EVA HRINDOVÁ

9. čvc, 2020

V posledních dnech se zase lidé měli možnost sejít a svou aktivitou ukázat, že jim záleží na dění v naší zemi...

Daniel Landa své aktivity doplnil o organizování petice, která má sloužit jen jako doklad občanské nespokojenosti. A protože je umělec, výkop provedl velmi povedenou písní Ukolébavka a uměleckou režií celé akce.
 
Blanický manifest je tím, čím je. Petice, která má politikům ukázat, kolik lidí je znepokojeno ukrajováním svobod. Nic víc, nic míň. Podle některých je to málo či mělo vše být uděláno nějak jinak, s jinými lidmi, v jiné režii. Tihle brblalové ale zcela míří mimo cíl.
 
Daniel Landa pojal svou nespokojenost jako občan a umělec. Udělal víc než mnozí jiní. Vystoupil a řekl svůj postoj. Založil petici, kterou mohou lidé podepisovat a zajistil této petici dostatečné zviditelnění. Několikrát deklaroval, že do politiky jít nechce a je to tak správně. Udělal to tak, jak to umí – s ohni, s motorkáři, s vlajkami. Oslovuje ty lidi, které umí oslovit. Nemám s tím žádný problém a hodlám onu petici podepsat, protože to je to nejmenší, co můžeme udělat. Dát najevo, co si myslíme.
 
Mají takové akce smysl? Určitě ano a nechápu ty, kteří Landovu akci zpochybňují nebo naopak do ní vkládají příliš velké naděje. Podpis, který vyjadřuje nesouhlas s omezováním svobody znamená přesně to, co má znamenat. Navíc Blanický manifest – podle jeho autorů – nemá žádné skryté politické ambice.
 
Mnozí ale mají pocit, že je to málo. Není. Neuvědomují si sílu veřejného mínění, která může i bez přímého politického vlivu posouvat dění. Bez občanských aktivit, bez formování jejich hlasu, by politici nikdy nenašli sílu třeba na změny v radě České televize. Všechno to kritizování, psaní, komentování se projevilo. Copak to nevidíte? Pro změny v politice nepotřebujeme každý rok zakládat novou politickou stranu. Bylo by fajn, kdyby v parlamentu bylo více stran s opozičnějším postojem, ale je třeba pracovat s tím, co máme a co můžeme.
 
Važme si každého drobného posunu směrem k normálnosti, každého jednoho poslance, který má rozumné názory, ať už je v jakékoliv straně. Halasné nálepkování, které tu odsuzuje jednoho, tu druhého, za nějaké blbosti nebo za členství ve „špatné“ straně, je k ničemu. „Vlastenecká“ scéna má příliš velké nároky a je nevšímavá k tisícům malých zlepšení, které se mohou časem z drobných pramínků stát řekou silných změn.
 
Každý den to vidím – aroganci, zaslepenost, nekritičnost a totální povýšenost. S takovou se vážení nikam nedostaneme, leda tak do čertovy prdele. Jestliže voláme po svobodě a v diskusi jsme přesto schopni smrtelně urazit každého, kdo nesdílí na sto procent náš názor, nechápeme svobodu jako takovou úplně stejně, jako námi kritizovaní aktivisté a sluníčkáři. Korona krize to odhalila velmi nemilosrdně.
 
Věci se kazily příliš dlouho, lidé mají vymyté mozky na ultimo, takže počítejme s tím, že se věci budou vracet k normálu pomalu. Hodně pomalu. Odsuzovat pomalé změny jako nedostatečné, je hloupé. Funguje to na principu sněhové koule, z malých změn se stávají velké, až se rozjetá koule nedá už nikým a ničím zastavit. Když ji budete brzdit hned na začátku, protože se vám nelíbí její tvar nebo ten, kdo ji začne koulet, nikdy se z ní velká koule nestane. Čím víc takových koulí začneme tvořit, tím dřív se z nich stane lavina! Každá drobnost, která má potenciál narušovat systém, si zaslouží podporu. Čím dříve si to uvědomíme, tím lépe pro nás.
 
Autor: Eva Hrindová, Olomouc, ČR, 9.7.2020

Zdroj:

https://www.evahrindova.cz/co-nam-ukazuje-landuv-blanicky-manifest


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

3. čvc, 2020

Vzhledem k tomu, že byrokratické procedury, vedoucí k vystoupení, jsou náročné, nemá to smysl...

Co ale smysl má, je naše systematická neposlušnost. Opravdu nemusíme schválit každou blbost, kterou si úředníci v Bruselu vymyslí!

Co nám nevyhovuje, postupně zrušit a naoko být stále členy a nevyčerpávat se bitvami, které nikam nevedou. Ten moloch se nedá porazit. Dá se ale systematicky oslabovat a dá se na něm postupně budovat nezávislost.

