ještě převládá zdravé myšlení. Kdyby měl Andrej Babiš odvahu zabavit Sorosovým lidem Českou televizi, a znovu ji znárodnit, mohli jsme už být někde úplně jinde.

Využiji nicméně této příležitosti ke kritice Václava Klause. Jako jeho celoživotní příznivec si to snad mohu dovolit. Nemám na mysli legendy o tom, že údajně ukradl peníze na důchody a má je doma pod polštářem nebo na Kajmanských ostrovech. Ani povídačky o tom, která vila ve Švýcarsku mu patří. Jde mi o chyby myšlenkové. Takové, které na začátku 90. let vidět nebyly a dnes vidět jsou.

Za prvé. Prosazování „standardní parlamentní demokracie“. Výsledkem není vláda lidu ani dobře spravovaný stát, nýbrž země okupovaná úzkou elitou napojenou na nadnárodní finanční a mocenské kruhy. Voličům zbývá leda tak křípění zubů, a naděje, že se podaří využít prasklinu v systému. Není to jen problém českých zemí. „Standardní parlamentní demokracie“ se v posledních 50 letech neosvědčila nikde na světě. Je to systém, který snad měl historické opodstatnění, ale nemá budoucnost. Rozhodně ji nemá v současné podobě.

Za druhé. Prosazování „standardního tržního hospodářství“. Byla s tím spojena iluze, že to podpoří lidskou pracovitost, kreativitu a podnikavost. A zpočátku tomu tak bylo. Jenže pak se „standardní tržní hospodářství“ ukázalo jako bezbranné vůči obrům, kteří většinu svých malých konkurentů zadupali do země, nahradili kreativitu a podnikavost byrokratickou tupostí, předělávají si zákony podle libosti a vysávají zemi víc, než kdy byla vysávána jaká kolonie.

Za třetí. Prosazování „priority ekonomické racionality nad politikou.“ Teoreticky by to mělo vést ke všeobecnému bohatnutí a mělo by to zapnout mechanismy, které budou lidi motivovat chovat se k sobě slušně.  Jenže pokud proti vám stojí druhá strana, pro kterou jsou prioritní cíle politické, nemůžete vyhrát. A navíc, ukazuje se, že pokud je ekonomicky racionální udělat kroky, které poškodí sounáležitost mezi lidmi, naruší národní cítění nebo podpoří špatné charakterové vlastnosti, nakonec to nevede ani k tomu zbohatnutí.

Nemá smysl dnes někoho vinit. A všechny ty body ve své době pomohly zadržet postup havlistů. Ale pro budoucnost bychom si měli uvědomovat, že správné řešení je jiné.
 

A jaká ta správná řešení jsou?

Nejspíš kombinovaný systém. Parlament, referenda, přímé volby politických představitelů, jejich odvolatelnost, široce pojatá místní autonomie.

„Ekonomický nacionalismus“, který zvýhodňuje malé firmy před velkými a domácí před zahraničními. Který se nezdráhá jít až k vyvlastnění korporátních poboček, pokud to bude nutné. Kdy pohyb zboží, služeb a kapitálu přes hranice je pečlivě regulován tak, aby to bylo v souladu a národními zájmy. Kdy cizinci nemohou kupovat nemovitosti a kdy každý prodej firmy zahraničnímu investorovi podléhá pečlivému zkoumání a schvalování.

Koncepce, kdy na prvním místě jsou národní zájmy (tedy bezpečnost, svoboda a blahobyt domácího obyvatelstva) a kdy rozvoj ekonomiky má být podporován a umožněn jen potud, pokud slouží těmto cílům.

A nad tím vším vědomí, že jsme jen chybující lidé. Že naše poznání je omezené. A že cokoliv se nám dnes vzdá skvělé a jisté, může se v budoucnu ukázat chybným.
 
Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 14.11.2019
 
Zdroj:
 
 
9. lis, 2019

Patří už tak nějak k životu, že občas nějaké celebritě uniknou hanbaté fotky, a že je z toho ostuda nebo dokonce ukončení kariéry. Ale není úplně obvyklé, když se to stane fanatické džihádistce burcující k sebevražedným útokům...

Znovu a znovu to ukazuje podstatu islámu. Kdyby si ti lidé mohli svobodně vybrat, téměř každý z nich by se rozhodl pro náš způsob života. Žijí v neustálém pocitu viny, kterou mohou odčinit jen násilím vůči nevěřícím. A v neustálém pocitu strachu, že budou odhaleni jako "odpadlíci" a zabiti svými soukmenovci.

Samozřejmě, až na určité procento sadistických psychopatů, kteří si příkazy svého "proroka" užívají.

Lidé, kteří prosazují "mezináboženský dialog" nesou srovnatelnou vinu jako ti, kdo podporovali vyhlazovací tábory.

Možná vás napadne, že i křesťanům se podobné věci stávají. Jenže v rámci naší civilizace to prostě znamená, že ten člověk neměl být knězem nebo církevním aktivistou, případně, že by si měl urovnat vztahy.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 9.11.2019


 

7. lis, 2019

O ideálním politickém systému je čím dál jasnější... 

Podle nich mohou probíhat volby, ovšem jejich výsledek nemá mít žádný dopad na správu země. Veškerá významná rozhodnutí mají přijímat jakési polotajné skupiny sestávající z intelektuálů, oligarchů a korporátních kapitánů.

Nejhorší na tom, že ten systém se už fakticky prosadil. Nicméně stále ještě v něm jsou trhliny. Určité drobné demokratické prvky, které systém potenciálně ohrožují.

Všimněte si také, jak naprostá shoda panuje mezi "konzervativci" typu Marka Bendy a neziskovkářskými fanatiky. I když se v nějakém názoru liší, společné vnímání lidu jako hrozby je vždy spolehlivě sjednotí.

Autor: Petr Hampl, Dobřichovice, ČR, 7.11.2019