Nemusíme dovolit, aby našim občanům byly sebrané zbraně, nemusíme drtit náš průmysl každou pitomou regulací. To máme v rukou a jestli to nedokážeme - protože to je možné už dnes, nemá smysl usilovat o czexit.

Nazvěme to nově EUXIT. Co největší samostatnost v rámci toho, co už tu je. Urychlíme tím rozpad kolosu. Zatím ale naši politici přijímají každou blbost z Bruselu jako slovo boží. Jediný, kdo se aspoň trochu vzpírá, je Babiš.

Jestli to neumí politici lidem vysvětlit nebo dokonce nemají zájem na tom, aby to lidem vysvětlovali, jejich škoda. Jestli si někteří politici myslí, že vysvětlovat to lidem je populistické, pak nedostanou hlasy. Tak už to v politice chodí.

Kdyby volby byly dnes, řekla bych vám - kdo chce svobodu od EU, volte SPD nebo ANO. 

Jiná volba není...

Autor: Eva Hrindová, Olomouc, ČR, 3.7.2020

Zdroj:

https://www.facebook.com/eva.hrindova.9/posts/165682768341725


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

29. čvn, 2020

Hranice vymezují prostor, za který někoho bez kontroly pouštíme, a to ve všech smyslech toho slova...

Ještě nedávno jsme měli pocit, že je třeba chránit hranice zemí a sama jsem se jednoho takového symbolického blokování hranic dokonce zúčastnila. Hranice a jejich důležitost je dnes všem jasná – co nedokázali aktivisté na ochranu hranic, dokázala nemoc. Víme to, že hranice se dají zavírat a mají svou důležitou funkci.

Hranicemi si ale vymezujeme i osobní prostor. Vymezujeme osobní zónu, za kterou nikoho nepouštíme. V centru takové osobní zóny je naše tělo jako živý organismus a také naše duše a osobnost. A právě naše osobnost si dokáže svým postojem hranice okolo sebe vymezovat. To, jak se chováme my sami k sobě, určuje, jak se k nám budou chovat ostatní.

Co vidíme? Není to hezký pohled. Jako by hranice přestaly mít smysl. Pouštíme nejen zlo do svých zemí, pouštíme ho i k sobě. Všimněte si, jak padající hranice ponoukají zlé lidi k tomu, aby je překonávali. Když se zbavíme veškeré hrdosti a sebejistoty, jako bychom k sobě lákali armády agresivních slabochů. S touhou kopnout si a tímto primitivním způsobem si dokazovat svou převahu.

Za vším stojí výchova bez hranic, bez jistot. Děti jsou od mala vychovávané v totální nejistotě. Neví, jestli se mají cítit jako kluci nebo holky a to, co v nich podvědomě probublává jako jakýsi atavistický postoj, je systematicky zpochybňováno. Nemají se čeho zachytit – nejen svého pohlaví (protože genderové role jsou systematicky rozvolňovány), ani své země, svých tradic. Na co mají být hrdí, za co se mají postavit, co mají chránit? Kde mají stát a vědět, čím a kým jsou? Nuceni k slabosti a vstřícnosti bez ohledu na následky, vychováváni k vědomí, že jejich národ je slabošský a ubohý.

Takto neopevněný člověk, nejistý ve své roli, bez pevných kořenů, je jak pozvánka pro agresory. Naši rodiče jistě takto nefilosofovali. Přesto byli schopni děti vychovávat mnohem efektivněji. Děti byly také mnohem více ponechávány samy sobě, byly více v kontaktu s přirozeností. Dnes je velmi obtížné toto dětem zajistit a chce to promyšlený rodičovský přístup.

Nastavit hranice svým dětem, sobě a národu je těžké. Protože celý svět je tlačen k odstranění hranic, ke konceptu, který je oslabující a v konečném důsledku nelidský. Všichni to cítíme a víme - někteří to chápou i rozumem a mají sílu hranice stavět aspoň kolem sebe a své rodiny, jiní to cítí jen podvědomě a odmítáním přirozenosti se v tom frustrovaně plácají.

Postavit a vymezit hranice totiž vyžaduje sílu. Kdo je okolo sebe postaví, musí být totiž připraven i na jejich obranu.  

Autor: Eva Hrindová, Olomouc, ČR, 29.6.2020

Zdroj:

https://www.evahrindova.cz/potrebujeme-hranice-vsichni-vsude


PODPOŘTE NÁS! Číslo účtu: 1511201888/5500 heslo pro dárce & příjemce: NB.com DĚKUJEME!


 

 

20. čvn, 2020

Šéfredaktor časopisu Reflex dostal od facebooku ban na 24 hodin za povedenou obálku na téma nenávistného hnutí Black Lives Matter...

Napsal o tom článek. Jistě, téma je to k diskusi. Ale proč mlčel, když se pořádaly doslova hony na představitele českého antiislámu a kritiky politiky Evropské unie?

Sama bych mohla vyprávět o neskutečném šikanování, které zasáhlo můj soukromý, a především pracovní život. Za projevení svých názorů jsem byla vláčena tiskem, kdejaký nezletilý rozumbrada si vyzkoušel sílu vulgarit a nadávek. Sociálními sítěmi se šířily různé nelichotivé obrázky a také lži. (Ostatně dodnes si kdejaký idiot zvyšuje své sbevědomí na tom, že mi sprostě nadává - stačí se podívat na můj Twitter.)

Kde byli tehdy tihle salónní ochránci svobody slova? Když mi rušil facebook jednu stránku za druhou, bez ohledu na finanční investice, které při budování těch stránek proběhly, mlčeli. Už tehdy jsem varovala, že když bude mainstream k tomuto omezování mlčet, brzy se setkají s cenzurou i oni. A stalo se.

Nechápu, že mnozí na 24hodinový blok šéfredaktora Reflexu reagují tak, jako by byl pan šéfredaktor těžce zkoušený disident. Vždyť je to směšné. Otevřel téma, které my jsme na Naštvaných matkách řešili už na začátku roku 2017. Obrázek, který jsem tehdy vytvořila, sdílím opakovaně dodnes. Otevírali jsme i jiná témata a samozřejmě jsme za to byli náležitě odměněni – za hrobového mlčení těch, z kterých se dnes dělají hrdinové.

Jak by asi redaktoři Reflexu řvali, kdyby jim facebook bez náhrady zrušil jejich stránku? Tu, kterou roky budují a jejich placení zaměstnanci se jejímu rozvíjení denně věnují? Nepřeju jim to, ale sama jsem to zažila – stránka s padesáti tisíci fanoušky, na jejíž podporu jsem pravidelně kupovala reklamu, prostě byla zrušena. A pak další a další a další…

Byla mi zrušena i má osobní stránka, kde jsem zveřejnovala své blogy a počet jejích fanoušků se blížil k deseti tisícům. Moje interakce byly vyšší než interakce mnohých politiků. Všechny mé stránky oslovovaly týdně statisíce lidí. Všechno je to pryč, včetně mého soukromého profilu se vzpomínkami i soukromého rázu, s přáteli, které už zpětně nedohledám. A vše jen kvůli tématům, které dnes dělá z některých novinářů skoro mučedníky. Kde byli, když jsem tato témata otevírala v roce 2015 a blogovací platforma idnes mi znemožnila publikování?

Mí kritici mé problémy se sociálními a jinými veřejnými platformami nazývají fňukáním. Novináři a kompetentní osoby včetně politiků k omezování svobody slova mlčeli a mlčí. Nevím, proč bych při směšném omezení, které je absolutně nesrovnatelné s tím, co jsem prožívala a prožívám já, měla obdivně tleskat „odvaze“ jednoho média. Reflex bude muset ještě HODNĚ napravovat, abych ho zase začala brát vážně.

Nakonec jediné médium, které mi dalo aspoň malý prostor, byla TV Barrandov. A pak také Echo24, které mě pozvalo do diskuse o cenzuře na sociálních sítích. Dluh, který ale rozumná média mají vůči lidem jako jsem já, je nezměřitelný. Štítivě se od nás dlouhodobě distancují a dělají přesně to, za co kritizují druhé. Nálepkují a k informacím přistupují nespravedlivě a selektivně. Až se toto změní, teprve tehdy se můžeme začít seriózně bavit o skutečné svobodě slova.

Autor: Eva Hrindová, Olomouc, ČR, 20.6.2020

Zdroj:

https://www.evahrindova.cz/pokrytectvi-bojovniku-za-svobodu-slova


 

 

16. čvn, 2020

Sdílíme kopii nahrávky z osobního video-blogu uživatele 5723michael. Přeloženo a nahráno se svolením autora.

Člen minority upozorňuje na fakt, že menšiny jsou využívány jako novodobí otroci. Využívány jsou aktivisty, kteří jim vtloukají do hlav, že jsou oběti. Ale obrovská podpora menšin už dávno splatila jakýkoliv dluh, byl-li vůbec nějaký. Menšinám nikdo a nic nebrání se prosadit. Je dobré to slyšet od člověka, který je sám členem menšiny. Pozitivní diskriminace je škodlivá, protože nenutí diskriminované na sobě pracovat a bere jim rovnoprávnost, dělá z nich druhořadé občany.

Video zde:

https://www.youtube.com/watch?v=MaLIvIcwhSA&feature=emb_title

Autor: Eva Hrindová, Olomouc, ČR, 16.6.2020

Zdroj:

https://www.nastvanematky.cz/nedelejme-z-mensin-profesionalni-obeti